Soused III

Kapitola III

Byla mu zima a jediné, co ho v tu chvíli napadlo, bylo zalézt do postele i v pracovním oblečení, kde se schoval pod peřinu, z níž nyní vykukovaly jen dvě k smrti vyděšené oči. Venku se mezití strhla nečekaná bouřka. Liják bičoval skleněné tabulky starých oken přerušovaný jen častým hromobitím, které následovalo vždy po oslepujícím zablesknutí. Bylo zřejmé, že se bouřka nachází přímo nad starým stavením, nyní se otřásajícím v samotných základech. Průtrž trvala asi hodinu, během níž vypadl elektrický proud a lampička, kterou si ještě ve spěchu stačil rozžhnout u postele, zcela potemněla. Náhle vše ustalo jako mávnutím kouzelného proutku. Místností se rozléhal pouze zvuk o sebe drkotajících zubů prochladlého a hrůzou paralizovaného muže stále z pod peřiny vyhlížejícího směrem k oknu, jakoby očekával další pohromu. Nyní však zamrkal a strachem již tak rozšířené zorničky se ještě více roztáhly nevěřícně pozorujíc mokré okenní tabulky, na nichž se zčistajasna začala vytvářet zlověstná námraza malující nečekaně bizarní kresby nevěstící nic dobrého. Celý výjev byl slabě prosvětlen rudou září v dáli zapadajícího slunce. Chlad postupně zaplavil celou světnici a od postele se vznášely bílé obláčky ve vzduchu mrznoucího dechu. Do Jírovy mysli se pomalu vkrádala neodbytná předtucha, že to, co dosud zažil, byla jen úvodní předehra a hlavní dějství nadcházející noci ho teprve čeká. Hodnou chvíli ještě zůstával v neblahém očekávání, když tu zaslechl ostrý kovový zvuk odemykajícího se zámku. První západ, druhý západ, následně cvakla klika a staré veřeje pronikavě zavrzaly. Ještě stačil stočit bulvy směrem ke vchodu a viděl pouze otevřené křídlo dveří za nimiž chladně zařil měsíc v úplňku. V zárubních nikdo nestál, až po chvilce si všiml dlouhého, vyzáblého stínu jakési postavy vrženého směrem do světnice. Znovu znepokojeně pohlédl na měsíc, ale ve dveřích nikdo nebyl. Když tu pojednou se dveře s rachotem zabouchly. Hrklo v něm a cítil, že má srdce až v krku. Rychle si přetáhl peřinu přes hlavu a očekával nejhorší. Zřetelně slyšel pomalé, ale jisté kroky neodvratně se blížící po vrzající prkenné podlaze k jeho útočišti. Strachy bez sebe, nevěda co očekávat, roztřesený chladem i vzrůstajícím děsem počítal jednotlivé kročeje. Jako první povolil svěrač. Zcela nečekaně. Zřejmě fyziologická reakce na míru prožívaného extrémního stresu. Pod peřinou to zabublalo a následovalo příjemné, avšak draze vykoupené teplo v oblasti rozkroku. Jírova pozornost se na okamžik přenesla do této oblasti těla a pár vteřin si vychutnávala hřejivý pocit. Jakoby se chtěl odpoutat od reality tam venku. Chůze ustala. Trhl sebou. Cítil, že se cosi naklání nad jeho postelí. I pod peřinou vnímal cizí, mrazivý a mrtvolný dech, který mu agresivně pronikal až do morku kostí a postupně paralyzoval celé tělo. Nyní, ztuhlý děsem, neschopen již sebemenšího pohybu, nebo dokonce vzdoru, zcela rezignoval na jakýkoliv odpor a jen s očima vytřeštěnýma ze spodu do pokrývky smířeně očekával svůj konec. Byl připraven !

Náhle z něj neznámá síla stáhla pokrývku tak prudce, že skončila na druhém konci místnosti zmuchlaná pod oknem. Ležel odevzdaně na zádech, bradu vzhůru a oči vytřeštěné ke stropu. Nad ním se vznášel průsvitný fantom jakési kostnaté ženštiny neurčitého věku a probodával ho očima. Přestože již nebyl schopen jakékoliv reakce, i tak velmi jasně vnímal vše, co se v jeho blízkosti odehrávalo a právě teď zřetelně chápal, že v něm ona bytost čte jako v knize. Tahala si z jeho podvědomí všechny prohřešky, levárny a podrazy, kterých se během života dopustil. Vše se odráželo v jejích doširoka otevřených očích jako ve zrychleném filmu. Od dětství, přes dospívání až do současnosti. Jedna velká špinavá stopa, jakou doposud zanechal na tomto světě. Bylo tam vše. Od týrání bezbranných zvířat, kterého se dopouštěl již od útlého věku, přes ubližování slabším spolužákům, až po krádeže a podvody, jichž měl na svědomí nepočítaně. Viděl i zrůdnosti, které již dávno vytěsnil, protože i na jeho otrlou povahu byly příliš a nyní se mu vše připomnělo. Chtělo se mu ze sebe samotného zvracet, aby si tak alespoň trochu ulevil, ale při své ztuhlosti nebyl schopen ani toho. Byl odsouzen s tím žít bez možnosti jakékoliv úlevy. Nyní vše vytaženo na světlo jeho vědomí, aby pochopil, co je zač. Nejhorší ze všeho však bylo, že od každého zlého skutku, jehož se dopustil, plně vnímal bolest těch, jímž ublížil. Nebyl ničeho ušetřen a vnímal fyzickou i emocionální bolest v plném rozsahu. Bylo toho příliš i na něj, ale nějaká nepochopitelná síla ho udržovala při plném vědomí a bez možnosti úniku. 

Až nad ránem, když se za zamrzlými okny objevil slabý úsvit, sevření magickou mocí povolilo. Prostor nad Jírou byl opět volný a po tajemné ženštině nebyla ani památka. Jen silná pachuť právě připomenutých skutků zůstávala nadále v jeho vědomí. Bylo mu opravdu zle a litoval, že ho záhadná bytost rovnou nezprovodila ze světa. Zřejmě byl odsouzen žít s vědomím všech hříchů, které měl na svědomí, ale nyní již s pochopením jejich naprosté zvrácenosti, což se mu zdálo zcela nad jeho síly. Jak se námraza na oknech postupně rozpouštěla, tak i Jírovo ztuhlé tělo pomalu přicházelo k sobě  a mrazivé sevření jeho údů polevilo.

Bylo mu zle. Cítil, že musí alespoň na chvíli ven, na vzduch. S vypětím posledních sil se zvedl z postele a šouravým krokem se vypotácel ze světnice na dvůr. Za ním se táhla hnědá šmouha řídké stolice, kterou večer neudržel. To bylo však poslední, co ho nyní trápilo. Až na dvorku se zastavil a opřen o roh domu při pohledu na vycházející slunce v něm kdesi uvnitř mocně zaškubalo. Žaludek se mu obrátil naruby a vyvrhnul zbytky včerejší večeře do vysoké trávy. Teprve teď pocítil slabou, sotva znatelnou úlevu. Sotva stál na nohách, kterému se mu viditelně klepaly, přesto toužil zůstat i nadále na čerstvém vzduchu a užívat si denního světla.

Kdesi u sousedů vrzla branka. Markétka vycházela na ulici a zamířila si to ke svému autu. Jezdila tou dobou pravidelně do práce. Náhle ji však něco přimělo, aby se ohlédla směrem k sousednímu domu. V záři ranního slunce viděla shrbeného o dům se opírajícího starce s bělostnými vlasy vlajícími v ranním vánku. Pokynul ji nesměle na pozdrav a něco sotva slyšitelně zachroptěl. Opětovala jeho gesto. Náhle v ní zatrnulo. Vždyť to je přece Jíra, ale vypadá jako kmet nad hrobem. Včera měl ještě hustou hřívu zrzavých vlasů a chodil vždy vzpřímeně. A nyní? Sotva ho poznala. Na okamžik ji napadlo, zda to včera Vilma nepřehnala, ale bylo jiného řešení?

Jíra nepřítomně civěl na odjíždějící auto, když tu si náhle uvědomil, jak ublížil svým sousedům, kteří se k němu zpočátku chovali tak přátelsky a vstřícně, zatímco on nevynechal jedinou příležitost, jak jim uškodit. Cítil přitom nesnesitelnou lítost a opět si s celou naléhavostí uvědomil, co za svůj život napáchal zla. Bude těžké s tím dále žít. Nyní to vidí ve zcela jiném světle. Náhle mu zrak spočinul na nedaleké švestce. V dostupné výšce měla bytelnou větev rostoucí nad příkře padajícím svahem. V kůlně má přece staré, avšak stále dosti pevné lano. Co může být příhodnějšího než švestka, napadlo ho. Dokonce se té myšlence kdesi uvnitř zasmál. Je to výzva. Stačilo by tak málo a všechna prožívaná muka způsobená hlodajícím svědomím, které doposud za celý svůj život nepoznal, by rázem skončila. Odvahu měl, přesto hodnou chvíli přemítal, zda to udělat. Z počátku mu to připadalo jako dobrý nápad, nicméně nakonec si kdesi v hloubi duše uvědomil, že se celý život rozhodoval špatně a toto by bylo dalším chybným rozhodnutím v řadě, navíc zbabělým. Přece jen zkusí žít dál, i když to nebude snadné, ale třeba se mu podaří alespoň zlomek pro něj tak přirozeného zla odčinit.