Stepoval jsem před jejími dveřmi už půl hodiny před domluvenou schůzkou. Konečně se mi to podařilo! Poskytne mi rozhovor, mě, i když zásadně novináře odmítá. Smluvit se s ní bylo mimořádně složité. Ale nakonec se mi to podařilo. Jsem prostě roztomile výmluvný.

Nervózně jsem se nadechl, když se její rozmazaný obrys objevil za skleněnou výplní dveří.

Je to tady. Chlape, drž se. Nejkrásnější zážitek neutěšeného podzimu. Skulina v otvíraných dveřích se zvětšovala a odkrývala…

Tvář, co vypadala jako obrázek … dílo kubistického malíře. Byla disproporciální.

Překvapilo mě to. Vyděsilo. Z jejích slov dýchala něha a krása, myslel jsem, že vypadá jak křehká elfka – a teď tohle. V šoku, jako panák bez života, jsem se nechal dovést do útrob bytu.

„Co si dáte? Kafe?Minerálku?Čaj?“ Na poslední jsem slabě pokýval hlavou. Stála shrbená před zdí natřenou na zeleno – a barva stěny zdůrazňovala nezdravý odstín její kůže.

Jsi tak ošklivá! pomyslel jsem si nenávistně. Vzrůstal ve mně vztek, ledový, ostrý jak břitva, její kniha se mi dostala do rukou nedávno. Poezii jsem nikdy nečetl, ale její verše mě přesvědčily o kráse lyrického světa. Odkryla mi kouty mé duše, které jsem dávno zadupal do země. Do světa jejích strof, dnes už tisíckrát přečtených, jsem se vracel stále častěji, pomalu mě uchopovala do svých jemných dlaní a houpala v náručí. Krásná, bledá, světlovlasá, s malým nosem a dlouhými štíhlými lýtky.

A to by ji spíš vystihovalo – o berličce, hnáty křivé. Hlas? Jasný, dětský, ano, v něm, v něm jsem ji poznával. Ale jinak se mi představa její podoby rozplizla do ohyzdné skvrny zdobící chodník, kterou jsem dnes ráno málem přehlédl a smočil v ní značkovou podrážku.

Touha poznat ji, před chvílí ještě tak silná, že mi vzrušením bušila krev ve spáncích, touho spatřit její elfí dokonalost, jež jsem si vysnil, na vlastní oči, se ze mě kvapem vytrácela. Tím spíš ve mně rostl neodbytný pocit, že o ní prostě ten článek nenapíšu, vezmu nohy na ramena a vybrečím se doma do matrace, že jsem byl tak krutě vyvržen do odporné reality.

Vrátila se s hrnkem, ze kterého stoupal obláček páry a mlžil jí brýle, jež si právě nasadila. Položila ho přede mě a mě došlo, že na úprk je te%d už pozdě. Zalapal jsem po dechu a sbíral síly k poslednímu boji.

„Takže, pane redaktore,“ ozvala se plaše, vycítila snad mé zhnusení?, „jsem připravená.“

„Na co… aha, jasně,“ pokýval jsem zmateně hlavou a ponořil se do své brašny. Nekonečně dlouho jsem hledal diktafon, protože mi dvakrát vypadl z roztřesených prstů a spadl zpět do útrob nenažrané kabely. Ještě papír z předpřipravenými dotazy – jasně, tady je – můžu k ní stočit oči… ale raději je zabodávám do lesklé desky stolu.

Proč se nikdy předtím nenechala vyfotit pro nějaké noviny? Znal bych její podobu a do téhle situace bych se jistě nedostal. No proč, proč, ta otázka je stejně hloupá, jako celá tato situace. A proč dala první rozhovor právě mě? Protože ses o něj sám tak rval, ty blbečku, máš schopnost přinutit slona porodit rejnoka, když chceš. To je trest z tvou dravost. Vyžer si ho, vyžer si ho! Horký talíř plný hořké žluči.

„Mohu si vás vyfotit?“ zeptal jsem se skrze stažené hrdlo.

„Ne, prosím….,“ zasmála se smutně, „jistě chápete…“

„O ano,“ zareagoval jsem nevhodně a stvoření naproti mně přeletěl přes bledou tvář příliv červeně. Pozdě si nadávat. Zachránit situaci. Omluvou bys vše jen zkazil, idiote. Dělej, jakože nic. Ale hlavně už něco řekni, proboha!
“Vaše verše připomínají jedoucí vlak, rozjedou se, pak sviští, se zavrzáním probudí z letargie a vysadí na malebném nádraží v krásném kraji…“ četl jsem mechanicky, protože s její podobou mi souběžně zošklivil i její svět, který mě doteď přiváděl až k extatickému stavu.

„To je krásné,“  usmála se, „tuto kritiku jsem asi nečetla.“
 „Kritiku? O ovšem, promiňte, to jsem nevzal z žádné kritiky, to jsem vyplodil já,“ řekl jsem rozpačitě desce stolu.

„Tak tedy děkuji,“ špitla potichu, „snažím se.“

Ale když už mluvíte o vlaku, například báseň Jsi za oknem vznikla právě tam. Jako mnoho mých básní. Mohl by to být důvod vašeho pocitu?“

„Snad ano,“ přikývl jsem. Jedno oko jí ujíždělo doleva, druhé se pořád dralo k opuchlému víčku. Teď se zastavilo. Oči jí ztmavly a srovnaly se. Pohled mokrého okna. Průzračný, živý, jiskrný. Už jen kvůli tomu pohledu by jí bylo možno odpustit její nedokonalost, uvědomil jsem si překvapeně.

„Máte nějakou oblíbenou?“

„Co třeba Líska? K té mám zvláštní vztah – průvodčí bere do plic vzduch a píská-„

„ – na koleji leží mrtvý kmen, snad líska,“ doplnil jsem ji ohromeně. Její vlasy se zvlnily a vytvořily svatozář.

„Který vítr přerval křehké tělo-, “

„ – jež se unavilo, prasklo, odletělo…“

Rudá ústa. Porcelánová pleť. Jemná kůže.

„Až před zraky lidí, kteří pění-,“

„v jejich očích nenávist je za zdržení.“

Tak krásná žena. Když z jejích rtů splynula ta něžná slova, proměnila se v … anděla.

 

 „Chrapot nevyspaného rána,  do tvých dlaní zašeptám, ústa zejí jako rána, po polibku umírám…“

Je krásná, když vkládá jedno slovo citlivě za druhé. Je nádherná a… prodává se. Šíří kolem sebe zvláštní atmosféru – snad štěstí?
Miluju ji. I když se jí někdy štítím.

 

„Jak to děláš, ty vole, od té doby, co s ní jsi, jí vyšly už tři sbírky. Za čtyři měsíce!“ křičel kolega v redakci a blížil se ke mně s napřaženou dlaní, aby mě poplácal po zádech. Jeho přátelskému gestu jsem se vyhnul. Nadšený výraz se změnil na nechápavý. „Poslední dobou jsi fakt divný.“

„Hm.“

„Tak se s ní rozejdi,“ zahlaholil s objevným úsměvem.
Zpozorněl jsem. Cítil jsem, jak mi tuhnou rysy. Kotel začínal vřít.

„Cože? Co jsi to řekl?“ vypálil jsem vztekle a přiskočil až těsně k němu.

„Ať jí dáš kopačky,“ zakoktal ten blbec, „vidím, že tě zanedbává a já se nedivím, když pořád píše…“

„Drž hubu. Chlape, drž hubu, když nevíš, o čem mluvíš, pro boha svatého, MLČ.“

„Co to s tebou udělala, člověče?“ zacouval kolega za stůl před mou nataženou pěstí. V jeho pohledu byla taková hrůza, že ve mně něco povolilo. Jeho vystrašený obličej, moje zaťaté dlaně, hladina vzteku vyplaveného do mého těla.

Musím domů. Ke své dívce. Ke své elfce se svatozáří, s rudými rty, u které vždycky najdu teplou náruč.

„Už jsi doma?“ otevřela mi a mě neuniklo zklamání v jejím hlase. Odkulhala do kuchyně a ponořila hubené ruce do dřezu z vodou. Vlasy jí zplihle visely podél ošklivého obličeje. Jedním šilhavým okem mě neustále sledovala. Přitom z vody vytahovala talíře s kopečky bílé pěny a roztržitě je vršila na odkapávač.

„Až půjdeš tichou ulicí…“

„Libore, prosím, nech mě doumývat to nádobí,“ zaprosila.

 „Až půjdeš tichou ulicí,“ do hlasu se mi začal vkrádat vztek, jež jsem nedokázal kontrolovat. Vyděšeně na mě zašilhala.

„ – potichu, potichoučku-„

Vlasy se jí rozvlnily.

„Na náměstí hluší budou stát …“

„… a slepí zvedat svoje hole k nebi

pak zastav se a poslouchej tikot věžních hodin, to srdce vyklepává svou píseň…“

Anděl. Miluju ji.¨

„Pokračuj!“ vyzval jsem ji hrubě a blížil se k ní, abych ji mohl sevřít ve svém náručí.

„Ne.“

Její nesouhlas mě znovu rozzuřil. Navíc začala opět nabývat svou pravou asymetrickou podobu, ve které se mi tolik hnusila.

„ – píseň o nenávisti zoufalých –„ dořekla. Jenže to tam není! Není! Začala šilhat, oči jí uhýbaly do všech stran, její pařát v dřezu sevřel kuchyňský nůž.

„Vypadni,“ zachrčela. „Nenávidím tě. Nutíš mě psát pořád, pořád a já…“ vzlykla a po tváři se jí svezla slza,… jsem vyčerpaná.“
“Kdo ti zbude, až odejdu? Zůstaneš jak kůl v plotě, ty hnusko,“ zasyčel jsem nenávistně. Slza cinkla do klidné vody, ve které spočívala její ruka s nožem, a rozvířila mastnou hladinu.

Mlčela.

Zlost mi tepala ve spáncích. Chtěl jsem do něčeho bušit, kopat –

Vytáhl jsem fotoaparát. Zaprotestovala, ale spoušť dávno cvakla.

„AŤ se všichni podívají, co seš zač,“ zasmál jsem se zlostně. Zvedla ruku s nožem a-

položila si loket přes oči.

„Stromy šumí píseň noci v korunách se žene, zuřivě, zuřivěji do svítání budou s Mozartem si hrát, noční hudba zazní tisíckrát,“ pronesla jasným, ale zlomeným hlasem.

Její krása rozkvetla. Podívala se na mě jiskrnýma očima, propálila mi sklivec. Bože, miluju ji. Udělal jsem k ní tři kroky.

Natáhla před sebe nůž.

„Miluji tě,“ zašeptal jsem.

Nůž spadl na zem.

Objal jsem ji a políbil.

 

Miluju ji. Když sedí za stolem a píše. Musí psát. Pořád, neustále. Co na tom, že už poezie nejde na odbyt, že je má víla kritizována za nadprodukci?

Bude psát. Abych s ní byl. Občas je mi jí i líto, jsem její spása i prokletí. Navíc se jí zakulacuje bříško. Doufám, že její verše zaznívají až k tomu malému. Aby se nenarodil ošklivý.

 

Abych ho mohl mít rád.