Jablka z nás

Jablka z nás

Napříč zdánlivě nekonečným polem, kde obilí sahá člověku až po prsa, vede hrbolatá cesta pokrytá prachem. Den co den jezdila touto cestou na kole dívka s pletenou brašnou přes rameno. Vždy směřovala do města, které se schovávalo za několika kopci a lány dalších polí.
Jednoho dne se však dívka těžce rozstonala a dlouhé dva měsíce cestu nespatřila, ba dokonce na ni ani nepomyslela. Týdny pospolitě mizely v zapomnění, než se jí navrátilo zdraví a znovu nabyla plné síly. Až se jednoho brzkého rána konečně opět vyšvihla na bicykl a uháněla ze své malé vesničky do dalekého města.

(„A kam to vlastně pořád jezdí?“
„Jen hezky poslouchej,“ usmála se.)

Krajina kolem ní utíkala jako projekce na pozadích scén ve starých filmech a vítr pročesával obilí stejně jako dívčiny poletující vlasy. V dálce se po obzoru courala lokálka se třemi vagóny; zdálo se, že jedou spolu jako staří dobří přátelé, ani jeden z nich nejel rychleji nebo pomaleji než ten druhý; bok po boku se ubírali svými cestami, daleko od sebe, a přeci tak blízko.
Když tu dívka najednou zpozorovala na cestě před sebou cosi velikého a neznámého. Rychle se přibližovala a brzy v siluetě rozpoznala obyčejný strom. Ale právě tato obyčejnost připadala dívce zhola nemožná; na té cestě nikdy nic nestálo ani nerostlo, nebylo přeci možné ani zhola pravděpodobné, aby tu během dvou měsíců vyrostla tak veliká a krásná dřevina.
Ale strom tam byl. Vystavoval se přímo vprostřed cesty, jako by se snad jednalo o nějaký špatný vtip. Dívka sesedla z kola a zahleděla se do jeho vysokých větví, vznášejících se dva metry nad zemí. Tohle se muselo dotýkat něčeho vyššího, říkala si, něčeho nedosažitelného a nepochopitelného nám obyčejným smrtelníkům. Uctivě vzhlížela do listoví, jako by hleděla na zjevení, a nemohla uvěřit, že na každé větvi se ve větru klinkaly opravdové kameny.

(„Na tom stromě rostly kameny?“
„Ano. Rostly na něm obyčejné kameny.“
„Ale to přeci není možné!“
„Je to můj příběh, všechno je možné. Jestli chceš vědět, jak to bylo dál, tak pěkně potichu poslouchej.“)

Vypadaly jako kterékoliv jiné plody; visely na tenkých stopkách ověnčených listy. Opřela kolo o kmen, vystoupila na sedátko a natáhla se po nejbližším z kamenů. Přejela po něm prsty a pocítila jeho chladnou opravdovost, ale neutrhla jej.
Poté odjela do města.
Takto se dny opakovaly; dívka strávila nespočet hodin prohlížením oněch neživých přízraků. Avšak měla nevysvětlitelný strach utrhnout byť jen jediný z nich. Až se jednoho dne konečně odhodlala; vystoupila na opřené kolo, sevřela nejbližší kámen v dlani, lehce škubla a pak už si jej převalovala v rukou. Nic se nestalo. Schovala svůj poklad v brašně a nasedla na bicykl.
Druhého dne ráno dívka znovu zastavila u stromu. Jen co seskočila z kola, ihned si povšimla čehosi červeného, co zpola zahrabáno vykukovalo za země kousek od kamenovníku.

(„Kamenovník je divné jméno…“
„To je jabloň taky.“)

Vytrhla zakořeněné jablko z hlíny, očistila jej a s chutí se do ovoce zakousla. Oblažila ji šťavnatá chuť sladkého plodu, jaká ještě nikdy nebyla dopřána jejím smyslům. Opřena o strom usedla čelem k rannímu slunci a nechala se jím šimrat po tváři. Usnula.

(„A jak to bylo dál?“ žadonila holčička.
„To ti povím zase někdy jindy,“ odvětila maminka, „teď už musíš spát. Dobrou.“)

***

Žena si odhrnula vlasy z očí a rychlými pohyby črtala šedivé obrysy za oknem vystavené krajiny, která se letmo odrážela v jejím pohledu. Tuha škrabavě šustila po skicáku, ale zdola ji přehlušoval rachot kol jedoucího vlaku.
Vagón drncal na kolejích a její plátno myšlenek se tak chtě nechtě neposlušně klepalo. Čáry si létaly, kam se jim zachtělo, ale jejich malířce to ani za mák nevadilo. Spokojeně vyhlížela přes sklo na mizející barvy a usmívala se.

(Mladík odhodil tužku na stůl a zvedl se od stolu. Několikrát prošel pokojem sem a tam, loknul si z hrnku kávy a pak pustil nahlas nějakou rychlou písničku.)

Pozorovala nekonečnost zlatavého pole. Vlny obilí se plavily k dalekému obzoru a vítr je vzdouval, jako by je chtěl vymrštit až ke slunci. V zářivém moři žena najednou zahlédla maják. Tedy tak by zřejmě ve své interpretaci pojala onen strom, který samotářsky čněl z rozvířených klasů tam v dálce, kde se lámal svět.
Hbitě strom načrtla a odložila tužku. Střídavě hleděla na svůj maják za oknem a na papíře. Jak by to mohlo být? Upadala do malátné snivosti, stále se jí šťastně zdvihaly tváře a pře-mýšlela, jak to bude dál.

(Také přemýšlel. Odešel na zahradu, aby se mohl nadechnout podvečerního vzduchu. Už to musí dokončit.)

Kdyby tak už alespoň věděla, jak se bude jmenovat. Eliška? Nebo Alenka? Ale na to je asi ještě dost času, povzdychla si.
„Jednou ti to určitě budu vyprávět,“ zašeptala a pohladila své veliké bříško. Dívala se na něj s nepochybnou oddaností a v koutku oka se jí ještě blýskal onen obraz stromu v rozlehlém zlatém moři. Vlak už byl od něj ale daleko.
„Povím ti celý ten příběh. A bude jen na tobě, jestli nalezneš jeho pokračování, nebo jeho konec.“
Možná Andreika. Nebo spíš Natálka…

(Tužka už se válela kdesi v trávě a on se konečně zakousl do rudého jablka. Tak to by bylo. Žvýkal sousto a s ovocem v ruce si představoval, jak asi bezejmenná osoba vybírá jméno pro svého potomka.)

***

Seděl ve větvích staré jabloně. Byl odtamtud imponující výhled do okolí, ačkoliv to samo o sobě ničím výjimečné nebylo. Skládanka oplocených zahrádek plná záhonků, ležících psů a dalších stromů s bílými domky v čele – určitě existuje spousta dojemnějších krajinek. Ale ať je tomu jak chce, faktem zůstává, že nikde se s múzami nescházel raději, než-li právě v koruně rozhledny, jež bdí na touto podívanou.
V ruce třímal blok a sem tam do něj cosi naškrábal propiskou. Vymýšlel dárek, tvořil ho a vdechoval mu život. Takovéto činy mladíka naplňovaly nejvíce, duši mu blažila spokojenost a zadostiučinění. On sám si nikdy nic nepřál tak vroucně, jako dostat jednou právě takový dar.
Ustavičně pomrkával po jablkách, která se mu vystavovala kolem hlavy. Nenahraditelně inspirovaly jeho bytí.

(Nesměle se rozkoukávala kolem sebe a matně si vybavovala ten sen, co zrovna pominul.)

Každé jablko pro něj znamenalo přání, touhu či vysněný cíl. Věděl, že je nemůže jenom tak otrhat a okousat dle libosti, vážil jejich cenu. Opadaná jablka se navíc nedala brát v úvahu, takové touhy už pominuly.
Když se někdy odhodlal jít nějakému přání vstříc, symbolicky utrhl nejbližší jablko a plně si jej vychutnal. Na oplátku jeho sladké potěše však poté přivázal k větvi namísto utrhnutého jablka podobně veliký kmen.
Na mladíkově stromě se houpalo něco kolem dvou desítek kamenů. Ta výstava nesmrtelných plodů znamenala jeho štěstí.

(Teď již opět vzhlížela do větví nad hlavou a příběh o mladíkovi, který se zrodil v jejím snu, se zdál být vzdálenější a vzdálenější…Snad něco psal; psal pro něčí radost, pro něčí štěstí…)

V kapse měl připraven další kámen. Ťukal do bloku a scházelo mu napsat jen několik málo posledních slov. To staré známé vzrušení ho opět šimralo po celém těle, těžkla mu hruď a sklily se mu oči.
Dokončoval další povídku a tentokrát ani on sám pořádně nevěděl, co by měla znamenat; ani netušil, jak se mu v hlavě vzala ona představa těhotné malířky. Zaskočila ho nepřipraveného a zmateného. Nedokázal jí dát jméno.
Třeba ho i zamrazilo, s jakou lehkostí se v jeho myšlenkách právě zrodily nové životy. Kde se zrodil on? Jak může člověk vědět, kdo vypráví jeho příběh? Třeba je něčí pouhou představou či kresbou. Třeba je pouze utrženým jablkem – nakousnutým štěstím – a brzy z něj zbude jen pověšený náhrobní kámen.

(Už byl pozdní večer. Dívka nasedla na kolo a ujížděla podél břehu obilného moře pryč od kamenovníku i od snu, který vlastně už dočista zapomněla.)

***