Zaprodání I.

Člověk s radostí zapomíná na to, co je mu nepříjemné, na povinnosti, které ho čekají, a které musí zvládnout. O to víc na ně zapomíná, když žije v neuvěřitelném blahobytu, když si myslí, že všechno je bezstarostné, pak ztratí přehled o čase, a o tom, co se bude dít, a co se má stát. Tolik let uplynulo a moje vědomí to vytěsnilo, všechny ty úspěchy, štěstí a radost, které jsem prožíval, to vše vymazalo ty staré vzpomínky, ale hluboko v nitru, v mém nejhlubším podvědomí, jsem věděl, že to přijde. Že ON přijde.

I z dálky ho poznávám. Toho muže, kterého jsem, kdysi zavraždil. Za temného příšeří stojí u brány mé plantáže a hovoří se strážci dohlížejícími na můj majetek, na desítky a desítky hektarů mé tabákové plantáže. Vidím, že jeden ze strážných odchází a jde po dlouhé kamenné cestě směrem k mé haciendě. Slyším, že mi můj syn něco říká, ale zatím ho bezděčně ignoruji, protože má pozornost se upírá jen k návštěvníkovi.

Markus mnou zatřese. „Otče, jsi v pořádku? Mám teda jet Charlestownu?“

„Ano… ne… počkej. Připravuj se na cestu, ale možná ji budeš muset odložit.“

„Proč?“

„Nestarej se,“ řeknu rázně a vykážu svého překvapeného syna z pracovny, kde zůstanu osamoceně sedět. Usadím se do velkého křesla v místnosti, kterou osvětluje jen plápolající oheň krbu, a křečovitě křupu klouby svých dlaní. Jsem rád, že syn odešel, protože by mě nejspíše poprvé v životě viděl, tak vystrašeného a nervózního, toho úspěšného plantážníka z Virginie.

Ozve se klepání na dveře. Není to syn, ale jeden ze sloužících, který mi oznamuje příchod nenáviděného a strašlivého hosta. „Prý Vás zná. Máme ho pustit dovnitř?“

„Ani nemůžete jinak,“ špitnu.

„Prosím?“

„Ano, pusťte ho,“ řeknu chvějícím se hlasem a snažím se těkat pohledem po své pracovně, jako kdybych hledal nějakou záchranu, či snad si vzpomněl na lepší časy, které už jsou nenávratně pryč. Vzápětí si, ale uvědomím, že musím, ještě něco udělat.

Rychle beru brk a inkoust. Ten se mi podaří ve spěchu převrhnout na stůl, ale nevšímám si toho. Brk smočím v rozlitém inkoustu a začnu psát. Nevím, zda je to závěť, dopis na rozloučenou, nebo co to vlastně je, ale musím po sobě zanechat pár instrukcí, než nadejde můj čas, který už se blíží.

Slyším kroky. Přibližují se. Mnohokrát jsem ve své patrové haciendě slyšel kroky. Kroky mé ženy, mých dětí, služebnictva, stráží, ale nikdy ne tak pronikavé, tak nepříjemné, tak dusivé, jako právě tyto, které již stoupají po točitém schodišti do patra, kde je má pracovna. Ruka se mi třese, čím dál tím více, ale nadále se snažím psát ta poslední slova, na které mi, ještě zbývá, nějaká síla.

Bez klepání vezme návštěvník za kliku a vstoupí do mé pracovny. Hned za sebou zavře dveře a já opět vidím ten obličej, toho člověka, kterého jsem před lety zabil. Už nemá potrhané hadry špinavého lapky jako tehdy, jeho oblečení je nyní lepší, zánovnější a upravenější, ale přesto, jeho tvář, i jeho aura mi nedávají nejmenší pochyb, že je to on.

„Myslel sis, že už nepřijdu, že?“ mlčím. „Každý si to myslí. Nejsi o nic jiný, než ostatní. Ale zvolil si tehdy správně.“

„Co teď se mnou bude?“

Markus sledoval cizince, jak vstoupil do mé pracovny. Byl tím dost překvapen, a nejen on. Nikdo jiný toho cizince taky neznal, takže to vzbudilo menší pozdvižení. A ještě překvapivější bylo, jak dlouho tam ten cizinec byl. Po hodině téměř nepřetržitého sledování, doprovázeného hrobovým tichem z mé pracovny, Markus vešel dovnitř, jen aby našel úplně prázdnou pracovnu. Nikoho neviděl odcházet, a přece tam nikdo nebyl.

Oheň v krbu byl vyhaslý, na stole rozlitý inkoust a dopis, nikde ani stopa po cizinci, ani po mne samotném. A pouze nepříjemný chlad, ale horší, než jen z toho, že vyhasl krb. Chlad, který by tam neměl být.

Markus se podíval na zprávu, která ležela na stole, ale nebylo to to, co jsem psal já. Byl jsem zrazen, ale neměl bych být překvapen. Hluboko uvnitř jsem věděl, že se mu nedá věřit. Mým rukopisem bylo napsáno něco jiného.

NIKDY necestuj na Rockport!