Zaprodání II.

O čtvrtstoletí dříve.

Před měsícem jsem prvně navštívil Boston. Nové město, čerstvě zbudované a bohatnoucí ze svých přístavů, avšak přeplněné pomatenci z Evropy. Byť já sám jsem se narodil v Hesensku a trvalo pěkných pár let, než jsem se sem dostal, svépomocí. Nechtěl jsem v Bostonu příliš dlouho zůstávat, hlavně kvůli puritánům a jejich bláznovství, takže jsem pouze doplnil zásob a pokračoval ve své cestě na sever. Je to hezké město, ale pod vedením puritánů určitě nepřežije a za pár měsíců z něho budou rozbořené trosky.

Podobná situace byla v Salemu, jen s tím rozdílem, že je to mnohem menší městečko, vlastně spíše osada, která přežívá ze dne na den pod přísným dohledem puritánských kněží a má, ještě méně šance na nějaký rozkvět, než Boston. Tam jsem ani zásoby nenakoupil a pokračoval jsem dál na severovýchod, podél atlantského pobřeží. Už asi dva týdny jsem jel kočárem, ale zdaleka ne celou vzdálenost, která mě dělila od mého cíle. Z Nového Amsterdamu jsem plul lodí do Providence. Nepříjemně dlouhá plavba.

Až z Providence jsem vyrazil kočárem, kde jsem si taky pronajal otroka jako pomocníka. Prý se jmenuje Othman, je velmi silný a pracovitý, to se mu musí nechat. I vcelku pokorný a bohabojný. Někdy více, než různí svobodní občané. Dost o Othmanovi, byť bude hrát svou roli v událostech dalších dní, zvláště když se naše počínání zkříží.

Jak jsem řekl, cesta započala v Novém Amsterdamu, kde jsem pracoval pro kancelář Nizozemské západoindické společnosti. Velice dobře placená, ale náročná práce, ve které musím pomáhat mnoha evropským a zejména nizozemským obchodníkům s koloniálním právem. Pravděpodobně bych tam skončil do konce života, kdybych nedostal ten prokletý dopis, nečekaný a překvapivý, od Benjamina.

Benjamin z Rohanu, odvážný vojevůdce, který bránil mnoho měst proti francouzskému králi. Po jeho boku jsem bojoval v několika bitvách, tři měsíce krveprolití jsem zažil při obléhání La Rochelle. Bitva plná hladu, krve, krys a nemocí, zaživa hnijících raněných bojovníků, nedopadla dobře a znamenala konec mého života v Evropě a blesku rychlý přesun do Nového světa, ale dala mi pár dobrých přátel, včetně Benjamina. Nevěděl jsem však, že taky odcestoval na daleký západ.

Dopis zněl naléhavě a s obavami, avšak nebyl příliš konkrétní, jen psal, že nemá zde v Novém světě jiného člověka, kterému by mohl důvěřovat, nebo by dostatečně znal, abych mu s tímto pomohl. Nabídl mi i padesát liber. Padesát liber! Nemohl jsem tomu věřit, jak je bohatý… nebo zoufalý, ale věděl jsem, že by mi nelhal. Je to čestný člověk, ale takové bohatství. Skoro jsem se styděl, ale naléhavost jeho dopisu mě přiměla přijmout jeho nabídku. Ovšem zaujala mě ještě jedna věc v jeho dopisu. Psal mi, protože se na mně může spolehnout, a protože velice dobře ovládám řečtinu. Ta řečtina mě zaujala.

Benjamin se usídlil v Rockportu, dobrých šestnáct mil severovýchodně od Salemu, ale je pravda, že ze Salemu už to byl jen kousek. Othman celou cestu mlčel a já to oceňoval. Nevím, zda ze slušnosti, nebo protože rýhy na jeho duši mu v tom brání. Některým lidem tvrdý život vezme slova. Sám si na to vzpomíná z doby La Rochelle. Když obléhání skončilo, pár měsíců jsem nechtěl mluvit, jen vzpomínat na ty kopy mrtvol, které jsem měl před očima. Občas jsem měl sny, jak mě kopy mrtvých těl pohřbívají zaživa a to jsem se budil s křikem. Nebo se mi zdálo, jak utíkám ulicemi hořícího města, a za mnou běží mrtvá těla, která se po mne sápou.

Cestou do Rockportu projel náš kočár Gloucesterem, rybářskou osadou, která však v této době je téměř osadou duchů. Zdejší rybáři a osadníci nyní žijí v Salemu a tak na pobřeží zůstala řada liduprázdných dřevěných domů s černočernými okny hledícími na pocestné jako odpudivé tváře. To navíc v místech, kde mlha a mrholení jsou denním chlebem přežívajících osadníků bičovaných jejich nepříjemným osudem. Jestli tam je tucet osadníků, tak je to moc.

Rockport je na tom překvapivě lépe, ač mnohem dál od Salemu a jiných důležitých osad. Rozkládá se na okraji atlantského oceánu jako osada rybářů, kameníků a dřevorubců s malým dřevěným přístavem a ne více, než třemi tucty domků.

Ptal jsem se na Benjamina a hned se mi dostalo nečekané odpovědi. Tedy odpovědí. Benjamin není v Rockportu, ale na blízkém ostrově, ze kterého nesmí odejít. Ve svém dopise se nepochlubil, že utekl francouzské šibenici pod příslibem exilu na zdejším ostrově. Proto se tu nachází. Místní mu vozí jídlo a vodu, on, jako bývalý vojenský velitel a vojevůdce několika bitev, pomáhá místním s výcvikem v boji, ve střelbě, stopování, v lovu a jiných jeho dovednostech, ale je vázán na ten ostrov.

„Prosím, doplujte na ten ostrov, zjistěte, zda je v pořádku,“ takových slov se mi dostalo od místních, když mi bylo sděleno, že už několik dnů před mým odjezdem z Nového Amsterdamu se přestal ozývat, že zůstal ve svém dvoupatrovém domu u majáku, že s nikým nemluví. Teprve před mnoha týdny odeslal zprávu přes posla a zase se vrátil domů. Na nikoho nereaguje, nikomu neodpovídá.

„Začalo to jen tak?“ zněla jedna z mých očekávaných otázek, ale dozvěděl jsem se, že ne. Nezačalo to jen tak. Začalo to po jedné hrozivé a bouřlivé noci, kdy vlnobití drtilo zdejší skaliska a pobřeží, kdy se zdálo, že vítr vyvrátí palisády i dřevěné domy, kdy vítr roztrhal desítky rybářských sítí, rozlámal mnoho loděk a vyvrátil desítky stromů. Několik lidí se tehdy i ztratilo, či utonulo. Nikdo si nevšímal Benjamina, každý se snažil zachránit to málo, co zrovna měl. Teprve po řadě dnů si všimli, že už o něm moc neslýchají.

Drožku jsem nechal v Rockportu a s Othmanem nastoupil na loďku převozníka směrem na Benjaminův ostrov. Tak už se tomu místu dnes říká, nebo aspoň říkalo, vzhledem k jeho obyvateli.

Ostrov je dlouhý méně než půl míle a v nejširším bodu má šířku čtvrt míle. Velmi hornatý, ale také travnatý. Vypadá jako safír ve smaragdovém oceánu, kdybych měl být trochu poetický. Pobřeží strašlivě kamenité a členité. Vlastně je s podivem, že tam místní plují, když je to půldruhé míle od přístavu. Rozumějte, Rockport je v zátoce, a i když je ostrov jen kousek od pobřeží, musíte chvíli plout podél pobřeží.

Na ostrově je malý domek vystavený pro Benjamina, aby vyhovoval jeho spartánskému životu, a poblíž toho domu stojí vysoký maják. Jsou to jediné dva nepřirozené útvary na ostrově, u kterého jsem zakotvil s Othmanem. Převozník nám navíc dal bednu brambor, chleba a vody pro Benjamina, že mu to máme předat, když už tam jdeme. Bylo to nic proti ničemu, tedy jsem souhlasil. A brzy litoval.

Kromě mých věcí, tak musela být tahána i ta bedna. Jen pro pochopení, cesta nebyla příliš dlouhá, ale o to byla strmější. Jediné štěstí bylo, že byla rovná a netrápila nás žádná klikatost. Byla dlážděná pevným kamenem, ale v chladném mrholení, které nás doprovázelo, se to klouzalo. Přál jsem si už být nahoře, na tom pahorku, kde je Benjaminův dům a maják.

Trvalo to snad půlhodiny, než jsem se ocitl na cestě před tím domem, který je obklopen malou, ale neudržovanou, snad již úplně uvadlou zahrádkou s dřevěným plotem. Dveře do cihlového domu, který byl nahozen příliš dávno, než aby se to dalo považovat za jakkoliv hezké, jsou zavřené, okenice též. Co však velmi rušilo pohled na dům, je maják. Ční pár set stop za domem, vysoký a starý jako oprýskaný stařec, který hlídá klid zdejších lodí, jako strážce, kterého nechcete naštvat. Asi bych tam nedokázal žít, neboť bych byl svírán pomyšlením, že je nějakým mým věznitelem.

Chvíli dům sleduji, snad doufám, že si nás Benjamin všimne a vyjde nám pomoci s věcmi, ale nic se neděje. Tedy odkládám ty svoje, i bednu s jídlem a jdu vstříc domu. Vyvrácenými dvířky dřevěného plotu se dostávám na zahrádku, která je skutečně neudržovaná. Kdysi byla, ale nyní hynula. Poslední bouřka jí taky asi dala zabrat.

Přestal jsem jí sledovat a zaklepal na dveře domu. Jednou, dvakrát a potřetí jsem zpoza dveří uslyšel hlasité šourání.