Zaprodání III.

Anotace: Benjamin

Dveře se otevírají a za nimi stál někdo, v kom bych Benjamina nepoznal. Stále podobně statný a urostlý muž, avšak s popelavě bledou tváří, ve které jsou propadlé tmavé oči. Vlasy stejně popelavé a pouze slabé chmýří měl pod nosem. V ruce křečovitě držel nějakou knihu. Byl to a nebyl Benjamin. Navíc oděn do potrhaného kabátce a starých kalhot, ta tam byla doba, kdy měl svoji zbroj a pušku. Ani po všech hrůzách La Rochelle nevypadal tak špatně jako nyní.

„Kdo jste? Co…“ odmlčel se. Jeho zrak mě více přeměřoval, více mžoural a konečně poznával. „Fridrichu? Fridrichu? Ty si dorazil?“ na jeho šedivé tváři se objevil náznak úsměvu. Jeho tvář vypadala, že se dlouho neusmívala. „Jak rád tě vidím, drahý Fridr…“ opět se odmlčel, když koutkem oka spatřil Othmana.

„Kdo je to?“

„Černoch. Otrok. Pronajal jsem si ho…“

„Proč?“

„Snad ti to nevadí?“

„Měl si přijet sám!“ obořil se na mně.

„Nic takového si v dopise nenapsal,“ bráním se.

„Ne?“ ukáži mu dopis a skutečně tam nic takového není. „Omlouvám se. Moje prokletá paměť na to zapomněla. No, když už je tady,“ povzdychne si Benjamin. „Co to je?“ a ukazuje na bednu. „Sis přivezl tolik věcí?“

„Kdepak, to je pro tebe. Místní posílají. Jídlo a tak.“

„Jistě, tohle,“ Benjamin prošel kolem mě, odložil si knihu a namísto toho, s velice překvapivou silou, sebral bednu a odnesl jí do svého domu. Na to, jak vypadal, to bylo celkem nečekané, i když je pravda, že v dřívějších dobách by odnesl dvě tři takové bedny a sotva by se zapotil.

Benjamin nás pohostil, až překvapivě ohleduplně a vstřícně. I pro Othmana měl povlečení a přikrývku, ovšem postel ne. Jednu měl pro sebe a jednu pro návštěvy jako jsem byl já, ač mě překvapovalo, že by měl nějaké návštěvy.

Kromě toho nám dal něco málo jídla, které stále měl a hned zatopil v krbu, protože i v domě byla nepříjemná zima, která nám vlézala, až pod kůži. Bylo vidět, že tam žije sám, jen s občasnými návštěvami, a jak říká, pomáhá cvičit místní, ale ti už taky moc nechodí. Nakonec dostáváme suchý chleba se solí, pár tresek a sušené houby.

„Povíš mi, proč si mě sem povolal? Samozřejmě jsem rád, že tě vidím a netušil jsem, že tu žiješ, ale…“

Benjamin mlčky přikyvuje. „Potřebuji tvou pomoc. Mohl bych najít i někoho jiného, ale jen tobě mohu v takové záležitosti důvěřovat.“

„Nevadí ti, že je tu on?“ optám se směrem k Othmanovi.

„Vadí, ale ne stran této věci. Klidně, ať nás poslouchá, stejně tomu nebude rozumět, protože já sám tomu nerozumím, ale ty možná budeš.“

„Protože umím řecky?“ dovtípím se a Benjamin chvíli mlčí, než přikývne. „Proč zrovna řečtina?“

Potom začne vyprávět, co se mu stalo, souběh událostí, kvůli kterým jsem dorazil do jeho domu. Stalo se to během jednoho bouřlivého dne před nějakou dobou. Celý den pršelo a hrom za hromem ohlušoval svými ranami zdejší pobřeží, Rockport i tento ostrov. Ostrý vítr by vylámal okenice, kdyby je Benjamin nezabednil. Dům byl z pevných cihel, ale některé dřevěné domy to mohlo zničit a v Rockportu taky zničilo. Nedalo se oka zamhouřit, jak bylo vše bombardováno hrůzným řevem bouřky a vlnobití, které bičovalo zdejší kamenité a členité pobřeží.

Benjamin toho dne nedokázal nic jiného, než chodit po domě a snažit se přečkat tu hrůzu. Postupně se smrákalo, slunce, které bylo sotva vidět, již zapadalo a vše se nořilo do temné noci, která však nebyla ani o špetku klidnější, než celý předchozí den. Blesky dopadají na pobřeží, vítr láme stromy a vlny strhávají mohutné a staré kameny na pláži. Byla to nepředstavitelná zkáza, o které se Benjamin domníval, že jí nepřežije.

Nicméně, uprostřed noci, se ozval strašlivý hrom a zaburácení. Po celém dni a noci hromů a blesků si Benjamin myslel, že je na vše připraven, že vše očekává, ale tento hrom jím naprosto otřásl a skoro ohlušil. Vymykal se všemu, co do té doby slyšel, tím spíše, že ho nedoprovázel žádný blesk. A taky to byl jiný zvuk, ano, stal se uprostřed hromobití, ale byl ostřejší, pronikavější, než obyčejný hrom. Myslel, že se přiblížil konec světa, nebo že ostrov se rozetne vedví a potopí se do oceánu jako nová Atlantida. Nyní by byl šťastný, kdyby se tak stalo.

Chtěl zjistit, co to bylo, ale nešlo to. Strašlivá bouře dál pokračovala i celý příští den, během kterého byl sužován více zvědavostí, než zdejšími živly. Věděl, že to nebyl obyčejný náraz ničivého vlnobití, ani nějaký ohlušující hrom. Tento zvuk byl příliš nepřirozený, vzdálený přírodě. Hleděl k místu na východě, odkud přišel ten zvuk, ale déšť mu nedovoloval nic vidět, a tak mu nezbývalo, než se celý den pohroužit do myšlenek, co to mohlo být. Napadl ho i obrovský sesuv půdy, ale to by nejen slyšel, ale také cítil.

Počasí se umoudřilo teprve pozdě večer. Dál pršelo, ale hromobití ustalo, blesk už byl vidět občas jen v dálce a vítr již člověka taky příliš nebičoval do tváře. Zpočátku si Benjamin řekl, že počká na ranní světlo, až bude zase slunce, ale strach, že se počasí zhorší, a především neutuchající zvědavost, byla silnější, než jeho rozum. Před půlnocí, oděn do všeho teplého oblečení, které posbíral ve svém domě a doprovázen jen světlem lucerny, zamířil ke skalistým svahům za majákem, které protínala kamenná stezka na východní pláž.

Jindy by to trvalo jen krátce, ale nyní déšť Benjamina zpomaloval a musel si dávat pozor, aby neuklouznul. Nakonec se ale dostal na pláž tvořenou pískem a skalisky, kudy šel na sever, k místu, o němž se domníval, že přineslo ten ohlušující zvuk.

Z počátku na nic zvláštního nenarazil. Snad jen cítil určitý strach, aby nebyl smeten vlnami, ale jinak nic zvláštního. Ušel asi sto, dvě stě stop, než narazil na první věc, která ho zaujala. Železný plát, spíše ocelový, na straně roztržený. Nikdy tam nic takového neviděl. A nebyl jediný, narazil na několik dalších podobných plátů, stejně poškozených, a možná jich tam bylo i mnohem více, ale oceán je již nejspíše pohltil.

Napřímil se a rozhlížel. Snažil se najít, z čeho to pocházelo. Moře po jeho pravici bylo bouřlivé, za ním nic nebylo, před ním dlouhá písčitá pláž, také netčená, čímkoliv jiným, než vlnami a deštěm, ale všiml si něčeho směrem na západ, kde se cesta stáčela do malého zálivu, který byl chráněn vysokým, avšak prostupným kamením. Voda se tam dostala, ale určitě ne vlny.

Tam si všiml něčeho dalšího, co by tam nemělo být. Na skalisté stěně, kryté vysokým výčnělkem, který jí chránil proti větru i dešti, byl otisk lidské ruky. Velice jasný, patrný a výrazný pod světlem lucerny. Přišel blíže, aby zjistil, zda byl namalován nějakou barvou, či inkoustem. Inkoust to nebyl, protože pod světlem lucerny otisk nabral červených odstínů. Nabral si barvu na prst a zjistil, že to barva nebyla. Cítil odporný kovový pach lidské krve. A taky si všiml, že to bylo čerstvé. Velmi čerstvé, ale přesto se divil, že to déšť nespláchnul.

Začal lucernou máchat do všech směrů, hledaje člověka, kterého půjde zachránit, ale nic pořádně neviděl. Mnohé světlo se odráželo od skalisté hradby zátoky, ale i díky té hradbě věděl, kam jít. Přerušovaně, ale přeci jen si všiml dalších otisků rukou, již méně výrazných, nejasných, ale stále patrných.

Na chvíli se zastavil a zamyslel se, zda by nebylo lepší počkat na ráno a zavolat pomoc do Rockportu. Jak mi nyní říkal, proklíná chvíli, kdy to neudělal. Přál by si vrátit čas, ale nejde to. Nikdo není pánem času, řekl mi se slzami v očích, když nás u sebe hostil. Třásl se při vzpomínkách na tu noc a mnul si předloktí. Ptal jsem se ho, zda byl zraněn, ale jen mlčel. Až po drahné chvíli řekl, že to souvisí s tím, co se stalo.

Pokračoval po krvavých stopách, až musel přelézat skalistou hradbu, div z ní nespadl. Za hradbou uviděl zdroj těch otisků. Člověk, muž, který tam ležel otočen obličejem k zemi. Ve tmě nedokázal rozpoznat, zda stále žije, nebo ne. Opatrně sestoupil a zaklel při představě, že toho nebožáka bude muset v té strašné noci tahat přes polovinu ostrova. Ostrov není příliš velký, ale mít tak těžké závaží, to člověk skutečně nechce.

A jeho nadávka vedla k tomu, že se muž trhnul. Škubnul sebou, ale nic neřekl. Benjamin ho tedy oslovil. Nejprve anglicky, pak zkusil francouzštinu, protože v okolí je dost Francouzů jako on. Nefungovala ani holandština, když si myslel, že je to nějaký nešťastný holandský kupec. A nebyl to ani kupec z Itálie, nebo cestovatel z Německa, čímž Benjaminovi došla zásoba jazyků, kterým vládnul.

Všiml si, že muž leží na nějakém sešitku, vlastně deníku, který je pevně svázán. Při vyprávění se Benjamin podíval na tu knihu, kterou držel, když nás vítal. To byl ten deník. A když se přiblížil, všiml si něčeho zvláštního. Muž se občas pohnul, občas zareagoval na zvuk, ale velice očividně nedýchal. Neviděl žádný pohyb, který by se podobal nádechu, ale jinak se hýbal. Benjamin se sklonil, aby vzal sešit, protože chtěl zjistit, co je ten muž zač, jak ho oslovit, odkud přišel, a kam míří, ale v momentě, kdy přiblížil svou ruku k sešitu, muže to probralo.