Dar

Anotace: Po nehodě dostanu dar. Dar, nebo prokletí?

I

Seděl jsem na terase své oblíbené kavárny v centru města. Jarní slunce už pomalu přidávalo na síle a příjemně mě hřálo na zátylku. Na stolku jsem měl vedle oblíbené filtrované kávy položené cigarety a zapalovač. Vyndal jsem z krabičky jednu cigaretu, vložil si ji do úst a zapálil si. Upíjel jsem kávu a její lehce nakyslou chuť prokládal chutí tabákového kouře.

Mohl bych tak sedět hodiny, pomyslel jsem si.

Doma na mě ovšem čekala rekonstrukce koupelny, do které se jsem se pustil na začátku roku a naivně doufal, že touto dobou už budu mít hotovo. Jenže když chce člověk šetřit a stavební práce provádět svépomocí, ačkoliv o jeho manuální zručnosti se dá s úspěchem pochybovat, samotná rekonstrukce se protáhne. Už ale zbývalo jen zapojit zásuvky a světla, a celou koupelnu poté zbavit jemného prachu, který se při stavebních pracích nevyhnutelně usazoval všude, kde mohl. Naposledy jsem potáhl z cigarety, jejíž filtr už mě začínal pálit v prstech, uhasil ji v popelníku a dopil poslední dva doušky kávy. Zvedl jsem se, došel do vnitra útulné kavárny srovnat účet a pak se přesunul k autu. Domů jsem to odtud měl pár minut pěšky svižnou chůzí, ovšem zastavit se v téhle kavárně patřilo k mému každodennímu popracovnímu rituálu. Do práce jsem pěšky nechodil, byla to procházka přes celé město, kvůli které bych musel vstávat alespoň o hodinu dříve.

Po příjezdu domů jsem se převlékl do pracovního a jal se pokračovat tam, kde jsem včerejší odpoledne skončil. Z otvorů v dlaždicích trčely tenké dráty, na podlaze jsem měl připravené rámečky, zásuvky i vypínač. Ne že bych měl s elektřinou nějaké zkušenosti, ale co těžkého může být na tom zapojit pár drátů tak, aby člověk nevyhořel. S pomocí návodů, které jsem přes den potají pročítal na pracovním notebooku, jsem si na tenhle úkol poměrně věřil. Fáze vlevo, nulák doprava, ochranný drát na kolík. Nic složitého, žádné raketové inženýrství. Sáhl jsem po drátech, a pak už si jen pamatuji ránu a nesnesitelnou bolest na hrudi. Svět kolem se ponořil do černočerné tmy.

II

Probudí mě ostré světlo. Pootevřu oči a zjišťuji, že se nacházím v nemocničním pokoji. Netuším, co je za den, podle polohy slunce nízko nad obzorem ale odhaduji, že je ráno. Vedle mě pravidelným rytmem pípá monitor srdečního tepu, a já se pomalu rozvzpomínám, co mě na nemocniční lůžko přivedlo. Vybavuji si, jak jsem sahal do drátů trčících ze zdi a jakou jsem pocítil bolest na hrudi.

Ozve se zaklepání na dveře. Než stihnu cokoliv říct, dveře se otevřou a do pokoje vchází zdravotní sestra a za ní můj blízký kamarád. Když se střetneme pohledem, prohlásí s humorem jemu vlastním:

„Než se budeš hrabat v elektrice, shoď pojistky, ty vole!“.

Téměř jsem se zastyděl, když jsem si uvědomil, že tak zásadní krok jsem opravdu vynechal. Mezitím k mojí posteli přijde sestřička a začne se vyptávat, jak se cítím. Odpovídám, že je mi fajn.

„Nabitej energií, co?“ prohlásí kamarád a rozesměje se.

Vážnou tvář už pak neudržím ani já, ani moje ošetřující sestra. Když se dosměje, zeptá se, jestli mi má přinést nějaké jídlo. Odpovím, že voda bude prozatím stačit. Přikývne a zmizí za dveřmi, ze kterých před malou chvílí i s mým kamarádem přišla.

Můj kamarád Tomáš je veselé povahy, známe se od základní školy, kde nás spolu posadili do lavice a od té doby se z nás stala nerozlučná dvojka.

Tomáš se posadí na prázdnou postel vedle mě. Zeptá se, jak se mám, ale mě zajímá spíš to, co se stalo. Že se jednalo o zásah elektrickým proudem je mi jasné. Že jsem skončil tady, protože mám i přes nízký věk určité srdeční problémy, také chápu. Ale jak jsem se sem dostal? Žiju sám a nepředpokládám, že mé akvarijní rybičky viděly, co se stalo, a plavaly pro pomoc.

Tomáš mi vypráví, jak sousedé slyšeli ránu, přičemž téměř současně s ní přestaly fungovat veškeré elektrické spotřebiče. Po spadnutí pojistek prý následovala další rána, tentokrát už jiná. Podle vyprávění se mi zřejmě povedlo při pádu strhnout košík u umyvadla, který byl plný voňavek a deodorantů. A právě tahle rána, tříštění rozbitého skla o koupelnové dlaždice stačilo sousedům k tomu, aby se dovtípili, že něco není v pořádku. Vyběhli na chodbu bytového domu. Z ostatních bytů vykukovali ostatní sousedé a navzájem se utvrzovali, že jim taky nejde proud. Jen moji přímí sousedé se snažili dostat do mého bytu. Měl jsem ovšem zavřené vchodové dveře. Náhradní klíče neměli, a tak se pokoušeli dveře vyrazit. Při těchto zoufalých pokusech vyrazit bezpečnostní dveře jeden ze sousedů, který se obeznámil se situací, vytočil telefonní číslo záchranné služby. Pak se prý jeden soused rozběhl a při dalším pokusu o vniknutí do mého bytu vrazil do dveří tak nešťastně, že se s bolestí skácel k zemi. „Leží vedle, strčil pod sebe při nárazu ruku a zlomil si zápěstí, debil.“ vypráví pobaveně Tomáš. „Je po operaci, má v tom dráty.“ V momentě, kdy soused ležel v bolestech na dlažbě chodby a houkající sanitka zastavila před naším domem, prý ve dveřích cvaklo, aniž by se jich kdokoliv dotýkal. „Jak kdyby někdo odemkl.“ tak to Tomášovi popisovala jedna z přihlížejících sousedek. Dveře poté opravdu šly otevřít, akorát včas, protože do poschodí už vbíhali záchranáři s defibrilátorem a přivedli mě zpátky k životu.

Podle Tomáše praskla pružinka, díky které jazýček kliky funguje tak, jak jsme všichni zvyklí. A pokud je taková pružina prasklá, nic nebrání tomu, aby se dveře nedaly pouhým zatlačením otevřít. Přemýšlím, jak je možné, že bezpečnostní dveře selžou takovým způsobem, když jsou jen pár týdnů nové. Asi nějaká výrobní vada, pomyslím si. Tomáš se postaví. „Už musím běžet, měj se. Snad tě brzo pustěj. Jo, a kdybys něco potřeboval, napiš, zejtra bych se tady mohl zastavit.“ prohlásí Tomáš a zamíří ke dveřím. Na ty se v tu chvíli ozve zaklepání a do pokoje vejde sestra se sklenicí vody. Než dojde k mé posteli, Tomáš se s námi rozloučí a jeho těžkopádné kroky se v nemocniční chodbě začnou vzdalovat. Sestra položí sklenici vody na stolek vedle postele. „Díky.“ řeknu polohlasem a na znamení vděčnosti ji pohladím po hřbetu ruky.

Zatmí se mi před očima. Další srdeční příhoda, pomyslím si, ale v dálce slyším stále stejně pravidelné pípání monitoru srdečního tepu. Najednou se vše vyjasní. Nejsem ale v nemocnici. Jsem na pláži. Nejsem na pláži, jsem nad pláží.

Takhle vypadá smrt, pomyslím si.

Na pískovou pláž dopadá horké letní slunce. Vidím pod sebou, jak se lidé na dovolené opalují, koupou se, hrají si se svými dětmi. Náhle vykřiknu. Leknutím? Strachem? Sám si nejsem jistý, ale opravdu je tomu tak. Ta spokojená hrající si rodina. Je to ona. Vidím ji, ačkoli jsem nikdy předtím neviděl ji, jejího manžela ani její děti. A teď vidím všechny čtyři, jak hrají s plážovým míčem volejbal. Určitě je to ona, moje ošetřující sestra.

„Je vám něco?“ slyším náhle.

Před očima mám na pár vteřin opět tmu, z té se ovšem brzy dostávám a jsem opět na posteli v nemocničním pokoji. Vedle mé postele stojí zdravotní sestra a v obličeji má vyděšený, ale starostivý výraz.

„Zakřičel jste.“ řekne.

„Promiňte, asi se mi něco zdálo.“ odpovím jí, ačkoliv vím, že jsem nemohl usnout.

Přikývne a odejde.

Ležím v posteli a před očima si přemítám to, co se právě odehrálo. Viděl jsem ji zřetelně, určitě to byla ona. Na pláži, na které jsem nikdy nebyl s lidmi, které jsem v životě neviděl. Možná to byl sen, halucinace? Nevím, co všechno může způsobit zásah elektrickým proudem. Nejspíš to tak bude, nějaká další stresová reakce na tu událost. Takové vysvětlení mě docela uklidňuje, a tak po chvilce usínám.

Probudí mě zaklepání na dveře. Do pokoje vstoupí sestra s tácem, na kterém je talíř s jídlem. Venku už se stmívá, a tak předpokládám, že jsem prospal celé odpoledne.

Zdálo se mi o té nehodě. V tom snu jsem ale nebyl ve svém těle, nýbrž jsem pozoroval sám sebe. Z ptačí perspektivy, z pohledu nějaké jiné osoby. Stál jsem u zdi a pravou rukou sáhl do drátů. Ozvala se elektrická rána a uviděl jsem záblesk. Pak jsem pozoroval sám sebe, jak se kácím k zemi a rukou strhávám košík s voňavkami. Padl jsem na zem a rozhostilo se ticho. Nemohl jsem se ve snu pohybovat, a tak jsem byl nucen sledovat sám sebe, jak ze mě pomalu vyprchává život. Nedýchal jsem, protože hrudní koš zůstával v naprostém klidu. Najednou se vedle mého bezvládného těla zjevila postava. Poznal jsem v ní svoji matku, která před lety nešťastně zahynula při autonehodě. Skláněla se nade mnou a hladila mě po vlasech. Celou tuhle scénu jsem pozoroval z výšky.

„Neboj se,“ zašeptala matka, „tohle ještě není konec. Přišla jsem za tebou z druhé strany. Přinesla jsem ti dar. Ty jsi ten dar vždycky měl, ale potřeboval jsi pomoci ho v sobě nalézt. Tohle je ta správná chvíle. Vždy jsi byl empatický, citlivý a dokázal se vžít do emocí druhých. Využij svůj dar pro dobro tvoje i pro dobro tvých blízkých. Neboj se, zachráním tě.“

Po těchto slovech se matka zvedla, odešla ke vchodovým dveřím a lehce je pootevřela. Za malou chvilku do bytu vběhli záchranáři a běželi k mému bezvládnému tělu. Rozstříhali tričko, které jsem měl na sobě a po chvilce jsem viděl, jak sebou mé tělo cuknulo po výboji z defibrilátoru.

„Mám tep, jedeme.“ zakřičel jeden ze záchranářů a já se probudil.

Zdravotní sestra nese tác s jídlem k mé posteli. Tác odkládá na stolek. Nejsem si jistý, co si právě myslí, nejspíš jsem ji odpoledne docela vyděsil, a tak přemýšlím, že bych měl něco říct, aby v pokoji nebyla taková zvláštní tichá atmosféra.

„Kdy vám končí služba?“ zeptám se.

„Za hodinu jedu domů. Už se těším na děti a na manžela,“ odpoví.

Takže děti a manžela má, napadne mě.

„Zapomněla jsem vám přinést příbor.“ řekne náhle a vyběhne ze dveří pokoje.

Všimnu si, že na stolku zapomněla svůj mobilní telefon, protože se kvůli příchozí zprávě ozve krátké cinknutí. Na rozsvíceném displeji je fotka, na které je ona. Nejen ona. Jasně rozpoznávám muže a děti z pláže.

III

Dnes mě konečně pustí domů. Po ranní vizitě se sbalím a odcházím. Během pár dní mě tu navštívili moji přátelé a vystřídaly se služby dvěma zdravotním sestrám. Nikomu jsem neřekl nic o svém snu, ani o tom, že jsem svou ošetřující sestru viděl v nějaké prapodivné vizi, jejíž původ jsem si nedokázal vysvětlit. Celé jsem to přisuzoval stresu, pod kterým jsem poslední dny byl a dál tomu nechtěl věnovat další pozornost.

Vizita proběhla dobře, věci na sbalení jsem v podstatě žádné neměl, a tak už vycházím z nemocniční budovy. Na parkovišti na mě čeká Tomáš, který slíbil, že mě odveze domů. Tomáš na mě už mává, a když k němu dojdu, podáme si ruku.

Tma. Najednou se opět objeví slabé světlo. Vidím Tomáše, jak se náruživě líbá s ženou. Nevidím jí do tváře, ale jsem si téměř jistý, že to není jeho manželka. Jeho manželka nemá blond vlasy. Když ji položí na postel, konečně zahlédnu její tvář. Veronika? Spolužačka ze střední? Kde se tu vzala, proč je u něj v posteli?

„Tak co, pojedeme?“ zeptá se Tomáš.

Opět se mi před očima na malý moment zatmí a hned jsem zpět na parkovišti před nemocnicí. Přikývnu a nasednu do auta. Po cestě přemýšlím, jak se zkusit Tomáše zeptat. Přeci jen v případě zdravotní sestry se potvrdilo, že lidé, které jsem viděl ve své vizi, byli opravdu její rodina.

„Musím ti něco říct,“ pronese Tomáš, „s Michalou jsme se rozešli, když jsi ležel ve špitále. Přišel jsem jí na nevěru. Ale co jí můžu vyčítat, když poslední měsíce chrápu s jinou. To manželství stálo za hovno už delší dobu, dobře, že jsme si byli nevěrný navzájem a nemáme si co vyčítat.“

Začne mě svírat úzkost. Pokud se potvrdí, že žena, se kterou Tomáš podváděl jsou manželku, byla Veronika, nemůže to být náhoda.

„Pamatuješ si Veroniku ze třídy? Začali jsme se vídat.“

IV

Stojím doma před zrcadlem, upřeně zírám do vlastních očí a přemýšlím, co se to se mnou děje. Právě v těch místech, kde stojím já teď, skláněla se moje matka nad mým tělem a šeptala něco o daru. Co když to nebyl sen? Co když se mi jen vybavily vzpomínky na to, co se dělo, když jsem byl v bezvědomí? Co když mi opravdu pomohla najít dar? Že bych při dotyku s člověkem dokázal vidět jeho vzpomínky? To, co zrovna tíží jeho mysl, nebo na co rád vzpomíná? U zdravotní sestry to byly šťastné chvíle s rodinou, u Tomáše nevěra. Musím to vyzkoušet znovu. Třeba tak opravdu dokážu nahlédnout do mysli ostatních. Jak to říkala matka? Využij svůj dar? Jak? Třeba tak dokážu jiným pomoct, zjistit, co je tíží, aniž by mi to sami řekli. Třeba dokážu zjistit tajemství, která jiní mají a někomu tím pomoci. Ano, musím to vyzkoušet znovu.

Chystám se zajít za sousedem, který byl jeden z prvních, kdo mi běžel na pomoc. Chci mu poděkovat za záchranu života. To bude ta možnost, podám mu ruku na znamení díků a uvidím, co se stane dál. Soused má bistro za rohem, na jeho vyhlášený roastbeef jezdí lidé ze širokého okolí.

Spojím příjemné s užitečným, řeknu si v duchu.

V bistru mého souseda jsem za deset minut chůze, trošku mi cestou vyhládlo, a tak se těším, až si dám jeho roastbeef s křenovou majonézou. Dojdu k pultu, můj soused kouká do kasy a cosi ťuká na dotykové obrazovce.

„Dám si roastbeef s křenovou.“ řeknu s úsměvem.

„A hele, kdo se nám to vrátil! Rád tě vidím, hned to bude. A s placením si nedělej starosti, to máš na účet podniku. Kdy se člověku stane, aby k němu zašel na oběd někdo, kdo nedávno zažil zmrtvýchvstání.“ rozesměje se.

S úsměvem mu poděkuji a jdu se usadit. Za chvilku už mi sympatická servírka přinese talíř, na kterém jsou dva sendviče k prasknutí narvané růžovým masem. Zakousnu se do sendviče. Je naprosto geniální, maso křehké a chutné, nechápu, jak to dělá. Soused přijme objednávku páru, který stál ve frontě za mnou a vydá se k mému stolu.

„Někdy mi budeš muset říct, jak to maso děláš. Já prostě hovězí takhle dobře udělat neumím.“ řeknu.

„Tajná přísada kuchaře.“ odpoví. Přijde mi, že to myslí vážně.

„Díky za všechno.“ prohlásím s vděkem v hlase a natáhnu k němu pravou ruku, zatímco v levé stále svírám ten chuťově dokonalý sendvič.

„To je jasný.“

Stiskne mou pravou ruku. Tma, záblesk světla, místnost obestlaná igelitem. Slabé světlo a krev. Všude je krev. V rohu místnosti leží něco, co vypadá jako rozřezané lidské tělo.

„Padá ti to.“ zasměje se.

Opravdu, kusy masa ze sendviče mi vypadly do klína. Nechápu, co jsem to viděl. Pořád před sebou mám obraz té krvavé místnosti. A toho v rohu, vypadalo to jako člověk. Zmasakrovaný člověk.

Položím sendvič a pravou rukou sáhnu pro kus růžového masa, který mi spadl.

Chytím plátek masa mezi prsty a najednou tma. Záblesk světla a vidím mladou ženu, která se prochází se svým novorozeným dítětem v kočárku.