Zaprodání IV.

Nikdy v životě nepocítil Benjamin tak hrůzné polekání, jako když ho ten muž surově chytl za předloktí a hleděl na něho tváří zohavenou, jako nebyla tvář žádného člověka postiženého neštovicemi, s očima zalitýma krví, rudě žhnoucíma snad jako rubíny, ale ani zjizvená propadlá tvář, ani krvavé oči, nebylo to, co Benjamina nejvíce vyvedlo z míry. Tomu muži chyběla čelist. Celá spodní čelist i s jazykem byla pryč a z horní čelisti trčelo několik polámaných zubů. Něco takového viděl naposledy na bojišti, ale věděl, že skoro vždy to končí smrtí. Tím spíše, že ten muž tady ležel celý den, nejméně jeden den. I to přežít by byl zázrak.

„Dokud budu žít, nezapomenu na ten pohled, avšak nemyslím si, že budu, ještě dlouho žít,“ pronesl smutně, aniž by to dál vysvětlil a pokračoval ve vyprávění.

Benjamin hleděl do mužových očí, žhnoucích a strašlivých, ale překvapivě svíraných bolestí, smutkem a zoufalstvím. Neviděl v nich ničeho zlého, jen utrpení, které ten muž musel prožít. Muž se snažil něco říct, ale z jeho poničeného hrdla nevycházelo nic, než chrčení a odporné krvavé bublinky dopadající na písčitou zem.

Pohlédnul na ten deník, pustil Benjaminovu ruku dosud sevřenou v ocelovém stisku a sebral deník, který se pokusil narvat do lucerny. Patrně mu šlo o to ho spálit. Dokonce, jak jsem se díval, z části uspěl. Deník byl ohořelý, ale nijak vážně. Benjamin mu v tom zabránil, a když tak učinil, všiml si, že z těch krvavě rudých očí tečou slzy. Poté ulehl na písek a již více se nepohnul. Bylo jasné, že zemřel.

Benjamin, ač otřesen hrůzou, rozhodl se toho muže pohřbít. Nevěděl, kdo to je, proč tam byl, co se mu stalo, ale věděl, že si zaslouží spočinout v pokoji. Nemohl se s ním však táhnout daleko a neměl u sebe lopatu, takže akorát vzal lucernu s deníkem a vrátil se promrzlý a zmoklý zpět do svého domu, kde odložil deník, který jsem při jeho vyprávění nespouštěl z pohledu, protože mě na něm něco fascinovalo a děsilo zároveň. Jen si vzal lopatu a hned se vrátil na pláž.

Na konci jeskyně, která byla taky zátokou, začal kopat hrob pro neznámého muže. Čeho si na muži také všiml, byl jeho šat. Nikdy něco takového neviděl. Takový druh oblečení z látek, kterých se nikdy nedotýkal, střihů a tvarů, které neviděl v Anglii, Francii, Itálii, ani v rakouských a španělských zemích. Nechápal, kdo to je, jen v hloubi duše cítil potřebu toho nebožáka pohřbít a učinil tak.

Téměř zmožen, kašlající a na pokraji horečky, vzal znetvořené tělo muže a uložil ho do hlubokého písčitého hrobu, kde bude brzy vydán napospas zdejším červům a hmyzu. Byl prach a v prach se opět obrátí. Zvědavost neutuchala, ale v tom momentě Benjamina přemohla únava a bolest z té několikahodinové práce v chladné jeskyni. Obával se představy nějaké nemoci, a ač se teprve rozednívalo, uvařil si čaj a šel tu bolest a únavu zaspat. Usnul vcelku rychle, aniž by ho to překvapilo.

Po mnoha hodinách se probral. Stále pršelo, ale hromy, ani blesky neslyšel, ani neviděl. Ve své posteli se převaloval sem a tam, hledíc do vyhaslého krbu, tělo ho stále bolelo od té námahy a mrazu, ale jinak se nic zvláštního a nečekaného nestalo.

Otočil se ke stěně, ale v tom okamžiku ucítil, jak ho něco sleduje. Čísi pronikavý pohled, který se do něho zarýval. Opět se otočil a spatřil to. Dva pronikavé rubíny ne nepodobné očím toho ubožáka, jak hledí přímo k němu z okna. Tentokrát v nich neviděl smutek, žal a bolest, ale nepříjemnou vytřeštěnost. Odvrátil se s vědomím, že ho jeho mysl klame, a že se mu tělo i duše mstí za námahu, kterou kvůli, jakémusi cizinci musel vynaložit.

Další den, když se probral, začal studovat deník toho muže, ale velice rychle narazil s řečtinou a latinou. Hlavně tedy s tou řečtinou. Snažil se to přes den rozlousknout, něco přeložit, ale vůbec mu to nešlo. Vrátil se tedy ke svým tradičním povinnostem a opět pomáhal s výcvikem místních, kteří ho občas navštěvují.

„Tak to začalo,“ pronesl Benjamin. „Neuplyne noci, abych v oknech, v otevřených i zavřených, neviděl jeho oči, jeho zohyzděnou tvář, vytřeštěnost, i zlobu. Měl jsem ho nechat ten deník spálit,“ pokračoval a pootočil se k otevřenému oknu. Nic v něm nebylo. Jen výhled na nedaleký strom. „Je to nesnesitelné. Pořád tam stojí, nenávidí mě,“ povzdychne si. „Někdy ho vidím stát mezi stromy, jindy je na vrcholu majáku, osvětlen majákovým světlem, které jsem tam byl zažehnout. Vlastně, už tam nechodím. Oheň vyhasl, ale světlo tam nadále je. Často ho potkávám u dveří domu. Všude mě pronásleduje svým pohledem a každou noc brečím, třesu se, nemohu se pohnout v sevření strachu. Byl jsem i zkontrolovat jeho hrob. Stále tam je, nedotčený. Nic se nezměnilo. Co je v tom deníku? Prosím, řekni mi to?“ naříká muž, který bojoval po boku tisíců vojáků při ročním obléhání přístavního města, muž, kterého jsem viděl přečkat nejhorší zkušenosti války a vraždění. A tady byl zlomenou troskou, nejspíše pomatenou.

Nařídil jsem Othmanovi, ať je Benjaminovi k ruce a pomáhá mu, s čím bude potřebovat, hlavně s jídlem a oblečením, protože na tom byl skutečně velice bídně. Já sám jsem se rozhodl jít navštívit ten maják. Prohlédnout si ho, podívat se tam, jakkoliv nepříjemné mi to bylo. Ale neměl jsem se čeho bát. Já přece toho muže nevidím.

Vzdor Benjaminovu naléhání jsem tam vyrazil, ozbrojen jen lucernou a nožem, kdyby náhodou. Benjamin mě celou dobu sledoval, jak opouštím jeho obydlí, jak jdu pomalým, ale jasným krokem k majáku a vůbec se nezastavuji. V jednu chvíli jsem se otočil a uviděl Benjamina v okně. Dál tam stál, třásl se a skoro plakal. Vůbec jsem netušil, co si o tom mám myslet, ale zdá se, že jeho vyhnanství si na něm vybralo daň, kvůli které se takto zbláznil. Ale jeho blouznění nevysvětluje ten deník. Možná ten deník nakonec vysvětlí ono blouznění.

Udělám jen pár stovek kroků, při nichž jsem ponořen hluboko do svých myšlenek a stanu před majákem. Není příliš starý, z bílého, téměř křídového kamene, osázen menšími okny a vysokými vstupními dveřmi, které jsem nyní otevřel. Uvnitř byla tma, nyní zahnaná světlem nesoucím se zvenčí, ale i z mé lucerny. Byl tam mrazivý chlad, snad větší, než venku a od úst mi stoupala pára, jak jsem vcházel dovnitř.

Uvnitř jsem narazil na stolek s židlí a točité dřevěné schodiště vedoucí na vrchol majáku. Udělal jsem prvních pár kroků, z nichž vzešlo pronikavé vrzání, a zastavil jsem se. Koutkem oka jsem něco zahlédnul. Pootočil jsem se a uviděl, jak po stěně něco stéká. Pramínky černé tekutiny, která vytékala odnikud a táhla se po stěně. Z počátku jen stékala a vypadalo to, že steče, až na podlahu, ale pak se zastavila. Přestala téct a namísto toho se začala tvarovat, vytvářet nějaké obrysy, formovat se a měnit se v písmena. Nepříliš velká, avšak velice jasná. Dívám se nahoru, abych našel zdroj toho proudu, ale skutečně se bere odnikud. Brzy přestává téct, a to v momentě, kdy dokončí poslední písmeno.

 

SPALTE DENÍK!

 

Nic víc. Sleduji ten nápis a nemohu se pohnout. Tak moc jsem paralyzován strachem, který se znásobí, když mrknu a nápis zmizí. Je pryč a mráz tančí po mých zádech, zatímco křečovitě svírám držadlo lucerny, které se mi skoro zarývá do masa. Dál zůstávám stát a nechávám svou mysl, aby se trochu uklidnila. Vlastně ani nevím, jestli půjdu nahoru, nebo se rychle vrátím, ale něco mě táhne tam nahoru.

Pokračuji po točitých schodech a strachy se koušu do rtu, až cítím kovovou chuť ve svých ústech. Každé zapraskání, či zaskřípání je jako bodnutí dýky do zad. Neustále se rozhlížím a dívám se pod sebe, k vchodu do majáku, abych zjistil, zda mě něco nesleduje, ale nikdo tam není.

Vystoupám poslední schod a ocitám se na vrcholu majáku, v místě, odkud se má nést jasné světlo navádějící lodě na bezpečnou cestu, ale nyní tam nic není. Maják už nikdo neobsluhuje, již nevykonává svou službu, jakkoliv je nový. Svítilna je prostě pohaslá a já jen sleduji vlnící se moře, snad stále trochu rozbouřené.

Netrvá to však dlouho a ucítím, jak se mi zamotá hlava. Ještě chvíli se tomu snažím vzdorovat, snažím se najít, nějaké stopy, či cokoliv, co by mě navedlo k tomu zjistit, co se tu stalo, ale nakonec se opět vracím. Začnu scházet po schodišti a najednou ucítím podivné a pronikavé trhnutí, po kterém vše na okamžik zčerná.

Slyším kolem sebe podivný rámus a vidím, jak scházím po točitém schodišti, ale již není dřevěné, je kovové. Moje kroky se stávají velice hlasitými a vidím, že schodiště je obklopeno ocelovými stěnami. Nikdy jsem nic takového neviděl. Moje kroky mě nyní zavádí pryč od schodiště, někam ven a vidím opět moře, či oceán, ale je hluboká noc a obloha posetá tisícovkami hvězd. Jsem na palubě lodi, nebo něčeho, co vypadá jako loď.

Míjím různé lidi, až se dostávám k hloučku na zádi té lodi. Stojí okolo obrovské krvavé skvrny. Ve středu té skvrny leží úplně rozsápané a rozlámané lidské tělo. Kosti přelámané, všude krev, orgány vyhřezlé ven a v očích mrtvého vyděšený výraz. Všichni tam jen stojí a mlčí, ale toto mlčení je nakonec přerušeno jedním z hlasů. „Komnenos je na palubě,“ řekne ten hlas a tím to celé končí. Nevím, co to bylo, ale vím, že nad sebou vidím polekaného Othmana, který pro mě přišel, když jsem se nevracel. Ležím na zemi, u toho stolu poblíž dveří majáku, prochladlý, polekaný a bolestivě pochroumaný.

Opatrně mi pomáhá vstát, aby mi moc neublížil, a odvádí mě zpět k Benjaminovu domu. V tu chvíli myslím víc na Benjamina, a zda on je v pořádku, když tam zůstal sám, než na sebe samotného. Nakonec je v pořádku. Tedy, pokud se to tak dá říct. Jen tak sedí a hledí do ohně v krbu.