Zaprodání V.

Anotace: Náhled do deníku

Je jasné, že už to nemohu oddalovat a musím se zabývat tím deníkem. Snad i pro klid Benjaminovi duše, a tak jsem se jal pročítat ten deník, zjistit, co v něm je, a co mohu přeložit. Velmi rychle jsem pochopil, že to nebude jednoduché a vůbec jsem se nedivil, že s tím Benjamin narazil. Skoro každý by narazil, když by zjistil, že deník patřil nejméně třem lidem.

Obsahuje tři druhy zápisů, dva s různým rukopisem a třetí, nejstarší, ve znacích a symbolech, které jsem nikdy v životě neviděl. Kromě toho jsou mezi zapisovateli dost velké mezery. U nejstarších záznamů není žádná datace, ale všimnu si, že do deníku nepatří. Jsou psány na jiném papíru, než zbytek toho deníku. Na papírech, které tam, někdo vložil a přilepil. Dokonce jsem se pokusil srovnat rukopisy, ale symboly jsou zapsané takovým způsobem, že z nich nelze odvodit nic o pisateli.

Další záznamy pochází z roku 1413 a velice rychle pochopím, že jde o lodní deník nějakého řeckého kapitána, který však psal něčím, co se jen vzdáleně podobalo současné, či tehdejší řečtině. Nejvíce překvapující byl zápis. Šlo o řečtinu, nebylo pochyb, ale zapsanou latinkou, s čímž jsem se moc nesetkal. Neobvyklé, vskutku neobvyklé.

 Zatímco si nad tím lámu hlavu a stranou si píši poznámky, poslal jsem Othmana zkusit najít nějaké kovové trosky, které předtím Benjamin našel a přinést je. Chci vidět, co to je nebo co to mohlo být.

„Přišel si na něco?“ ptá se Benjamin, který se třese u kamen.

„První část nepřeložím. Jakože naprosto není šance. Vůbec netuším, co je to za jazyk a písmo, teda, vlastně symboly. Druhá část zní jako lodní deník, ano, určitě je to lodní deník. Jsou tam nějaké záznamy o nákladu a zápis, nejspíše kapitána, o průběhu různých plaveb, někdy podrobnější, někdy méně podrobný. Jeho loď plula na východě Středozemního moře, ale jinak nic zvláštního. Pokusím se najít jeho poslední záznamy… počkej,“ odmlčím se a pokračuji.

Asi o hodinu později, když se snažil rozluštit nejmladší ze zápisů, které jejich autor psal řečtinou psanou v latince a s takovými obraty a výrazy, jaké jsem nikdy nečetl a neslyšel, jsem si uvědomil, že Othman je stále pryč. Jistě, najít ty trosky a dotáhnout nějakou z nich sem určitě není nic jednoduchého, ale tohle už byla nějaká doba.

Zprvu mi bleskne myšlenka, že utekl, ale kam by utíkal? Rockport a jakékoliv jiné místo by hned poznalo uprchlého otroka. Další co mě napadne je, že se zranil, nebo spadl z útesu, což by znamenalo náklady navíc. Taky jsem tu nechtěl zůstávat úplně sám s Benjaminem, který se evidentně pomátl na rozumu.

„Jdu se podívat po Othmanovi,“ řekl jsem a Benjamin nehnul brvou. Šance, že by mě doprovodil, se blížila nule, takže jsem se o to ani nepokoušel. Deník jsem raději vzal sebou a vyšel ven, do chladného a vlhkého ovzduší, které se rozprostíralo nad celým ostrovem. Naposledy jsem se ohlédnul za Benjaminem. Seděl u ohniště, tvář bledá, pohled zcela nepřítomný a mířící do ohně.

Mé kroky vedou okolo majáku k východnímu pobřeží, tam kde se mohou nacházet kovové trosky, které Benjamin předtím viděl. Naštěstí to skutečně není moc daleko, ale cesta je zrádná s tím, jak je strmá a rozblácená. Několikrát jsem se musel snažit udržet balanc, abych nespadl, ale podařilo se.

Tak jsem šel po pláži, kterou Benjamin popisoval, sám jsem se rozhlížel po nějakých troskách, ale taky po Othmanovi, ale nic jsem neviděl. Šel jsem, až k té jeskynní zátoce, kde byl pohřben ten nebožák. Celou dobu mne pronásledoval nejen mráz počasí, ale i mráz obav a úzkosti, kterou jsem cítil z tohoto bohem zapomenutého, či snad prokletého místa.

Byl tam skutečně ten hrob, který Benjamin vykopal. Moře ho neporušilo, nedostalo se tak hluboko do jeskyně, a tak tam zůstal jako připomenutí toho chudáka. Nejprve jsem si toho nevšiml, ale potom jsem koutkem oka zaznamenal něco nepřirozeného u nedalekého kamene. Pootočil jsem se tam a viděl Othmana. Ležel na zemi, obličejem dolů.

Vystrašila mě vzpomínka na Benjaminovo vyprávění, na zohavenou tvář toho cizince, ale stejně jsem k Othmanovi pomalu a opatrně přišel. Podíval jsem se na jeho tvář. Byla v celku. Měl čelist. Nebyla znetvořená, jen byl v bezvědomí. Nevěděl jsem co dělat a tak jsem jím nejprve třásl, křičel jsem a dokonce fackoval, ale na nic nereagoval. Ani polít mořskou vodou nepomohlo. Nic nezabralo, a tak mi nezbývalo, než abych zabral já, ač jsem z toho nebyl vůbec nadšený.

Popadl jsem Othmana pod ramenem a opřel ho o své, abych ho táhl pryč z jeskyně, pryč od hrobu a zpátky do Benjaminova domu. Přitom jsem si Othmana prohlížel. Nikde nekrvácel, nikde nebyl zraněn, jen nebyl při vědomí. Zmožený, snad stejně jako Benjamin po pohřbení cizince, jsem dotáhl Othmana k domu, otevřel jsem dveře domu a našel Benjamina.

Ležel na podlaze. Jeho hlava byla zasunutá do hořícího ohniště, kde je uškvařená, pálená a odtrhává se od zbytku těla, jak plamen propálil kůži na hrdle. Tělo s ohořelým krkem se sesune před ohniště a hlava se dál mění v popel. S hrůzou to sleduji, navíc zhnusen odporným zápachem spálené kůže a pouštím nebohého Othmana na zem. Sám padám na nedalekou židli, nechávaje průvan uhasit oheň.

Začínám se stávat netečným z děsu, který nyní zažívám a nejspíše zažívám to podobné, co Benjamin. Až když je chlad nesnesitelný, kopnutím zavřu dveře a opatrně, úkosem, se podívám k oknům domu. V duchu se modlím, abych tam neviděl tu věc, toho člověka bez čelisti a moje modlitby jsou vyslyšeny. Nic tam není, ale i tak všechny okenice zavřu a vím, že se musím z tohoto ostrova dostat. Jen přečkat tuhle noc.

Z vyhaslého ohniště vytahuji spálený zbytek hlavy mého starého přítele a odtahuji jeho tělo stranou. Přehodím přes ně bílou přikrývku a přemýšlím, kdy a jak je pohřbít. Nechci zůstat s jeho tělem sám v jednom domě. Sám, protože Othman se neprobírá a nevím, zda taky nezemře.

Vytáhl jsem deník, neboť jsem nyní neměl sil na pohřbení Benjamina, na výčitky, které mě sužují, že jsem ho tam nechal ve stavu, ve kterém byl a na strach, který mě škrtil a rval ze mě duši. Musel jsem se soustředit na něco jiného, tedy na deník, ve kterém snad najdu odpovědi na to, co se tu děje.

Opět se podívám na vložené stránky. Stránky popsané čtverečky a trojúhelníky s různými čárkami, spojené jinými čárami a dalšími obrazci. Je to písmo, není to geometrie, nebo jen obyčejné symboly, lze v tom vidět určitý řád, opakování, nikoliv jen náhodnou posloupnost znaků, ale nedokáži je přečíst, ani přidělit k čemukoliv řeckému, nebo latinskému. Stříška s tečkou, čáry přerušované čárkami, trojúhelníky s kolečkem, jen některé ze symbolů, které nedokáži přečíst.

Přecházím k zápisům toho kapitána, k tomu lodnímu deníku, pokud se to tak dá nazvat. Sloužil námořnictvu východního Říma, ale jeho zápisy jsou zvláštní. Například zápis ze 17. listopadu 1413, podle kterého dorazil s nákladem zboží, hlavně oceli a střelných zbraní na Kypr a předal je římské posádce, ale to je nesmysl. Tou dobou už východní Řím byl jen troskou, která dávno nevládla Kypru. Podobně zvláštní jsou i další zápisy, ze kterých čtu o tom, že kapitán dělal, co mohl, aby jeho loď nebyla násilně odvedena do služeb římského námořnictva, které bojovalo proti Arabům. Nedávalo to smysl, ale nevím, proč by kapitán ve svém deníku lhal.