Zaprodání VI.

22. listopad 1413.

Nový zákazník. Nevím, co je zač a chce dost riskantní plavbu do Palestiny. Vůbec se mi to nelíbí. Císařští a arabové tam bojují mezi sebou, jak vzteklí psi. Jedni chtějí tu prokletou zem udržet, druzí uchvátit, a jen pár přístavů funguje, ale zaplatil dost slušnou částku. Až překvapivě slušnou, tak že to umlčelo mé pochyby. Alespoň navenek. Nejen za náklady, ale trojnásobek oproti mé běžné sazbě. Důstojníci remcají, ale slíbil jsem jim taky příplatek a rázem nastalo ticho.

O týden později loď připlula do Aškelonu, kde naložila pár neoznačených beden. Město bylo ve společném držení Římanů a Arabů, aby aspoň, nějaký přístav fungoval a ten zákazník tam měl nějaké jednání. Dokonce si za počkání připlatil. Další den loď vyrazila a o pár dní později opustila nejnebezpečnější části Středozemního moře, aby krátce zakotvila na Sicílii, odkud pokračovala do Španělska pro zásoby a dál na západ.

4. prosinec 1413.

Zákazník nocuje u svého zboží. Odmítá ho opouštět. Jen tak tam sedí a sleduje ty bedny, v podstatě bez hnutí, až nás to trochu zneklidňuje. Nosíme mu tam jídlo a vodu. Posádce se to moc nelíbí, bojí se, aby nerozkradl jiné zboží, ale zdá se, že celou dobu se jen modlí a nic moc neříká. To nebude obyčejný zákazník. Zkusím s ním promluvit, protože se mi to taky přestává líbit.

Zásob jsem vzal tentokrát dost. Vody i potravin, dnes jsem je kontroloval. Teď už vím jistě, že Efesius rozkrádal naše zásoby. Měl jsem ho vyhodit dřív, ale to je jedno.

Někteří členové posádky si stěžují na bolest hlavy. To je obvyklé. Mně se to většinou vyhne. Naštěstí.

Nedopadlo to moc dobře. Podle dalšího zápisu s ním cizinec skoro vůbec nemluvil. Jen mu dal pár denárů navíc, aby ho už nerušil a vrátil se k modlení. Většina se mu začala vyhýbat a byl za to rád. Nikde nepíše jeho jméno, ale zato píše, že si všiml něčeho zvláštního venku. Klidného moře. Tak klidného, až ho to zneklidňovalo. Muselo se po dlouhé době pádlovat, protože nefoukal žádný vítr, obloha byla naprosto čistá a hladina bez pohybu.

Kromě toho píše spíše o všednostech, až do 8. prosince.

8. prosinec 1413

Marcelia bolí hlava. Ostatní ta bolest přešla, ale jeho ne. Dokonce to vypadá, že se zhoršuje. Nezapisoval bych si to, kdyby to nebylo už pátý den po sobě. Ostrá bolest mu probodává spánky i čelo a končí v očích. Léky, ani masti nepomáhají. Nechal jsem ho odpočinout na lůžku. Dost se převaloval, úpěl a křečovitě si držel hlavu. Pochybuji, že vůbec dokázal usnout, nebo kdokoliv, kdo je s ním v kajutě, protože to bolestivé úpění se neslo přes polovinu lodi.

9. prosinec 1413

Marceliova bolest ustoupila. Potřeboval si odpočinout. Vrátil se zpět do služby a děkoval mi, že jsem ho nechal odpočinout, ale bylo to zvláštní poděkování. Měl na tváři úsměv, avšak takový úsměv, který Vás spíše vystraší, než uklidní a celou dobu, co mluvil, jsem měl pocit, že mluví skrz, jakoby se díval za mě.

Rozhodl jsem se nechat odpočinout i posádku, takže kotvíme na západních Azorech. S podivem je tu osada a rybářský přístav, ale je to vítaný odpočinek. Zákazník naléhal v pokračování, ale odmítl jsem, i přes další nabízené denáry. Posádka si zaslouží odpočinek.

O dva dny později loď zase pokračovala v plavbě. Skutečně musela plout do Ameriky, ale desítky let před jejím objevem. Přestávám tomu rozumět a s každým dalším řádkem jen kroutím hlavou. Lži to nejsou, ani to nevypadá jako bludy, ale neexistuje žádné logické a racionální vysvětlení, které by to mohlo objasnit.

Chci pokračovat ve čtení, ale přeruší mě Othman, který se začne hýbat na posteli. Přichází k sobě, otevírá oči a kašle. Hned si chytne nos, kvůli tomu zápachu a je dokonale zmatený. Nedivím se mu.

„V pořádku, jsi v bezpečí. Našel jsem tě na pobřeží, v té jeskyni. Jsme si kvit, když si mě odnesl z toho majáku,“ oznamuji mu s úsměvem a jen přikývne. Pak si všimne Benjamina a vytřeští zrak. „Přivedl jsem tě sem a on… už měl hlavu v ohni. Nevím, proč to udělal. Nenechal žádný dopis na rozloučenou, nic. Neměl jsem odcházet, ale to bys asi pak ty nepřežil. Co se dole stalo? Byl jsi skoro mrtvý,“ všimnu si, že při těch slovech se Othman začal třást. Nic neříká. Jen se třese. „Našel jsi nějaké trosky?“ otrok kroutí hlavou a pak ukáže na deník. „Stále to luštím. Není to úplně jednoduché, protože ta řečtina není běžná, je vzdálenější od toho, co znám, ale dá se to přeložit,“ odpovídám a řeknu mu, co jsem se tam zatím dočetl.

„Hrob?“ zeptal se Othman a ukazuje na Benjamina.

„Ano,“ řeknu a Othman už se chystá vstát, ale zastavím ho. „Ne. Byl to můj přítel. Pohřbím ho já.“

Othman se mi nabídne, že mi aspoň pomůže, aby to šlo rychleji, a tolik jsem se nenamáhal. Přijmu jeho pomoc a s lopatami, které se nám podařilo najít na zahradě, odcházíme za dům. Benjamina necháváme uvnitř. Není důvod ho zatím tahat ven, protože by akorát zvlhnul na tom nepříjemně chladném vzduchu, v jehož krutém sevření kopáme jeho hrob.

Jsem rád, že jsem přijal Othmanovu pomoc, protože jinak by to skutečně trvalo dlouho, velice dlouho. Víc, než by mi moje zdraví umožňovalo při tom příšerném počasí. Kopeme a snažíme se krátit řečí, ale je to taky obtížné.

„Dlouho znát?“

„Dvacet let. Myslím. Ale posledních pár let jsem ho neviděl. Když padlo La Rochelle, opustil jsem Starý svět a vyrazil do Nového světa, za novým životem. Angličané to podělali, tam v La Rochelle. Nikdo neposlouchal jeho rady. Byl to skvělý vojevůdce, inspirující a oblíbený, věděl co dělat, ale narazil na anglickou aroganci. Po porážce jsem s ním ztratil kontakt. Nezasloužil si tento osud, osud z rukou šílenství, které ho zde postihlo. Nejspíše si na něm vybral celý jeho život daň. Víš, stává se to. Člověk se ze života zblázní, ale je pravda, že tady je toho víc. Ten deník, ty trosky, ty bludy,“ povzdychnul jsem si a odkopával další kusy hlíny.

„Vy hodně válek?“

„Spíše jsem byl dobrodruh a cestovatel, než voják. Chvíli jsem bojoval v říši proti papežencům, účastnil jsem se i pár slavných a vítězných bitev, ale rozhodl jsem se pro mírnější a klidnější život, takže jsem odcestoval do Nizozemska a odtamtud do Ameriky,“ vysvětluji a zarazím lopatu do země, když už je šest stop hluboký hrob vykopán. Místo posledního odpočinku Benjamina.

„Jaké bitvy?“

„Co?“

„Jakých bitev účastnil?“ vyzvídá Othman s lehkým úsměvem a odcházíme pro Benjaminovo tělo. Už mu chci vyprávět o všech bojích, kterými jsem jako splašený dobrodruh prošel, ale nakonec si říkám, že by to nepochopil. Neznal zvěrstva, která Starý svět po mnoho let zažíval. Být otrokem muselo být příšerné. Být Evropanem také, pomyslím si, když si vzpomenu na všechny ty epidemie tyfu, neštovic, na ten hladomor, kanibalismus a destrukci při různých obléhání, a jak lidská těla létala vzduchem pod ničivou střelbou dělostřelců u Breitenfeldu.

Dojdeme k Benjaminovu domu a zjišťujeme, že dveře jsou otevřené. Jsme tím docela dost zaskočeni. Určitě jsem je zavíral a nebyl žádný vítr, který by je mohl otevřít. Rozhodně ne tak silný, aby něco takového dokázal. A ještě víc nás zaskočí, že uvnitř není Benjaminovo tělo. Tělo, které jsem zakryl plachtou, je pryč. Zakrvácená a popelem zašpiněná plachta tam zůstala. Rozhlížím se po místnosti, a potom k prahu dveří, kde uvidím lidské stopy.

Míří po kamenné cestě, ale brzy se stočí z cesty do rozblácené břečky, která je zdejší půdou. Chvíli na sebe s Othmanem jen tak hledíme, mlčky a nevěřícně, než se vydáme po těch stopách zjistit, kdo sebral Benjaminovo tělo. Jsem šokovaný, že se někdo dostal na ostrov a vzal jeho tělo. Proč by to někdo dělal? Jak to, že nebyl slyšet? Co chce dělat s jeho tělem? Může to být ten člověk bez čelisti? Tyhle otázky mně napadají, když scházíme po úpatí, směrem k jižním plážím, stále sledujíc stopy v blátě a mokré, pošlapané trávě.

Dostaneme se, až na pláž, kde stopy končí. Končí na samotném okraji rozbouřeného moře, které už je rychle smívá. Benjamin odešel do mořských hlubin, ač to bylo nemožné a nemyslitelné. Podívám se na Othmana, v jehož očích vidím hrůzu a oba myslíme na to samé. Z tohoto ostrova musíme pryč.