Zaprodání VII.

Ani se nevracíme do toho domku. Rozum i strach nám velí prchat. Prostě běžíme, seč nám síly stačí, k ostrovnímu molu, u kterého je přivázán člun. Tady už nechce být ani jeden z nás. Věřil jsem, že není lidských, ani pozemských sil, které nás tam mohou udržet, ale již brzy se ukáže, že tam skutečně nejsou jen lidské, či pozemské síly.

Naskočíme do člunu a Othman se chopí vesel, aby pádloval jako o život. Naposledy se ohlížím za ostrovem strmých skalisek a vysokého kopce, kterému vévodí ten maják a Benjaminův dům. Tedy dům, který býval Benjamina. Měl jsem si pospíšit, přijet dřív, a možná bych ho dokázal zachránit, ale nyní už bylo pozdě a já akorát vyhlížel k pobřeží kontinentu, abych se nemusel dívat na ostrov. Přeji si od toho místa, být co nejdříve pryč, a hlavně, co nejdál.

Vidím, jak víc a víc mrholí, ale stále je vidět pobřeží, i když trochu rozmazaně. Vidím obrysy domů, střechy a komíny se stoupajícím dýmem, ke kterým pádlujeme, a já cítím strašlivý mráz zarývající se do morků kostí. Křečovitě svírám okraje člunu a s třesem sleduji pádlujícího Othmana. Mlha pozvolna houstne, téměř nepozorovatelně, ale houstne. Snažím se zaostřit zrak a zoufale doufám, že se domy co nejrychleji přiblíží, ale jak je sleduji, vypadá to, i přes tu mlhu, že se vůbec nepřibližujeme.

Komanduji Othmana, aby přidal, ale pobízet ho nemusím, protože ho to místo taky děsí, nicméně, přes veškerou snahu, kterou vynakládá, tak se k pevnině vůbec nepřibližujeme. Pootočím se, abych se podíval, zda se vzdalujeme a zatrne ve mně hrůzou, když vidím na opačné straně pevninu, domy, střechy a komíny, od kterých se vzdalujeme. Opět se otočím a vidím, že se naše loďka přibližuje k ostrovu, ze kterého prcháme.

„Co to děláš?!“ zakřičím na Othmana, až se lekne. Vypadá udiveně, když se dívám přímo za něj. Pootočí se a vidí to, co já. Ostrov. Plujeme zpátky k ostrovu. Ještě před okamžikem tam bylo pobřeží, ale teď je tam opět ostrov. „Otoč to a pluj správně,“ napomenu ho, jakkoliv to nedává smysl. Rychle otáčí, vidím, jak se třese a má v očích stejné zoufalství jako já.

Tou dobou už je mlha hustá jako mléko a není vidět ani ostrov, ani pevnina. Přesto Othman pádluje po paměti a já se modlím za nás oba ke všem svatým, ať se dostaneme, co nejdříve na pevninu. Nakonec se to podaří. Dostáváme se opět na pevninu, ale ne na tu vytouženou. Připlujeme zpátky k malému molu, od kterého jsme odpluli.

„Pusť mě k tomu, pitomče!“ zakřičím na Othmana a beru pádla, abych pádloval. Othman nás odstrčí od mola a já si všímám, že ostrov už je téměř celý ponořený do mlhy. Jen po paměti a hrubém směru, se snažím pádlovat k pobřeží. Ač promrzlý a vyčerpaný, jsem hnán strachem z toho ostrova a touhou dostat se do bezpečí. Jen tím se můžu zahřát. Strach i touha mě ženou k zuřivému pádlování, které nás vzdaluje od ostrova a přibližuje k pobřeží.

Uplyne několik dlouhých minut a konečně jsme u břehu. U břehu toho ostrova, od kterého jsem plul. Zase tam jsme a konečně pochopím, že ten ostrov nás nenechá jít, sevřel nás do svého zajetí, stává se vězením, které nás zahubí, tak jako zahubilo Benjamina. Othman jen polekaně kroutí hlavou, ale je mu to taky jasné. Nelze utéct.

Vylézáme opět z loďky pryč a vracíme se k Benjaminovu domu, protože venku stejně nic nezjistíme, jen se nastydneme v tom příšerném počasí. Tady na ostrově není mlha tak hustá, ale všude okolo ano, svírající nás jako zdi žaláře a nedovolující nám uprchnout. Tady nám dovoluje vidět před sebe, kam, a jak jdeme, abychom se mohli vrátit do Benjaminova domu, který je naší novou celou, v níž dožijeme své poslední dny.

Toho znetvořeného cizince nikde nevidíme, ale ani ho vidět nechceme. Jen spěcháme zpátky do Benjaminova domu, protože mlha je téměř neprostupná a mrazivá. Když jdeme, povětšinou jen díky paměti, všímám si podivného mihotání. Tmavých stínů, které se objevují v mlze, a zprvu mně napadá, že je to ten zohavený cizinec, či mě v tom pomatení smyslů a rozumu jen klame zrak, ale není to jen jeden stín. Je jich více. Dva, tři, půl tuctu, objevují se a zase mizí, někdy v mžiku, někdy pomalu, některé jasnějších obrysů, jiné hůře rozeznatelné, ale všechny patrné. Naštěstí žádný z nich není před námi, nekříží nám cestu, nechávají nás projít k Benjaminovu domu a jsou nám ohavným doprovodem.

Othman vběhne jako první do domu, hnán strachem i mrazem, zatímco já se otočím, abych viděl, že dům je ze všech stran obklíčen stíny, nyní stojícími jako nehybné sochy v husté mlze. Všechny stíny hledí našim směrem, směrem k domu, našemu vězení. Některé stíny se rozplynou, jiné formují, jsou živé a přitom tam nejsou.

Othman ukáže na deník a je jasné, že nějaké odpovědi se skrývají právě v něm. Prohlížím si ho a po chvíli usednu, abych se do jeho zápisů opět začetl. Othman mezitím rozdělává oheň v krbu, ve kterém zemřel Benjamin a kontroluje okna, aby tam nebyl takový mráz. Když se z jednoho okna podívám, vidím, že mlha je hned za ním a není vidět vůbec nic.