Dluh

           Celá s sebou trhla. Z příjemného podřimování u zapnuté televize ji vytrhlo prásknutí okna ve druhém patře. Průvan proudil od otevřených zadních dveří vedoucí na malý dvorek se zahrádkou. O několik vteřin později prásklo další okno. Monika neochotně zabručela, otřela si mírně opocené čelo a šla raději zavřít zbylá okna. Rozespalou a neohrabanou chůzí se vyškrábala o patro výše a nejdříve zavřela okno v ložnici rodičů a poté i ve zbývajících pokojích, které kdysi bývaly dětskými pokojíčky. Dnes již jen ničím nevyužité a prázdné místnosti plné vzpomínek.

            Při pohledu z okna si všimla mohutné černošedé hradby táhnoucí se po celé délce horizontu, kterou občas prozářilo ostré světlo proudícího blesku, doprovázené mírně zpožděným hlubokým burácením.

            „Osm vteřin,“ řekla si pro sebe nahlas. K bouřkám měla odmalička respekt a to, že jednou uvázla uprostřed skal při jedné z nich, ji ani v dospělosti rozhodně názor změnit nepomohlo. Proto už od té doby, co na prstech zvládala počítat první číslovky, odměřovala dobu mezi bleskem a hromem. Nyní věděla, že bouře je velmi blízko a musí si pospíšit. 

            Kvapným krokem seběhla na malý dvorek s verandou. Nejdříve sklidila truhlíky s květinami a umístila je do chodby. Na porcelánový talířek ležící na venkovním stolku už začínaly cinkat první kapky deště. Sebrala talířek s knihou, složila skládací židli a stolek, který si předtím připravila na odpolední relax, a vše odnesla do malého kumbálu hned vedle vstupní chodby. Stihla to tak akorát, neboť jen sotva, co zavřela venkovní dveře, se spustil vydatný liják.

           

 

 

            V televizi zrovna hubená blondýnka napasovaná v těsných šatech povídala cosi o vydatných srážkách na celém území. „Beztak jsou umělá,“ pronesla Monika a s tichou závistí pozorovala moderátorky nadupané poprsí, které se jen tak lehce pohupovalo v rytmu jejího výkladu. „To bych zvládla taky, žvanit si takhle o počasí. Pf.“

            Poté si opět lehla na gauč. Projížděla programem jako důchodce letákem Kauflandu a marně hledala něco, co by ji jen trochu zaujalo. Znuděně přepínala jednotlivé kanály s čas od času zoufalým povzdechnutím.

            „Zase mám hovno co dělat. Zase budu sama. To je opravdu vopruz,“ pomyslela si. Její manžel Roman byl opět na služební cestě. Paradoxně se poslední dobou na tyto pracovní výjezdy vydával s čím dál větším nadšením a při příjezdu působil dost otráveně. Což klidu na duši moc nepřidá. I tak se vehementně snažili o miminko. Potřebovala ho a Roman se vždy nechal zlákat na nabídku snadného sexu i přesto, že Monika začala časem svého manžela podezřívat, že zahýbá.

           „Beztak tam někoho má. Nějakou děvku německou,“ ulevila si nahlas a pohodlně se zabořila do pohovky.

            Déšť bubnoval do střechy stále větší intenzitou a okolí se zalilo do husté mlhy proudu padající vody. Zvýšila hlasitost.

 

 

 

            Když už se zdálo, že našla odpovídající pořad, na který by měla náladu, ozval se hlasitý rámus, který byl slyšet i přes intenzivní bouřku. Zvuk byl tlumený a vycházel ze sklepa. Monika neměla tento dům moc v lásce. Obzvlášť pokud v něm byla sama. Sčítal velké množství pokojů a pracoven jak v prvním, tak v druhém patře a zdálo se, že za každým rohem se může někdo nebo něco schovat. Její rodiče si však užívali na slunném pobřeží ve Středomoří, a tak musela neochotně aktuálně dům spravovat kvůli páru křečků a několika králíkům.

            Nejraději by zůstala v obývacím pokoji a dále sledovala televizi. Po chvilce se však ozval další randál, který byl o něco méně hlasitý, ale i tak stále dostatečně nahlas, aby přehlušil televizi i déšť. Její zvědavost v tento okamžik pomohla mírný strach překonat a ona se vydala do sklepa.

            Schodiště bylo úzké a zatáčelo postupně vpravo, tudíž neviděla na jeho konec. V opatrných krocích scházela postupně dolů. Vešla do menší chodby, ve které se sklep rozděloval na několik menších místností. Chvíli jen stála a poslouchala. Netrvalo dlouho a něco se ozvalo z jedné z nich. Opatrně otevřela vrzající dveře a otočila starým vypínačem. V místnosti bylo na pravé nepoužívané  harampádí, které prakticky již k ničemu nebylo, ale rodičům ho z neznámých důvodů bylo líto vyhodit. Nacházeli se tam i stará kola. I jedno dětské, na kterém se kdysi jako malá holka učila. Vlevo postávalo zase několik regálů s prázdnými či plnými zavařovacími sklenicemi. Několik z nich bylo popadaných a jedna dokonce rozbitá i s obsahem zavařených okurek.

            „Já kráva pitomá,“ pronesla tentokrát dostatečně nahlas snad aby vystrašila případného vetřelce. Malé okénko do sklepa bylo dokořán a po stěně se dovnitř valily malé potůčky vody. Vítr musel být natolik silný, že shodil staré násady a košťata na police, kde byly sklenice vyskládány. Nejdříve zavřela malé okénko. Když se poté shýbala pro rozbitou sklenici, těsně vedle ní spadla a roztříštila se další. Monika vyjekla a odskočila dobré dva metry od místa dopadu. Po celém těle ji projela husí kůže, nohy ji zkoprněly a cítila, jak si nervozitou prokousla spodní ret.

            Rychle si ale oddechla.

 

 

            Po policích proběhla toulavá kočka a jak je kočičím zvykem, pro jistotu shodila další sklenici jen co si všimla, že upoutala Moničinu pozornost.

          „Jedeš ty mrcho jedna. Úplně si mě vyděsila!“ zakřičela. Opět otevřela malé okénko a chvilku naháněla tvrdohlavou kočku, které se ven moc nechtělo. Komu by se taky chtělo. Po krátkém souboji nakonec kočka bez zájmu a provokativně pomalou chůzí odkráčela oknem pryč. Monika zavřela okno a oddechla si. Ruce se ji stále mírně třásly. Vzala nějaký starý hadr, který v místnosti našla a vytřela drobnou louži. Následně posbírala roztříštěné sklenice i s obsahem do starého kyblíku a šla zpět.

          „Teď už snad budu mít chvilku klid,“ povzdechla si nahlas, zrovna když stoupala po schodech. Najednou se na zlomek sekundy objevil oslepující záblesk současně s ohlušujícím rachotem. Světla v celém době párkrát zablikala a zhasla. Nastala tma. Monice se sevřelo hrdlo. Instinktivně se chytla za stěny a pomalými krůčky ohmatávala jednotlivé schody. Prozíravě si nechala dveře do sklepa mírně otevřené, takže s každým schodem měla více alespoň letmého světla.

 

 

 

         Když už stoupala k posledním schodům všimla si, že na chodbě je malý potůček vody, který pomalu začal stékat přímo pod její nohy. Cítila, jak se ochladilo. Zrychlil se jí dech a s každým výdechem vydávala její ústa drobný obláček páry. Srdce chtělo vyskočit z hrudi, jako kdyby jí svíral nepřiměřeně stažený korzet. Nehty se křečovitě zaryly do mírně zvlhlé omítky. Ten moment nezažívala poprvé.

          Hlavou jí začaly z neznámého důvodu probíhat nepříjemné vzpomínky. Sklíčená mysl přehrávala momenty uložené v hlubokém povědomí, které najednou viděla jako na velkém plátně. Nešlo to zastavit. Čím více se snažila, tím intenzivnější a živější vzpomínky byly. Úmrtí jejího psa. Trapasy a posměch na střední škole. Někdy se však přidávaly obrazy, které nedokázala pořádně popsat ani zařadit. Tyto výjevy se objevovali více a více až pomyslné plátno zcela pohltily. Obrazy se střídaly tak rychle, že mnohdy ani nestihla zaregistroval co vůbec viděla. Vše působilo jako zrychlený film a jí připadalo, že tam stojí dlouhé minuty, hodiny, celou věčnost.

       Náhle se vše zastavilo. Před ní se objevila tma. Taková, která vás pohltí. Taková, kdy nevíte, kde začíná a končí hranice vašeho vlastního těla. Z té tmy zazářily dvě malá očka. Dvě zelené jiskřičky. Mihotající plamínky, které postupně odkrývaly mnohem horší obraz. Široký a šklebící se úsměv tváře bez výraznějších rysů. A pak zmizel.

      Monika stála. Odpřisáhla by, že srdce už si definitivně klestí cestu z jejího hrudního koše. Dýchala jako běžec maratónu po doběhnutí do cíle a chtělo se jí zvracet. Všechny její svaly ztuhly a ona nebyla schopná žádného pohybu. Domácí papuče se změnily v olověné boty a ruce v ostré drápy, které se ještě více zaryly do stěny. Po chvilce však udělala krok. Nechtěla. Nevěděla, jak se to stalo, ale přesto vkročila o schod výše. A další. A další. Neměla vůbec kontrolu nad svým tělem. Šla neohrabaně jako když loutkař vede svoji loutku.

         Monika se bránila. Rukama se snažila zachytit všeho co šlo. Zábradlí, futer. Vždy ale když se chytla, prsty jí náhle povolily. Krkolomnou chůzí se dostala až do hlavní chodby. Měla tušení, co jí v chodbě čeká. Nechtěla si však pravdu připustit. Stále částí svého já doufala, že je to jen nějaký zlý sen. Že se kočky lekla, uklouzla, praštila se do hlavy a že teď leží někde dole ve sklepě. Poslední kapku naděje vysála vysoká postava stojící na konci chodby.

 

 

           Na první pohled by si nevšimla, že tam někdo stojí. Nebo snad něco? Ale občasný záblesk blesků vždy odhalil jasné rysy mohutné postavy. Stál tam s dlouhým a zabláceným černým pláštěm, který překrýval vše kromě obličeje a končil těsně nad kotníky, tudíž odhaloval velké ještěří tlapy. Dlouhé pazoury viseli až ke kolenům. Ruce však byly podobné lidským s krátkými ale dozajista ostrými drápy. Z pláště kapala voda. Spíše tekla proudem.

          Monika se upřeně zahleděla do toho nepřirozeně křečovitého úsměvu. Ač chtěla, nemohla z nej spustit oči.

            „Prosím, nedal jsi mi dost času. Vše napravím,“ začala prosebně. Oči se ji zalily slzami.

            Netvor tam však stál. Jen si ji prohlížel. Nakonec začal tiše mručet. Bublající zvuk vycházející z jeho úst působil spíše jako směsice žvatlání nemluvněte než nějaká srozumitelná řeč. Monika ale všemu rozuměla.

            „Já vím, že jsem to slíbila. Potřebuju jen pár měsíců a dočkáš se. Teď to prostě nešlo.“ Bytost na důraz lhostejnosti přizvedla ramena a rozpažila ruce. Po celé místnosti se potemnělo a z pláště začal vystupovat stín obřích křídel. Poté opět zabublal a výhružně ukázal směrem na Moniku.

               „Nesnažila jsem se tě podvést. Není to ale jednoduché. S takovým idiotem to prostě není snadné. Zkoušeli jsme to již mnohokrát. Nebylo nám přáno. Žádám tě mocný. Ještě poslední šanci mi dej,“ pronesla Monika, klekla na kolena a sevřela ruce v prosebném gestu.

            Mocný jen zavrtěl hlavou. Zamumlal naposledy a výrazněji než předtím. Nakročil se směrem k Monice. Ta věděla, že je konec.

            „Slibuju, že ti to dítě dám, jak jsme se tehdy domluvili, jen potřebuju více času, prosím,“ zakřičela zoufale z posledních sil. Marně.

            Netvor se přiblížil. Pohlédl zblízka do jejích očí. Na zlomek mikrosekundy věřila v milost. Její tělo se však náhle skácelo na zem. Její obličej se křivil v bolestivé agónii a končetiny se kroutily jako klubko hadů. Mlátila s sebou o podlahu, avšak nevydala ani hlásku. Když bylo po všem, bytost jen krátce pohlédla do jejich očí, které byly protkané krví. Jak Monika vydechla naposledy, udělal přízrak jen jemné gesto pravou rukou.

                Z úst ji vylétlo malé světýlko. Jako když světluška poletuje v parném létě. Odhrnul plášť a zářivou jiskru nasměroval do již připravené skleněné nádoby. Poté se narovnal, roztáhl křídla a s oslepujícím zábleskem zmizel.

Dluh byl splacen.