Zaprodání VIII.

11. prosinec 1413

Marceliova bolest se vrátila. Mnohem horší, než dřív. Křičí bolestí a nedá se to snášet, ani se přitom člověk nevyspí. Těch pár klidných chvil nastává, když omdlí. Nepřeji mu to, ale je to tak lepší pro nás všechny. A vlastně to je možná dobře i pro něho. Bolest opět propukla pár hodin po opuštění Azor.

Plujeme na západ, a já pořádně nevím, kam protože ten člověk stále mlčí. Co je překvapivé a trochu znepokojující, že párkrát navštívil Marcelia. Jen tak, bez sebemenšího pohnutí, ho sledoval svíjet se v bolestech. Ptal jsem se ho, zda mu může pomoci, ale vždy jen zakroutil hlavou a zase odešel.

 

12. prosince 1413.

Marcelius už netrpí bolestí. Přestal křičet, bolest ustoupila, ale již je jen tělem bez duše. Tak by se to dalo nazvat, to, co se z Marcelia stalo. Chodí po palubě, po své kajutě, naráží do věcí, do lidí, nepoznává nás a nereaguje na nás, občas o něco zakopne, a pak se po palubě lodi sune jako obrovská housenka, ukazuje k nebi, na místa, kde nic není, usmívá se, nebo pláče. Nevím, co s ním dělat. Možná… ne, tuhle myšlenku musím hned zatratit.

Cizinec je celý den v kajutě. Pouze v jednom okamžiku potvrdil souřadnice na západ, a pak se zase zavřel. Neměl jsem tuhle zakázku přijímat. Od začátku to bylo nebezpečné, ale zaplatil lépe, než kdo jiný. Snad mi má chamtivost nebude osudnou.

 

14. prosince 1413.

V noci se něco stalo a dost nám to přitížilo. Marcelius zabil Kassandra, když měl hlídku u zásob. Ubil ho nohou od židle. Vůbec nechápu, co se to děje, a ani nevíme, jak dlouho to trvalo, ale hned potom začal brát naše zásoby vody, soudky s pitnou vodou, a vyhazovat je přes palubu do moře. Marcelius byl svázán a zavřen v podpalubí, zatímco já jsem se dozvěděl, že nemáme skoro dvě třetiny zásob vody. Buď je vyházel ven, nebo rozmlátil a vylil. Obávám se, že ztrácím kontrolu nad tím, co se děje a cizinec tomu nijak nepomáhá.

Nálada je proto velmi pochmurná a víme, že naše cesta na západ skončila. Máme dost zásob vody k návratu na Azory. Zákazník na toto zjištění nijak nereagoval. Prý, protože má svou vlastní zásobu vody a poskytne nám ji, když budeme potřebovat. Velmi pochybuji, že jí má dost a velmi pochybuji, že já mám dost sil, abych mu nerozbil hubu. Jeho blahosklonná arogance a netečnost vůči tomu, co se děje…

 

Další zápis z 15. prosince byl přeškrtaný. Úplně. Nedá se z něho nic vyčíst, jen to, že byl dost dlouhý, a že byl přeškrtán jiným inkoustem, než kterým jsou zápisy napsané.

 

17. prosince 1413.

Mlha se snesla tuto noc na moře. Vypadá to, jakoby pohltila celý oceán. Pokračujeme v plavbě na východ a modlíme se k Bohu, aby nás cesta zavedla zpět na Azory, protože tady jinak nepřežijeme. Zákazník už dva dny nevylezl ze své kajuty. Jen občas vidím zapálené svíčky v jeho kajutě a slyším, jak tam chodí, sem a tam.

 

18. prosince 1413.

Marcelius opět křičí. Nedovoluje nikomu spát. Je to nesnesitelné, a taky neuvěřitelné, že si nevykřičel hlasivky. Není to bolestný křik, prostě jen křik, občas snad i smích, takže ani neomdlévá bolestí, aby nám dal chvíli klidu a odpočinku. Bolí mě z toho hlava a už celý dlouhý den jsem nespal. Mlha tu dál je. Nemizí a nevím, zda vůbec někdy zmizí. O tom rozhodne Bůh. Nemůžeme spát…

Zásob vody dost rychle ubývá a už je jen na příděl. Začínáme mít žízeň, a tak bylo rozhodnuto pro nepříjemnou věc, že Marcelius už žádné příděly nedostane. Stejně to vypadá, že svoje předchozí nevypil a ta voda se jen kazí.

 

Zápis z dalšího dne je opět úplně přeškrtaný. Snažil jsem se, ale nic jsem nedokázal přečíst. Tak jako předtím, i tento je přeškrtaný jiným inkoustem, než byl použit na psaní zápisů. Jen kroutím hlavou a moje překvapení z toho všeho příliš nedodává na jistotě a odvaze Othmanovi. A vlastně ani mě.

 

20. prosinec 1413.

Není důvod se vracet na Azory. Voda došla, ale to nevadí. Marcelius je bez vody třetím dnem a je v pořádku. Všechno bude v pořádku. Opět směřujeme na Západ a mlha se začíná rozplývat. Není důvod panikařit. Všechno je v pořádku. Všichni jsme v pořádku. Někdo klepá na moje dveře.

 

Nebyl to poslední zápis, ale byl to poslední zápis kapitána. Další už byl psán jiným inkoustem a jiným rukopisem.

 

Kapitán už deník nebude potřebovat. Už nic nebude potřebovat. Původně nic z tohoto nebylo v plánu, ale ten jejich Marcelius… ve špatnou chvíli na špatném místě. Pak už bylo příliš pozdě cokoliv dělat. Člověk by neměl být příliš zvědavý.

Kapitán a většina posádky zemřeli včera, v průběhu celého dne, jeden po druhém, zejména žízní a vyčerpáním z neustálé práce. Sledoval jsem, jak umírají. Někteří mlčky, jiní s pláčem, válející se po podlaze, další snažící se dostat do moře, aspoň k té slané vodě. Sledoval jsem je, ač bez jakékoliv radosti, s jejich zoufalým křikem, zatímco jsem vyléval vědra s dešťovou vodou, poslední, která jim zůstala. Nikdo z nich už neměl sílu mě zastavit, ale nikdo z nich už taky nebyl více potřebný.

Teď už jsou však zpátky a my můžeme pokračovat na západ. Snad tam budeme mít klid. Podle kapitánova deníku jsme asi dva týdny plavby od Varronie. Čím dříve tam budeme, tím lépe.

 

Varronie? Co je sakra Varronie? Snažím se pátrat ve své mysli, ale nic mě nenapadá. O žádné Varronii jsem nikdy neslyšel, ani nečetl a podívám se na Othmana a zeptám se ho. Ani on netuší, o co jde. Taky to nikdy neslyšel, a tak pokračuji k dalšímu záznamu. Ale ještě víc mě zaujalo to o tom, že posádka je zpátky. Jak může být zpátky, když je mrtvá?

 

Dorazil jsem do Varronie, ale naše plány zkřížilo menší a nepříjemné překvapení. V přístavu naše loď pobyla sotva pár desítek minut, v podstatě jsem jen nabral Abrahama a zase odplul, protože mě varoval, že ve městě žije Michael. Poslední člověk, se kterým bych se tady chtěl setkat. Nařídil jsem plout více na sever. Vím, že byl vyhnán na západ Tiberiem, ale zpráva mých lidí tvrdila, že jel více na jih, na Nový Peloponés.

Podle mapy poplujeme víc na sever, podél pobřeží a zdejších ostrovů, až se dostaneme k poloostrovu ve tvaru kosy. Zatím nemá jméno a je tam jen pár osad kolonistů. Vhodné místo k naší práci.

Snad to posádka vydrží. Abraham mi pomáhá, ale nejsem si jist, jak dlouho to bude fungovat. Snažíme se je udržet pohromadě, avšak hniloba jejich těl je nezadržitelná. Některým už upadávají končetiny při práci a já nemám čas, náladu, ani sílu je opět skládat dohromady. Tomuto umění stále nevládnu dobře.

 

Plavba byla rychlejší, než jsem doufal. Bohůmžel, i rozpad posádky. Musel jsem zakotvit mimo přístav, neboť tohle by se nedalo rozumně vysvětlit kolonistům, ani nikomu jinému.

S Abrahámem jsem uložil ostatky do nejnižších kajut lodi. Budou se ještě hodit. Poslední, kdo prošel úpadkem, byl kapitán. Jeho utrpení bylo nejdelší, až mi ho začínalo být líto. Bolest tělesná, která ho svírala, i pohled na jeho muže, kteří jeden po druhém… to už je jedno. Stále na mne mluvil, i když jsem v rukou držel už jen jeho hlavu. Naříkal, ať to skončím a já se nad ním slitoval. Již jeho duše hnije v nejhlubším podsvětí. Kam jinam by mohla jít, když se nám zaprodal?

Těla byla uložena a ve zdejší krčmě jsem najal partu chudáků a zoufalců, kteří pomohou s našimi „věcmi“. Za dobrý peníz se moc neptají, ale určitě jim to taky bude podezřelé, a já ještě nevím, co s nimi udělám. Mohou se i nadále hodit, ale jejich zmizení by se také těžko vysvětlilo. Stejně jako to, když budou žvanit, že jsem nezakotvil v přístavu. Tolik otázek nás může pronásledovat.

 

Další zápis je psán jiným inkoustem, snad i trochu jiným rukopisem, ale opět je to ten samý pisatel.

 

Dlouho jsem žádný zápis nepořídil. Nebyl na to čas, ani klid přitom všem, co se dělo, a čeho se podařilo dosáhnout. Obrovský kámen mi spadl ze srdce, když se konečně ten hajzl přestal šťourat v našich záležitostech a vrátil se do té své říše. Vůbec netuší, co udělal. Vzal s sebou i tu ohavnost. Na jednu stranu nám obrovitě ulehčil práci, na druhou stranu mám určité obavy, o co mu jde, a je možné, že na východ už se nikdy nevrátím, ale takhle mám volnější ruce víc, než bych si vůbec mohl přát.

Všechno je hotovo a můžeme pracovat. Trvalo to pět let, ale povedlo se to. Všechna ta námaha a úsilí se konečně vyplatí.

Nemohu sem zapsat, co dělám, ale mohu si konečně trochu ulevit po tom všem, co se stalo, a před tím vším, co se ještě bude dít. Mám pocit, že mně bolí celé prokleté tělo.

 

Měl jsem pravdu se svými obavami. Císař se zaměřil na východ a přichází odtamtud špatné zprávy, možná až hrozivé. Skoro to vypadá, že obětoval západ pro svou moc na východě. Mnoho našich společníků se sem stihlo dostat, ale řada dalších to nezvládla. Margary dorazila, ale Johannes byl zabit a Roger zradil. Mohlo to být horší, protože Johannes nejprve padl do zajetí, ale stihl se otrávit, než cokoliv řekl. Jeho oběť bude opěvována v našem novém světě.

Zejména Rogerova zrada pro nás mohla být katastrofou, ale měl jsem podezření na jeho věrolomnost a nic moc o našem rozhodnutí nevěděl. Přesto je to škoda. Byl velice kompetentní a vzdělaný, tím spíše bude nepříjemnou posilou pro císaře. Snad najdeme vhodnou náhradu. Škoda je i Johanna. Měl jsem pro něho připravenou důležitou práci. Uvidíme, jak to půjde.

 

Nastává pár dalších zápisů, ale jsou proškrtané a nesrozumitelné, některé psané v jazycích a písmech, kterým nerozumím. Jen poznávám, že je tam něco z arabštiny a hebrejštiny, ale jinak nic víc, a i to málo, co je v cizích jazycích, je nezřídka nečitelné.

Po několika dalších nečitelných stranách narážím na nový zápis, psaný něčím jiným, než inkoustem, ale opět v řečtině. Opět je tam datace, ale vcelku skoupá, a jen krátký zápis, který opět přinese mnohem více otázek, než odpovědí, jakkoliv se ho snažím pochopit a rozklíčovat. Jen nakonec kroutím hlavou.

 

1658.

Podcenil jsem ho. Podcenil jsem to. Strašlivě.

 

Poslední slova deníku, který odkládám stranou a stále z toho nejsem moudrý. Snažím se v hlavě uspořádat, co tam vlastně bylo napsáno, co tam stálo, a co to všechno může znamenat, ale nenacházím nic, co bych mohl pochopit. Jen kroutím hlavou a obávám se, že Othmanovi moc nezlepšuji náladu, natož abych rozháněl jeho chmury a obavy, které má.