Zaprodání IX.

Zhluboka se nadechnu, abych mohl říct něco optimistického, ale neřeknu nic. Spatřím, že Othman stojí a hledí ven z okna, za kterým už není žádná mlha. Nic neříká, ale všimnu si, že to není jen nepřítomný pohled. Vidím v jeho očích zármutek a bolest, k nimž se ovšem přidává i letmý, snad by se dalo říct smutný, úsměv. Othman zvedne ruku a natáhne jí před sebe. Podívám se z okna a vidím tam, přímo před majákem, stát toho muže bez čelisti. Stojí a hledí k nám a hlavně na Othmana, který nyní znatelně přikývne. Pak učiní krok zpět a začne padat na zem v bezvědomí.

Na poslední chvíli ho zachytnu, aby se neudeřil o stůl, a položím ho na podlahu, kousek od ohniště, aby nebyl v úplném chladu. Opět se podívám ven, k místu, kde ten muž stál, a již tam nestojí. Je pryč. Opět. On psal ten deník? Je to ten, kdo zapisoval deník?

Seberu polomrtvého Othmana z podlahy a pokládám ho na postel. Jsem zmaten z toho, co se mu stalo, z toho, proč pokyvoval na toho cizince, člověka, či netvora, nebo co je zač. Othman se vůbec nedá probudit. Jen polomrtvě leží a mělce dýchá.

Posadím se a hledím z okna, kam se opět vrátila mlha. Mám pocit, že ta mlha má duši, že má vědomí, že se rozhoduje, jak nás bude trýznit. Nebo jí možná, někdo či něco ovládá, možná je to ten muž bez čelisti. Mlha je někdy hustší, někdy řidší, ale nemizí. Nemizí, stejně jako můj strach, mé obavy a mé pochybnosti, které mě svírají. Tento můj strach se násobí, když pohlédnu na deník. Je tam zápis. Nový zápis, který tam, ještě před pár okamžiky nebyl. Čerstvě napsaný.

 

Toto není tvůj boj. Nepleť se do toho, co se zde děje. Nemusíš na tom tratit, ale můžeš získat.

 

Stojí v tom zápise a následuje další, avšak psaný jiným rukopisem. Zápis, který se mi objevuje přímo před očima.

 

Je mi líto co tu zažíváš, ale jinak to nejde. Za žádnou cenu neopouštěj ten dům.

 

Nebudeme ti lhát. Tvé dny jsou již sečteny, záleží pouze na tom, jak to dopadne.

 

„Co tím myslíte?“ zeptám se nahlas a podívám se k majáku. Opět tam stojí muž bez čelisti a hledí mým směrem. Jeho hrozivá silueta je patrná i skrze mlhu. Srdce mi tluče jako o závod a v té zimě se potím strachy.

 

V tomto má pravdu. Pro tebe již nadešel čas. Ale může to dopadnout i… méně zle. Nesmíš přistoupit na to, co chce. Pokud otevřeš dveře, přijdeš o své tělo, svou existenci, nebudeš ani živý, ani mrtvý. Pokud zůstaneš, nemohu ti lhát, prožiješ zbývající hodiny, nedejbůh dny, v bolesti, strachu a agonii, ale pak přijde tvé vysvobození.

 

Zůstaň zde a další hodiny a dny strávíš v pekelných bolestech, obklopen všemi, které jsi zklamal, všemi svými kamarády z války a bojů, uvidíš je umírat v tvých rukou, uvidíš opět destrukci a zkázu, před kterými jsi utíkal. To bude to poslední, co v životě zažiješ, pokud neotevřeš a neodejdeš. Otevři a smrt bude rychlá a vysvobozující.

 

Nevěř mu v tomhle. Lže ti. Zůstane z tebe jen polomrtvá skořápka, která bude prožívat další utrpení, jež nebude mít konce. Moc dobře ho znám.

 

„Co je s Othmanem?! Co jste mu udělali?!“ zakřičím.

 

Copak to nevidíš?! Ukradl mu tělo! Posednul ho!

 

Nic jsem neukradl, ale ano, v tomto momentě do něho proniká má existence. Jen potřebuji čas. Pár hodin. To, co nyní vidíš stát u majáku, to, o čem si myslíš, že je mým tělem, je jen zborcená schránka, která práchnivý a hnije na půli cesty mezi světem živých a světem mrtvých. Přesně v tom stavu, kam se dostaneš, pokud opustíš dům.

 

„Proč by to dělal? Proč by se nechával posednout?“

 

Protože zatímco jeho existence mizí do jiného světa, já ho spojuji s jeho domovinou, s těmi, o které přišel, a ti ho budou doprovázet tam, kam by nemohl v této schránce vstoupit. Já získám jeho tělo, on získá věčný pokoj od příkoří a bolesti, kterou v životě zažil.

 

„Kdo vůbec jste? Vy, oba dva! Co to tu se mnou hrajete za hru?“

 

Nezáleží, kdo jsme, záleží jen na tom, kterou cestu si zvolíš. Skutečně věříš jeho lžím? Jak by posednutí mohlo, někomu poskytnout věčný pokoj?! A o mě tvrdí, že jsem lhář…

 

„A co Benjamin? Co se stalo jemu? Co jste jemu provedli?“

 

Tvůj přítel přijal za své něco, co by neměl přijmout nikdo nikdy. Ten deník, na který se právě díváš. Stal se stejně nešťastnou obětí toho všeho, jako jsi ty sám a je mi líto, jak dopadl.

 

Je mu to líto, i když ho k tomu nalákal, aby ten deník získal. Chce získat tenhle deník. O nic víc mu nejde. Tvého přítele vylákal a zmátl, Othmana nyní posedne a bude ho zneužívat ke svým účelům.

 

„Jo, zatímco Vy jste mi vyhrožoval!“ vyprsknu vztekle.

 

A ty výhružky mohu naplnit, ale stejně jako mohu naplnit ty výhružky, mohu naplnit i sliby.

 

„Jak to myslíte? Jaké sliby?“

 

Tvá rodina přežívá ze dne na den. Četl si jejich dopisy, o tom v jakou bídu se propadají. Tak mě tedy dobře poslouchej. Vzdoruj mi a každý jeden člověk, kterého si miloval, bude trpět. Tvá sestra bude brzy rodit, že? Mohu přivolat horečku omladnic, zabít ji a dítě znetvořit. Tvůj strýc se chystá do Bostonu, mám pravdu? Na cestě se to může hemžit zloději a bandity, ne? Tvá matka bojuje se zápalem plic, poslala tě vzít tuto práci, protože jí stejně nemůžeš pomoci. Nepřežije, o to se postarám. Všechno pro tvou rodinu dopadne špatně. Nebo se může stát něco jiného.

 

Chvíli mlčím, nic neříkám, a jen si před očima přehrávám všechny ty děsivé scény, které mi ta zpráva vnukla. Vidím, jak sestra umírá se svým znetvořeným dítětem, sotva schopným života, jak mého strýce uprostřed večera přepadnou, oloupí a zmrzačí, aby nakonec zůstal promoklý a polomrtvý ve škarpě. Vidím mou matku, jak chraptí a kašle, zatímco natahuje ruku a volá moje jméno. Hrdlo mám sevřené. Každá jedna z těch vidin je jako živá, není to jen představa, skutečně to před sebou vidím.

„Co? Co se může stát jiného?“

 

Otevři dveře. Odevzdej se mi. Tvá rodina již více nebude nemocná. Tvé sestře se nic nestane, bude mít zdravé a čilé dítě, zatímco tvůj strýc v Bostonu pohádkově zbohatne a zajistí rodinu, i co nejlepší léčbu tvé matce, která se zázračně uzdraví. Mohu tvou rodinu zničit, aniž bys čehokoliv dosáhnul, nebo jí mohu pozvednout. Jen chci, abys otevřel dveře a pustil mě dovnitř.

 

„Může to skutečně udělat? Má takovou moc?“ ptám se toho druhého. Odpovědí je mi dlouhá odmlka. Nic se neděje. Žádný zápis, žádná odpověď. Trvá to snad celé hodiny, ale ve skutečnosti je to jen pár okamžiků, než se odpověď objeví.

 

Ano. Má takovou moc. Ale poslyš, tvá rodina i ty samotný, nejste nic ve srovnání s tím, co je zde v sázce. Já sám jsem to pochopil příliš pozdě a zaplatil jsem za to tu nejhorší cenu. Takovou že potřebuji Othmanovo tělo. Nabízí ti pozlátko bohatství a šťastného života na pár generací, aniž bys tušil, čemu otevřeš dveře. Možná splní, co ti slibuje, ale tvá duše bude navždy mučena, trýzněna a ty budeš svědkem nejhorších ohavností, které si dokážeš představit.

 

Jsem naprosto zoufalý a mám pocit, že na mně jdou mdloby. Chce se mi brečet. Každý další okamžik se stává neuvěřitelnějším, než ten předchozí a musím se posadit, protože už se celý třesu při pohledu na ten prokletý deník. Dívám se i na Othmana. Je v bezvědomí, potí se podobně jako já, třese a škube končetinami, ale jinak nic.

Možná jsem se zbláznil a nic z toho se neděje. Možná jsem už dávno doma a všechno, co nyní prožívám je jen šílenou iluzí, či noční můrou, ze které se každou chvíli probudím. Možná nás Othman dávno dostal pryč z tohohle prokletého ostrova, žádná mlha nikde není a já akorát spím, byť trýzněn nepříjemným snem, ale ať se snažím, jak se snažím… nebudím se.

Asi to je pravda, nejspíše je to skutečné a já už nedojdu nikdy klidu. „Proč se musím obětovat? Čím jsem tak výjimečný, že potřebujete právě moje tělo?“ zeptám se. Ano, skutečně jsem nechápal, čím jsem si tak odporné privilegium vysloužil, že se mám stát něčím takovým, že mně má někdo posednout.

 

Nejsi ničím výjimečný. Pouze si byl ve špatnou chvíli na špatném místě. Nepotřebuji zrovna TVÉ tělo. Potřebuji tělo, které bude zachovalé, ať už živé, či čerstvě mrtvé, ale nikoliv hnijící. Benjamin s tímhle nepomůže, Othman už je posednutý, zbýváš jen ty. Nic víc v tom nehledej.

 

„Hledám, protože chci vědět, jestli je šance na mou záchranu. Znamená to tedy, že když přivedu někoho jiného, vezmeš si jeho tělo a mě necháš být?“

 

Proč bych to měl dělat? Proč bych měl vzít jiné tělo a to tvé ušetřit?

 

„Protože jinak ti nevydám ten deník,“ a beru ho do ruky. „Přivedu sem někoho jiného. Vezmeš si jeho tělo a já ti dám deník. Rozejdeme se a už se nikdy nepotkáme, ano?“ opět nastává dlouhá odmlka.

 

Obětuješ takto někoho jiného pro svůj zisk?! Upíšeš se takové ohavnosti?

 

„Upíšu, protože Bůh mě opustil už před mnoha lety,“ a vzpomenu si na La Rochelle, kde se ke mně Bůh otočil zády. Na všechna ta jatka, hlad a nemoci a pouhé pomyšlení, že bych to měl v dalších hodinách, či dnech opět vidět před očima, mnou otřese.

 

Abych na něco takového přistoupil, budu po tobě chtít víc. Tvá rodina zbohatne, bude žít v prosperitě a štěstí, ale jen tak se nerozejdeme. Nechám ti tvé tělo, ale občas tě navštívím. Jsi ochoten k tomu svolit?

 

„Ano,“ řeknu sebejistě, aniž by mi došlo, jak špatně mi ze mě samotného bude.

 

Pak tedy spěchej. On tě bude chtít zastavit, ale do vody nemůže. Nedokáži ho příliš dlouho zdržet.

 

Podívám se z okna a vidím, že muž bez čelisti přichází od majáku k domu. Jde rychleji, než bych si přál a tak se dávám na útěk. Vyběhnu ven z domu, hnán strachem a touhou přežít, směrem k pobřeží, kde zůstala naše loďka. Za sebou vidím toho zohaveného muže. Je vidět, že zpomalil, že s něčím zápolí a snaží se zrychlit, aby mě dostihl, ale něco mu v tom brání. To něco, čemu jdu nyní sehnat tělo.

Máchá před sebou svýma rukama, jakoby se snažil to něco roztrhnout, překonat, ale jde mu to obtížně. Má vzácná šance, kdy sbíhám po úpatí, až se dostávám zpět na písčitý a kamenitý břeh, tam kde se nachází loďka. Teprve v tom momentě si všimnu, že mlha je pryč. Dočista zmizela. Přestala zamořovat a držet ostrov ve svém smrtelném sevření. Ten muž bez čelisti jí nevládl, vládla jí ta druhá bytost, která nás tam věznila. Ale nemám čas na to kochat se. Nasedám na loďku a začínám pádlovat k protějšímu břehu. Uleví se mi, když vím, že mě ten muž už nemůže nijak zastavit.

Ale spatřím ho, jak stojí na břehu a hledí mým směrem. Je to skutečně nepříjemný pohled, když mu chybí polovina obličeje. A je ještě horší, když se hned vedle něho zformuje stín. Jasná, černá silueta, která se objevila odnikud a stojí vedle něho, snad by se i dalo říct, že hledí mým směrem, ale nemá oči, nemá ústa, nic, jen obrys člověka, lidského stínu, který nikdo nevrhá. To mě ještě víc popožene k plavbě pryč od ostrova.