Dělnice

Agáta, 40letá dělnice z gumárenské fabriky, nevede příliš pozitivní život. Je neplodná, manželství se jí rozpadá. Jediné, co ji drží nad vodou je psaní creepy past, neboli příběhů s děsivou atmosférou. Seznámení se s novým nadřízeným, dokonalým a o deset let mladším Clarkem, je pro Agátu v životě vítanou pozitivní změnou. Dokonce se díky němu zbavuje několika měsíčního tzv. tvůrčího bloku, a pouští do zcela nového příběhu o ženě, která si začne románek s novým šéfem, ze kterého se však postupně vyklube nebezpečný psychopat, ohrožující ženu na životě. Agáta v tu chvíli však netuší, že právě začíná psát svůj životní příběh.

 

Dělnice

 

Kapitola první

 

Jonatán měl strach. Nevzpomínal si, že by se mu kdy sestra tak dlouhou dobu neozvala. V jejich posledním telefonátu Beáta bratra žádala, aby se k ní na cestě do Šumavských lesů přidal. Odbyl ji s….

 

Hmmm.

 

Jonatán cítil ohromný strach. Miloval svou sestru a věděl, že když se mu neozvala tak dlouhou dobu, znamená to jediné. Něco zlého se jí na Šumavě přihodilo.

 

Ne, to taky není ono. Cvakání klávesy. Uchechtnutí. To už můžu rovnou začít takhle.

 

Jonatán si vždycky přál vlastnit kouzelné zrcadlo, které by mu zobrazilo přímý přenos z jakéhokoliv místa na světě. Obvykle by jeho volba byla koupelna Amandy Saifrtové, nyní však ze všeho nejvíce toužil spatřit svou sestru živou a zdravou s batohem na zádech toulající se Šumavskou krajinou, ignorující vyzvánění telefonu.

 

Povzdechnu si, když dalších dvacet minut jen tupě zírám do monitoru ve snaze vymyslet ten správný začátek mé nové creepy pasty. Příběh se točí kolem bratra, který v odlehlé Šumavské krajině pátrá po zmizelé sestře. Zkouším to už dva měsíce. Totálně jsem se zasekla. Tvůrčí blok je hold blok. Moji drazí kamarádi z facebookové literární skupiny „Creepy závisláci“ mi radí jedno a to samé. Nech to nějakou dobu plavat, dělej něco jiného a ono se to samo časem vrátí. Ok, ale kdy? Trvá to už věčnost. Psaní mi šlo vždycky úplně samo. Tvorba děsivých příběhů je to jediné, co mě drží nad vodou. Teď nemám nic. Co to semnou je?

        V reproduktoru laptopu se ozve pípnutí, oznamující příchozí email. Otevřu schránku, kde spatřím jednu nepřečtenou zprávu od uživatele creepypipe. Kliknu na mail.

 

Nazdar Agónie, kdepak mám další pastu?  Už dobu jsem od tebe nic nedostal. Žiješ vůbec?

 

Ušklíbnu se. Mám toto borce ráda. Agónie je můj spisovatelský pseudonym. Hodí se to k mému jménu, což mi připomíná, že jsem se vám doposud nepředstavila. Ahoj, jmenuji se Agáta a v době, kdy jsem svůj pseudonym vymýšlela, jsem dost často uvažovala nad tím, že to na tomto světě zabalím. Creepypipe je známý youtuber. Vyhledává na netu různé děsivé povídky, většinou od amatérů, po domluvě s autory je namluví do audio verze a umístí na svůj kanál. Já mu už léta dodávám své příběhy s pravidelností, čímž jsem si na netu udělala docela jméno. Nechám jeho email prozatím bez odpovědi.

Asi už jsem na písmenkách závislá. Není se čemu divit. Když nepíšu, myslím na srač…, pardon, řekněme na negativní věci v mém životě. Jedna z nich sedí vedle v obýváku, což mi připomíná, že bych se tam měla jít podívat. Tlačítkem delete smažu těch pár odpudivých řádků, které jsem tu za poslední dvě hodiny vyplodila, a sklapnu notebook. Manžel sedí v křesle v obývacím pokoji a sleduje Teorii velkého třesku. Milujeme ten seriál. Jedna z mála věcí, kterou máme společnou.

        Leonard zrovna nabádá Sheldona, aby mlčel a jen se usmíval, zatímco se parta pokusí rozveselit mrzutého kamaráda Ráže. Sheldon předvede široký úsměv takřka identický s tím klaunovým, kterého ztvárnil Jack Nicolson v jednom z dílů o netopýřím muži.

   „Sheldone, jdeme rozveselit Ráže, ne zabít Batmana.“

Rozesmějeme se s manželem unizono. Teprve můj hlas ho upozorní na mou přítomnost. Otočí ke mně hlavu. Skloním se a políbím ho na rty. Usměje se.

   „Tak jak to šlo?“

Posmutněle zavrtím hlavou. „Chce to čas. Nemá smysl, abych do dvou ráno jen civěla do monitoru. Tak mě tak napadlo, co kdybych se řídila poslední radou naší terapeutky, zašla se osprchovat a třeba oblékla si něco hezkýho, hm?“

Z toho, jak manžel zaváhá je mi jasné, že ho má nabídka zaskočila. Znovu se na mě usměje, poznám však očividnou přetvářku. „Jasně, proč ne?“

Odeberu se do koupelny, kde si dopřeju příjemnou, pětiminutovou sprchu. Ani mě se do sexu nechce. Nedělali jsem to už roky. Před pár lety jsem se s Radimem odcizili a došlo by to až do neodvratitelného konce, kdyby za mnou jednoho dne nepřišel a nenavrhl párovou terapii. Chodíme tam skoro rok. Z kraje se to jevilo jen jako vyhozené peníze. Krok po kroku se ale náš vztah pomalinku zlepšoval. Začali jsme spolu opět mluvit, sem tam si vyrazíme na výlet. Terapeutka má z nás radost, tedy alespoň to tvrdí. Já i Radim ale dobře víme, že vedle sebe i nadále žijeme jako spolubydlící na koleji.

Na poslední terapii nás vždycinky usměvavá blondýnka s přeslazeným hlasem doslova šokovala: „Myslím, že je čas, abyste ve vztahu obnovili intimitu.“

Zírali jsme na ni jako veverka na vykácený les. Byli jsme si ale vědomi toho, že její rady nás posunuli dál. Odkládáme to už tři týdny a mě je jasné, že pokud ten krok neudělám já, nestane se nic. Nahá dojdu do ložnice a ze šuplíku vytáhnu igelitovou tašku, kterou jsem si nedávno přinesla z intimissimi. Nikdy jsem netušila, že kus krajkové látky může stát celý majlant. Děsně se mi ten komplet ale líbil. Obléknu si kalhotky, podprsenku, která odhaluje bradavky, když si připevňuji podvazky, pocítím touhu. Prohlížím se v zrcadle a musím uznat, že na čtyřicítku mám stále pevnou a štíhlou postavu. Když si uvědomím, že na vině je má bezdětnost, do očí se mi nahrnou slzy. Zaplaším negativní myšlenky a necudně oblečená odcházím do obýváku.

Radim nadále sedí v křesle zády ke mně. Dlaně mu položím na ramena, když v tom zaslechnu protivný zvuk. To si snad dělá prdel! Hubu má pootevřenou a chrápe. Já blbka se mu tady strojím do hadrů, ve kterých si připadám jako šlapka, a on si v klidu usne. Nyní se už pláči nedokážu ubránit. Se vztekem odcházím zpět do ložnice, kde sebou plácnu na břicho na matraci a bulím do polštáře. Pitomec sobecká! Beztak to nedopadne jinak, než že ho opustím. Co nás vlastně drží spolu? Na světě je tolik chlapů, kteří… Zarazím se, když mi na mysli vyvstane usměvavá tvář s ostrými rysy, laskavá a věčně pozitivní. V nose doslova cítím citrusový parfém, kterým vždycinky decentně voní. Přetočím se na záda a zavřu víčka. Představuji si, jak mi do ucha šeptá něžná slůvka, jak mě jeho prsty hladí po těle. Jsem si jistá, že on by mé úsilí, na rozdíl od manžela, ocenil. Nenechal by mě ladem, kdybych se mu takto odhalila, a já bych se mu bez rozpaků odevzdala. Znejistím, když při těchto myšlenkách automaticky pootevřu stehna. Rozhlédnu se po místnosti, pak znovu zavřu oči. A co by ne. Konec konců, děje se to pouze v mé představivosti. Nahý se na mě položí, jeho mírně porostlá hruď se dotkne mých prsou. Políbíme se, nato mu do ucha zašeptám: „Clraku, vem si mě.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola druhá

 

   „Máš chleba? Zeptá se kachna znova. Říkal jsem ti, že nemám. Máš chleba? Barmanovi dojde trpělivost a naštvaně kachně řekne, tak podívej, jestli se mě ještě jednou zeptáš, jestli mám chleba, tak ti ten tvůj pitomej zobák přibiju k tomuhle pitomýmu baru. Kachna se zarazí a zeptá se, máš hřebík? Nemám, proč? Máš chleba?“

 

Vybouchnu smíchy na celou dílnu. Kolegyně se po mě pobaveně ohlédnou, když v záchvatu smíchu padnu do kolen. Miluju tyhle Clarkovi vtípky, tenhle mě opravdu dostal. Podá mi ruku a pomůže mi zpět na nohy. V jeho úsměvu i v tom, jak se mě právě dotkl, cítím nefalšované sympatie. Je vysoký, svalnatý, pozoruje mě hnědýma pronikavýma očima, jako bych byla nějaká princezna. Je pokaždé tak laskavý a šaramantní. Jednoduše řečeno, jsem z něho hotová. Všiml si mě hned v den svého nástupu před třemi týdny. Vidím to, jako by se to stalo právě teď. Přišel se nám dělnicím představit, jako náš nový vedoucí. Jedné po druhé nám podal ruku. Odbyl to celkem věcně, až na mě. Mé ruky se držel až nápadně dlouhou dobu, zatímco mě obdařil, řekla bych až svůdným širokým úsměvem. I holky si toho všimly. Uvedl mě tím do rozpaků a moc dobře si to uvědomoval. Bylo to zvláštní gesto. Možná bych chápala, kdyby to udělal třeba u Markéty, té ještě není ani třicet, je krásná, na rozdíl ode mě bez vrásek a jediné šediny ve vlasech.

        Od svého nástupu za mnou v pracovní době chodí. Ptá se mě na osobní věci, říká mi vtipy, koketuje. Z kraje jsem se tomu trochu vzpouzela, ale jeho to neodradilo. Získal si mě. V automobilce, kde pracuji, není moc času na vybavování se, musíme tu makat, abychom plnily normy. Clark se však nebojí přiložit ruku k dílu. Ochotně mi pomáhá, jen aby se semnou mohl vybavovat. Stela, taková naše černá ovce v slepičím týmu, se onehdy nezapomněla ozvat. „Hele Agáto, nezdá se ti, že ti Clark tak trochu nadržuje?“

Utnula jsem ji s tím, že se prostě jen bavíme, a že jí po tom nic není.

   „Kráva,“ nezapomněla Stelin výrok okomentovat Jitka, mezi všemi kolegyněmi má jediná skutečná kamarádka. Zrzavá holka s proříznutou pusou, kvůli které už vyletěla ze dvou pracovních míst. Já ji mám ale moc ráda, protože jako jediná z kolegyň umí držet jazyk za zuby.

   „Musím už jít, ale ještě se za tebou stavím,“ řekne Clark a odebere se do kanceláře.

S radostí zjišťuji že jsou skoro dvě odpoledne. Šichta mi dnes náramně utíká. Pracuji na dvanácti hodinové směny, někdy nekonečně dlouhé, od chvíle, kdy nastoupil Clark, mi tu ale čas ubíhá podstatně rychleji. Zabalím poslední kusy gumových výrobků do bedny, ze skřínky si vezmu batoh a s Jitkou po boku odcházím do jídelny.

        Místnost je provoněná příjemnou vůní české kuchyně. Ze čtyř jídel z nabídky volím tresku s bramborami, a usedám ke stolu. Jituš se posadí naproti mně s řízkem a kaší.

   „Dobrou chuť,“ popřeje mi s úsměvem, gesto jí přátelským tónem oplatím.

   „Clark se tě dnes nemůže nabažit,“ řekne kamarádka, zatímco přežvykuje sousto mlaskajíc přitom.

   „Ale jdi ty. Už mluvíš jako Stela.“

   „No dovol, to je hluboká urážka, sestro.“

Rozesměju se.

   „Mmm, myslím, že vy dva byste se k sobě náramně hodili.“

Zatvářím se na oko pohoršeně. „Clark je fajn, ráda se s ním bavím. To je ale všechno. Je o deset let mladší a já jsem vdaná, jestli si na to náhodou zapomněla.“

   „Ale prosím tě, jedete po sobě jako dva puberťáci. Všichni to vidí. A že je mladší, bonus pro tebe, ne? Vždyť je tak krásnej. Já nemít doma tři děti, chytla bych ho za tem jeho výstavní zadek a zakousla se do něj. Ty ale děti nemáš, tak o co…,“ zarazí se v polovině věty a dlaň si přiloží na ústa, „Promiň Agi, to jsem nechtěla.“

Mávnu rukou, ačkoliv se mi do očí nahrnou slzy. „Jituš, takhle to není.“

Zrzka se na chvilku odmlčí ve snaze vzpamatovat se z nevhodné poznámky o dětech, poté se jí v očích znovu objeví zápal. „A kdyby bylo, co na tom? Chtěla jsem říct, že tvá jediná překážka, proč se neodevzdat božskému Clarkovi, je tvůj starej, kterej je k ničemu a ty to dobře víš. Chová se k tobě jako k cizí. Život je krátkej holka. I kdyby sis s ním měla jen užít, věř mi, stálo by to za to.“

Po zbytek jídla mlčíme. Jitka zblajzne jídlo jako hladový voják, a odchází na kuřárnu. Strčím si do pusy kousek vychladlé ryby a přemýšlím o jejich slovech. Nevěrná jsem nikdy nebyla a určitě s tím nehodlám začínat. Nemohu ale popřít, že mi kamarádka právě do hlavy nasadila pořádného brouka.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola třetí

 

Je po šesté hodině večer, což znamená konec směny. Pondělí je za mnou. Dopřávám si dlouhou sprchu. Domů nespěchám. Radim včera večer odjel s Kamionem do Stockholmu, vrátí se nejdříve v pátek. Doma mě tedy čeká jen samota a tvůrčí blok. Stoupám si pod proud teplé vody, šampon mi po tvářích stéká k zemi. Prsty si mnu vlasy, když v tom zaslechnu jakýsi zvuk, jen kousek ode mě. Pozvednu víčka, a okamžitě toho zalituji, když se mi pěna dostane do očí. Vyděšeně sebou trhnu, když za závěsem před vstupem do kabinky, spatřím pohyb. Srdce se mi divoce rozbuší. Chvíli jen bezhnutě stojím a zírám před sebe. Je dávno po šesté, všechny kolegyně jsou už osprchované, převléknuté a na cestě domů. Nebo ne? Opozdila se některá a chystá se teprve umýt? Jasně, to musí být vysvětlení. Zastavím vodu, opatrně udělám krok vpřed, odhrnu závěs a vykouknu z kabinky ven. Nikdo nikde. Ani z jedné z ostatních kabinek nevychází žádný zvuk, naznačující něčí přítomnost.

   „Haló, je tu někdo?“

Ticho. Nezdálo se mi to jenom? Ne, i přes tu pěnu v očích jsem zřetelně viděla mihnout se stín za závěsem. Asi začínám šílet. Znovu zahrnu závěs a pustím vodu. Opláchnu se a o minutu později zabalená v ručníku opouštím sprchy. Navzdory tomu, že venku je den, v šatně je téměř tma. Rychle rozsvítím světla. Nikdo tu není. Bože já jsem posera. Vyžívám se v hororových příbězích a pak se bojím rozsvítit světla v místnosti. Jsem ubohá. Na číselném zámku zadám kód 696 a otevřu skříňku.

        Oblékám si čisté kalhotky, když v tom si povšimnu svého neupraveného podbřišku. Měla bych si už konečně oholit frndu. Ale proč vlastně, když s nikým nespím? Tak daleko, abych to dělala kvůli Radimovi nejsem, obzvlášť teď ne, potom co udělal včera, blbec. S vyfénovanými vlasy oblečená v černé sukni a bílém přiléhavém tričku zamykám skříňku a opouštím budovu. Procházím skrze rozsáhlé parkoviště, a když se chystám nastoupit do své stařičké felicie, zaslechnu zvuk, který lidé nikdy nevítají s úsměvem. Kus ode mě sedí v autě muž, nepochybně zaměstnanec fabriky, a snaží se nastartovat motor. Nedaří se mu to ani napotřetí. Popojdu kousek k němu.

   „Potřebujete pomoct? Mám v kufru kabely.“

Muž přestane točit klíčkem a vystoupí z vozu. Když spatřím jeho obličej, usměji se. Je to Clark.

   „Tvou pomoc určitě neodmítnu Agi.“

   „Co tady děláš tak pozdě? Proč už dávno nejsi doma?“

Kývne ke svému vozu. „Byl bych, ale ta rachotina se stávkou evidentně dobře baví. Zlobí mě už dlouho, doteď jsem ale neměl čas zajet s tím do servisu.“

   „Jasný, chápu, vydrž chvilku, nahodím tě.“

   „Díky, si zlatá.

Přejedu s feldou čumákem k jeho Turanu a otevřu kapotu. Clark propojí kabely mezi bateriemi a zkusí nastartovat. Nic. Po čtyřech dalších pokusech zakleje: „Do prkenný vohrady, to je snad zlej sen. No nic Agi, díky za pomoc, ale vypadá to, že domů budu muset pěšky.“

   „Ještě si můžeš přivolat taxi, ale ani tahle volba nepadá v úvahu. Naskočte si pane vedoucí, odvezu vás.“

   „Tady chce někdo velký prémie.“

Rozesměji se. Clark si nastoupí a vyrážíme na cestu. Do nosu mě okamžitě udeří vůně citrusového parfému. Vím, že bydlí někde v Náchodě, z Červeného Kostelce, kde pracujeme, je to asi čtvrt hodinka jízdy.

   „Nebude se manžel vyptávat, když přijedeš dnes později?“

Zavrtím hlavou. „Je s kamionem na cestě do Švédska.“

Mou odpověď nechá bez reakce. Zvláštní, v práci jsme spolu tak uvolnění, proč teď mezi námi cítím napětí? O pár minut později, se už ale spolu znovu chechtáme, když mi Clark převypráví, co se dnes událo ve fabrice ve vedlejší hale.

   „Takže Pepa, vedoucí z mísírny, mi poslal mail s hlavičkou, tohle musíš vidět. Bylo to video. Nebudu jmenovat, ale zítra už stejně bude vědět celá firma o koho šlo. Na tom videu byl jeden skladník a dělnice ze spojovaček, a tak trochu se jim zbouřily hormony. Rozdali si to ve skladu. Byla opřená o ještěrku a on jí bral pěkně zezadu, když se tam objevil Pepa a vyrušil je.“

Vyprsknu smíchy. „To kecáš!“

   „Ne, mluvím vážně. Na záznamu je vidět, jak se vyděsili, a o chvilku později dva nahý zadky prchající z místa činu.“

Když mě částečně přejde záchvat smíchu, přiložím si ruku na pusu. „Proboha, nechtěla bych být v jejich kůži. Stát se to mě, nikdy bych se už do fabriky nevrátila.“

Clark se smíchem přikyvuje.

O deset minut později přijíždíme do Náchoda. Minu několik paneláků, Peny market, krytý bazén a fotbalové hřiště.

   „Na kruháku to vem hned doprava a pak nahoru kolem nemocnice.“

Cíl cesty se přede mnou ukáže o chvilku později v podobě malého dvoupatrového domu, řekla bych tak z osmdesátých let.

   „Tak tady bydlím,“ oznámí mi, když pouze přikývnu, dodá, „Děkuju za odvoz, vážím si toho.“

   „Maličkost, nemáš zač.“

Usměje se na mě, pak na okamžik zaváhá, jako by se zdráhal vyslovit myšlenku. Nakonec bez dalších slov vystoupí z vozu.

   „Dobrou noc Agi,“ řekne na závěr, když mu přání oplatím, zabouchne dveře. Už se chystám zařadit první rychlost, když v tom se otočí zpět ke mně, a rukou mi naznačí, ať ještě posečkám. Sundám levou nohu ze spojky a sleduji, jak se dveře u spolujezdce znovu otevírají, přičemž mě poleje vlna nervozity.

   „Poslechni, tak mě tak napadlo, pokud nemáš na večer jiný plány, kousek odsud je jeden příjemný bar, nic extra, ale mají otevřeno až do půlnoci,“ nervózně si odkašle, na to dodá, „Nechtěla bys semnou zajít na drink?“

   Když spatří můj zaskočený výraz, pozvedne ruce. „Ne já… nechtěl jsem… teda, nemysli si, že mám nějaké zaječí úmysly, já jen, že si rozumíme, a po všech těch večerech o samotě, by něčí společnost byla vítaná změna.“

Nejistě se usměji, přičemž zvažuji odpověď. Jasně, že je osamělý. Z toho, co mi o sobě už pověděl vím, že se zpět do Čech přistěhoval po letech z ciziny, a ženskou ani rodinu nemá. Sakra, co mám dělat? Jeho nabídka je více než lákavá, v tom si nebudu nic nalhávat, nebylo by to ale správné. Na mysli mi vyvstane vzpomínka ze včerejšího večera, kdy stojím u sebe doma v obýváku, voňavá a necudně oblečená, zatímco můj manžel s hubou dokořán chrápe v křesle.

   „Hele Agi, jestli můj návrh je nevhodný, prostě na to…“

   „Půjdu ráda,“ vypadne ze mě náhle, což překvapí i mě samotnou.

Clark překvapením trochu vykulí oči. „Ehm, dobře, tak fajn.“

Podívá se směrem k domu, pak zase na mě. „Doma nic nepotřebuju, můžeme teda jít. Auto nech klidně tady.“

Měl pravdu, bar není nic extra. Dvě prostorné místnosti v řadovém nepříliš vábném domě u hlavní silnice. U barového pultu sedí pár štangastů, já s Clarkem se posadíme ve druhé místnosti u malého stolku, vedle starého jukeboxu. Je tu celkem útulno. Krom nás dvou sedí v místnosti pouze jeden pár ve středním věku.

Clark do ruky uchopí nápojový lístek, chvíli si prohlíží nabídku, poté ke mě zvedne oči. „Dáme si víno?“

Zarazím se. „Docela ráda bych se napila, ale jsem tu přece autem, navíc zítra ráno jdeme do práce.“

Přikývne. „Jasně, ale přece se mě nechystáš hned opustit. Jednu skleničku si dát můžeme.“

Chce mě snad opít?

   „Ehm, dobře, proč vlastně ne.“

U příjemného barmana s kozí bradkou Clark objedná dvě skleny Pálavy, jakmile máme víno na stole zeptá se: „Proč si přestala učit? Děti ti začaly jít na nervy?“

Zvážním, čehož si hned všimne. „Ne, to ne. Já… Pracovala jsem ve školce ráda, byl to můj splněný sen. Sama ale děti nemám, i když jsme se s Radimem snažili, jak to šlo. Jsem neplodná, a je to nezvratný. Nevydržela jsem se dívat na všechny ty maminky, jak jsou přešťastný, když si po pracovním dni své ratolesti vyzvedávají, proto jsem s tím skončila.“

   „Bože, omlouvám se, to jsem netušil.“

Zavrtím hlavou. „Tím se netrap. A co ty? Co si vlastně dělal v Anglii?“

   „Odjel jsem tam studovat, a zlepšit si angličtinu. Nakonec jsem skončil u jedné malé stavební firmy jako jednatel.“

   „To zní slibně, proč si teda vrátil do Čech?“

Po mé otázce pro změnu zvážní on, z čehož usuzuji, že tentokrát jsem narazila na citlivé téma já.

   „Jo, to bylo. Zamiloval jsem se do majitelovy dcery, oženil se a usadil. Trpěla ale depresemi, snažil jsem ji pomoci, hodně jsem ale pracoval a doma moc nebyl. Našel jsem ji jednou v noci ležet na gauči. Podřezala si žíly.“

Zavřu oči v pochopení. „Clarku, to mě moc mrzí. Promiň.“

   „V pořádku, nemohla si to vědět. Moc to lidem neříkám. Vrátil jsem se do Čech začít nový život. Nikomu to ale prosím tě v práci neříkej.“

   „Jasně, můžeš se spolehnout.“

Automaticky k němu natáhnu ruku a položím svou dlaň v útěchu na jeho. Chvíli jen mlčky popíjíme. Sklenky máme zčistajasna prázdné. „Dala bych si další, pech, že dneska řídím.“

   „Napadá mě řešení.“

Pozvednu ke svému šéfovi obočí. „Brzdi mladej, jestli se mi chystáš navrhnout, že u tebe můžu přespat, tak na to rovnou zapomeň.“

Rozesměje se. „Nic takovýho. Spíš mě napadlo, že bych ti domů objednal taxi, ty bys mi půjčila klíčky, já bych tě ráno nabral a do práce můžeme jet spolu.“

Zvažuji jeho návrh. Je to dost komplikované pro pár skleniček vína, nicméně před časem jsem přišla na to, že když má člověk všechno na háku, je v tomto světě mnohem šťastnější.

   „Ok, může být. Ale – ráno tě vyložím kus od fabriky a na parkoviště pojedu sama. Nezapomeň, že jsem vdaná. Znáš ženský, nechci přijít do řečí, už teď mě některé proklínají pohledem, že se s tebou vybavuju.“

Usměje se. „Jo, toho jsem si všiml. Dobře, platí. Tak tedy další rundu.“

        O dvě hodiny a čtyři další skleničky vína později, se mi už slušně motá jazyk. Clark se dost vyptává. Od mých problémů s Radimem, mimochodem ráno budu litovat toho, že jsem se takto otevřela, se dostáváme až k mému psaní.

   „Páni, takže tu sedím se skutečnou spisovatelkou.“

Zavrtím hlavou. „Nemám nic oficiálně vydaný, creepy pasty na cizím youtube kanálu ze mě spisovatelku nedělají.“

   „Nesouhlasím, ale pokračuj.“

Pořádně si přihnu ze sklenky, pak se na Clarka upřímně zadívám. „Víš, vždycky jsem toužila napsat solidní román. Pořádnou detektivku, nebo thriller se spoustou zvratů a napětí. Ukázalo se ale, že to není snadný úkol.“

   „V čem je problém?“

Chvilku zvažuji odpověď, pak rozhodně řeknu: „Inspirace. V románu musí být děj rozsáhlý, více postav, vedlejších linek a konfliktů, hromada dialogů. Příběhy, které jsem doposud vytvořila jsou podstatně jednodušší, nic, co by šlo roztáhnout do pět seti stran. Nevím, možná si na dílo ve větším rozsahu zkrátka netroufám.“

Clark se na mě podívá analytickým pohledem. „Hmm, podle toho, co říkáš, mi připadá, že větší problém než v inspiraci, máš s vírou v sebe sama.“

Jeho přímost mě překvapí.

   „Zkus se na to nedívat jako na něco nemožnýho. Svého cíle nejlépe dosáhneš tím, že za ním půjdeš stůj, co stůj. Pokoříš veškeré překážky, které ti v cestě za ním stojí. Nejhorší je, když sen zůstane jen myšlenkou, něčím, o čem ráda mluvíš, ale nikdy doopravdy nezačneš.“

Jeho slova mě nutí k zamyšlení. Říká to s takovou jistotou a zápalem, jako by to pro většinu lidí mělo být naprosto očividné.

   „Jako malý kluk, jsem miloval filmovou trilogii Návrat do budoucnosti od Spielberga, znáš to?“

Usměji se a přikývnu na souhlas. „Kdo by neznal mladého Martyho a jeho šíleného přítele vědátora se strojem času. U všech Skotů!“

Clarka to pobaví. „Přesně tak. A pamatuješ si, co tenhle vědátor vždycky Martymu říkal?“

Zamyslím se, nenapadá mě však, co má na mysli.

   „Víš Marty, stačí jenom chtít, a dokážeš všechno na světě.“

Usměji se. „Sakra Clarku, tobě na tu tvou pusu už ale muselo skočit ženských, co?“

Opovědí mi je pouze jeho sladký, přerušovaný smích. Když si uvědomím, že mi na tomhle samci přijde neskutečně sexy každičká grimasa, podívám se na mobil a zjišťuji, že je téměř deset večer.

   „Měli bychom to rozpustit, je pozdě.“

Clark přikývne a vyprázdní svou sklenku do dna. Během krátkého telefonického hovoru mi objedná taxík, mezitím blondýnka z páru sedícího po naši levici vstane, do jukeboxu hodí dvacetikorunu a navolí několik písní.

   „Bude tu za deset minut,“ řekne Clark poté, co ukončí hovor.

Poděkuji mu a vzápětí předám klíčky od felicie. Místností se náhle rozezní mě velice dobře známá melodie. Vedle tebe usínám od kapely Mirai.

   „Tu hle zbožňuju,“ řeknu, nato Clark udělá něco, co mě vyvede z míry. Vstane na nohy a nabídne mi svou ruku.

Vyděšeně zavrtím hlavou. „Proboha ne, je vidět, že si mě nikdy neviděl tancovat.“

   „Ale jdi ty přeci mi nedáš košem, to bych se cítil trapně.“

Nevěřícně zavrtím hlavou. „Ty bláho, tvůj dar prosadit si svou pečlivými argumenty bych chtěla mít.“

Vstanu na nohy a uchopíme se do tanečního držení. Pohupujeme se do rytmu hudby a smějeme se. Clark mě otáčí jedním a potom druhým směrem. Dlouho jsem se necítila tak příjemně uvolněná. Když písnička skončí následuje hned další s názvem Srdce a od neméně známe kapely Lucie. Bez jakýchkoliv zábran se Clarkovi rukama stočím kolem krku a přitisknu se k němu. Nebrání se, naopak. Ploužíme v rytmu pomalé písničky, přičemž mi svalnaté ruce položí na boky. O minutu později se jeho mobil, položený na stolku kousek od nás rozezní.

   „To bude taxi,“ řekne Clark a podívá se mi do očí. „Děkuju ti za hezký večer.“

   „Já tobě,“ oplatím mu stejnou mincí, a usměji se. Pak se stane něco zvláštního. V prostoru mezi námi náhle pocítím mocnou sílu, která nás k sobě začne přitahovat jako dva magnety. Srdce se mi náhle rozbuší, když zjišťuji, že se té síle nedá odolat. Naše tváře se přibližují. Jeho rty se dotknou mých, sladce a dychtivě. Líbáme se, přičemž ho pravou dlaní uchopím za hlavu, kdyby se třeba náhle rozhodl utéci mi. Jsem to ale já, kdo se zčistajasna odvrátí vzad. Chvíli vyděšeně pozoruji jeho přitažlivou tvář, poté sbírám své věci ze stolku a bez rozloučení vyběhnu z baru na ulici.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola čtvrtá

 

Je úterý večer, což znamená, že mám před sebou dva dny volna. Nijak zvlášť se na ně ale netěším. Je devět hodin a už mám solidně upito. Z reproduktoru hifi věže vyřvává Enya, a slzy mi stékají po tvářích. Přihnu si vína přímo z láhve, zapiju to minerálkou a odříhnu si. Dnešní směna stála za hovno. Po tom večírku včera se svým šéfem jsem nevyspalá a celý den mám kocovinu. Clark mě vyzvedl mým autem, jak bylo domluveno. Až na jeden pokus, kdy se chtěl pobavit o naší opilecké cucačce, velice rázně jsem mu naznačila, že to nechci řešit, jsme cestou mlčeli. Děsný trapas. To samé se odehrávalo celých dvanáct hodin v práci. On předstíral, že neexistuju, já dělala, že je neviditelný.

        Totálně jsem to tím líbáním mezi námi podělala. Jsem taková husa, a ještě k tomu nevěrná. Co to semnou je?! Co když se to nezlepší a já budu muset dát v práci výpověď? Jituš si napětí mezi námi samozřejmě všimla. Svěřila jsem se ji. Entusiasmus, kterým mě zaplavila, byl buď předstíraný, nebo v jejím světě pojem nevěra znamená něco úchvatného.

   „Já věděla, že se to stane! Vůbec nic si nevyčítej holka, posunula si to dál a šoupej to tak daleko jak jen to půjde, až začnete šoupat spolu a nastane láska s velkým L! Jo!“

Nejsem přece taková. Nebudu spát s jiným chlapem, když jsem vdaná. Ať je Radim jaký je, tohle si nezaslouží. Celý den na mě jdou úzkosti, a potom, co jsem právě dokoukala Bridget Jonesovou, je to ještě horší. Nemůžu se zbavit myšlenky na něj. Doslova cítím jeho citrusový parfém a na rtech sladkou chuť těch jeho. Krucinál, jak jsem něco takového mohla dopustit?! Ještěže na něj nemám číslo, to bych mu zavolala ať okamžitě přijede, seřvala ho jako malého kluka, proč vdané, starší ženské motá hlavu a pak – bych vojela tak, že by na to do smrti nezapomněl! Bůh ví proč není na Facebooku ani na Instáči, kde bych našla nějakou fotku jeho nádherného proklatého ksichtu a mohla nad ní hystericky bulet dokud… Trhnu sebou, když zazvoní domovní zvonek. Někdo je za dveřmi. Vzápětí mi dochází, že to nemůže být nikdo jiný než stará Macháčková od vedle. To zas určitě jde kvůli hlasité hudbě. Vypnu věž a s iritujícím výrazem mířím ke dveřím. Ok bydlíme v jedné řadovce, nicméně není po desáté a přes ty silné zdi ta stará rašple beztak slyší…

Zkamením na místě poté, co otevřu dveře. Není to Macháčková. Na zápraží stojí Clark.

   „Do prdele, co tady děláš?“

Můj výrok ho očividně šokuje.

   „Promiň, je mi jasný, že jsem tě zaskočil, já jen…“

   „Jak víš, kde bydlím? Ty mě snad sleduješ?!“

Zvedne ruce na znamení neviny. „Ne, to v žádným případě. Jitka mi řekla, kde bydlíš, a taky povídala…“

   „Nána pitomá, já ji snad uškrtím!“

   „Jo, přesně tohle.“

Clark se nervózně poškrábe na čele, pak řekne: „Agáto, jsem tady, abych ti řekl… abych ti dokázal…“

   „Podívejme najednou jsem u tebe Agáta.“

Clark se zamračí. „Ty si něco pila?“

Jeho otázkou se nenechám vykolejit. „Co je ti potom? Clarku, co tady chceš?!“

   „Proč si na mě najednou tak hnusná? Dali jsme si pusu, chápu, že ve tvé situaci…“

   „Nic nechápeš! Nikdy jsem nebyla nevěrná a pak přijdeš ty s těmi svými vtipy, životními moudry a šviháckým vzezřením, nalepíš se na mě, o deset let starší ženskou a… a…“ Rozpláču se.

Clark stojí na místě jako přikovaný k zemi s provinilým výrazem v obličeji. „Líbila ses mi od začátku, připouštím, tu pusu jsem ale neplánoval, to mi prosím věř. Bylo mi ve tvé společnosti dobře. Pokaždý, když jsem byl s tebou, zapomněl jsem na…,“ odmlčí se, pak posmutněle dodá, „Nemůžu si pomoci, zakoukal jsem se do tebe jako malej kluk. Přišel jsem se tě zeptat, jestli to třeba necítíš stejně.“

Do očí se mi nahrnou slzy. Chvíli váhám, co odpovědět, pak zavrtím hlavou. „Ne, necítím. Odejdi, prosím.“

Se smutným výrazem se mi podívá do očí. „Chápu. Omlouvám se. Už se ti nebudu plést do života. Ahoj.“

Otočí se a odchází.

Vzteky zabouchnu dveře. Opřu se o ně zády zevnitř a oběma rukama se chytnu za vlasy. Do hajzlu! Proč jen musí být tak dokonalej! Shlédnu ke svému tělu. Stojím tu jen v noční košilce a celá se třesu, když pomyslím, co se právě chystám udělat. Jsi opilá Agáto, nedělej to!

Znovu otevřu domovní dveře. „Clarku, počkej!“

Zarazí se, právě když vychází brankou na ulici a otočí se ke mně. Udělám krok zpět do domu, aby mě náhodou sousedi nemohli spatřit, rozepnu si tři horní knoflíčky u hedvábné košilky, potom ji podél těla nechám spadnout na podlahu v předsíni. Clark mě s pootevřenými ústy pozoruje obnaženou, pouze v bílých kalhotkách. Rychle se rozhlédne po ulici, nato zamíří mým směrem. Vklouzne do domu, prudce zabouchne dveře a začne mě vášnivě líbat. Jako bych byla pírko, zvedne mě za zadek do vzduchu, přičemž se mu nohama stočím kolem pasu a unáší mě do ložnice, kde semnou zády mrští o postel. Líbá mě na krku, následně na prsou, prsty pravé ruky mi zasune pod kalhotky.

Do hajzlu, vážně bych si už měla oholit tu pipinu.

 

 

 

 

 

Kapitola pátá

 

Clark u mě zůstal přes noc. Vzhledem k tomu, že jsme před sebou měli dva dny volna, nespěchali jsme se spánkem. Milovali, ne to není správné slovo, šoustali jsme pětkrát po sobě až do čtyřech ráno. Je dokonalý milenec, vášnivý, dominantní. Devět orgasmů za noc, mi žádný chlap doposud nepřivodil. Má tak šikovné prsty, jazyk, o jeho nádobíčku, velikostí připomínající koňské, ani nemluvě.

        Když jsem se vzbudila, postel byla prázdná. Vyděsila jsem se. Okamžitě mi hlavou probleskla zlá předtucha, že dostal, co chtěl, a vytratil se, když jsem spala. Pak jsem zaslechla zvuky z vedlejší místnosti. Našla jsem ho v kuchyni jen v boxerkách, jak nám připravuje vajíčka a opečený toustový chléb. Jo, je dost bezprostřední a voprásklej, mě to na něm ale děsně imponuje. Zůstal u mě celý den a další noc až do čtvrtka. Ven jsme nevycházeli kvůli sousedům, nechtěla jsem, aby ho Macháčková zahlédla. Sex, povídání, tuna smíchu, sex, společná koupel, sex, můj oblíbený film Armagedon samo sebou s pauzou na sex, pár láhví vína, něžná slůvka, sex. Vlastně se mi trochu ulevilo, když ve čtvrtek večer odjel a nechal tak mou frndu trochu si vydechnout. Na takovou nálož nebyla holka zvyklá ani v dobách, kdy jsem sexuálně žila, natož teď.

Celé ty dva úžasné dny mi na mysl nepřišla jediná výčitka, a to ani v pátek navečer, když jsem se chystala na první ze třech následujících nočních směn a manžel se zrovna vrátil ze Stockholmu. Nemohli jsme se s Clarkem vidět až do pondělí, kdy Radim odjel znovu na cesty. Víkend jsem trávila ignorací manžela, vařením, tajným smskováním s milencem, a světe div se, převážně psaním. Ano, jako by Clark prolomil můj tvůrčí blok. Příběh o bratru pátrajícím po zmizelé sestře na Šumavě jsem prozatím nechala ladem, protože se mi v hlavě zrodil nový, nevím, jestli lepší, každopádně pro mě v mé situaci daleko poutavější.

Vypráví se v něm o čtyřicetileté, zachovalé ženě, která si navzdory svému přesvědčení začne s o deset let mladším nadřízeným. Zamiluje se do něj až po svatozář, která se jí však během první nevěry začíná pomalu ale jistě vytrácet. Problém nastává, když její manžel začne mít o jejích pletkách podezření, a aby toho nebylo málo, z Alexe, tak se Karolíny milenec jmenuje, se vyklube doslova pošahaný magor, vrah, sériový nutno dodat. Vzhledem k tomuto poslednímu detailu, jsem Clarkovi o příběhu samozřejmě nepověděla. Za zmiňovaný víkend jsem napsala celou polovinu rozsáhlé creepypasty. Prsty mi tančili po klávesnici jako kdysi.

Nemohu se dočkat, až povídku dokončím, teď si ale užívám vůni citrusu a svalnaté obnažené paže objímající mé nahé tělo. Je úterý večer a já znovu ležím vedle Clarka u sebe doma v posteli a vychutnávám si pomalu odeznívající pocit tělesné rozkoše. Když se i Clarkovi dech zpomalí na běžný režim, zeptá se mě: „Řekla si o nás někomu?“

Zarazím se. Bez jediné hlásky zavrtím hlavou.

   „Ani Jitce ne?“ podiví se Clark.

   „Ne, nechci, aby o tom, alespoň prozatím někdo věděl.“

Po delší pauze přichází další nepříjemná otázka: „Důvod?“

Zamračím se a vzhlédnu k němu. „Co bys řekl? Clarku, jsem nevěrná svému manželovi, to není dobrá vizitka.“

Pravou paži vytáhne z pod mé hlavy a narovná ji podél těla. „Já ti na jednu stranu rozumím, ale tohle mi nestačí. Nechci být jen ten druhý, se kterým si sem tam potajmu užiješ.“

Rozladěná se posadím se na posteli. „Podívej, nevím, jak to říct, ale tak daleko v úvahách o nás dvou ještě nejsem. To něco mezi náma trvá sotva pár dní. Ty jsi svobodný, já ale ne. Tohle je citlivá věc, netlač na mě.“

Po mých slovech se jeho výraz promění, ráda bych řekla v mrzutý, pojem nasraný to ale vystihuje mnohem přesněji.

Trhnu sebou, když se ozve křik. „Fajn, tak víš co?! Ozvi se mi, až ve svých úvahách pokročíš!“

Když vstane na nohy a začne se rychle oblékat, jsem natolik šokovaná jeho náhlou změnou stavu, že nejsem schopna slova. S pootevřenými ústy zírám do prázdna ještě dalších několik minut poté, co za ním bouchnou domovní dveře. Co tohle mělo znamenat? Ještě nikdy jsem ho neviděla naštvaného, navíc v takovém měřítku. Když se po jeho výstupu částečně vzpamatuji, vstanu a oblékám se do spodního prádla, ruce se mi třesou, když si uvědomím, že z mého vždy tak dokonalého Clarka, šel zčista jasna strach.

        Spánek se mi vyhýbá. V hlavě se mi celá situace opakuje stále dokola. Nerozumím tomu. Co jsem udělala špatně? Zaberu až kolem jedné hodiny ráno. O hodinu později se ale opět probouzím, když mi kousek od ucha začne vyzvánět mobil. Rozespalá přijmu hovor bez toho, aniž bych se podívala, kdo volá.

   „Ano?“ pronesu otráveným tónem.

   „Ahoj,“ uslyším říci důvěrně známý hlas.

Okamžitě jsem probuzená. „Ahoj, co se děje?“ zeptám se opatrně, když mi na mysli vyvstane vzpomínka na jeho křik a následný útěk.

   „Agi, hrozně moc se ti omlouvám, nechápu, co to do mě vjelo. To jsem vůbec nebyl já, přísahám. Asi mě jen náhle přepadl strach, že bych – já nevím, o tebe mohl přijít.“

Když váhám, co mu na to říci, pokračuje: „Víš, je to teprve něco přes rok, co manželka zemřela. Asi to ještě nemám úplně zpracovaný. Tím ale nechci, teda chci říct, že o tebe opravdu stojím a byla hloupost na tebe tlačit, přesně, jak si říkala. Už se to nebude nikdy opakovat. Dám ti tolik prostoru, kolik jen budeš potřebovat.“

Překvapí mě, když se po jeho slovech usměji. „Dobře, už to neřešme.“

Slyším, jak se mu po mých slovech uleví. „Jsi dokonalá ženská, víš to?“

Rozesměji se. „Jen počkej, až mě víc poznáš, to pak budeš zpívat jinou písničku.“

   „To si nemyslím. Děkuju, za to že jsi.“

Než mu stačím lichotku opětovat, řekne: „Je pozdě, promiň, že jsem tě vzbudil. Uvidíme se ráno v práci. Dobrou noc.“

   „Dobrou,“ rozloučím se.

Clark dostal svému slovu. Následující dva pracovní dny, byl stejný jako dřív. Chodil zamnou na dílnu, povídal si semnou, smáli jsme se. Nijak nedal před kolegyněmi najevo, že by se náš vztah jakkoliv posunul. Jituš měla jisté podezření, samotnou mě však překvapilo, jak pohotově jsem jí dokázala nalhat, že je vše ve starých kolejích. Kdyby jen tušila, co všechno odstartovala tím, že dala Clarkovi mou adresu. Už minulý týden v pátek, jsem zahrála malé divadélko, že jsem na ni kvůli tomu naštvaná, ovšem jako vždycky jsem se nechala rychle ukolébat.

Radim v pátek ráno zavolal, že visí v zácpě a domů se dostane až v sobotu k poledni. Hmm, překvapilo mě, jak najednou zněl do telefonu vlídně, dokonce se mě zeptal, jaký jsem měla den. Nicméně jsem jeho o den pozdějším příjezdem byla nadšená. Další den s Clarkem navíc. Tentokrát to ale bylo jiné než obvykle. Vzal mě na celodenní výlet do Olomouce. Prošli jsme si zoologickou zahradu na Svatém Kopečku, jedli zmrzlinu, koupali se v místním rybníku za krásného letního dne. Dlouho jsem se necítila tak šťastná.

Rána přišla následující den, když se Radim vrátil domů. Právě jsem dokončovala oběd, když se objevil ve dveřích kuchyně a v rukou držel puget padesáti růží.

   „Přemýšlel jsem. Respektive – jsem před pár dny narazil na jeden internetový projekt, jmenuje se Restart muže, a pomáhá mnoha chlapům uvědomit si, jaké chyby ve vztahu dělají a kam až to může vést. Vede to takový uvědomělý psycholog Sláva Černý. Poslouchal jsem jeho povídání několik dní pořád dokola a uvědomil jsem si, jak děsně jsem se k tobě choval, jakej jsem byl zaslepenej vůl. Jestli ještě není pozdě Agi, rád bych to napravil. V práci jsem si vzal čtrnáct dní volno. Pokud by ses rozhodla, že ještě není všechno ztraceno, chtěl bych tě pozvat na dovolenou na Kanárské ostrovy.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 6

 

Dovolená na Kanárech se nám pomalu krátí. Je mi smutno při představě, že už za dva dny opustíme toto dokonalé romantické místo. Nejvyšší vrchol ostrova Tenerife, kde se mimochodem nacházíme, vlastně se jedná i o nejvyšší bod celého Španělska, je Hora Teide. Úchvatná podívaná. Daleko více mě však zaujala horská vesnice Masca. Celý den jsme se toulali horskými stezkami a vychutnávali si dechberoucí výhledy na přenádhernou krajinu. Střídali jsme celodenní výlety po ostrově s odpočinkovými dny u moře. Doslova jsem se zamilovala do pláže Del Ducque s křišťálově průzračnou vodou. A kuchyně? Samá mňamka. Pokud někdy na tento božský ostrov vyrazíte, určitě si dejte specialitu papas arrugadas, malinké brambory vařené ve slupce, podávané s různými omáčkami. Zní to prostě, ale zaručuji vám, že vaše chuťové buňky vám budou maximálně vděčné.

        Radim se ke mně po celou dovolenou chová jako pravý gentleman. Otevírá mi dveře, nosí mi pozornosti, každou chvíli mě pusinkuje a drží za ruku. Je natolik ohleduplný až mi s tím leze na nervy. Ještě před pár týdny bych dala všechno za to, aby se ke mně právě takto choval, ale nyní, po tom, co jsem se seznámila s Clarkem, nevím… Místy je mi jeho nenadálý obrat k dokonalému, pozornému manželovi až nepříjemný. Včera večer se pokoušel dokonce o sex. Nedopadlo to, nechtěla jsem. Nejprve byl z toho smutný, pak i podrážděný. Myslel si snad, že to semnou bude tak snadné? Že potom, co se ke mně roky choval jako k cizí, najednou přinese kytku, vezme mě na dovolenou a vše bude napraveno? Jak mu mám dát najevo city, když si jimi nejsem ani z daleka jistá?

        Mám vůči němu ale výčitky. Mám doma přeci milence! Mimochodem, když jsme opět u Clarka, nevím, jak to říct, stala se velice zvláštní situace. Když mě Radim pozval na dovolenou, váhala jsem téměř celý víkend, jestli mám jeho nabídku přijmout, či nikoliv. Ve chvíli, kdy jsem k rozhodnutí dospěla, vím, měla jsem mu raději zavolat, bylo to ode mě zbabělé, nicméně jsem Clarkovi poslala stručnou smsku, že si beru dva týdny volno, protože mám tak trochu bordel v hlavě a potřebuju si vše promyslet. O Kánarech s manželem jsem se mu samo sebou nezmínila. K mému překvapení na mou zprávu nijak nereagoval. Když jsme s Radimem v pondělí ráno vyrazili na letiště, odehrálo se něco, co mi doslova na několik následujících hodin vyrazilo dech. Nastoupili jsme do auta, ujeli asi třicet metrů k nejbližší křižovatce, když v tom jsem ho zahlédla. Stál na přechodu a Radim zastavil. Vkročil na zebru a pomalým krokem, jako důchodce o holi, přešel silnici. Měl sluneční brýle, poznala jsem ho však ihned. Dva metry přede mnou ke mně otočil hlavu. Jeho výraz ve tváři byl identický s tím, který jsem u něj viděla v ten večer, kdy se mi zmínil, že nechce být jen ten druhý a pak nasraný odešel z mého domu.

        O dva dny později mi od Clarka přišla smska, ve které stálo jediné slovo: „Lhářko.“

Tuto zprávu jsem na oplátku nechala bez reakce já. O další den později mě začal doslova bombardovat dotazy ohledně našeho vztahu. Z kraje byl sebelítostivý, a poté, co jsem mu odepsala, že si promluvíme až se vrátím, dokonce agresivní. Nechtěla jsem riskovat, že Radimovi přijde mé smskování podezřelé, takže jsem Clarkovo číslo nakonec zablokovala. Do teď nevím, co si o jeho jednání mám myslet. Můj dokonalý, laskavý a zábavný milenec se pomalu začíná vybarvovat. Ano jsem zamilovaná, nicméně nejsem blbá. Je mi jasné, že jeho činy… no, řekněme, že jsou nanejvýš podivné. Jasně, po tom krátkém románku jsem ho musela obrovsky zklamat, když jsem mu napsala, že potřebuji minimálně dva týdny pauzu. Reagovat ale tím, že se mě a manželovi postaví do cesty?! Pane bože, vždyť já ho vlastně vůbec neznám. Netuším, co od něj mohu čekat.

   „Najdu na ty omáčky na internetu recept, abych ti je mohl připravit i doma, když ti tak chutnají,“ přislíbí Radim s úsměvem, když slupnu poslední malou brambůrku. S plnou pusou vděčně přikývnu, pak si mlčky vychutnáváme kávu na terase příjemné restaurace ve slunečném odpoledni v hlavním městě ostrova Santa Cruz. Ulice provoněné dobrým jídlem, španělská architektura spolu se všudypřítomnými pouličními muzikanty, ach, to mi bude doma chybět.

   „Zajdu si na pány,“ informuje mě manžel, načež dnes už tuším po čtvrté zamíří na toalety. Včera si dal k večeři údajně jemně pikantní masovou směs, po které ho ale v puse pálilo ještě ráno následujícího dne, což k jeho nesnášenlivosti ostrých jídel, byla samozřejmě chyba. Chtěli jsme se už vrátit do hotelu, nicméně je nad slunce jasné, že Radim na tom záchodě stráví mládí, proto si objednám ledový čaj, který si následně vychutnávám s výhledem na… Zarazím se, když zaslechnu známou melodii, během které následují slova:

 

Slunce rozpustilo třásně, Vltavíny prší z nebe

Já čarovník už dopsal básně, už nemusím – mám tebe

 

Trvá mi asi tři sekundy, než mi dojde, že rozhodně není v pořádku, abych právě zde mezi španělskými muzikanty zaslechla píseň Srdce od české kapely Lucie. Tu samou píseň, při které jsme se s Clarkem poprvé políbili. Zamrazí mě v zádech. Zprudka se otočím. Písnička vyhází z telefonu položeného na stolku kousek ode mě, u kterého sedí muž v klobouku a slunečních brýlích. Osoba usrkne kávy, pak roztáhne rty ve velice známém úsměvu. Nějakou dobu na sebe jen bezhnutě zíráme. Když vstane a zamíří ke mně, srdce mi buší tak mocným tempem, až se mi udělá fyzicky špatně. Clark se posadí vedle mě, jako by tu semnou namísto Radima, byl na dovolené právě on. Do nosu mě okamžitě udeří citrusový parfém.

   „Co… co tady děláš?“ vykoktám ze sebe a vyděšeně pohlédnu ke vchodu do restaurace, ve kterém se brzy objeví Radim.

   „Chci si promluvit,“ opáčí s ledovým klidem.

Nevěřícně na něj zírám. „Clarku, tohle není normální. Každou chvíli se vrátí…“

   „Seru na něj!“ vykřikne, až sebou leknutím trhnu. Většina hostů se po nás ohlédne. „On si tě nezaslouží, já ano. Co jsem měl podle tebe dělat? Po tom všem, co mezi námi bylo si prostě odjedeš a když chci vysvětlení, zablokuješ si mě!“

   „Uklidni se prosím tě. Řekla jsem ti, že si promluvíme až přijedu.“

Po mých slovech si sundá brýle a upře na mě výhružný pohled. „Já si chci promluvit hned,“ procedí nekompromisně mezi zuby.

Bezmoc, kterou mě obklopil mě zmrazí na místě. Pouze očima těkám střídavě z jeho tváře ke vchodu do restaurace, ve kterých se náhle objeví manžel.

S poslední zoufalou dávkou odvahy pronesu: „Jestli okamžitě neodejdeš, tak žádné my, už nikdy nebude.“

Když Clark spatří manžela, nasadí si brýle zpět na oči. Radim se zaváháním zpomalí v chůzi, když si uvědomí, že u našeho stolu sedí cizí člověk.

   „Nerozumím vám pane, nic koupit nechci,“ vrtím hlavou a gestem ruky naznačuji, aby odešel.

   „Co se děje? Kdo to je?“

Dál vrtím hlavou. „Nevím, asi nějaký obchodník.“

Oba dva si vymění nevraživé pohledy. Tak aby to manžel nespatřil, upnu na Clarka prosebný pohled.

   „What you need?“ zeptá se poté Radim, na cestách s kamionem pochytil trochu angličtiny.

Clark po jeho slovech ještě nepřirozeně dlouho sedí na židli, pak beze slov vstane a klidně odejde.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 7

 

   „Clark tu není. Vyhodili ho, ty to nevíš?“

Zírám na Jituš s otevřenou pusou, což je dostatečná odpověď na její otázku.

   „Zmizel na celej minulej týden, aniž by se komukoliv omluvil, ředitel byl děsně vytočenej. Myslela jsem, že právě ty mi k tomu řekneš něco víc. Kde si vlastně byla? Agy, co se děje?“

Nereaguji. Takže Clark tu už nepracuje? Sama netuším, jestli je mi to líto, nebo se mi ulevilo. Potom, co se jako stalker objevil v té restauraci na Kanárech, jsem se třásla strachy při představě, že s ním po návratu v práci budu nucena vést dialog.

   „Haló, na něco se ptám.“

Podívám se kamarádce do očí. Vzpomínám si, že mi hned z kraje dovolené Jituš poslala dvě smsky, ve kterých vyzvídala, kde jsem, a hlavně s kým. Neodepsala jsem jí.

   „Jituš, musím se ti s něčím svěřit.“

Když odvyprávím zcela po pravdě svůj příběh od chvíle, kdy jsme se s Clarkem políbili v baru do bodu, kdy mě nenadále přepadl na Tenerife, Jitka, jako přikovaná k zemi na mě hledí s pootevřenými ústy a vystrašenýma očima.

Děsivě dlouho mlčí, zcela vypálenou cigaretu, na kterou během mého vyprávění zapomněla, odhodí do popelníku a zapálí si další.

   „Ty vole. Teď lituju, že jsem tě tlačila, aby ses s ním dala do kupy.“

Dvakrát si potáhne, potom pokračuje: „Zvažovala si policii?“

Rozhodně zavrtím hlavou. „Napadlo mě to, ale co bych jim pověděla? Nic trestnýho neudělal. Navíc, by se tak o tom dozvěděl nejspíš Radim.“

Přikývne. „Jo, to máš asi pravdu. Na tvém místě, bych ho už nekontaktovala. Důležitý je, že skončil v práci, a ty ho tak nebudeš muset vídat.“

Zvažuji její slova. „Co když byl ale jenom děsně ublíženej. V mládí jsem se taky zamilovala do kluka, který se semnou vyspal a pak se mě stranil, vím jaký to je, a co to s člověkem….“

   „Chová se jako psychopat Agáto! Tobě to nedochází?“

Mlčím.

   „Sledoval tě až na Kanáry proboha živýho! Jak si mi popsala celou tu situaci, jak na sebe upozornil tou písničkou, jak byl naprosto v klidu, když se na scéně objevil Radim, to je učebnicový příklad magora, holka.“

Po tvářích mi znenadání stečou pramínky slz.

Jitka na mě upře soucitný pohled. „Agy, já chápu, že si se zabouchla až po uši, opravdu, musíš na něj ale zapomenout. Nechci si ani představovat, čeho všeho může být schopnej. To nejlepší, co teď můžeš udělat, je nevyhledávat ho, a kdyby se ozval, což je podle mě pravděpodobný, ignoruj ho. A kdyby tě náhodou opět někde stalkoval, musíš zajít na policii, i kdyby se to Radim měl dozvědět.“

Kamarádka mi nedá jinou možnost než letmo přikývnout.

Směna se mi táhne asi jako nikdy předtím. Ze stresu a nedostatku spánku jsem vyčerpaná. Jituš měla pravdu. Když jsem se odpoledne po noční vzbudila, našla jsem tři textové zprávy z neznámého čísla.

 

9:27

Agy, strašně moc mi chybíš, promiň mi, co jsem udělal. Musím tě vidět. Clark.

 

11:21

Aha, takže ty ses rozhodla mě ignorovat?!

 

13:05

Kurvo! Tohle ti nedaruju!

 

Po poslední přečtené zprávě poslechnu Jitčinu radu a s třesoucími se prsty zablokuju i toto telefonní číslo. Bojím se tu. Radim je znovu na cestách. V domě jsem úplně sama a budu až do pátku. Do prdele! S kým jsem si to začala?

        Následující den se neděje nic. Žádné další zprávy od Clarka nepřicházejí. Před sebou mám volný zbytek středy a celý čtvrtek, další směna mi začíná až v pátek ráno. Když se vzbudím po druhé noční, osprchuji se, vyčistím si zuby, pak do večera jen zírám na televizi. Dokončit mou novou creepy pastu o psychopatovi, pronásledující ženu, která se bezhlavě zamilovala do svého nadřízeného, se neodvažuji. Až moc příběh začíná připomínat realitu.

K večeru mi zavolá Radim. Mám co dělat, abych svou aktuální zaraženost zamaskovala pouhou bolestí hlavy. Když se setmí a mě se začíná zmocňovat únava, ozve se zvuk. Trhnu sebou. Někdo stojí za dveřmi a zvoní na zvonek. Vyděšená dojdu ke dveřím a podívám se do kukátka. Samozřejmě, je to on. Za bílého dne se sem patrně neodvážil.

   „Běž pryč Clarku. Mezi náma je konec.“

   „Agy, prosím. Jen si semnou promluv.“

   „Ne. Já nechci. Děsíš mě.“

   „Nechtěl jsem tě vystrašit. Miluju tě.“

Rozpláču se. „Chováš se jako blázen. Běž pryč, nebo zavolám policii!“

Po mých slovech nastane děsivé ticho. Znovu se podívám do kukátka, v tom se však ozve rána. Dveře přede mnou se zachvějí.

   „Ještě jednou mi řekneš, že jsem blázen, a udělám ti ze života peklo.“

Chlad, se kterým poslední slova pronesl, mě zcela znehybní.

Po chvilce ticha znovu udeří do dveří. „Otevři mi kurva!“

Vezmu do ruky telefon. „Volám policii!“ řeknu ale neudělám to. Nechci, aby se o tom magorovi dozvěděl Radim. Odběhnu do Kuchyně. Namísto policie zavolám Jitce. Nekonečně dlouho to vyzvání. V okamžiku, kdy kamarádka hovor přijme, se za mými zády roztříští okno. Vzápětí těsně kolem mé hlavy proletí cihla.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 8

 

Ze středy na pátek, jsem spala u Jitky. Kamarádka pro mě s manželem přijela půl hodiny po incidentu. Clark už byl v tu chvíli pryč. Nechali mi zasklít okno, a po celou dobu do mě valili, abych zašla na policii. Musela jsem jim slíbit, že to udělám hned poté, co přiznám Radimovi celou situaci, jen co přijede z cest. Pokud se o tom má dozvědět, chci, aby to slyšel ode mě. Ve skutečnosti ale nevím, jestli k tomu budu mít odvahu. Je pátek, směna se mi opět táhne, zatímco se mi hlavou točí spousty negativních myšlenek.

        Ten magor se od té noci, co mi rozbil okno cihlou neozval, nechá mě po tomhle na pokoji? Jistá si tím být nemohu. Co udělá Radim, až mu přiznám nevěru? Jak bude reagovat? Praští mě? Opustí mě? Bože já jsem taková kráva. Zamilovala jsem se do šéfa, ze kterého se vyklubal agresivní psychouš. Nejraději bych si nafackovala. Zamilovaná už ale nejsem, tento pocit nyní vystřídal zcela jiný, strach. Neustálé obavy, kdy a kde na mě ten blázen znovu vybafne a co si pro mě přichystá tentokrát. Nikde si nepřipadám v bezpečí. Uvidím, jak se situace vyvrbí. Pokud najdu odvahu přiznat se manželovi, pokud bude natolik chápavý, že by mě v této věci snad i podpořil a zašel semnou na policii…, co si to namlouvám? Jakmile se tohle dozví, bude konec a já budu čelit všemu samotná.

        Jitka semnou po šesté večer odchází z práce na parkoviště.

   „Tak holka, jsme domluvený. Jen co přijdeš domů, řekneš Radimovi všechno. Zítra chci od tebe slyšet, kdy zajdete na stanici.“

Mého zaváhání si všimne, pouhé přikývnutí na souhlas jí však stačí. Rozloučíme se obětím, při čemž mě kamarádka poplácá po zádech s tím, že mi drží palce, pak se vydám na cestu domů.

        Radim mě uvítá s kytkou a připravenou večeří při svíčkách. Mlčím, zatímco do sebe sousto po soustu pomalu soukám malé brambůrky ve slupce s omáčkami. Skutečně sehnal všechny potřebné ingredience, aby mi uvařil mé oblíbené jídlo z dovolené na Tenerife. Jak mu mám při vší té pozornosti do prdele přiznat, že jsem šoustala s jiným chlapem, který mě, čistě mimochodem, pronásleduje?! Po večeři se osprchuje, a poté, zcela nahý, za mnou přijde do obýváků. Jeho penis je v plné pohotovosti, když mě zezadu na křesle obejme a strčí mi jazyk do úst. Nemám sílu ho odmítnout. Milování netrvá déle než tři minuty v poloze na misionáře.

   „Promiň, po takové době, chápeš.“

S výrazem, že se nic neděje, se usměji, pak ústy zamíří mezi má stehna. Chce abych z toho taky něco měla, nicméně hlavu mám natolik plnou obav, že orgasmus o pár minut déle musím předstírat. Evidentně potěšený z mého brzkého vyvrcholení se vedle mě s úsměvem položí.

   „Miluju tě, vždycky tomu tak bylo.“

Nedokážu se ubránit slzám, odpovědi se však nedočká.

Těsně po setmění, zatímco sledujeme v televizi partičku, Radim se dusí smíchy, mi pípne mobil. Opatrnosti, se kterou telefon uchopím do rukou si manžel nevšimne. Sms z neznámého čísla.

 

Seš si skutečně jistá, že je mezi námi konec?

 

Pět minut váhám, než odpovím.

 

Ano jsem. Nech mě už na pokoji.

 

Další pípnutí přijde o dvacet sekund později.

 

Jak chceš, můžeš si za to sama.

 

S bušícím srdcem nad poslední zprávou uvažuji natolik intenzivně, že sotva postřehnu zvuk oznamující příchozí zprávu na messengeru z Radimova telefenu, položeném na konferenčním stolku. Jeho znepokojeného pohledu si všimnu až o pár desítek sekund později, kdy už drží mobil v ruce. Nahnu se abych viděla na displej. Manžel klikne na video pod stručným textem od dvou řádcích, ve kterém stojí:

 

Důkaz nevěry tvé manželky Agáty.

Je mi tě upřímně líto. Tohle sis nezasloužil.

 

   „Ne!“ vykřiknu a chmátnu ve snaze vytrhnout Radimovi mobil z ruky. On však zavčas vytuší můj záměr. Odstrčí mě, postaví se na nohy a popojde doprostřed místnosti, následně se pokojem rozlehne hlas. Můj hlas. Nemusím to mít před očima, abych věděla, na co se dívá. Slzy mi vytrysknou z očí zároveň s ním. Nevěřícně zírá do telefonu, který ke mně o chvilku později se zlomeným výrazem natáhne. Ve videu klečím na čtyřech na posteli v ložnici našeho domu. Clarkův obličej není vidět, zato jeho ruce, které mě pevně svírají zadek, zatímco do mě tvrdě proniká, ano. Mé hlasité sténání divákovi prozrazuje, jak intenzivně si nevěru užívám.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 9

 

   „Radime! Počkej! Vysvětlím ti to!“ křičím v ulici před naším domem, manžel ale ujíždí autem dál, až nakonec zmizí v dáli za zatáčkou.

   „Taky tě miluju, jen jsem na to znovu potřebovala přijít,“ pronesu nahlas sama k sobě, když padnu na kolena na silnici, zatímco pláču jako puberťačka při prvním rozchodu s klukem. Krom té aféry s Clarkem, jsem nikdy nikomu nebyla nevěrná, protože jsem moc dobře věděla, jak to končí. Proč jsem to teda udělala?! Proč jsem byla tak blbá?! V jednom z oken v domě staré Macháčkové, se náhle rozsvítí světlo. Vstávám na nohy a zamířím ke svému domu. Chystám se vejít dovnitř, když vtom z poza rohu vystoupí vysoká postava. Ve tmě muži nevidím do tváře, hlas, který náhle promluví, mě však bez pochyb prozradí jeho identitu.

   „Takhle to bude lepší. Teď máme prostor jen sami pro sebe, lásko.“

Na nic nečekám. Doslova proletím futry, zabouchnout už ale nestačím. Zaúpí bolestí, když mu levou paži silně sevřu mezi dveřmi. Všimnu si kožené rukavice, o tom, proč je má, ale nemám čas uvažovat. Tlačím, co jen můžu, silou se mu však nemohu rovnat. Křičím o pomoc. Dveře se rozletí, když se do nich opře celou vahou svého těla. Jakmile se za ním zabouchnou, uteču do ložnice a co nejrychleji se snažím otevřít okno. Mohutná dlaň mě v tu chvílí popadne za bradu, načež semnou mrští o podlahu, až hlavou narazím do skříně opodál.

        Když se posadím a bezmocně se zády opřu o skříň, zatímco ho vyděšenýma očima pozoruji, Clark usedne na postel, a obě dlaně si přiloží na tváře, jako by netušil, co dělat dál.

   „Tohle jsem nechtěl. Nikdy jsem neměl v plánu ti ubližovat. Nedala si mi ale jinou možnost.“

Mlčím. Nehýbu se. Adrenalin mi pulzuje v těle, ve snaze co nejrychleji vymyslet, jak vyváznout z bezvýchodné situace. Trhnu sebou a zaječím, když ke mně zcela bez varování poklekne. Jeho dech se opře do mých rtů. Citrusový pach nyní nevnímám jako vášeň, něco, po čem toužím z celého srdce jako ještě nedávno, nyní, je pro mě varováním, poselstvím přítomného nebezpečí.

   „Miluju tě tak moc, že bych pro tebe zabíjel.“

Když i nadále mlčím, stiskne mi dlaň koženou rukavicí, pak pokračuje: „Lásko, poslouchej mě,“ ucuknu, on mi ale sevře mi prsty ještě silněji, „poslouchej! On pro tebe není ten pravý. Neváží si tě, nikdy si tě nevážil. Zato já ano. Miluju tě! Jsi pro mě vším, po čem jsem kdy toužil. Věděl jsem to od první chvíle, kdy jsem tě spatřil.“

Prsty druhé ruky mě pohladí ve vlasech, když se dotkne místa, kam jsem se prve při pádu udeřila, syknu bolestí.

Podívá se na mě, jako matka na synovo rozbité koleno. „Omlouvám se, nechtěl jsem…“

Zatajím dech, protože jsem právě přišla na způsob, jak z toho ven. Zpozorní, když pozvednu svou volnou ruku. Navzdory tomu, jak moc se mi třesou prsty, zamířím k jeho tváři. Obezřetně ho pohladím po strništi.

   „Vím, že bys mi neublížil. Promiň mi mé chování. Byla jsem zmatená. Všechno se událo tak rychle.“

Podívám se mu do očí s natolik dobře utajeným strachem, až mě to samotnou překvapí.

   „Taky tě miluju,“ špitnu mu do ucha, úsměv, který mu má slova vykouzlí ve tváři, mě utvrdí v tom, že jsem ho přesvědčila. Políbím ho. Jazyk mu strčím do úst, dlaň, kterou mi v tom okamžiku přestane svírat, mu přiložím na penis. Poklopec u džínů se mu nadme, pak kývnu směrem k posteli. Vstaneme. Zády se položím na matraci, přičemž ho znovu líbám.

   „Chci tě cítit v sobě. Vem si mě.“

Má slova ho nabudí. Poslední zbytky jeho opatrnosti jsou tatam. Abych co nejvíce přidala na důvěryhodnosti svého počínání, vyhrnu si spodek košile a sundám si kalhotky, zatímco on si v kleče na matraci stáhne džíny ke kolenům. To je ta chvíle, na kterou jsem čekala. Bez zaváhání se natáhnu k nočnímu stolku, uchopím sněhovou kouli s malým vánočním stromečkem uvnitř, kterou jsem před lety dostala od Radima k Vánocům. Falešné sněhové vločky se uvnitř rozlétnou do všech stran, pak koulí mrštím proti jeho hlavě. Se spoutanýma nohama sebou praští na podlahu vedle postele. Vyskočím na nohy a prchám k domovním dveřím.

   „Ty svině falešná!“ ozve se z místnosti zamnou, to už ale beru za kliku, k mé hrůze se však nestane nic. Předvídavej parchant! Kdy mohl stačit zamknout? Musel to udělat, když jsem chtěla utéci oknem ložnice. Do hajzlu! Z botníku popadnu klíče od auta a spěchám do kuchyně. Otevřu okno a za pomocí židle a jídelního stolu si stoupám na parapet. S hrůzou, že mě každým okamžikem Clark popadne za pas a strhne mě zpět do domu se ohlédnu. Kuchyně je k mé úlevě prázdná. Ticho, které v domě nastalo je až příliš děsivé. Vyskakuji na dvůr za domem. Bosá utíkám po trávě, pak opatrně nahlédnu za roh. Nikoho nevidím. Sbírám veškeré odhodlání, které v sobě dokážu najít a pokračuji v cestě. Ani před domem, ani na ulici není ani živáčka. O pár sekund déle už stojím u auta. Nasednu dovnitř, pak zamknu všechny čtvery dveře. V duchu zajásám, když zasunu klíček do zapalování. V ten samý okamžik mi dochází, že můj entuziasmus byl předčasný, když můj čichový smysl znovu zaznamená ohrožení. V těsném prostoru interiéru vozu je pach naprosto evidentní.

        Za mými zády se ozve jakýsi zvuk, vzápětí mě svalnatá paže sevře hrdlo natolik silně, že sotva popadám dech. V panice sebou škubu na všechny strany, Clark mě však omezí druhou paží v pohybu, načež mi pošeptá do ucha: „Víš zlato, stará auta, jako je felicie, mají jednu nevýhodu. Když je zapomeneš zamknout, zůstanou jednoduše odemčená.“

Odmlčí se, zatímco lapám po dechu. „Chtěla si mě obelstít a skoro se ti to povedlo. Něco jsme tam uvnitř ale nedokončili, lásko.“

Po jeho slovech se mi srdce rozbuší natolik zběsile, div mi nevyskočí z hrudi. Nepřestávající mi svírat hrdlo, protáhne mé tělo mezi předními sedačkami na zadní břichem dolů. Slyším, jak otevírá zadní dveře. Co se chystá udělat mi dojde, když mě popadne za stehna, a trhnutím mé tělo napůl vystrčí z vozu ven. Koleny dopadnu na studenou dlažbu před domem. P opruh bezpečnostního pásu mi utáhne kolem krku a tlačí vzad. Snažím se křičet, z hrdla mi však nevyjde jediná hláska.

   „Kdyby si mě neodvrhla jako prašivýho čokla, měla by si semnou rajský život. Jenom sis semnou hrála. Teď poneseš následky.“

Stane se to tak rychle. Vyhrne mi košili k pasu, jeho masivní úd do mě pronikne až po kořen. Bolí to a trvá nekonečně dlouho. Slzy se mi kutálí po tvářích ne sedačky. Když konečně cítím, že bude hotov, odkudsi se ozve pronikavý zvuk, který zprvu nedokážu identifikovat, jak ale pomalu nabývá na intenzitě, pochopím jeho význam. Můj trýznitel se zarazí. Chvíli se neděje nic, když v tom se ke mně nahne a pošeptá: „Vrátím se, slibuju.“

Jeho sevření poleví. Nedlouho poté, jen kousek ode mě, spatřím světla policejního majáku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 10

 

   „Paní Stratilová, myslím, že to bude prozatím vše,“ řekne vyšetřovatel kriminální policie, poručík Dan Bárta a opře se v houpací židli, jako by svou práci již odvedl.

Sepisujeme na stanici protokol už dvě hodiny. Radim vedle mě sedí zhroucený jako domeček z karet. Musela jsem zde vypovědět celý příběh od začátku do konce.

Poručík se na mě podívá, jako by mi zapomněl sdělit něco podstatného. „Na závěr pro vás mám ještě pár informací.“

Když mlčím, pokračuje: „Na adrese, kterou jste uvedla, žádný Clark Toman nežije.“

Zatvářím se překvapeně. „Jak to? Byla jsem s ním přímo před domem, říkal, že tam bydlí.“

   „To vám patrně lhal. Dům patří asi sedmdesátileté paní, která v něm žije sama, a o muži blížícím se popisu vašeho pronásledovatele nemá ani ponětí. Zadali jsme jméno Clark Toman do policejní databáze a nenašli jsme nic. Je pravděpodobné, že vystupoval pod falešným jménem. Poptáme se u jeho posledního zaměstnavatele, a učiníme všechny potřebné kroky k tomu, abychom ho co nejdříve dopadli.“

Zamyslím se. Co je vlastně Clark zač? Na koho jsem to u všech čertů narazila? Je pět ráno, jsem nesmírně vyčerpaná a zlomená. Potom, co jsem v nemocnici absolvovala vyšetření po znásilnění, jsem se s policisty musela vrátit zpět do svého domu a předvést jim názornou ukázku toho, co se tam odehrálo. Jako bych to celé prožila podruhé.

Vypovídala i sousedka Macháčková. To ona přivolala policii a vzápětí i Radima poté, co mě oknem svého domu viděla klečet na ulici, když Radim odjel potom, co mu Clark poslal video mé nevěry. Viděla i Clarka, jak vystoupil o chvilku později zpoza rohu a násilně vniknul do mého domu. Bohužel policie nedorazila na místo včas. Znovu se rozpláču.

   „A co mám dělat teď?“

Poručík zaváhá. „Nejlepší bude, když se pojedete domů prospat. Jakmile budeme mít o pachateli nové informace, neprodleně vás kontaktujeme.“

Nevěřícně na vyšetřovatele pohlédnu. „Ale - on mi řekl, že se vrátí. Co když to skutečně udělá? Nebýt toho, že sousedka zavolala policii, možná by mě i zabil!“

To poslední je pouze má domněnka, jsem ale přesvědčená, že on je schopen všeho.

Poručík Bárta se znovu chystá promluvit, Radim ho ale předběhne: „Budu s tebou doma. Nic se ti nestane, to ti slibuju.“

Vyšetřovatel souhlasně přitaká. „Doporučuji se zamknout, nenechávat otevřená okna. Neotevírejte nikomu, dokud se nepřesvědčíte o jeho totožnosti. Kdyby se něco dělo, volejte.“

        Doma je atmosféra ponurá a skličující. Radim neřekne ani slovo, nicméně tu semnou skutečně zůstává. Být na jeho místě, patrně bych toho nebyla schopná. Právě se dozvěděl, že jsem mu byla mnohokrát nevěrná, i tak se mě snaží chránit. Dovedu si představit, co se mu honí hlavou. Jeho šokovaný výraz, když jsem se na stanici zmínila o tom, jak se Clark objevil v té restauraci na Tenerife, mám stále živě před očima.      

   „Proč si mi nic neřekla?“ sděloval mi jasně jeho nevěřícný pohled, doposud se však k žádným otázkám neměl.

Co by se dělo, kdyby by semnou už nechtěl mít nic společného a rovnou se odstěhoval? To by mě tu ti pitomý fízlové opravdu nechali samotnou?

Radim vymění zámek za starý, který jsme používali kdysi, zamkne dveře na dva západy, zkontroluje okna, pak mě obdaří zdrcujícím pohledem. „Měli bychom se jít vyspat.“

Když přikývnu, dodá: „Ustelu si na gauči. Odpoledne probereme co dál.“

S těmito slovy odchází do obýváku.

        Zavolám doktorovi a následně do práce, že si beru neschopenku, pak vstupuji do koupelny. Ve sprše se drhnu, div si nesedřu kůži. Připadám si tak špinavá. Cítím jeho pach po celém těle. Spát se mi nedaří. Znovu se mě zmocní pláč. Nepřipadám si tu v bezpečí ani s Radimem ve vedlejší místnosti, ani kdyby stál před domem celý policejní sbor. Jeho poslední slova se mi honí hlavou jako nekonečná smyčka. „Vrátím se, slibuju.“

Něco mi říká, že ta výhružka nebyla planá. Musím něco udělat, nějaké opatření, abych se cítila alespoň částečně v bezpečí, dokud ho policie nedopadne. Usnout se mi podaří až po půl litru vína, ovšem jen na pár hodin. V poledne mě probudí mužské hlasy, vycházející z kuchyně. Trhnu sebou v posteli, div nespadnu na podlahu. Radim tam není sám. Kdo je ten druhý? Jako první mě napadne Clark, to je ale přeci nesmysl. Zastavil se u nás snad někdo od policie? Vstanu, rychle se převléknu a opatrně dojdu do kuchyně. U jídelního stolu sedí manžel po boku vysokého, staršího muže se spoustou šedin ve vlasech. Je mi povědomý. Když si oba uvědomí mou přítomnost, otočí ke mně hlavu, v tu chvíli ho bezpečně poznávám. Patrik, Radimův kamarád z vojny. Už pár let jsem ho neviděla, co tu dělá zrovna teď?

   „Ahoj Agáto,“ řekne soucitně, vstane ze židle, dojde až ke mně obejme mě. „Radim mi řekl, co se ti stalo, je mi to moc líto.“

Nevěřícně si prohlédnu manžela. „O co tady jde?“

Patrik ode mě poodstoupí na dva metry, pak kývne ke kamarádovi.

   „Je mi jasný, že si tu nepřipadáš v bezpečí. Ne potom, co se ti stalo. Navíc, podle toho, co jsem včera slyšel, je více než jasný, že ten cvok je dost inteligentní, aby se poldům vyhnul a dál šel po tobě.“

Po Radimových slovech mě zamrazí v zádech, nicméně má pravdu, přesně tak to vnímám i já.

   „No, a právě proto je tu Patrik. Vzpomínáš si, čím se živý?“

Na moment zaváhám, když v tom mi svitne.

   „Osobní strážce,“ pronesu nahlas, nato oba přikývnou na souhlas.

   „Po poslední akci, kdy jsem měl na starosti jednu bohatou paničku, který šlapal na paty bejvalej manžel, jsem tak trochu chromej,“ dlaní si pokyne o levé stehno, načež si všimnu že nedošlapuje na zmiňovanou nohu, „Bodl mě nožem, kokot. Nicméně mám pořád dost páry na to, abych tě tu nějakou dobu hlídal. Neboj se, budu převážně venku kolem domu, hlavně v noci. Nedopustím, aby ti ten úchyl ublížil.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 11

 

Uběhl už celý týden, a nic zlého se nestalo. V přítomnosti Patrika se cítím o něco bezpečněji. Přes den spí v nevyužitém pokoji, původně zamýšlený jako dětský, v noci hlídkuje před domem jako osobní stráž. Nedělá to zadarmo, samo sebou. Na detaily jsem se Radima neptala, nicméně tyto služby nebudou levné. Jak dlouho si Patrika můžeme dovolit? Každopádně tu nebude věčně. Čeká snad Clark na vhodnou příležitost? Až to časem vzdáme a náš život se vrátí do starých kolejí?

        Už týden jsem nevytáhla paty z domu. Už týden, krom vaření a uklízení, nedělám zhola nic užitečného. Po nocích pláču a piju, respektive poslední dva dny potom, co mě Radim velice ostře vysvětlil, že pokud budu denně chlastat, bude ze mě brzy alkoholik, jsem si i toto jediné rozptýlení odpustila. Krom nejnutnějších konverzací, se mi manžel i nadále vyhýbá. Nevyčítám mu to, jak bych mohla? Až, nebo spíše pokud se někdy zbavím hrozby jménem Clark Toman, jsem si téměř jistá, že mě opustí. Dozvědět se o nevěře manželky je jedna věc. Vidět mě ale na videu nahou, jak si hlasitě užívám sex s jiným mužem, je vůbec možné takový pohled někdy dostat z hlavy? Odpustit manželce takové provinění, a žít nadále ve vztahu, jako by se to nikdy nestalo? Pochybuji. Pokud bude chtít ode mě odejít, nebudu mu bránit.

        Dnes večer Radim usnul u televize už po deváté hodině. Fuj, je příšerné vedro. Jedna z těch letních nocí, kdy se vysoké teploty mermomocí drží a vy nemůžete spát. Pohlédnu na manžela. Závidím mu. Odjakživa dokáže jednoduše zavřít oči a do minuty vytuhnout. Čisté svědomí? Většinou jsou to ženy, které předčasně usínají a muži se rozčilují, že jeden film sledují třeba i celý týden. My dva jsme to měli vždycky naopak.

        Jemně položím manžela na gauči z polohy v sedu na záda, pohladím ho ve vlasech a odeberu se koupelny. Ani studená sprcha mě nedokáže ochladit na více než deset minut. Bože, dala bych si víno. Nakupovat jezdí aktuálně Radim, což znamená, že doma nemáme jedinou láhev. S alkoholem v krvi se mi usínalo pokaždé lépe. Díky vínu jsem dokázala alespoň částečně zapomenout, co mi ten parchant udělal naposledy. Nyní sedím v kuchyni dnes už tuším u pátého hrnku kávy a díky zřetelným obrazům v mé hlavě se mi v očích opět objevují slzy. Díky bohu, vedle vína existuje i další věc, respektive osoba, která mi v těchto temných chvílích dokáže pomoci. Rozhovor s nejlepší kamarádkou Jitkou probíhá až do půlnoci, kdy mi s omluvou popřeje dobrou noc, protože se jí na rozdíl ode mě už klíží oči.

        Ukončím hovor, vyčistím si zuby a odcházím do ložnice. Nestačím si ani svléknout legíny, když mi pípne telefon. Upozornění na příchozí email. Kdo mi může psát mail teď o půlnoci? Okamžitě mě přepadne strach, když však otevřu schránku a spatřím, že zpráva je odeslána uživatelem creepypipe@seznam.cz, mého internetového kamaráda, v duchu si nadávám, jak děsně jsem paranoidní. Obsah emailu mi však vzápětí vyrazí dech.

 

Nazdar Agónie,

Hustý, hustý hustý! Čumím, jak péro z gauče! Právě jsem dočetl. Geniální pasta, řekl bych, že tvá nejlepší vůbec! Zdá se mi to, nebo si schválně změnila styl? Určitě ji co nejdřív budu publikovat, ale bez konce to nejde. Proč to není celý? Koukej to co nejdřív dopsat, jsem zvědavej, jestli Karolína přežije.

PS: Ze všech tvých postav z předchozích příběhů je Alex nejhustší psychouš. Skvělá práce! Ozvi se.

 

Zůstanu na text nechápavě zírat několik minut, teprve až když si mail přečtu potřetí, zamrazí mě v zádech. Upřu pohled na otevřený notebook položený na psacím stole. Vyděšená se posadím na kancelářskou židli. Stlačím levé tlačítko myši a monitor se rozsvítí. Když zadám heslo a stisknu klávesu enter, objeví se text wordového souboru. Příběh o dělnici Karolíně, která se zamilovala do svého šéfa, by měl končit zhruba v polovině tak, jak jsem ho naposledy zanechala. Srdce mi začne být na poplach, když zjistím, že tomu tak není. Přibylo zde minimálně dvacet nových stran. Rozhlédnu se po místnosti. Okna jsou zavřená, Radim spí vedle, před domem hlídkuje Patrik. Nemám se čeho bát, i tak ale začínám číst příběh, který jsem nenapsala se strachem, že mi někdo stojí v zádech.

        Je tam všechno. Všechno do posledního detailu přesně tak, jak se událo. Od dovolené na Tenerife přes Clarkovo pronásledování, znásilnění, dokonce výslechu na policii až po současnost. I mé vlastní pocity jsou v textu zaznamenané téměř totožně s těmi skutečnými, jako bych to napsala já sama. Jediné, co se liší, je spisovatelský styl. Spousta agrese a sprostých slov. Psychopat v tomto příběhu je často obhajován. V této verzi Karolína Alexe i nadále vnitřně miluje, až z toho nakonec vylézá právě ona jako záporná postava. Když se dostanu k posledním řádkům, téměř přestanu dýchat. V posledním odstavci je naprosto přesně popsaný můj dnešní den. Od probuzení v osm hodin ráno až po večerní sledování televize s Radimem.

        Když dočtu text až do konce, znovu se rozhlédnu po místnosti s úzkostlivým pocitem. Srdce mi i nadále intenzivně buší. Pocítím touhu svěřit s tím, co jsem právě přečetla Radimovi. Dojdu ke dveřím, přesně v ten moment mi znovu pípne mobil. Leknutím poskočím o krok na stranu. Do prdele! Přece se nepodělám strachy ve vlastním domě! Odhodlaně přistoupím k psacímu stolu, uchopím telefon do ruky, otevřu mailovou schránku pak strnu na místě. Příchozí email od uživatele zlomenesrdce05@gmail.com. V hlavičce stojí: „Zvědavá na konec tak jako já?“

Opatrně otevřu text mailu, jako by mi měl fyzicky ublížit.

 

Poté, co Karolína vedla téměř dvou hodinový rozhovor s nejlepší kamarádkou Jitkou, se odebrala koupelny, kde si pět minut čistila zuby s myšlenkami na Alexe. Nechtěla si to přiznat, avšak toužila po něm dnem i nocí. Když se chystala ke spánku, její internetový kamarád, který ji však ve skutečnosti jen roky využíval k tomu, aby se obohacoval jejími příběhy bez honoráře, jí poslal email, ve kterém jí gratuloval k nové velice zdařilé creepypastě. Karolína byla zmatená. Ten příběh přeci ještě nedopsala, a rozhodně ho nikomu neposlala. Otevřela svůj notebook, kde ke svému zděšení zjistila, že za ní příběh napsal někdo jiný. Jediné, co chybělo, byl samotný konec. Se zatajeným dechem hltala každé slovo. Každá scéna byla napsaná přesně tak, jak se stala. Karolíně rychle došel důvod absence závěru. Ještě se neudál. Zatímco četla poslední řádky příběhu, který nikdy nenapsala, netušila, že Alex se již nachází v domě.“

 

Vyskočím na nohy tak prudce, až židle na kolečkách narazí do skříně kus zamnou. Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu! Třesu se strachy, očima hledám provizorní obranu, nějakou zbraň, kterou bych se dokázala ubránit. Popadnu sněhovou kouli, kterou jsem před časem Clarka udeřila do hlavy. Co mám dělat?

   „Radime!“ vykřiknu na celý dům.

Nikdo se neozývá.

   „Radime, Patriku! Je vevnitř v domě!“

Nic. V tom mi svitne. Mobil! Okamžitě vytáčím Patrikovo číslo. Poté, co zmáčknu tlačítko volat, se však pár sekund neděje nic, pak se ozve krátké pípnutí a hovor se ukončí. Zoufale zírám do telefonu, pak to zkusím ještě jednou. Stejný výsledek. Zkouším policii i tísňovou linku. Nic. Do prdele, co to je?! Pár minut se rozmýšlím, co dělat dál, když v tom mi přijde smska. Neznámé číslo.

 

Pořád se zkoušíš dovolat na policii? No tak, miláčku, máš přece na víc. Podle mě máš jedinou možnost. Otevřít okno a pokusit se o útěk, jak už tě nepochybně napadlo, zeptej se ale sama sebe, opravdu tu chceš Radima nechat semnou samotného?

 

Jakmile dočtu text, znovu sebou trhnu, když světla v celém domě zhasnou. Zkouším vypínač u dveří, jak ale přepokládám, nestane se nic. V místnosti i nadále převládá temnota. Rozsvítím svítilnu na telefonu a zhluboka dýchám ve snaze se alespoň trochu uklidnit. Útěk oknem je více než lákavý. Mohla bych zkusit sousedy a od nich zavolat na policii. Radim se ale neozývá z nějakého důvodu. Křičela jsem tu jako na lesy, měl by mě slyšet, i kdyby tvrdě spal. A co Patrik? Kde vězí, když ho nejvíce potřebuji? Podívám se k oknu. Nemůžu ho tu nechat s tím magorem, co když mu ublíží, nebo… Byl by Clark schopen vraždy? Při té představě mi po zádech přeběhne ostrý mráz.

        Několik dalších minut zvažuji situaci. Nakonec s třesoucími se prsty uchopím kliku dveří ložnice. Pomalu otevřu dveře. Svítím světlem do prázdné chodby, sněhovou kouli mám připravenou v pravé dlani, kdyby se přede mnou náhle objevil nepřítel. Dám se do kroku. Dveře koupelny zůstávají otevřené, tak jak jsem je zanechala. Nikdo uvnitř není. Stejné je to i na toaletě. Když otevírám dveře Patrikova pokoje, téměř vykřiknu, když před oknem rozeznám siluetu postavy. Jakmile však posvítím tím směrem, zjišťuji, že jde pouze o černý oblek na ramínku zavěšený za garnýž. Na konci chodby zahnu doleva do kuchyně. I zde je prázdno. Zbývají dvě možnosti. Obývací pokoj, kde by se měl nacházet manžel, a sklep. Sněhovou kouli odkládám na kuchyňskou linku, z dřevěného stojánku, který Radim sám před lety vyrobil, uchopím jeden z kuchyňských nožů, druhý si zastrčím pod legíny na zádech. Velice obezřetně otevřu dveře do obývacího pokoje a zamířím světlem před sebe. Na gauči spatřím pouze přikrývku a polštář. Vzápětí zaslechnu jakýsi tlumený zvuk odkudsi nalevo v místnosti, kde o vteřinu později spatřím stát Radima s čepelí mačety, přiložené na krku. Hned za ním spatřím Clarkovu tvář s vítězoslavným úsměvem.

   „Zahoď ten nůž do rohu místnosti,“ řekne a hlavou kývne směrem k místu, které má na mysli. Udělám, jak říká.

   „Clarku, prosím.“

   „Clarku prosím,“ zopakuje po mě snažící se imitovat můj hlas. „O co prosíš? O něj? Bojíš se o chlapa, který na tebe roky kašlal?“

Radim, pozorující mě vyděšenýma očima, otevře ústa ve snaze něco říci, Clark, svírající mu vlasy levou rukou, ho však umlčí trhnutím hlavy vzad.

   „Ty mlč. Ještě jedno slovo a podříznu tě jako prase, kterým beztak jsi.“

   „Clarku, udělám cokoliv chceš, jen ho nech jít. Odjedu s tebou, teď hned, přísahám.“

Můj návrh pár vteřin zvažuje, poté se ušklíbne. „Jasně. Asi jako posledně, co? Jsi falešná mrcha, nevěřím ti ani slovo!“

Na okamžik se odmlčí, pak pokračuje: „To jste celý vy, ženský. Necháte chlapa, aby se do vás zamiloval, a nakonec ho odkopnete jako děcko hračku, která ho už přestala bavit.“

Usměje se, jako by si vybavil nějakou vzpomínku. „Víš, nejsi první, která se ke mně takhle zachovala. Zkusíš uhádnout, jak dopadli ty před tebou?“

Vybavím si, co mi říkal o bývalé manželce z Anglie.

 

Našel jsem ji jednou v noci ležet na gauči. Podřezala si žíly.

 

Hádám, že se to neudálo tak, jak mi řekl. V zoufalosti to zkusím ještě jednou: „Clarku, je mi jedno, co si udělal v minulosti. Jsi bezvadnej mužskej, každá žena by si tě mohla jen přát. Já jsem jen odjakživa nerozhodná. Nedokázala jsem včas zjistit, co chci. Byla to má chyba, přiznávám. Máš pravdu, Radim je hajzl, choval se ke mně jako ke kusu hadru. Nechci s ním být. Dlouho mi trvalo na to přijít, ale teď už to vím. Chci tebe. Nech ho být, nestojí ani za to, aby si ho zabil. Nech ho jít, a odejdeme spolu kam jen chceš. Teď hned,“ pokusím se o úsměv, je mi ale jasné, že v této situaci nejsem dostatečně přesvědčivá.

Clarkovi po mých slovech stečou pramínky slz po tvářích. Děsivě dlouho mlčí. Když konečně promluví, z jeho výrazu poznám, že jsem prohrála. „Lžeš. Šancí si měla dost.“

   „Ne!“ vykřiknu a udělám krok vpřed, je ale pozdě. Clark přejede ostřím mačety Radimovi po krku. Manžel zalapá po dechu, objeví se krev, nato padne na kolena. V jeho očích spatřím hrůzu.

   „Ne!“ neubráním se žalostnému výkřiku nad ztrátou muže, když ale Radim padne mrtev k zemi a Clark zamíří mým směrem, dojde mi, že musím jednat. Dám se na útěk. U domovních dveří mě však dostihne, než stačím pootočit klíčem v zámku. Pevně mě uchopí za vlasy, až vykřiknu bolestí, mačetu pozvedne nad hlavu.   

   „Když nebudeš má, nebudeš vůbec.“

Jsem to ale já, kdo udeří první. Vytáhnu zbývající ukrytý nůž v legínách a bodnu protivníka do stehna. Clark zařve a mačetu upustí na podlahu. Pustí se mých vlasů a zapotácí se. Neváhám. Odemknu dveře a prchám z domu. Naproti přes ulici spatřím Patrikovu octavii. Sedí uvnitř. Doběhnu až k vozu.

   „Patriku! Je tady. Clark je tam!“

Ani se nepohne. Chrápe snad? Otevřu dveře auta, to, co spatřím mi znovu vyrazí dech. Patrik sedí na místě spolujezdce s nožem zabodnutým v oku. V klíně se mu povaluje otevřená termoska, hnědá barva rozlité kávy spolu s krví mu na oblečení vytvořila tmavé fleky. Nemohu se pohnout. Příliš dlouho stojím na místě a zírám na Clarkova předešlá zvěrstva, to si však uvědomuji pozdě. Za zády zaslechnu zvuk. Nestačím se však otočit. Mé tělo sebou trhne, nato pocítím šok a ohromnou bolest v zádech. Skloním hlavu. Z břicha mi trčí čepel mačety. Těsně předtím, než svět kolem mě potemní, ucítím známý pach citrusu a zaslechnu poslední slova ve svém životě: „Uvidíme se v pekle, miláčku.“

 

Děkuji vám, že jste si mou povídku poslechli až do konce. Vážení posluchači, předpokládám, že takový konec příběhu jste nečekali, a že pro většinu z vás je nepřijatelný. A víte co? Pro mě taky. Vraťme se tedy o kousek zpět.

 

Clarkovi po mých slovech stečou pramínky slz po tvářích. Děsivě dlouho mlčí. Když konečně promluví, z jeho výrazu poznám, že jsem prohrála. „Lžeš. Šancí si měla dost.“

   „Ne!“ vykřiknu, protože vím, co se chystá udělat. Radim to ví také, nenechá se však podříznout jako dobytek. V posledním okamžiku zvedne pravou ruku a uchopí ostří mačety, které mu tak přejede pouze po jeho dlani. Bolest z řezné rány, jako by v nastupujícím přívalu adrenalinu nevnímal. Praští Clarka pěstí přímo pod oko. Radim je mohutný a silný chlap, je ale pomalý. Spěchám mu na pomoc, zrovna když se snaží Clarkovi vyrvat mačetu z ruky, Clark ho však silným výkopem své boty odstrčí, vzápětí mu mačetu vrazí do břicha.

   „Ne!“ neubráním se žalostnému výkřiku.

Manžel se na mě s hrůzou v očích podívá. „Uteč.“

Váhám jen okamžik, zatímco se Clark staví na nohy. Dám se na útěk. U domovních dveří mě však dostihne, než stačím pootočit klíčem v zámku. Pevně mě uchopí za vlasy, až vykřiknu bolestí, mačetu pozvedne nad hlavu.   

   „Když nebudeš má, nebudeš vůbec.“

Jsem to ale já, kdo udeří první. Vytáhnu zbývající ukrytý nůž v legínách a bodnu protivníka do stehna. Clark zařve a mačetu upustí na podlahu. Pustí se mých vlasů a zapotácí se. Neváhám. Odemknu dveře a prchám z domu. Naproti přes ulici spatřím Patrikovu octavii. Sedí uvnitř. Doběhnu až k vozu.

   „Patriku! Je tady . Clark je tam!“

Ani se nepohne. Chrápe snad? Otevřu dveře auta, to, co spatřím mi znovu vyrazí dech. Patrik sedí na místě spolujezdce s nožem zabodnutým v oku. V klíně se mu povaluje otevřená termoska, hnědá barva rozlité kávy spolu s krví mu na oblečení vytvořila tmavé fleky. Nemohu se pohnout. Příliš dlouho stojím na místě a zírám na Clarkova předešlá zvěrstva, to si však uvědomuji pozdě. Za zády zaslechnu zvuk. Otočím se. Clark stojí přímo přede mnou s mačetou vztyčenou nad hlavou. „Uvidíme se v pekle, miláčku,“ řekne, nato zavřu oči v očekávání bolestné smrti. Nic se však nestane. Namísto dopadu ostří na mé tělo zaslechnu další hlas. Velice povědomý hlas.

   „To se pleteš mladej.“

Otevřu oči. Clark se za hlasem otočí. Přímo před ním, stojí má stará sousedka Macháčková, oběma rukama svírá stařičkou kulovnici, namířenou Clarkovi na čelo.

   „Ale babi, na to nemáte.“

Sousedka se k mému údivu usměje. „Jedinej, kdo skončí v pekle budeš ty, Nýmande.“

Ozve se výstřel, okamžik poté se mi Clark skací k nohám.

 

 

 

 

 

Epilog

 

O rok později

 

Clark neměl na svědomí jen mě. Poté, co ho sousedka Macháčková, díky bohu za ni, poslala před pekelné brány, se na základě jeho DNA a také mého svědectví o jeho manželce a vlastně o všem co mi v závěru své existence řekl, ukázalo, že má na svědomí smrt dalších čtyřech žen v různých státech Evropy. Scénáře byli velice podobné tomu mému. Vyhlídl si ženu, ta se do něj zamilovala, a dříve či později začala odhalovat jeho psychopatické rysy. Byl dokonalý manipulátor a lhář. Díky své obdivuhodné hackerské schopnosti se na dálku dostal do mého telefonu i počítače. Tímto způsobem také dopsal můj rozepsaný příběh a znemožnil mi telefonní hovory ve chvíli, kdy on sám chtěl. Ovládal asi desítku jazyků jak mluvenou, tak psanou formou. Jednoduše řečeno, zamilovala jsem se do geniálního sériového vraha.

        I přes Patrikovu osobní stráž se do mého domu dostal sklepním oknem, které se díky malému šikovně nastrčenému klínku pouze tvářilo jako zavřené. Radimovo zranění naštěstí nebylo život ohrožující. Vzali mu poškozenou ledvinu. Nemůže pít alkohol, ale žije celkem plnohodnotný život. Jsem za to nesmírně vděčná. Patrika už oplakal. Pravidelně navštěvujeme jeho hrob. Je to paradox, nicméně díky událostem kolem Clarka, se náš vztah zpravil. Nevěru mi dokázal odpustit, opět se milujeme. Je to jako kdysi, než jsem zjistila, že nemohu mít děti, což, k mé ohromné radosti, už vlastně také není pravda.

        Je krásný letní den, stojím před výlohou knihkupectví, za kterou hrdě stojí můj první román a v kabelce nesu pozitivní těhotenský test. V jedna čtyřiceti letech budu matkou. Jak vždycky říkal můj otec, příroda si cestu pokaždé najde. Svůj první knižní thriller jsem pojmenovala Zlo skryté v nás. A o čem se v něm vypráví? Myslím, že to snadno uhádnete. Díky tomu, že jsem jako autorka svůj příběh doopravdy prožila, se kniha stala bestselerem. Už pár týdnů nejsem dělnice. Nyní jsem oficiálně spisovatelka, což neznamená, že bych přestala psát kratší děsivé příběhy pro Creepypipa na internet. Hádám ale, že tento příběh už netrumfnu. Splnil se mi sen. Jak mi jednou řekl Clark, stačí jen chtít a dosáhneš všeho na světe. Stále těmto slovům bezmezně věřím, nicméně cesta ke snu může být v některých případech evidentně hodně krkolomná.

        Než půjdu domů za manželem, a sdělím mu radostnou novinu ohledně našeho nastávajícího rodičovství, úplně ho vidím, jak ještě dnes začne předělávat náš nevyužívaný pokoj na dětský, ještě naposledy skrze výlohu pohlédnu na svou knihu. Hned poté zamířím očima k zemi k potenciálnímu peklu. Jak se tam dole máš? Víš, díky tobě mě dodnes přepadávají noční děsy, ale to se časem zlepší, nicméně nebýt tebe, nic z toho dobrého, co mě nyní životem provází by nebylo. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, každopádně - děkuju ti, Clarku.

 

 

Děkuji Vám, že jste si mou pivídku poslechli až do konce. Navštivte také můj youtube kanál Tomáš Rychetský spisovatel textař, kde publikuji další díla v audio verzi :)