Mania

Mania

Vzal za kliku a s mohutným trhnutím otevřel dveře. Klíč strčil do zámku a s bolestivým pootočením zamkl na dva západy. Chvíli se naštvaně procházel po místnosti. Jako bomba, která se chystá každým okamžikem explodovat. Došel k umyvadlu a vzal za starý kohoutek. Nechal si natéct vodu do dlaní a následně ji prudkým pohybem vymrštil do místnosti. Kapky potřísnily okolí… s tříštivým zvukem šrapnelového granátu, který nenechá nic čisté. Uchopil staré tuhé mýdlo a vší silou ho hodil před sebe. S tupým nárazem se mýdlo roztříštilo o zatuchlou stěnu a místnost zalilo nepříjemné ticho. Slyšel mírný šum a cítil tlak ve své mysli, který jej řezal zevnitř.


„Tady nejsou normální lidi!”
Vykřikl a poté rukama začal mačkat a trhat fotografie pověšené na šňůře. Červené světlo ozařovalo místnost a dokonale dokreslovalo krvavou atmosféru tohoto činu.

“Hlava na hlavě, bez výrazu, bez tváře, v očích máš prázdno!!!”
Ozývaly se podivné skřeky, vzduchem létaly okolní předměty a stíny na stěnách sebou trhaly jako příšery z nejhorších můr.

Zvuky trhajícího se papíru a těžké dopady bot na podlahu zněly jako výstřely z děl, jako dusot koní ženoucích se do boje.

Bral do rukou své přátele i neznámé a pomalu jim trhal hlavy a končetiny.
Nezkrotné, běsnící monstrum - zrůda vzala zuby - a sliny zavalily těla bezmocně ztuhlá.

„Bhhhu Avhggh!!”
V jeho očích začaly nabíhat krvavé žilky.
Obličej zrudnul a výraz zkameněl.
Byl by si pomyslel, že to tak moc chce udělat, ale ani myslet nemohl.. Posedla ho zvířecí zuřivost, metamorphosis.
Zuby mu zaskřípaly, zatnul svaly, zvednul ruku do oblak a všechen svůj hněv, který celý život potlačoval, vložil tohoto jediného okamžiku. NeLIDskou silou udeřil do okraje plechové desky stolu.
…

Jako když praskne skořápka od vejce. Jako když se po stole rozleje červené víno. Z jeho paže vyrazila ohavná kost.

Dopadl na zem a snad už si uvědomil, co provedl. Ruka mu visela na kusu fláku. Tam, kde dřív byl loket, teď koukala jenom rozkřáplá kost a kolem ní maso a všude krev, která ne a ne přestat téct. Prsty mu ochably stejně jako když umře pavouk a následně se mu stáhnou nohy. Chtěl pohnout zápěstím, ale jediné, čeho docílil byla bolest v lokti.

Díval se na tu zkázu a ztěžka dýchal… Zohýbaný plech vypadal jako kdyby do něj najelo auto. Na stole se nacházely malé kusy masa.., úlomky kosti a jeho sliny, které tam ve svém vražedném šílenství a vzrušení vytekly z jeho odporné huby. Jezírka krve a ostrůvky kůže, lodičky z roztrhaného papíru.

Nejdřív tam jenom tak seděl a sledoval, jak mu z ruky vytékají proudy krve.. Následně svou nezraněnou rukou pahýl nadzvedl a nasměroval jej nad svoje ústa, kde nechal horkou krev dopadat až do krku. S každým jeho úderem srdce krev vystříkla a potřísnila mu zbytky obličeje..
S každým dalším úderem krev vystříkla slaběji. Po chvilce mu hlava zapadla na stranu, vykašlal směs krve a hnusu na už tak dost ohavnou podlahu.


Tupě zíral před sebe, pomalu blednul a z jeho tváře se postupně vytrácel výraz..

„Oh ne.. NÁEIU!!!!”

Jako by mluvil nějaký smutný zlobr. Asi začínal cítit bolest, kterou si způsobil.. Vzal do ruky kus roztržené fotografie, která ležela na zemi. Zadíval se na lidi, které nikdy předtím nepotkal, na slunce, které už dlouho nespatřil.. Zamyšleně hleděl a potom mu z očí vytryskly slzy, vzal ubohý papírek a začal ho tlačit do rány v ruce..

“ÚHH AGHF Ha!!”

Křičel bolestí, ale hlavně zoufalstvím. Začal sbírat zbytky papírků a tlačil je do rány.. Se
zakvílením vstal a sebral kus masa, který ležel na stole, pokusil se ho vrátit na své původní místo... Ale všechno jen modralo a odumíralo.. Marná snaha. Krev tekla sice jako klidný potůček, ale prosakovala všechno.. S každým dalším okamžikem bolest sílila a jeho vědomí sláblo. Zoufalý se posadil zpátky do louže krve a sklopil hlavu.

Červené světlo problikávalo, místnost páchla chemikáliemi a všemožnou směsí tělních tekutin a obsahů. Uprostřed seděla zubožená postava, která již neměla dalších sil bojovat se svým osudem. Asi už nechtěl žít, nechtěl další bolest.. Už se mu zavíraly oči a byl připravený usnout..

Buch buch BUCH!!!
Najednou se na dveře ozvalo silné zaklepání.

„Je tam někdo?”
Pravil hlas na druhé straně.
„Haló”

Chvíli čekal a potom začal lomcovat s dveřmi.

„Všichni tě hledají, co tam děláš?!”

„AHGH MHU UF CHA!!!¡!”
Ozvalo se z komnaty. Snad chtěl říct nech mě bejt… nebo pomoz mi.

Poté, co se z místnosti ozval nelidský skřek, tak osobě za dveřmi došlo, že něco není v pořádku.

„Seš zraněnej? Co ti je?”
…
Bez odpovědi.
Skrčil se a škvírou na zemi pohlédl dovnitř.

Najednou se rozeběhl dolů chodbou. V oknech viděl utíkat mraky a prudký dech doprovázel jeho odhodlaný běh. Cestou viděl spoustu lidí, kteří nechápavě zírali na jeho zoufalý výraz.. Připadalo mu to jako věčnost, sváděl souboj s časem, který musel vyhrát. S každým dalším nádechem a dopadem pantofle na zem cítil, že mu docházejí síly. Běžel dále nekonečným koridorem a pohledy okolních lidí se pomalu měnily z nechápavých na ustarané, vyděšené a nakonec na zaražené. Z přelidněné chodby náhle vystoupila postava staršího muže, který se před běžícího chlapce postavil a nataženou rukou mu symbolizoval, ať zastaví. Bylo pozdě a rozběhnuté tělo narazilo do zpevněné dlaně.



Šustění přírody a zatažená obloha. Venku foukal chladný větřík a větvičky s listy poklidně cestovaly po hrubém betonu před budovou. Chodby lemovalo šero a všichni chodili tak nějak sklesle.

Bylo slyšet, jak venkovní zvon odbíjí desátou hodinu. Před onou místností se začali shromažďovat lidé. Sledovali jako zhypnotizovaní dveře, které vedly do místa zapovězeného. Stáli tam a ticho naplňovalo prostor okolo nich, i je samotné.

Auto, které zčistajasna projelo po vedlejší silnici, přerušilo klid. Hlavy se otočily.. a poté zase vrátily.

Už tam nebylo úplné ticho, někdo šeptal něco do ucha tomu vedle sebe a jiný zase pil ze své pet lahve.

Z místnosti už se neozývaly žádné zvuky. Žádné dupaní, žádné skřeky ani klepání.

Najednou z davu k dveřím povystoupila osobička. Byla v ten den oblečená celá v černém. Shodila ze zad batoh a z něj vytáhla malou svíčku, poklekla na zem a chvíli hleděla na dveře zkázy. Svou pravou ruku položila na stěnu dveří a levou na svoje srdce, zavřela oči. Sklopila hlavu a asi se snažila pochopit bolest, která byla v té komnatě uvězněna. Po chvíli vytáhla zapalovač a s ladným pohybem palce zažehla plamen. Podívala se naposledy na kus vosku a čekala snad na souhlas, aby mu naposledy mohla vtisknout naději a život. Po tichém nádechu kývla hlavou a následně plamen nasměrovala nad knot, který obratem ožil..

Úleva zaplavila okolí. Mírumilovné stíny se objevily na stěnách. Plamen vzpřímeně hořel a vosk tál. Osobička se zvedla a opatrným krokem se vrátila zpátky do davu, teď už ovšem nebyla jeho součástí...

Teplé světlo ozařovalo jejich klidné obličeje. Vonný vosk zanedlouho zaplavil celou chodbu svou uklidňující vůní. Všichni tam jenom tak stáli a snažili se vstřebat neuvěřitelně památnou a nádhernou atmosféru okamžiku, ve kterém se právě nacházeli…



(Budu rád když mi napíšete Váš názor na moje dílo nebo ho budete sdílet, když se Vám bude líbit! Děkuji :) Luboš.