Koťátko

Koťátko
„Na mlynářově plotě
viselo chcíplý kotě.
Kdo první promluví,
ten to kotě sní.“
Dětská říkanka

František měl nejraději neděli. Při procházce mohl vyváznout z těsného bytu na celé dopoledne. Malá obvykle v kočárku rychle usnula. Nebo jen klidně ležela a velkýma nehybnýma očima se dívala na oblohu, mraky a koruny stromů.
Trasu volil František většinou stejnou. Projeli mezi domy malého sídliště a potom serpentinovou cestou vystoupali lesoparkem na oblé temeno Bílého kopce. Po okruhu parkových cestiček zamířil s kočárkem k pomníku, odkud byl výhled na celé město. Jako kluk si tu s partou hrával a důvěrně znal zákoutí s lavičkami i staré třešně, po kterých se něco našplhal. Vždy si tu s pousmáním vybavil ve vzpomínkách i dětské dobrodružné útěky před hluchoněmým podivínem, který na počátku léta vždycky hlídal úrodu třešní na stromech. Tehdy jim připadal nebezpečný, když nesrozumitelně hulákal a házel po nich holí. Nikdy však nikomu doopravdy neublížil.
Pokud nebylo po dešti, František obvykle s kočárkem zamířil právě do třešňovky a s knížkou se usadil na některé ze starých laviček. Dítě už tvrdě spalo, takže si užíval tyto chvíle klidu před obědem. I cesta zpět se mu líbila, zpomaloval vždy krok, aby oddálil návrat. Z oken bytů v sídlišti vonívala hovězí polévka a smažící se řízky.
***
I tentokrát bylo příjemné teplo, jarní slunce proplétalo proměnlivé stíny větví starého stromu nad Františkovou hlavou. V parku byl klid, jen kdesi hvízdal kos, občas zabzučela moucha a od vzdálených prolézaček bylo slyšet dětské hlasy. František pohlédl na hodinky, zavřel knihu a s mírnou lítostí se zvedl z lavičky. Nepospíchal, zvolil delší okružní trasu kolem kopečku staré vodárny. Cestu tady lemovala hustá křoviska, která se místy prodírala dírami v rezavém pletivu plotu. Červené pruty svídy, pichlavé trnkové větvičky a ježaté šlahouny šípků tvořily spleť dosud průhlednou, neboť lístky na křovinách teprve vyrážely.
František náhle zahlédl v houštině cosi podivného. Na trnitých haluzích visel jakýsi chumáč chlupů. Ukázalo se, že v pichlavém zajetí uvázla mrtvolka kotěte. František zalitoval, že si vůbec této odpornosti všiml. Přesto však s jakousi odtažitou zvědavostí prohlížel detaily vlhké rozježené srsti, trčící vousy, zakalené oči a kůži vychrtlého tělíčka, kterou podivně napínaly pruty křoviny. Teprve když postřehl několik kroužících much, s rostoucím pocitem ošklivosti se odvrátil a roztlačil kočárek.
***
Během následujícího týdne si František na svůj nález nevzpomněl. Když však v nedělním dopoledni stoupal s kočárkem serpentinami, vybavil se mu obrázek drobné mrtvolky. A hlavou mu bleskla zase jakási zvědavost. I při čtení se neodbytně a rušivě vracela. A tak při návratu zamířil opět s kočárkem na cestičku kolem vodárny. S jistou dychtivostí hledal to místo, aby se přesvědčil, že mrtvé kotě tu stále je.
Stejně tak tomu bylo i v následujících několika týdnech. Vždy zamířil na to místo, aby se podíval, jak postupuje rozklad. Sám sobě se podivoval. Přibývající kovově lesklé zelené mouchy kolem očí, stále děsivější rysy drobné tlamičky s vyceněnými zuby a trčícími vousy, nafukující se břicho a plstnatějící srst mu připadaly hnusné. Přesto ho tato odpornost jaksi podivně přitahovala. S narůstajícím neklidem si morbidnost své zvědavosti uvědomoval, přesto však vždy nakonec zamířil s kočárkem na stinnou cestičku lemovanou křovím. A dokonce zrychloval krok, poháněn nepřekonatelnou přitažlivostí nechutné podívané.
***
Tato neděle nezačala příliš hezky. Venku bylo sice slunečno, ale doma panovala neurčitě napjatá nálada kvůli nanicovatému sporu s tchýní. Takové hádky neměly řešení, dokud se jim nepodaří odstěhovat. Pokazily však často celý den.
Manželčina nervozita se přenášela i na dítě, které od rána poplakávalo. Vyjet s kočárkem ven tak bylo pro Františka vysvobozením, i když dítě tentokrát dlouho neusínalo. Nakonec však strávil František na obvyklé nedělní procházce čas docela příjemně a přistihl se, že oddaluje návrat.
Když otevíral dveře bytu, manželka vyšla do předsíně.
„Jak jste se měli? Co malá? Spí ještě?“ ptala se víceméně automaticky.
„Ale jo, bylo venku hezky. Malá nespí, hraje si s koťátkem.“
Žena se zarazila mezi dveřmi kuchyně.
„Co? S jakým koťátkem?“
Naklonila se nad kočárkem. A pak už jen dlouze křičela.