Kdo se bojí, nesmí do jeskyně

   Pátek večer, to znamená jediné – odjezd!

   Tak jako každé léto, sešla se i letos jedna pětičlenná parta starých kamarádů, aby spolu strávili několik dní pod stanem a touláním přírodou. A tak jako každý rok se na to Vláďa hrozně těšil. Nahlas by to asi neřekl, nicméně i přes to, že mu lezli na nervy, se starými spolužáky už dlouho neviděl, a tak mu začali chybět. Dokonce i Honza, s nímž si nikdy tak úplně nerozuměl.

   Pokoj plný rozházených kusů oblečený se změnil v uklizené místečko s jednou plnou krosnou, botami vedle a karimatkou uprostřed. Byl připraven.

**********

   „Hele, a co ta hnědovlasá vzadu?“ ukazoval Štěpán významně na fotku v mobilu „Vždyť s tou jste se tu skoro líbali, no ne?!“

   Vláďa se zastavil a neochotně pohlédl na display kamarádova telefonu. Po chvíli mžourání se dal opět do kroku „Ne, to bylo jen v rámci jedné hry.“

   „Takže jsi fakt neměl jedinou holku? Ani jednu jedinou?“ nechápal Štěpán.

   „Ne, ani jednu jedinou,“ zavrtěl po chvíli hlavou. Zasněně se rozhlížel po nádherné jihočeské přírodě a nasával čerstvý vzduch. Po celých měsících životu ve městě se už velice nutně potřeboval provětrat.

   „A cos jako dělal?“ naléhal Štěpán dál. Jenže Vláďa už neodpovídal, místo toho jen zahloubán do vlastních myšlenek rázoval z mírného kopce dolů. K řece to nebylo daleko.

   Už, už to vypadlo, že něco řekne, jenže pak se mezi nimi zjevila Hanka.

   „Ták, mobily sem, šup! Terka s Honzou už odevzdali,“ natáhla před sebe ruce, v nichž držela stahovací pytel.

   Vláďa bez odporu sáhl do kapsy, vyndal lesklou černou krabičku a opatrně vložil k ostatním. Štěpán nebyl tak ochotný ke spolupráci.

   „Ale no tak, máme prázdniny!“ naléhal.

   „Jo, a právě proto bychom se měli kochat výhledy a ne mžourat do obrazovek, to děláme celý rok. Šup tam s ním!“

   Pochybovačný pohled s nadzvednutým obočím.

   „Slíbili jste to,“ přitvrdila.

   „No fajn!“ Štěpán rychle něco naťukal, protočil teatrálně oči a pak se rezignovaně rozloučil s objektem svého zájmu. Hanka vypadala nadmíru spokojeně.

**********

   Slunce postupně klesalo k obzoru, až v záplavě zlatavě žluté, oranžové, až krvavě rudé nakonec úplně zapadlo. Nad romantickou jihočeskou krajinou se rozprostřela tma osvětlovaná couvajícím srpečkem měsíce a nebeskou pasekou hvězd. V těchto místech nebyl v okruhu dvou kilometrů na každou stranu jediný nepřirozený zdroj světla, znečištění sem tolik nedosáhlo. A právě i kvůli tomu si našich šest dobrodruhů onu lokalitu pro dnešní táboření vybralo.

   Nyní všech šest spokojeně odpočívalo u ohně s břichy plnými špekáčků a chleba. Rozvalovali se na karimatkách u ohniště a poslouchali šum blízké řeky. Dnes byla až výjimečně klidná, skoro líná. Nepříliš hlasitý zvuk proudu narážejícího o kamení jen sem tam narušilo tiché „žbluňk“ vynořujících se rybích úst.

   „Co máte v plánu po střední?“ zeptal se do nastalého ticha Vláďa. „Chcete jít na vysokou, nebo rovnou pracovat?“

   „Tak já bych ráda na tu Ekologii, jak jsem říkala,“ chopila se slova Terka. „Vždycky mě zajímala, už ani nevím, proč jsem vlastně šla na gympl…“

   „Protože jsi měla vždycky samé jedničky a takový děcka přece vždycky jdou na gympl, ne?“ odpověděl Honza.

   „Jo to máš recht, u nás bylo těch šprtů hodně,“ přidal se Štěpán.

   „No zrovna ty máš co říkat. Tys snad nikdy neměl ani dvojku, co?“ rýpla si Hanka.

   „Ehm… ne, to neměl, ale šprt jsem nikdy nebyl,“ bránil se. „Nemusel jsem se učit, prostě do hlavy lezlo samo.“

   „Tak pardon, pane génie…“

   Zazubil se na kamarádku, „někdo musí být ten chytrý, ne?“

   „Když jsi tak chytrý, kam teda půjdeš ty? S gymplem asi těžko práci seženeš,“ ozvala se Terka.

   „Já mám jasno už, půjdu na IT!“

   „Chceš být ještě zazobanější, než teď?“ škádlila Hanka dál.

   „Jo, přesně, to abych ti mohl koupit to Ferrari, co jsem ti někdy ve druhé třídě slíbil, pamatuješ?“ zavzpomínal Štěpán, „tenkrát jsem ti chtěl koupit úplně všechno.“

   „Jasně, že se pamatuju. Ten seznam slibů je pěkně dlouhý, pořád ho někde mám. A pořád je na něm pyramida a s měkkým ‚I‘,“ uchechtla se.

   „Jo slyšeli jste o té Wenzelově jeskyni tady kousek odsud?“ nadhodil z ničeho nic Honza.

   „Jeskyni?“ ozvalo se několik hlasů současně.

   „No jasně, vždyť se tam tén… ten Kulhavej Václav oběsil, ne? To přece znáte!“ koukal na nechápavé tváře okolo, „vždyť je to úplně klišoidní strašidelná storka.“

   „Nevím jak vy, ale já si sem přišel odpočinout, ne prožívat horory,“ dal se slyšet Vláďa.

   „No jasně, jasně, jenom když už jsme tady, není to daleko…“ pokoušel Honza kamarády. „Kdy se nám zase naskytne taková příležitost?“

   Evidentně jeho nadšení nikdo nesdílel. Všichni se najednou zdáli hrozně zaměstnaní nejrůznějšími činnostmi - vytrháváním trávy začínaje a protahováním zad konče.

   „No tak Štěpo. Ty vole póď…“ zkusil to ještě.

   „Hele fakt ne, nechce mi. Tady je to fajn,“ rozhlédl se po přítomných. „Navíc co čekáš, že tam najdeš? Přízrak ze záhrobí?“

   „No, třeba, co ty víš!“ nedal se. „Fakt nikdo?“ poslední pokus. „Škoda. Tak jdu sám,“ zatvářil se rádoby uraženě, zvedl se a vyrazil. „Kdybych se nevrátil, tak koukejte aspoň dorazit na funus!“

   „Jasně,“ zavolala Hanka přes rameno a dál se věnovala šťourání klackem v ohni. „Je jak malej, co?“

   Ostatní nevypadali, že by ji poslouchali. Dál se nepřítomně věnovali důležitým úkolům, každý zabrán do vlastních myšlenek. Bez telefonů se v nich najednou rozhostil zvláštní klid, místo obrazovek pozorovali malé živočichy ve vodě i na zemi, sledovali ptáky, vnímali teplo ohně, chlad večerní rosy, vůni trávy a poslouchali šum blízké řeky. Tady byli opět sami sebou, spojeni s matkou přírodou. Nerušeni výdobytky moderní civilizace mohli dát konečně odpočinout svým informacemi přesyceným hlavám. Byli jen tady a teď.

   „Neměl by za ním někdo jít? Co když se mu něco stane, nemá s sebou mobil…“ přerušila ticho Terka.

   „Jo, to asi jo,“ pronesla Hanka hledíc do plamenů. Nikdo ale nevypadal, že by se v blízké době chystal cokoli udělat.

   „Tak já půjdu…“ Terka vstala, oprášila si mikinu a vydala se po stejné pěšině do lesa jako před chvíli Honza.

   „Počkej, jdu s tebou!“ probral se náhle Vláďa a rychlostí zajíce vystřelil z lehu do stoje, až se mu zamotala hlava. Kamarádku dohnal vzápětí.

**********

   Po pár krocích už loučku vystřídal listnatý les, jenž v korunách vlivem letního vánku příjemně šuměl. Byla už tma jako v pytli, nicméně mladé oči si rychle přivykly a neměly problém orientovat se v prostoru.

   Dvojice ťapala mlčky a nechala se podobně jako u ohně volně unášet příchozími myšlenkami. Nebo možná vůbec nemysleli a snažili se pouze vnímat okolí. Přirozené instinkty jim ve tmě zbystřily smysly, očekávajíc za nejbližším křovím zákeřného nepřítele.

   „A co bys chtěl po střední dělat ty?“ zeptala se najednou Terka.

   Vláďa evidentně překvapen otázkou chvíli něco žbleptal, až ze sebe dostal kloudnou odpověď. „Zatím nevím jistě. Snad něco s historií, nebo možná religionistiku… fakt úplně nevím. Prostě něco humanitního.“

   „Jo, to jsem si myslela. Vždycky jsi byl hodně na knížky a tak,“ pokyvovala souhlasně hlavou.

   „Ty přece taky, ne? Co si pamatuji, četla jsi kde co od Tolkiena, Lovecrafta, Pratchetta…  A taky Herriota, že? Nechtěla jsi být veterinářkou?“ vybavoval si krásné staré časy.

   „Ano, to je pravda. Jen knížky tě časem můžou omrzet, mám spíš takovou delší čtecí krizi…“ odmlčela se. „No a doktořina je těžká. Postupně přicházím na to, že mě více zajímá životní prostředí,“ dodala.

   Zrovna když chtěl Vláďa ještě něco namítnout, uviděli kousek před sebou jeskyni. Málem se již vydali ke vchodu, když z lesa uslyšeli kroky. A hlasy. Několik hlasů.

   „Co to…“ začala Terka, ale Vláďa ji přerušil s prstem položeným na ústech, aby mlčela. Lehce jí pokynul, aby ho následovala.

   Schovali se kousíček od ústí jeskyně za veliký ztrouchnivělý pařez a vyčkávali, co se bude dít.

   „Bude to sranda, neboj! Poďte, kluci!“ ozval se chlapecký hlas.

   „A já jsem jako vosk?!“ zaprotestovala nějaká dívka.

   „No, jó, tak sorry,“ dodal skoro omluvně. Blížili se.

   Ukázalo se, že jde o skupinku asi čtyř dětí, o něco mladší než Vláďa s kamarády. V rukou měli na mobilech rozsvícené baterky a vzájemně se střídavě strašili a pochechtávali.

   Terka s Vláďou na sebe pohlédli, cukali jim koutky.

   „Tak asi Honza neměl jako jediný tenhle nápad,“ zašeptala.

   Děcka ještě chvíli váhavě postávala před jeskyní. Dál se hecovali, kdo půjde první, až nakonec museli jít všichni společně. Na chvíli jejich hlasy ztichly.

   „Haló?“ ozvalo se pak velmi tlumeně z temných útrob.

   Chvíli se nic nedělo, ale pak se ozvala rána. Znělo to jako kámen, co právě narazil na stěnu a roztříštil se. Hned na to se okolím rozlehl křik a děcka celá vyděšená upalovala, co jim nohy stačily, pryč.

   Když se v dálce přestala komíhat poslední světla, vstal Vláďa a zakřičel, „Honzo!“nic. Zkusil to znovu. „Hej, kde seš?!“

   Tentokrát se další kroky ozvaly pro změnu z jeskyně. Doprovázen dusotem svých pevných bot v ozvěně, vynořil se ze tmy Honza, úsměv od ucha k uchu.

   „Hele, tak tohle už jsi fakt přehnal, kámo! Děsit nás, no prosim, ale cizí malý děcka v noci v lese? Vždyť z toho mohly mít trauma!“ pustila se do něj Terka.

   „Hele, klídek, vždyť to nic nebylo!“ hájil se, ruce před sebou v obranném gestu.

   „Má pravdu, Terko, vždyť se bát chtěli, jinak by sem nelezli…“ zastal se Vláďa viníka. „Ale je fakt, že ten šutr jsi mohl někomu hodit na hlavu, to nebylo nutné…“

   „Jakej šutr?“ uchechtl se Honza. „Vždyť jsem se jenom schoval a pak na ně udělal ‚BAF‘, to je všechno,“ koukal stále pobaveně na své kamarády.

   „Vždyť se tam ozvala rána jak prase, tos jako nebyl ty?“

   „Hele, nevím, co jste slyšeli, ale já žádnej šutr nikam neházel…“ vrtěl Honza hlavou.

   Vláďa s Terkou se na sebe úkosem podívali. Po zádech jim současně přejela vlna chladu…