Podzimní vzpomínky

Podzimní vzpomínky
...................

Letní paprsky už patřily nadobro ke vzpomínkám a vládu dávno převzal Podzim... zbylé listí ze stromů se snášelo s jemným šustěním k zemi a vítr si lehce pohrával se zbytky jejich existence.
Toho rána se Igor vzbudil s těžkou kocovinou a rozhodl se, že musí svůj život změnit od základů...Kolikrát už si to slíbil? Pětkrát? Šestkrát? Nikdy to nebyl schopný dotáhnout dál, než odložením slibu a další načatou lahví...
"Bože....moje hlava"... mumlal si, mezitím, co se konvice s vařící vodou pískáním snažila upozornit na to, že si má zalít hrnek s kávou.
Opravdu už musí se sebou něco udělat, už jen kvůli dceři, která byla vším, pro co ještě žil, pokud se jeho život s lahví alkoholu v ruce dá ještě životem nazvat. Zmizela z jeho života společně s matkou poté, co se stala ta nehoda.
Možná to nebyla nehoda, nepamatuje si vše úplně jasně, v mlhavých vzpomínkách si vybavuje jen, jak drží nůž a všude je krev a pak už byla jen tma.... a policejní cela.

Vstal z postele, zalil kávu horkou vodou a konvice konečně ztichla. To ticho přerušované pouze jemným tikotem hodin na zdi bylo najednou nesnesitelné. Vzpomínky na jeho život byly plné alkoholu, násilí... útržky, kdy jej v dětství opilý otec
zmlátil bez zjevného důvodu tak, že jeho život visel na vlásku, matka, která utápěla bolest v alkoholu, totální absence jejich zájmu, či lásky.... co z něj jiného mohlo vyrůst, než další šiřitel nenávisti, bolesti a násilí...

Vše se tehdy změnilo, když potkal svoji již bývalou ženu. Překrásného anděla, který tehdy na psychiatrii v čase, kam jej po pokusu o sebevraždu převezli, svojí něhou a pochopením odrazila ode dna a on věřil, že jeho život nabral ten správný směr.
Bohužel dočasně. Přitom se tolik snažil být jiný!

Oblékl se a vyšel z domu. Venku byl pochmurný listopadový den, ševelící kapky slabého deště dopadaly na promáčenou hlínu, ve které již začal rozklad dříve spadlých listů stromů, povšiml si rezavé veverky, která se snažila sehnat zásoby jídla, než
začne zima, a kolem domu se potulovali první temní poslové zimy - havrani, kteří ostrými zobáky porcovali popadané a zapomenuté ořechy a kaštany.
Rozhodl se vyčistit si hlavu dlouhou procházkou na místo, které měl v plánu již dlouho navštívit a doufal, že se mu uleví.
Opuštěná kaple hluboko v lese nebyla zrovna vyhledáváným místem pro procházky, říkalo se, že kaple je prokletá a že jí vládne zlý démon.
Těmhle babským pověrám nevěřil, a proto ke kapli vyrazil beze strachu a s odhodláním. Začalo opět lehce mrholit, v lesním porostu bylo naprosté ticho, jen občas bylo slyšet prasknutí větvičky, na kterou šlápl.
Cesta vedla do mírného kopce a začala se snášet mlha a měl pocit, že se sešeřilo. S údivem se podíval na hodinky, bylo teprve kolem 11 a už se šeří? Mávl nad tím rukou, je prostě podzim a je prakticky tma celý den...a šel dál.
Mezi stromy v dálce na malé mýtince se začaly rýsovat obrysy kaple. Popraskané zdi, opadaná omítka, dávná okna bez skel se zatlučenými prkny a propadlá střecha dávaly tušit, že již dávno tohle místo patří do minulosti, kterou si nikdo nemá v plánu pamatovat jako důležité.
Všiml si, že staré, kdysi zřejmě krásné dveře, byly vypáčené a pootevřené. Je snad někdo uvnitř?
Zapálil si cigaretu a porozhlížel se kolem. Na zadní straně kaple našel opřené staré jízdní kolo, které již notně ohlodala rez, celé bylo pokryté jemnou pavučinou, kterou zdobily tisíce malých kapiček z deště, o kus dál byly pod listím zbytky
potrhaného dámského deštníku s barevnými květinami (uvedomil si, že stejný měla kdysi jeho matka), na větev stromu za kaplí byla naražena panenka bez vlasů a bez očí, což v celku působilo velmi děsivě, nicméně v dnešní době by to možná mohlo být nazváno i uměním, kdoví...
Típnul cigaretu o vlhký kmen stromu, cigareta se sykotem zhasla a odhodil ji před vchod do kaple.
Opřel se do dveří a ty se se skřípotem těžce otevřely a ven se vyvalil oblak starého prachu. Rozehnal prach rukou a vešel dovnitř kaple. Malými škvírkami mezi prkny na oknech se dovnitř dostávalo trochu světla, ale pro jistotu vytáhl z kapsy kalhot mobil, kterým se rozhodl na vnitřek kaple posvítit a vše uvnitř prozkoumat.
"Haló, je tu někdo?" zeptal se jako ve stupidním béčkovém hororu, a bylo mu jasné, že i kdyby uvnitř někdo nakrásně byl, rozhodně nebude stát o jeho společnost.
Světlo baterky z mobilu klouzalo po vnitřním prostoru kaple, staré lavice, které kdysi byly snad svědkem setkání mnoha lidí, oltář, jehož sláva a lesk odešla s posledním věřícím návštěvníkem a kdysi krásné vitráže oken, které vystřídalo zatlučení prohnilými prkny...
Bylo mu smutno, jak je snadné zničit historii, budovanou léta.
Mezi lavicemi něco zašustilo. Trhnul sebou a baterku mobilu okamžitě namířil k tomu místu. Myslel si, že se mu to zdálo, ovšem s hrůzou viděl, že v tom místě je zvířený prach, který poletuje ve svitu baterky.
"Je tu někdo, kurva?" snažil se statečně zeptat ještě jednou, i když už měl stažené hrdlo strachem. Mezi lavicemi něco proběhlo znovu. Zmocnila se ho hrůza a s třesoucí rukou opět namířit k místu mezi lavicemi a uviděl odraz dvou malých
oček. "Do prdele, veverko!" ulevil si a otřel si zpocené čelo.
Oči už si zvykly na šero kaple a tak mohl baterku mobilu vypnout. Na zdech byly rozpoznatelné staré obrazy s portréty, rozhodl se je prozkoumat blíže.
Namířil světelný proud na jeden z nich a uviděl muže, který je zobrazen v dávném oblečení, snad někdy z období druhé světové války, jedoucí na kole lesní cestou. Zaujalo ho to, takový styl malby ještě neviděl, vypadal jako plastický, jen zanesený vrstvou prachu.
Podivné....pomyslel si a rozhodl se prozkoumat druhý obraz. Obraz byl zavěšený dost vysoko, divil se, proč a kdo do takové výšky měl potřebu věšet něco, co není ze země vidět, a hledal, co by mohl použít, aby se dostal na úroveň viditelnosti obrazu.
Našel polorozpadlý žebřík, opřel ho o zeď a při stoupání doufal, že příčky pod jeho váhou neprasknou. Zdruba ve třech metrech už bylo celkem dobře na obraz vidět, vytáhl tedy opět z kapsy mobil a baterkou na něj posvítil.
Na obrazu byla vyobrazena mladá, krásná žena, která v deštivém podzimním dni stála u kaple, smála se a se zakloněnou hlavou se dívala na rozevřený deštník s květinovým vzorem, který držela nad sebou.
Vykřikl hrůzou, protože ten deštník přece u kaple viděl!!! Jak v úleku zazmatkoval, zapomněl, že stojí ve výšce na žebříku, pustil se a zřítil se na kamennou podlahu. Při pádu upustil mobil, jehož display při dopadu na tvrdý povrch prasknul a baterka nadobro zhasla a vše kolem pokrylo opět podzimní šero a vlhko.
Chvíli ležel a snažil se nezmatkovat ještě víc a zkusil se pohnout, jestli nemá nic zlomeného. Tvář se mu zkřivila bolestí, když se snažil zvednout a uvědomil si, že se asi pořádně praštil do hlavy, protože při dotyku prsty klouzaly po mazlavém potůčku krve a vzhledem k tomu, jak moc ho bolela noha, ji bude mít nejspíš zlomenou, což v kombinaci s rozbitým mobilem a tím, že nikdo nevěděl, kam se chystá, byla přímo vražedná kombinace.
Přesto neztrácel naději. Je v kapli, kde dřív lidé nacházeli očistu a víru, proč by to bylo teď jiné. On se chce přece změnit!
Kolem jeho hlavy se něco ve tmě mihlo. "Zase ta pitomá veverka" pomyslel si a už tomu nevěnoval pozornost.
Snažil se spíš vymyslet, jak se odsud se zlomenou nohou a možná otřesem mozku dostane, neví, jak dlouho tam ležel a možná bude brzo tma, začala mu být zima a do mozku se mu začal vkrádat nepřítel Strach.
Mobilizoval mozek a snažil se myslet pozitivně, že určitě sem někdo přijde, možná ti blbí floutkové, co stříkají sprayem svoje tagy všude, taky už jejich nápisy byly na kapli zvěčněné, takže se sem určitě vrátí. Když ne dnes, tak třeba zítra....nebo pozítří?
Nebo pár milenců, co si v kapli budou chtít užít.... nebo....nebo.... a mysl mu zahalila tma a temnota.
Probudil se, ani netušil jak. Venku už byla naprostá tma, přesto v kapli bylo lehké šero. Nad ním stála malá holčička a měla v ruce panenku. "Co tady děláš, maličká? Kde máš maminku?" Myšlenky mu zběsile létaly hlavou, vůbec nechápal, co tady dělá malé dítě a navíc bez rodičů, v noci v téhle děsivé kapli samotné? Nemohl se pohnout, bolest mu zatemnila mozek a tělo vypovědělo poslušnost.
Kolem opět proběhla veverka. Malá holčička si sedla vedle Igora a ukázala prstem do tmy na protější stěnu. S hrůzou rozpoznával obrysy podobizny holčičky s panenkou v ruce a veverkou na stromě za ní.
Podíval se s děsem v očích na holčičku, ta se jen zlehla usmála a poslala mu vzdušný polibek a rozplynula se ve zvířeném prachu.
Igor upadl do bezedné temnoty a na stěně nad ním přibyl další obraz. Obraz muže, který stojí před kaplí a kouří cigaretu.