Stíny, které nezmizí

Nikdy to nezačíná stejně, ale vždy to končí stejně. David už několik let žil v nekonečné smyčce strachu, který ho sledoval jako věrný stín. Nikdy ho neviděl, nikdy nevěděl, odkud přichází, ale ten pocit… ten byl skutečný. Každý večer, když se slunce začalo sklánět za obzor, jeho srdce se začalo svírat úzkostí, která postupně přerůstala v ochromující strach.
Něco se k němu blížilo. Vždy.
Začalo to jedné podzimní noci, kdy se vracel domů z práce. Pršelo a město bylo zamlžené, jako by se celá krajina ztratila v šedivém oparu. David šel po prázdné ulici, když to poprvé ucítil. Ten chlad na zádech, ten tichý krok, který nebyl jeho. Otočil se, ale nikde nikdo. Zrychlil krok, srdce mu začalo bít rychleji, dech se zrychlil. Když doběhl k domu, klíče mu téměř vypadly z roztřesených rukou.
Doma bylo ticho. Ale ten pocit, že ho někdo sleduje, nepřestal.
Od té noci už nikdy nebyl klidný. Každý večer, jakmile padl soumrak, cítil přítomnost něčeho. Nebyl to zvuk ani viditelný pohyb, ale jeho mysl křičela, že někdo nebo něco je stále tam. Stíny v rohu místnosti se zdály hlubší, než by měly být. Každý šramot, každé prasknutí dřevěné podlahy ho přimělo ke zběsilému nádechu.
David se pokoušel bojovat. Snažil se najít logické vysvětlení. Navštěvoval terapeuty, vyzkoušel meditaci, dokonce se pokusil ignorovat ten neustálý pocit, že něco číhá těsně za ním. Ale bez úspěchu. Strach se nevytrácel, naopak sílil.
Jednou v noci to bylo horší než kdy předtím.
Byl to další z těch dní, kdy šedivý déšť tiše bubnoval na okna, a David cítil, že tentokrát se blíží něco většího. Něco definitivního. Stál uprostřed obývacího pokoje, veškeré osvětlení zhasnuté, jen matná záře měsíce osvětlovala jeho bledou tvář. Slyšel kroky. Ne jeho vlastní, ale kroky, které se k němu blížily chodbou. Dveře do jeho bytu byly zavřené, ale ty kroky byly uvnitř. A pak... se zastavily.
Hned za ním.
David stál jako přimrazený. Věděl, že pokud se otočí, bude to konec. Ale nemohl tam jen tak stát. Třesoucí se rukou sáhl po vypínači a stiskl ho. Světlo se rozsvítilo, a v tu chvíli se kroky začaly znovu pohybovat – tentokrát směrem k němu. David se odvážil rychle otočit, ale místnost byla prázdná.
Nebyl tam nikdo.
A přesto cítil přítomnost, jak se blíží, jak se k němu tiskne, jak se zhmotňuje do stínu v rohu. Rychle se vrátil ke stolu, vzal telefon a vytočil první číslo, které ho napadlo – svého přítele Tomáše. Telefon zazvonil třikrát, ale pak se ozval jen hlasový záznamník.
„Prosím, zavolej mi. Něco se děje. Mám pocit, že mě něco sleduje…“
Než to stihl doříct, světlo v místnosti zablikalo a zhaslo. Zůstal ve tmě.
Tentokrát už slyšel i dech. Těžký, chladný, jako by mu někdo stál přímo u ucha. Otočil hlavu a koutkem oka zahlédl tmavý obrys postavy. Něco, co tam bylo celý ten čas, jen čekalo na správný okamžik. Už to nebyl jen strach – byla to realita.
David se rozběhl ke dveřím, srdce mu bušilo tak hlasitě, že si myslel, že exploduje. Když se dostal na chodbu a zabouchl za sebou dveře, těžce oddechoval. Byl bezpečně venku. Nebo si to aspoň myslel.
Cítil úlevu jen na okamžik, protože pak, v naprostém tichu prázdné chodby, uslyšel něco, co ho zmrazilo až do morku kostí – pomalé kroky, které se k němu opět blížily. Stín, který nikdy nezmizel, byl zpět. A tentokrát ho nehodlal nechat utéct.
A pak to pochopil.
Nebyl to nikdo jiný, kdo ho pronásledoval. Nebyla to cizí postava. Byl to on sám. Strach, který v sobě nosil, se stal jeho vlastní součástí, stínem, kterého se nemohl zbavit. A ten stín, jeho vlastní temnota, ho pronásledovala stále dokola, neustále mu připomínajíc, že jediné, co před ním stojí, je on sám.
Ale teď už bylo pozdě. Stín se k němu přiblížil a David věděl, že tentokrát neuteče.