Zaprodání X.

Hned si uvědomím, že vlastně nevím, jak to udělat. Mám někoho omráčit? Nebo rovnou zabít a odtáhnout tělo? A čím zabít? Nemám žádnou zbraň. Mám. Mám zbraň. Nahmatám ji v kapse, ale jsem si celkem dost jist, že není moje. Určitě tam, ještě před okamžikem nebyla.

Má to tvar dýky, ale není to obyčejná dýka. Černé, ale lesklé sopečné sklo, obsidiánová dýka s červenými rytinami zakroucenými do podivných tvarů. Když jí držím, cítím, jak se mi zrychluje tep, jak mi buší ve spáncích a vidím, jak nepatrně září na vyřezané rukojeti. Je dokonale opracovaná, není na ní ani nejmenší rýha, nepřesnost, či chybný záhyb. Kdyby neměla někomu sebrat život, mohla by být dokonalým uměleckým dílem, pomyslím si, a ještě jí chvíli fascinovaně sleduji, než si opět vzpomenu na nepříjemný úkol, který mám před sebou.

Přestávám jí sledovat a namísto toho se zadívám do tmavého lesíka, kterým ale prosvítají na opačné straně paprsky světla. Tam vede podél lesíka vyježděná cesta a možná právě tam se mi podaří, někoho najít. Zamířím tedy do lesa a ještě se podívám k loďce, vedle které nyní stojí stín. Černá silueta, ale nepřibližuje se. Jen tak tam stojí a já pochopím, že to je právě ten, který mi nyní bude velet.

Jehličnatý lesík není moc široký, a již záhy vidím stát u cesty nějakého muže. Vysoký, urostlý, s puškou přes rameno, si prohlíží okolí. Má na sobě špinavé hadry svázané opaskem a klobouk. Něco si zapisuje do malého notýsku, ale je patrné, že si dává pozor a zbystří při každém zvuku. Zřejmě jde o lovce. Dýku zatím schovám a ani se nesnažím schovávat, či se k němu plížit. Nemám šanci v případě lovce. Namísto toho mě napadne něco jiného.

Kleknu si a naberu do ruky prach, špínu a hlínu, které si začnu roztírat na kolenou, na rukou a na ramenou, ale i přímo na dlaně a na tváře. Pokouším se vypadat vyčerpaně a dokonce si opatrně roztrhnu rukáv, než udělám pár dalších kroků, které ten lovec uslyší a prudce se otočí mým směrem. Já se pokouším o úsměv směrem k tomu muži s vrásčitou a neholenou tváří. Ten se neusmívá, spíše vypadá zmateně a sundává si pušku z ramene.

„Díky bohu,“ zvolám. „Můžete mi pomoc?“

„Kdo jste?“

„Cestuji z jihu a kůň se mi nedaleko splašil. Už asi… ani nevím, snad od rozbřesku, jdu po všech čertech, abych se dostal do Rockportu. Doufám, že jsem šel správným směrem.“

„V zásadě ano,“ řekne muž skoro nezúčastněným hlasem a ukáže na severovýchod, kam směřuje ta cesta sevřená z jedné strany lesem a z druhé strany plání. „Ještě něco potřebujete vědět? Mám pocit, že jste mi vyplašil snídani, oběd i večeři,“ řekne již vyčítavě.

„Jste lovec, že?“

„Co mě prozradilo? Všechno, co je očividné? Nebo se mě jen snažíte naštvat. Daří se Vám to.“

„Omlouvám se, ale nejsou tu nějací zloději, zločinci a banditi?“

„Co?“

„Chci říct, nemohl byste mě doprovodit do Rockportu. Pohostím Vás, nakoupím Vám jídlo a dobré pití,“ nabídnu se a lovec se usměje.

„Víte, já nejsem tak úplně obyčejný lovec. Já jsem pytlák. A lovím všechno možné. Srny, jeleny, hloupé pocestné,“ a s těmi slovy na mně namíří pušku. „Nejsem vrah, ale raději mě moc nezkoušejte. Takže všechny peníze a cennosti, které máte,“ nařizuje a já začnu vytahovat malý měšec s penězi, který jsem měl u sebe, když tu se kousek za lovcem objeví ten černý stín.

„Ať se otočí,“ zašeptá mi stín v hlavě a já mrštím měšec vedle něho, takže se musí pootočit, aby ho sebral. Zůstávám stát na místě, přeci jen nechci, aby vystřelil, a sleduji, co se bude dít.

Lovec, lapka, či co je vlastně zač, se sehne pro měšec a koutkem oka něco zahlédne. Možná je to další kořist, nějaký jelen, nebo něco podobného, řekne si, než se podívá lépe a vidí mihotající se černou siluetu, něco, co v životě neviděl. Stejně jako já. I pro mě je to čerstvá hrůza.

Lovec popadne pušku, otočí se a pokusí zamířit, čehož využiji. Lovec je tak ochromen strachem, že nevnímá, jak dupu a lámu větve svými kroky, nebo to prostě jen ignoruje. Čeho by se měl bát od pomláceného a naivního pocestného, když před ním stojí temný stín, silueta zla, z níž mu mrzne krev v žilách.

Než stihne vůbec zmáčknout spoušť, což by stejně té bytosti nejspíše nic neudělalo, tak mu zabodnu dýku do zad. S křikem padne na kolena a pokusí se otočit, čímž mi umožní uštědřit mu druhou ránu dýkou rovnou do srdce. Naposledy vydechne, pustí pušku a z jeho očí se vytrácí zbývající plamínek života. Vyprchává o to rychleji, že zemřel, jak rozhodně nečekal a já mu hledím do očí, ve kterých se vidím v odrazu jako jeho vrah a bestie, která se podřídila temnotě.

S vypětím všech sil chytnu lovce za nohy a vláčím ho zpět do lesíka, kterým jsem přišel, a co nejrychleji k loďce na pláži, aby si nás nikdo nevšiml, pokud to vůbec bude možné.

„To půjde, poškození není příliš velké, ani patrné,“ řekne Stín v mé hlavě.

„Děkuji,“ řeknu ke stínu.

„Raději to dokonči. Dost, že jsem se musel snížit k tak ubohé pomoci,“ odpovídá Stín a za pár minut už naložím mrtvé tělo do lodě.

Ještě se rozhlížím, ale na pláži nikdo není, kromě pár racků a v dálce pes, který nejspíše zabloudil. Jinak je tam úplně ticho a klid, když se taky nalodím do loďky a začnu veslovat zpět k prokletému ostrovu. Je to obtížnější s takovým nákladem, ale stále to jde. Mlha nikde není, obloha je zatažená, ale moře je jinak klidné a téměř bez vlnek, za což jsem dost rád. Aspoň se nemusím bát, že se někde převrhnu a všechno to vyjde vniveč. Dalšího člověka už bych nechtěl zavraždit.

Možná, že ten druhý měl pravdu. Zaprodal jsem se, ale to vše pro dobro rodiny, nalhávám svému ztrápenému svědomí, kterému se, ještě víc uleví, když si uvědomí, že jsem zavraždil lapku a ne nějakého obyčejného chudáka. Tím jsem přeci já, že ano? Já jsem oběť toho všeho, nalhávám si dál, zatímco pádluji směrem k tomu prokletému ostrovu.

Muž bez čelisti je pryč a stojí tam jen ten stín, u kterého vystoupím a z loďky tahám mrtvé tělo, které musím dostat ještě do Benjaminova domu. Strhaný, s bolavými rameny, zpocený a zadýchaný, dostanu mrtvé tělo do domu, kde leží Othman, kterého se snaží zmocnit právě ta druhá bytost, ta druhá věc, ten Muž bez čelisti.

„O zbytek se postarám. Jdi a žij, jak si přeješ, avšak čekej, že tě jednou navštívím,“ říká Stín v mé hlavě a já jen mlčky přikývnu.

O pár hodin později, Othman, již posedlý Mužem bez čelisti, stojí na opačné straně ostrova a jen sklesle sleduje Benjamina, jak vstupuje do moře a po různě dlouhých chvílích opět vylézá ven, bez hlavy, ale cílevědomě hledající to, co zůstalo po ocelové lodi. A vynášející na povrch ostrova. Stín v těle pytláka se k Muži bez čelisti připojí.

„Zachránil jsem svůj svět,“ řekne Muž bez čelisti Othmanovým hlasem.

„A obětoval tento, Aurelie. Je to vítězství? Svět za svět?“ namítne Stín.

 

O čtvrtstoletí později.

NIKDY necestuj na Rockport.

Můj syn si přečetl varování, které jsem nepsal a já teprve v tu chvíli pochopil, co jsem udělal. Co se stane, když někoho varujete, aby něco nedělal? Udělá to. Dává zapřáhnout koně a vyráží na cestu k Rockportu, zatímco já si uvědomuji, jakému klamu a lži jsem podlehl. Zaprodal jsem víc, než jsem chtěl…