Ruce malého zázraku

Malý Tobias se narodil v malé vesnici ukryté hluboko v horách. Od chvíle, kdy se narodil, bylo jasné, že není jako ostatní děti. Byl tichý, klidný a měl zvláštní pohled – jako by viděl do duší lidí. Jeho oči zářily zvláštním světlem, které každého, kdo se do nich podíval, naplňovalo pokojem. Nikdo netušil, co všechno se skrývá za těmito nevinnými dětskými rysy, dokud jednoho dne nezjistili, že jeho ruce dokáží něco nevysvětlitelného.
První zázrak se stal, když mu bylo pět let.
Tobiasův otec, Jakub, se při práci na poli vážně zranil. Ostrý nástroj mu prořízl ruku a krev z rány proudila proudem. Vesnice neměla lékaře a nejbližší město bylo daleko. Jakubova žena, Marie, věděla, že pokud se něco nestane, její muž zemře. Přinesli ho domů a položili na postel, kde zoufale volala o pomoc, ale věděla, že žádná nepřijde.
Tobias se jen tiše díval. Nakonec k otci přistoupil a natáhl své malé ruce nad jeho zranění. Neřekl ani slovo. Nikdo si nevšiml, co dělá, až do chvíle, kdy rána přestala krvácet. Marie k němu běžela a s hrůzou a úžasem zjistila, že jakmile se Tobiasových rukou dotkla otcovy ruky, rána se začala zacelovat. Kůže se spojovala, krev se zastavila a brzy zůstala jen bledá jizva, která by mohla být památkou na hluboký řez.
Jakub otevřel oči, nadechl se, jako by právě procitl z hlubokého spánku, a posadil se. Byl zdravý.
Marie i Jakub stáli ohromeni. Tobias se jen usmál a odešel si hrát ven, jako by se nic nestalo. Ale to bylo jen první z mnoha zázraků.
Vesnice se o tom rychle dozvěděla. Lidé začali přicházet s nemocnými dětmi, se starými rodiči, s ranami, které se nehojily. Tobias neodmítal nikoho. Kdykoliv k němu přišli, položil na ně své malé ruce a bolest ustoupila, horečky klesaly, rány se zacelily.
Brzy však Tobias začal chápat, že jeho dar má svou cenu. S každým vyléčením cítil, že z něj něco odchází. Bylo to neviditelné, ale zřetelné. Každý úsměv, kterým někoho obdaroval, mu ubral kousek síly. Každý člověk, kterého uzdravil, odnesl malou část jeho energie. Ale i přesto pokračoval. Jak mohl někoho odmítnout, když měl moc je zachránit?
Jednoho dne však do vesnice přišla žena z dalekého města. Její dcera, Anna, byla vážně nemocná. Nikdo jí nedokázal pomoci a lékaři jí dávali jen pár dní života. Zoufalá matka slyšela o zázračném chlapci a přivedla svou dceru do vesnice. Tobias, ač už unavený, ji přijal.
Anna byla bledá, její dech měl bolestivý, těžce dýchala. Matka ji položila před Tobiase na deku a se slzami v očích ho prosila o pomoc. Tobias se k ní přiblížil, jemně vzal její slabou ruku do své a zavřel oči.
Cítil, jak z něj odchází poslední zbytky sil. Anna se nadechla a její dech se zklidnil. Její bledá tvář začala nabírat barvu a když otevřela oči, její matka propukla v pláč radostí. Anna se usmála a vypadala, že je zdravá.
Ale Tobias padl na kolena.
Jeho rodiče k němu přiběhli, ale věděli, že něco není v pořádku. Chlapec ztratil všechnu energii. Jeho oči, které kdysi zářily zvláštním světlem, nyní vypadaly prázdné, vyčerpané. „Tobiasi!“ volala jeho matka, ale on se jen tiše usmál. „Všechno je v pořádku, mami,“ zašeptal, „ona je v pořádku.“
Marie si ho přivinula k sobě, ale cítila, jak jeho tělo ochabuje. Tobias obětoval všechno, co měl, aby zachránil život cizí dívky. Jeho dar, který mu byl svěřen, nebyl darem bez obětí.
S posledním pohledem na světlo světa Tobias zavřel oči a tiše odešel. Ale když odešel, jeho ruce byly stále teplé a klidný úsměv mu zůstal na rtech.
Vesnice byla zasažena smutkem, ale i úžasem. Tobias, malý chlapec, který uzdravoval, byl zázrakem, který jim byl darován na krátký čas. I když už nebyl mezi nimi, jeho zázraky zůstaly v jejich srdcích.
A tak si lidé vždy pamatovali příběh malého chlapce, který dokázal léčit dotykem, ale jehož zázrak nebyl věčný – protože za každý zázrak musel být zaplacen životní dar.