Tajuplný cizinec

Kapitola 1: Záblesk v temnotě
Valeria se opírala o elegantní dřevěný bar a pohledem sjížděla po nádherně nasvícené místnosti baru. Byla to královna svého úspěšného světa - vlastní kosmetický salon, který se stal synonymem krásy a elegance. Byla to žena, která věděla, jak ovládnout svůj osud po nepodařeném manželství, které zanechalo jizvy hluboko v jejím srdci.
Od té doby se Valeria rozhodla, že už nikdy nedovolí, aby ji nějaký muž zradil nebo způsobil bolest, kterou zažila. Byla nezávislá, sebevědomá a úspěšná. Žádný muž už neměl v jejím životě místo.
Ale přesto, při této jedné zvláštní návštěvě baru, se něco změnilo. Její pohled se setkal s pohledem muže, který stál na opačné straně místnosti. Byl to muž, který se zdál být vystřižený z reklamy na parfém - pohledný, okouzlující a s tajemným úsměvem, který jako by měl moc číst myšlenky.
Valeria byla zvyklá, že muži se kolem ní točili jako můry kolem světla. Ale tento muž byl jiný. Jeho pohled ji nepřetržitě přitahoval, ačkoliv si to nechtěla přiznat. Zdálo se, že ten pohled proniká hlouběji než kdy jindy, jako by se dotýkal její duše.
Následující chvíle byly jako z jiného světa. Valeria se ocitla u stolu vedle muže a začali spolu hovořit. Jeho slova byla jako melodická hudba, která ji omámila. Mluvil o cestách, dobrodružstvích a láskách, které změnily jeho život.
Přestože se cítila jako ve snu, Valeria nezapomněla na svoje zásady. Byla opatrná a nedovolila, aby se muž příliš přiblížil. Ale něco v jeho očích jí říkalo, že by mohla udělat výjimku. Možná to byl ten pohled, kterým ji pozval do svého světa.
...............................................
Kapitola 2: Pouto vůní a stínů
Valeria stála ve svém kosmetickém salonu, když se náhle ozvalo zaklepání na dveře. Zvedla pohled od právě naneseného make-upu a spatřila působivou kytici růží, která byla jako vzkaz tajemství. Valeria si vzala kytici do ruky a vdechovala vůni květin. Byly nádherné, ale zároveň v sobě měly něco záhadného.
Na kytici nebyl připojen žádný vzkaz, žádné jméno. Přesto věděla, kdo je poslal. Pohled na ty růže v ní probudil vzpomínky na muže z baru, na jehož pohled nikdy nezapomene. Srdce jí bušilo rychleji, když se rozhodla přijmout jeho pozvání na večeři.
Když pak stála navečer před elegantní restaurací pocítila mírné změny v myšlenkách. Byla na sebe hrdá, že si dokázala uchovat nezávislost, a přesto zároveň cítila to pouto, které ji k němu táhlo. Muž, jehož jméno dosud neznala, ji čekal u stolu s výhledem na ohromující  západ Slunce v pozadí. Byl to výjev, jako ze snu, který byl zároveň neodolatelný a záhadný.
"Budu upřímný," začal, když se Valeria posadila. "Od chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděl, jsem si byl jistý, že naše cesty se musí zkřížit." Jsi výjimečná žena po všech směrech, hledám tě celý svůj život, protože jsi přesně ta žena, kterou jsem hledal...pro svoje....Dílo...
Valeria pohlédla na jeho oči, které se zdály být hladiny temného jezera. Byla to pohledná mužská tvář, ale v jejích útrobách se něco neklidilo. Přesto se usmála a snažila se ignorovat ten nepříjemný pocit. O jakém Díle to proboha mluví?
Večeře probíhala v nekonečné řadě poutavých rozhovorů, a přestože byla Valeria zpočátku opatrná, nechala se pohlcovat mužovými slovy. Byl to mistr vyprávění a věděl, jak zaujmout.
Po večeři pozval Valerii ven na projížďku svým luxusním Audi černé barvy. Valeria se do auta posadila s nejistotou. Byla to nádherná příležitost, ale něco jí nedávalo klid. Když auto rozjelo, vzpomněla si na ten pohled v jeho očích. Bylo v nich cosi temného, co ji znepokojovalo. A také podivný pach, či pachuť nečeho, co ji zneklidňovalo a netušila proč. I to auto tím bylo nasáklé....co to sakra je?
Pohled na usínající večerní město, které cestou míjeli byl úchvatný, ale Valerii se nepodařilo úplně uvolnit. Stále měla ten podivný pocit, že něco není v pořádku. Muž vedle ní hovořil o všech možných tématech, ale Valeria nemohla přestat přemýšlet o tom, co se skrývá za tím jeho nevinným vystupováním.
Když auto nakonec zastavilo, před nimi byl nádherný výhled na město ozářené překrásným úplňkem. Muž se otočil směrem k Valerii a jeho úsměv byl teď zvláštně chladný. "Doufám, že se máš skvěle a je ti v mé společnosti aspoň tak, jak je mi skvěle s tebou. Byl to opravdu úžasný večer a chci ti za něj velmi poděkovat."
Valeria přikývla, ale i tak se v ní něco zmítalo. Byla si jistá, že se ho bojí, ale zároveň nedokázala najít rozumný důvod. Byla to ta nepopsatelná intuice, která jí šeptala, že něco není v pořádku.
...............................................
Kapitola 3: Polibek temnoty
Muž se k ní naklonil a jeho rty se spojily s jejími v hladkém, vášnivém polibku. Valeria se nechala unést, ale zároveň v jejím nitru vzplála podivná vlna nepříjemnosti. Bylo to jako kdyby se v dechu, který se mezitím stával stále více pronikavým, skrývala nějaká podivná, odpudivá esence. Esence, kterou stále nevěděla, jak identifikovat a popsat.
Když se jejich polibek konečně rozplynul, Valeria se zmateně podívala do mužových očí. Byly stále temné, ale něco se v nich změnilo. Zdálo se, že tam zpoza onoho zářivého vzhledu vystupuje cosi neproniknutelnějšího, tajemného a zlověstného.
Muž se usmál, ale ten úsměv byl teď ještě mrazivější. "Vím, že jsi od začátku cítila naše spojení," řekl. "Vím, že ti můj svět připadal jako cizí, ale teď, teď už jsi téměř celá jeho součástí."
Valeria se snažila potlačit stoupající úzkost. Stále nedokázala rozpoznat, co přesně se skrývá za tímto mužem, který jí přitahuje a odpuzuje zároveň. Byla to nejasná směs pocitů, které neuměla popsat, a to ji děsilo.
"Bavíme se o spojení?" zeptala se pokrytě, snažíc se zamaskovat svůj stále rostoucí nepokoj.
Muž se podíval ven z okna na městskou krajinu, která byla nyní osvícená pouličními lampami. "Vím, že v tobě pulzuje něco víc," řekl tajemně. "Něco, co tě nutí pohledět za zdánlivou krásu věcí."
Valeria měla pocit, jako by ji mužova slova pronikala až na samé dno její mysli. Bylo to, jako kdyby ho začala vidět jinýma očima - očima, která odhalovala nebezpečí, jenž jí před tím byla skryta. Bylo to jako hledat záblesk pravdy v temnotě.
Otočil se směrem k Valerii a jeho pohled byl teď mnohem pronikavější než kdy předtím. "Valerio, neboj se být svá," zašeptal. "Neboj se svého vnitřního hlasu. Tvoje srdce ví, že je čas přijmout pravdu."
Valeria se zatajeným dechem pohlédla do těch očí, do oné temné hlubiny. Bylo to, jako by se jí snažil vtisknout do mysli něco, co odmítala vidět. Věděla, že něco není v pořádku, ale stále se potýkala s nejistotou, co to přesně je.
Muž se naklonil blíže a políbil ji znovu. Ale tentokrát to byl polibek jiný. Byl to polibek, který se zdál být mnohem více než jen gestem náklonnosti. Byl to polibek, který Valerii zanechal na rtu zase tu zvláštní, nepříjemnou chuť.
Když se auto opět rozjelo do temnoty noci, Valeria cítila, jak se v ní bouří směs nepřekonatelných emocí. Bylo to jako tajemství, které jí unikalo, a přesto stálo nadosah.
...............................................
Kapitola 4: Stíny minulosti
Valeria se rozhodla, že musí nějak zapomenout na muže, který ji přitahuje i děsí zároveň. Rozhodla se, že si půjde po dlouhé době zase zaběhat do parku, aby se zbavila stresu a napětí. Při pohledu do zrcadla totiž zjistila, jaké stopy na ní zanechalo hektické tempo života. Její postava, která kdysi byla bezchybná, nyní odrážela nepříliš zdravý životní styl.
Svěží ranní vzduch v parku jí při běhu dával pocit úlevy. Valeria se snažila vybít svou energii a napětí. Cítila, jak tep její krve pulzuje, alespoň na chvíli jí unikávaly myšlenky na muže, který ji pronásledoval.
V hlavě se snažila třídit co se stalo ten večer a úplně zapomněla, že běží po silnici. Do reality ji vrhnulo až prudké brždění a troubení pohřebního auta, kterému vběhla přímo do cesty.
Valerii se zatajil dech, když si uvědomila, co právě viděla. Byla to náhoda? Nebo zde bylo něco víc? Zrychlila svůj běh a snažila se potlačit stoupající obavy. Něco bylo zřejmě v nepořádku, a onen muž, který jí tak přitahoval, byl teď někde ve stínech.
Druhý den jí znovu kontaktoval. Jeho hlas zněl klidněji a nějakým způsobem i upřímněji. Omluvil se za své předchozí chování a navrhl, že by se mohli opět setkat. Tentokrát ve výjimečné luxusní restauraci, kde by mohli mluvit o všem.
Valeria však cítila, že tentokrát se nechce dát strhnout. Bezpečí bylo důležitější než ta podivná spojitost, kterou mezi nimi cítila. Proto přijala jeho návrh s jednou podmínkou – že se na večeři dostaví i její dlouholetá kamarádka a zaměstnankyně ze salonu, Simona.
Na večeři dorazila Valeria s mírnou nervozitou. Měla pocit, že jí Simona možná pomůže rozluštit tu záhadu, která ji teď pronásleduje. Seděly u stolu a snažily se nedát najevo strach a obavy, a přestože se Simona snažila Valerii ulevit od napětí, stále byl znát stín nejistoty.
Muž dorazil později. Když vešel do restaurace, byl to opět on – pohledný, zdvořilý a zároveň záhadný. Přistoupil k jejich stolu a pozdravil je svým neodolatelným úsměvem, který Valerii znovu zneklidnil. Simona na něj pohlédla s mírným překvapením, ale brzy se usmála a představila se. Večer pokračoval, konverzaci vedl muž velmi obratně, až občasný pohled Simony směrem k Valerii byl plný nepochopení, z čeho že má strach, vždyť je ten muž naprosto úžasný!
Když se večer chýlil ke konci, muž se na Valerii podíval opět temnějším pohledem. "Vím, že jsi v poslední době prošla mnoha změnami a nelehkými chvílemi," řekl tajemně. "Ale neboj se, teď jsem tady, abych tě chránil."
Valeria byla zmatená. Byla to slova, která se zdála nesouviset s realitou, kterou znala. Co to muž myslel? Jak může mluvit o ochraně, když s ním spojovala stín temnoty?
A přesto bylo něco, co se nedala popřít – jeho slova jí vlastně dávala pocit bezpečí. Možná to byla ta osamělost, která se v ní probudila po rozpadu manželství. Nebo snad něco, co jí tajemný muž chtěl nasadit do mysli?
.................
Kapitola 5: Spletitá hra
Večer v luxusní restauraci byl nakonec překvapivě příjemný. Muž se choval zdvořile a zdánlivě bezstarostně. Občas se dotkl rukou Valerii a Simony na znamení pozornosti. Když se bavili, zdálo se, že se již všichni trochu uvolnili.
Večer pokračoval, muž vyprávěl své báječné historky a poté navrhl společný přípitek. K této výjimečné příležitosti objednal láhev velmi starého a drahého archivního vína. Po degustaci pokynul číšníkovi, aby všem nalil do překrásným broušených sklenic a ten se poté s úklonem a podivným gestem směrem k muži vzdálil. Zvedli sklenice naplněné skvělým vínem tmavě rudé barvy a s požitkem vychutnávali každou kapku. Když Valeria dopila, pocítila náhlou závrať. Sklenka jí vyklouzla z ruky a vše zmizelo ve tmě. Z velké nekonečné dálky slyšela ještě Simonu, která volá její jméno a pak už upadla do bezvědomí.
Valeria se probudila na chladném, tvrdém povrchu. Zkoumavě se rozhlédla a zjistila, že je spoutaná na pitevním stole. Při pohledu na své okolí ztuhla hrůzou. Místnost byla stísněná a temná, s chladnými kamennými stěnami. Zpoza stolu byly vidět regály s různými nástroji, které se zdály být nějakým způsobem neodmyslitelně spojeny s tímto místem.
Náhle se Valerii zjitřily myšlenky a vzpomněla si na Simonu. Zavolala její jméno a snažila se uvolnit spoutání, ale byla připoutaná příliš pevně. K její hrůze se zvuk ozval odkudsi z temných hlubin místnosti. Zpoza stolu se vynořil onen muž, jehož pohled byl nyní plný zla a nenávisti.
"Vítejte, dámy," promluvil s chladným klidem a hlasem, který byl velmi odlišný od toho, jaký Valerie znala. "Dnešek bude výjimečný."
Valerii se srdce rozbušilo a její mysl byla plná paniky. Zkoušela se vyprostit, ale její pokusy byly marné. Oči se jí střetly se Simoninýma očima, a v těch očích byla stejná strachem naplněná obava.
Muž se k nim přiblížil a jeho úsměv byl teď ještě více temný. "Dámy, dnes večer budete součástí zvláštního představení. A já jsem umělec, který je i znalec lidského těla."
Valerii se na chvíli vybavily všechny obavy, všechny podivné pocity, které jí tento muž vyvolal. Byla to past, do níž spadla bezbranná. A teď byla spoutaná v této podzemní kobce s jeho hrozným tajemstvím.
...................................
Kapitola 6: Temné odhalení
Muž poodstoupil a rozhrnul rudý sametový závěs, který rozděloval místnost, a odhalil hororový pohled, kterému Valeria a Simona nemohly uvěřit. Pohled na obrovské skleněné nádoby, které naplnily celé sklepení, byl něco neskutečně odporného. Každá nádoba obsahovala části, či dokonce celá těla mrtvých žen, naložená ve formaldehydu. Bylo to příšerné, a přesto tak reálné, že Valeria měla pocit, jako by snila.
Vzduch byl prosycen zápachem formaldehydu a smrti. Hrůza jí vzala dech, a když se muž promluvil, jeho slova byla chladná jako led.
"Vítejte v mém uměleckém díle," řekl, sarkasticky zdůrazňujíc slovo "uměleckém". "Tohle je mé poselství světu, poselství pravdy, kterou nikdo jiný, než opravdový umělec nepochopí."
Valerii se podlamovaly kolena a žaludek jí byl obrácený naruby. Simona dělala, co mohla, aby se nepropadla zoufalství. Jejich myšlenky byly smíšeny s hrůzou a nepochopením. Co to za šíleného muže je? Co je to za monstrum?
Muž pokračoval v chladné, monotónní řeči, vysvětlujíc své motivace a důvody pro tento hrozný čin. Vykládal o svém posedlosti uměním těla, o tom, jak se cítí, když odhaluje jeho skrytou krásu. Jak byl posedlý každou drobností, každým zvratem ženského těla.
Valeria zaslechla, jak Simona začala tichounce plakat. Její vlastní strach a nechápavost byly tak hluboké, že jí znemožňovaly myslet. Srdce jí bušilo rychleji a rychleji, a zdálo se, že vše kolem ní se hroutí.
Muž nakonec zakončil své řeči s něčím, co znělo jako výzva: "Jste tu, abyste se staly součástí mého díla. Vaše těla budou nyní inspirovat svět. Ať se blýská světlo pravdy!"
Valerii se zdálo, že vše se zpomaluje. Všechny její pocity a myšlenky se staly mlhavými, a všechno, co zbylo, byla hrůza, nezřetelná a podivně odtržená od reality. Jak byla spoutaná v této podzemní komoře, zdálo se, že se ztrácí ve vlastní noční můře.
................................
Kapitola 7: Rituál hrůzy
Valerie a Simona byly stále přivázány k pitevním stolům, jejich těla ztuhlá strachem a bezmocí. Muž, jehož zdvořilá maska byla nyní zcela pryč, začal pomalu obcházet kolem nich, s uspokojením pozoroval jejich vyděšené výrazy. Jeho oči zářily zvláštní směsí vzrušení a posedlosti, která Valerii přiměla znovu pokusit se uvolnit pouta, i když věděla, že to je marné.
"Každý skvostný kousek umění musí být promyšlený a pečlivě připravený," začal muž klidně, přičemž z jednoho z regálů vyndal ostrý chirurgický nástroj. Zkoumal ho v tlumeném světle a pak se otočil směrem k ženám. "Vaše těla budou inspirovat, ale nejdříve... musím vás přetvořit."
Jeho slova způsobila, že Valerii sevřela panika jako ledová ruka kolem srdce. Slyšela Simonin vzlyk a pocítila, jak se její vlastní tělo chvěje. Myšlenky jí prolétly hlavou. Nemůže to skončit takhle. Nesmí!
Muž přistoupil k Valerii. Naklonil se nad ní, natolik blízko, že cítila jeho dech, a konečně pochopila, proč cítila odpor, když ji políbil. Pach, kterým byl ten muž prostoupen, byl pachem Smrti a rozkladu. Jeho ruce se zlehka dotýkaly její tváře, jako by ji jemně hladil. "Bude to bolestivé," zašeptal, "ale věř mi, ta bolest má smysl. Promění tě to. A teď... začněme."
Závan vzduchu, když zvedl nůž, Valerii vystrašil do morku kostí. Oči jí zoufale těkaly po místnosti, hledala únik nebo naději. Její mysl však byla zahlcena myšlenkou na jediné – přežít. Ale jak? Jak uniknout tomuto šílenci, když byla spoutaná, bezmocná a vystavená jeho zvráceným plánům?
Zničeho nic se otevřely dveře do sklepa a dovnitř vstoupil neznámý muž .
"Co tady děláš?" ozvalo se z temného rohu. Muž se na okamžik zarazil a otočil směrem ke vchodu. Valerii sevřela naděje – možná tu byla záchrana! Ale když se podívala blíže, viděla jen dalšího muže v černém plášti, který očividně patřil do stejné pokřivené hry.
Nově příchozí muž přikývl směrem k Valerii a Simoně. "Připravuješ je na rituál?" zeptal se s mrazivým klidem.
Muž u Valerie přikývl. "Ještě jsme nezačali. Ale brzy... budou součástí něčeho mnohem většího."
Rituál? Valerii zaskočilo to slovo. Co to znamenalo? Co s nimi plánovali udělat? Bylo to víc než jen jejich smrt?
Dvojice mužů začala připravovat místnost. Jeden přinesl podivné symboly a umístil je kolem, zatímco druhý zapálil svíce, které v tom podzemí vytvářely znepokojivý, mihotavý obraz. Všechno to vypadalo jako nějaká zvrácená obětní ceremonie, a Valerii začínalo docházet, že smrt možná nebude to nejhorší, co ji čeká.
Náhle muž zvedl ruku s nástrojem a přistoupil k Simoně. "Začneme s tvou přítelkyní," řekl ledově a položil nůž k její kůži. Simona vykřikla hrůzou, ale muž se jen usmál, jako by její utrpení bylo součástí jeho plánu. "Neboj se," zašeptal jí, "brzy to skončí."
Valerie cítila, jak jí po tváři stékají slzy. Nemohla jen přihlížet, jak její přítelkyně trpí. Z posledních sil se snažila uvolnit pouta, křičela, zápasila, ale bez úspěchu. Simona křičela, jak se ostrý nůž zaryl do její kůže.
V té chvíli Valerii probleskla myslí jediná věc – pokud nepřijde zázrak, budou dalšími oběťmi tohoto sadistického rituálu. Musela najít způsob, jak se z toho dostat, i kdyby to znamenalo riskovat všechno.
......................
Kapitola 8: Bohyně
Když byl prostor kolem pitevních stolů připraven, atmosféra v místnosti se změnila. Svíčky, které muži rozmístili po obvodu sklepení, vrhaly slabé, zlověstné světlo. Jejich mihotavý jas tančil po studených kamenných stěnách a vytvářel strašidelný, zvrácený obraz tohoto podzemního světa.
Valerie i Simona ležely spoutané a bezmocné, jejich těla stále sevřená strachem a chladem, který teď prostupoval nejen jejich kůží, ale i jejich dušemi. Oba muži se postavili do středu místnosti a začali tiše odříkávat nesrozumitelné slova, která působila jako zaklínadla. Jejich hlasy se nesly místností, ozvěna jejich zpěvu se odrážela od stěn a naplňovala prostor znepokojivou energií.
Na zemi mezi svícemi byl nyní vyrytý složitý symbol – pentagram, který muži obklopili kruhem z černé soli. Uprostřed pentagramu stála soška z temného kovu – podivná a hrůzostrašná postava s ženskými rysy, ale pokřivenými a deformovanými, jako by symbolizovala utrpení a bolest. To vše dodávalo rituálu na děsivosti.
Muž, který vedl tento rituál, se otočil k Valerie a Simoně a pozvedl ruce, jako by chtěl přivolat nějakou neznámou sílu. Jeho oči teď zářily šílenstvím. "Tento rituál je starý jako samotný svět. Je to oběť bohyni utrpení a proměny. Jen skrze bolest může přijít skutečná krása a dokonalost," pronesl s hlubokým přesvědčením v hlase.
Valerie pocítila, jak se jí sevřelo srdce strachem. Co teď přijde? Co to všechno znamená? Její mysl byla ochromená hrůzou, ale přesto zkoušela najít způsob, jak se zachránit. Její oči se střetly se Simoninýma, které byly plné zoufalství, ale i náznaku naděje – možná si obě uvědomily, že musejí bojovat, i když se zdá, že naděje je pryč.
Muž vytáhl malou dýku, jejíž čepel se leskla v mihotavém světle svící. Pomalu se přiblížil k Simoně a zašeptal slova, která zněla jako prastaré zaklínadlo. "Tvé tělo bude první obětí," řekl jí a přiložil čepel k jejímu předloktí. Jemně ji řízl, krev začala stékat dolů a muž s naprostým klidem nasměroval její proud do připravené misky, kterou držel pod Simoninou paží.
Jak krev kapala do misky, druhý muž pokračoval v odříkávání zaklínadel. Jejich zpěv byl nyní hlasitější a znepokojivější, jako by sílila temná síla, kterou přivolávali. Simona tiše vzlykala, ale její oči byly stále otevřené, přičemž se střídavě dívala na Valerie a na muže.
"Vaše krev nás všechny očistí," pronesl muž u Valeriina stolu. "Je to dar, který přináší světlo do temnoty, krásu do hrůzy."
Valerie cítila, jak se jí žaludek svírá nevolností. Chtěla křičet, chtěla utéct, ale byla spoutaná a bezmocná. Sledovala, jak muž přistoupil k ní, přičemž jeho oči zářily jako ty šílené plameny, které ji naplňovaly hrůzou.
Přiložil dýku k Valeriině paži a řízl ji podobně jako Simonu. Cítila bolest, ale co bylo horší, cítila i něco jiného – jako by se kolem ní rozprostírala temnota, která pomalu pohlcovala její mysl. Krev stékala do misky, a jak zpěv mužů sílil, začala mít pocit, že vše kolem ní začíná vířit.
Najednou se začala třást zem. Svíčky zhasly, a místnost pohltila naprostá tma. Valerii se zdálo, že slyší zvuky, jako by někde daleko něco sténalo, jako by sama země odpovídala na tento rituál. Pak se ozval tichý, chraplavý šepot, který se rozléhal kolem nich: "Přicházím…"
Z místa uprostřed pentagramu se začalo zvedat něco, co se nedalo popsat lidskými slovy – temná, prohnutá postava, z jejíhož těla se linula černá mlha. Bylo to jako živoucí stín, který se napínal a vlnil v prostoru. Obě ženy cítily, jak se jejich hrůza mění v naprostou paniku.
Muž triumfálně vykřikl: "Teď jste součástí něčeho většího! Bohyně vás přijala!"
Temnota obklopila Valerii i Simonu a naposledy jim obklopila vědomí.
...............
Kapitola 9: Temnota a zvrat
Temnota pohltila místnost, jako by se vnitřní světlo všech svící a ohňů uhasilo pod náporem něčeho mnohem staršího a zlého. Valerii zaplavil strach, když pocítila, jak se temná energie shromažďuje kolem ní, Simony i mužů. Byla to nepopsatelná síla, která se valila sklepem a vtahovala je všechny do něčeho neznámého a děsivého.
Postava stvořená ze stínů, vynořující se z pentagramu, se přibližovala, její černá mlha se vlnila jako živoucí tvor. Když dorazila k Valerie a Simoně, obě ženy cítily, jak jim po těle přeběhl ledový chlad, jako by se temnota dotýkala přímo jejich duší.
Muž, který vedl rituál, se triumfálně smál. „Bohyně vás přijala! Jste součástí jejího díla, součástí věčné krásy, bolesti a nesmrtelnosti!“
Valerie se však v té chvíli odvážila udělat něco, co překvapilo i ji samotnou. Místo, aby se poddala hrůze, kterou cítila, zaměřila svou mysl na to jediné, co jí zbývalo – vztek. Vztek na muže, který je do této situace přivedl, vztek na celé to zvrácené šílenství. Vztek jí dodal sílu, a i když byla stále spoutaná, něco v ní se probudilo. Cítila, jak se její mysl rozjasňuje, jako by temnota, která ji obklopovala, mohla být ovládnuta.
Pak si uvědomila něco nečekaného – ta síla, která byla přivolána, nebyla spoutaná pouze rituálem, byla živena i emocemi. A Valeriin odpor a vztek ji začaly ovládat.
„Ne!“ vykřikla Valerie, její hlas byl silnější, než čekala. "Tohle nepřijmu!“
Muž se otočil a zpozorněl. „Co to děláš?“ zamumlal, když si uvědomil, že energie v místnosti se mění. Postava bohyně utrpení, která se formovala, začala ustupovat, jako by najednou váhala.
Valerie se zhluboka nadechla a soustředila svou vůli, jako by volala temnou sílu zpět. Stíny kolem ní se přestaly pohybovat směrem k jejímu tělu a začaly se vracet zpět k pentagramu. Bohyně utrpení byla zmatená, jako by její moc byla narušena něčím, co nečekala – bojem za přežití.
„To není možné!“ zasyčel muž a přistoupil k Valerie, zatímco se snažil znovu uchopit kontrolu nad rituálem. Napřáhl k ní dýku, ale ve vzduchu zůstala viset neviditelná bariéra, kterou sama Valerie vytvořila. Její vnitřní síla začínala přehlušovat temnou energii. Bohyně, která se zvedla z pentagramu, nyní ztrácela svou moc, její stínová forma se začala rozpadat.
Valerie zavřela oči a soustředila se. V jejím nitru se objevila zvláštní síla, kterou nikdy předtím necítila. Bylo to, jako by se spojila s něčím starodávným, něčím, co existovalo ještě před temnými rituály a posedlostí smrti. Bylo to Světlo. Cítila, jak její pouta povolují, a o okamžik později stála na nohou.
Muž se vrhl na ni, dýku stále v ruce, ale jakmile se přiblížil, Valeria zvedla ruku a z její dlaně vytryskla nečekaná síla, která ho odmrštila zpět. Muž narazil do zdi a spadl na zem, jeho dýka sklouzla po kamenné podlaze.
Simona zírala v šoku, neschopná uvěřit tomu, co viděla. Valeria, která stála před ní, nebyla tou ženou, která zoufale hledala únik. Byla silnější, jakoby probuzená k něčemu většímu.
„Bohyně...“ zašeptal muž na zemi, když se pokusil postavit. „Tahle žena... není obyčejná...“
Valerie přistoupila k pentagramu, kde se stín bohyně téměř rozplynul. Temnota se stahovala zpět do země, ale než zcela zmizela, Valerie uslyšela její šepot, varování, které jí zůstane v hlavě: „Přijde čas, kdy se znovu setkáme…“
Jakmile se vše uklidnilo a temná energie zmizela, místnost byla najednou tichá a chladná. Valerie se podívala na Simonu, která se pomalu zvedla z pitevního stolu. Obě byly otřesené, ale živé.
Valerie se otočila k mužům, kteří leželi na zemi bezmocní a v šoku. Jejich moc byla zlomena, a spolu s ní i jejich zvrácený rituál.
„Tohle je konec,“ pronesla Valerie pevným hlasem. „Ne pro nás, ale pro vás.“
Obě ženy se rychle zvedly a zamířily ke dveřím. Když vyšly z podzemního sklepení a světlo dne je zaplavilo, Valerie si uvědomila, že v sobě objevila něco, co nemohla předtím vidět. Sílu, která jí zachránila život.
Ale v hloubi duše věděla, že šepot té bohyně, který uslyšela, nebyl jen prázdnou hrozbou. Ten čas jednou přijde. Ale až přijde, ona bude připravená.