Tajuplný cizinec II.

Tajuplný cizinec: Díl II

 

Kapitola I. Stíny minulosti

Valeria a Simona se po osudové noci uchýlily do odlehlého domu na kraji lesa, doufajíc, že konečně najdou klid. Dny plynuly pomalu, naplněné tíživým tichem, které však bylo paradoxně uklidňující. Zdálo se, že jsou v bezpečí.

Ale jen na chvíli.

Jednoho podvečera, když Simona stála u kuchyňského okna, zahlédla postavu v dálce. Byla to jen silueta – vysoká, nehybná, obklopená zamlženým přísvitem padajícího soumraku. „Valerio,“ zašeptala Simona a sevřela hrnek, až jí zbělaly klouby. Valeria přiběhla, ale venku už nikdo nebyl. Jen stromoví se jemně kývalo ve větru.

Od té chvíle se začaly dít podivné věci. V noci se z lesa ozývalo slabé šeptání, které nešlo ignorovat. Jednoho rána našly na prahu vzkaz, napsaný krví: „Není kam utéct.“

Simona se začala propadat do paranoie. Cítila, že je někdo sleduje, i když nikdo nebyl vidět. Valeria zůstávala na venek klidnější, ale i její noci plné nočních můr byly stále víc děsivé. Zdály se jí sny o hluboké studni, do které padala, zatímco tajemný cizinec ji pozoroval s výsměchem z okraje.

Jednoho dne se Valeria rozhodla konfrontovat strach. Vyšla do lesa – Simona ji sice prosila, aby to nedělala, ale Valeria věděla, že musí. Přece nemohou žít ve věčném strachu.

V lese našla starou, zpola rozpadlou chatrč. Dveře byly pootevřené, a uvnitř bylo cítit zatuchlé dřevo a chlad. Na stole uprostřed místnosti ležela fotografie – jejich fotografie. Byla na ní Valeria a Simona, zachycené během jedné z mála šťastných chvil předtím, než jejich život zatemnil cizinec. V rohu fotografie stála rozmazaná postava. Valeria zavrávorala. Jak je to možné?

Za jejími zády se ozvaly kroky.

Kapitola II. Beze jména, beze stínu

Valeria stála strnule uprostřed chatrče, fotografie jí vypadla z ruky a dopadla na podlahu. Kroky se přibližovaly – pomalé, odměřené, jako by si někdo vychutnával každou vteřinu jejího strachu. Otáčela se pomalu, každou svalovou buňku ochromenou hrůzou, a spatřila jen prázdnotu. Kroky však nepřestávaly.

Zdály se být všude. Nad ní, za ní, v ní.

„Valerio,“ ozvalo se tiše. Hlasy zněly jako šeptání tisíců lidí najednou. V očích jí začaly tancovat mžitky a svět kolem se rozmazal. Zmocnila se jí panika, která jí přikazovala utéct. Otočila se a vyběhla z chatrče zpět do lesa, ale cesta, kterou přišla, zmizela. Stromy se zdály vyšší, kmeny blíž u sebe, jako by je les sám nutil zůstat.

Mezitím Simona doma cítila, jak se něco změnilo. Ve vzduchu viselo napětí tak husté, že se skoro nedalo dýchat. Když chtěla zavřít okno, z lesů se ozvalo táhlé kvílení, jako by někdo umíral. „Valerio!“ vykřikla. Ale odpovědí jí bylo ticho.

Rozhodla se ji jít hledat. I přes strach, který ji ochromoval, vzala baterku a nůž, který našla v kuchyni, a vydala se směrem, kde byl les.

Valeria mezitím běžela dál, když se jí pod nohama objevila průzračná řeka, která předtím neexistovala. Stála na břehu a snažila se uklidnit, když si všimla odrazu ve vodě. Nebyla tam sama. Vedle jejího odrazu stála postava – vysoká, zahalená do černého hábitu, s tváří zahalenou stínem. Když se otočila, nikdo tam nebyl. Ale ve vodě stále byla.

Hlas se ozval znovu, tentokrát přímo u jejího ucha. „Vidím tě, Valerie...“

Chtěla křičet, ale žádný zvuk z ní nevyšel. Podlomila se jí kolena a spadla na zem. Najednou cítila, jak ji něco chytlo za kotník. Voda začala bublat, jako by v ní něco žilo. V poslední vteřině se vzpamatovala, vytrhla nohu a utíkala hlouběji do lesa.

Simona došla k chatrči a našla na zemi fotografii. V rohu se místo rozmazané postavy nyní rýsovala tvář – bledá, bez očí, jen s úšklebkem, který byl příliš široký na lidskou tvář. Ze stěn chatrče začala prosakovat černá tekutina a vzduch zhoustl.

„Simono,“ ozvalo se za ní. Otočila se a spatřila Valerii, která však vypadala jinak. Oči měla prázdné, jako by byla v transu, a z úst jí kapal ten samý černý sliz. „Utíkej,“ zašeptala Valeria hlasem, který nebyl její.

Simona začala couvat, ale chatrč jako by se zmenšovala. Stěny se k ní blížily, a když se otočila ke dveřím, tam stál ON. Tajemný cizinec. Stín bez obrysu, prázdnota v lidské podobě. Podívala se mu do místa, kde měla být tvář, a svět se kolem ní začal rozpadat.

Kapitola III– Probuzení

Valeria se probrala na zemi v lese. Chladné jehličí se jí lepilo na tvář, a v ústech cítila kovovou pachuť, jako by byla dlouho v bezvědomí. Náhle ji zaplavila vlna vzpomínek – chatrč, kroky, hlas. A Simona.

„Simono!“ vykřikla. Odpovědí jí bylo ticho, ale něco ji nutilo jít zpět k chatrči. Cítila, že Simona tam je, nebo spíš... že tam byla.

Když došla na místo, chatrč byla pryč. Zbyl jen popel, jako by shořela před mnoha lety. Ale na zemi ležely dvě věci – fotografie, nyní úplně černá, a Simonin nůž. Valeria sevřela rukojeť nože, snažíc se potlačit strach, který jí svíral hrudník.

A pak to uslyšela – hlas, tentokrát tichý a prosebný. „Valerio... pomoz mi...“

Simona se ocitla ve tmě. Nepamatovala si, jak se tam dostala. Poslední, co viděla, byl ON – jeho tvář, pokud se tomu dalo říkat tvář, a pocit, že její mysl je trhána na kusy.

Nyní stála v nekonečné temnotě, kde neexistoval čas ani prostor. Cítila, jak ji něco obklopuje – stíny, které nebyly stíny, pohybující se, šeptající, dotýkající se její kůže. „Kde to jsem?“ vykřikla, ale její hlas se ztratil v prázdnotě.

Najednou se před ní objevila postava. Valeria? Ne, byla to jen iluze. „Simono,“ řekl hlas, který napodoboval Valerii. „Pojď ke mně.“ Simona však zaváhala. Něco v té postavě nebylo správné – pohybovala se, jako by byla složena z tisíce malých částic, které se neustále měnily.

A pak přišla bolest. Ostrá, pálivá, jako by ji někdo trhal zevnitř. „Jsi moje,“ zašeptal hlas. „Navždy.“

Valeria cítila, jak se jí hroutí svět. „To není konec,“ šeptala si, svírajíc Simonin nůž. Ale les kolem ní se měnil – stromy byly nyní křivé, kmeny pokryté podivnými symboly, které jí připomínaly runy, jež viděla v knihách o starých kletbách.

Cesta ji dovedla k rozsedlině ve skalách, kterou předtím neviděla. Z pukliny vycházel podivný zápach – směs spáleného masa a zatuchliny. A pak znovu slyšela Simonin hlas. „Pomoz mi, Valerio...“

Bez přemýšlení vstoupila dovnitř. Chodba byla temná, klikatá, a každý krok ji táhl hlouběji do nitra země. Konečně se dostala do velké jeskyně, kde stál ON. Tajemný cizinec. A vedle něj... Simona, visící ve vzduchu jako loutka, s očima prázdnýma, jako by byla uvězněná ve vlastním těle.

„Nechte ji jít!“ vykřikla Valeria, její hlas se odrážel od stěn.

Cizinec se pomalu otočil. „Přišla jsi si ji vzít?“ zašeptal. Jeho hlas zněl jako vítr protékající skrz mrtvé větve. „Dobrá. Ale bude to něco stát.“

 Kapitola IV – Oběť

Valeria stála proti cizinci, srdce jí bušilo tak, že se jí zdálo, jako by ji to mělo roztrhat zevnitř. Simona visela nehybně vedle něj, jako bezduchá schránka, ale v jejích očích se zračil stín uvězněné duše.

„Co ode mě chcete?“ zeptala se Valeria, její hlas byl pevnější, než čekala.

Cizinec se pohnul. Každý jeho pohyb byl pomalý, nenucený, jako by věděl, že má veškerý čas světa. „Tebe,“ řekl prostě. „Není to snad jasné?“

Valeria sevřela nůž, ale cítila, že proti němu nemá žádnou šanci. Cizinec nebyl z tohoto světa. Nebyl živý, nebyl mrtvý – byl něčím mezi. Silou, která si brala, co chtěla, a nikdy nepřestávala.

„Nechte ji jít. Vezměte si mě místo ní,“ vyhrkla, aniž by se nadechla. Slova jí připadala cizí, jako by ani nepatřila jí.

Cizinec se zastavil. „Oběť?“ jeho hlas zněl zvědavě. Pak se zasmál – chladným, prázdným smíchem, který jí v uších rezonoval jako ozvěna. „Dobrá. Ale tvá duše mi nebude stačit. Potřebuji tvou vůli, tvou mysl. Všechno, čím jsi.“

Valeria zavřela oči. Myslela na Simonu. Na její smích, na společné chvíle, kdy byly ještě šťastné. A věděla, že není jiná možnost.

„Beru vaši nabídku,“ řekla.

Simona spadla na zem, jako by byla propuštěna z neviditelného sevření. S třesoucíma se rukama otevřela oči a pohlédla na Valerii. „Ne!“ zakřičela, když pochopila, co se děje. Ale Valeria už k ní otočila poslední pohled.

„Běž, Simono. A nezastavuj se.“

Simona cítila, jak ji něco táhne pryč. Neviditelná síla ji unášela z jeskyně zpět do lesa, zatímco kolem ní se svět rozpadal – země se třásla, stěny pukaly a temnota polykala vše, co jí stálo v cestě.

Valeria cítila, jak její tělo ztrácí pevnost. Cizinec se k ní přiblížil a natáhl ruku. Jeho dotek nebyl fyzický, ale pronikal do jejího nitra, trhal ji na kusy. Všechno, co byla, všechny její vzpomínky a myšlenky, byly nasávány do prázdnoty, kterou představoval.

A pak přišla tma.

Epilog

Simona se probudila uprostřed lesa, obklopená tichem. Valeria nikde nebyla. Les už nebyl temný ani strašidelný – vypadal obyčejně, až klidně. Ale Simona věděla, že to nebyl konec.

Na pařezu našla Simonin nůž. Na čepeli byla vyrytá slova, která tam předtím nebyla: „Žij. Za nás obě.“

Simona se rozplakala. Věděla, že Valeria obětovala vše, aby ji zachránila. Ale v hloubi duše cítila, že cizinec nezmizel nadobro. Jeho stín se skrýval někde v její mysli, tiše vyčkával, kdy se znovu objeví.

A ona věděla, že ten den přijde.

Kapitola V: Tajemný rituál

Simona se zoufale snažila uniknout, ale les, který ji obklopoval, byl stále temnější a nepřátelštější. Stromy se k ní skláněly, jejich větve vypadaly jako kostnaté paže, které se snaží zachytit její kroky. Hluboko v jejím nitru se ozýval známý hlas – tichý, šeptavý a všudypřítomný.

„Nemůžeš utéct, Simono. Patříš mně.“

A pak se před ní zjevil on – Tajemný cizinec. Jeho postava byla temná, neprůhledná, jako živý stín. Ale tentokrát nepřišel sám. Držel v ruce knihu, starý svazek s pokroucenými symboly na deskách.

„Myslela sis, že mi unikneš?“ řekl, jeho hlas zněl jako trhliny v ledu. „Ale dnes to skončí. Ty a já... spojíme se navždy.“

Simona byla svázána neviditelnou silou a odnesena k chrámu, který kdysi hledala. Cizinec však neměl v úmyslu přivolat Bohyni, aby ji zničil – chtěl Bohyni ovládnout.

Chrám byl nyní temným labyrintem, jehož stěny pulsovaly jakousi živoucí energií. Simona byla přinucena klečet uprostřed, zatímco cizinec otevřel knihu a začal pronášet slova, která jí zněla cizí, ale nesmírně mocná.

Země pod nimi se otřásala. Symboly, které cizinec vykreslil krví, se rozžhavily do oslnivé rudé barvy. „Přijď ke mně, velká Bohyně,“ volal. „Přijď a přines mi svou moc!“

Simona věděla, že musí něco udělat. Nemohla dovolit, aby cizinec získal nadvládu nad bytostí, která byla zdrojem nepředstavitelné síly. Ale její tělo bylo ochromeno. Jediné, co jí zbylo, byla mysl. Zavřela oči a začala si představovat Valerii. Její hlas, její smích, její sílu.

A pak to přišlo. Jemné, ale nepopiratelné spojení. „Jsem tady, Simono,“ ozval se Valeriin hlas. „Ukaž mi cestu zpět.“

V okamžiku, kdy rituál dosáhl svého vrcholu, zpod země vytrysklo oslepující světlo. Cizinec se vítězoslavně usmál, věříc, že Bohyně je nyní jeho. Ale když se záře usadila, před ním stála Valeria.

„Ne!“ zakřičel, jeho hlas naplněný hrůzou.

Valeria byla jiná. Byla ztělesněním samotné Bohyně – její oči zářily zlatým světlem, její tělo pulsovalo mocí. Ale v jejím výrazu bylo něco chladného, neúprosného.

„Hledal jsi Bohyni,“ řekla klidně. „A teď ji máš.“

Bitva mezi nimi byla prudká a nemilosrdná. Valeria a cizinec proti sobě vrhali síly, které si Simona ani nedokázala představit. Chrám se hroutil, země pukala, a vzduch byl plný výkřiků a výbuchů energie.

Nakonec se Valeria postavila nad bezmocného cizince, jehož stínová podoba se rozpadala. „Tvoje vláda skončila,“ řekla. Otevřela bránu do Pekla, jejíž žár naplnil prostor, a bez milosti ho uvrhla dovnitř.

Když bylo po všem, Simona se ocitla na zemi, chrám kolem ní byl v troskách. Valeria stála nad ní, stále ve své božské podobě. „Je konec, jsi volná“ řekla tiše.

Simona cítila smutek i úlevu. „Co teď bude s tebou?“ zeptala se.

Valeria se usmála, ale její úsměv byl smutný. „Toto není svět pro mě. Ale pro tebe ano. Žij, Simono. A nezapomeň na mě.“

A pak zmizela, zanechávajíc Simonu v ruinách chrámu.

Ta zůstala v tichu a v šoku sedět, hleděla na trosky kolem sebe a přemýšlela. Tajemný cizinec byl pryč, ale její svět už nikdy nebude jako dřív.

V hloubi srdce však cítila nový klid. Valeria jí dala druhou šanci. A tentokrát ji Simona nehodlala promarnit.

Kapitola VI – Nový začátek

Po událostech v chrámu zanechala Simona svůj minulý život daleko za sebou. Díky Valeriině oběti a božské moci, která přetvořila její mysl, byly vzpomínky na Tajemného cizince i temné události, které ji pronásledovaly, z její mysli vymazány. Jediné, co zůstalo, byla podivná prázdnota – a jméno Valeria, které jí zůstalo hluboko v srdci, i když nevěděla proč.

Začala nový život ve městě, kde nikdo neznal její minulost. Byla silná, odhodlaná a plná naděje. Časem potkala muže jménem Daniel – laskavého, trpělivého a takového, který ji dokázal rozesmát i ve dnech, kdy si myslela, že smích už nikdy neucítí. Zamilovali se a rozhodli se založit rodinu.

Když Simona zjistila, že čeká dítě, v jejím srdci se objevil zvláštní pocit. Bylo to něco víc než radost – bylo to, jako by se probouzela část její duše, která byla dlouho ztracená. Bez váhání věděla, jaké jméno dítěti dá.

„Bude se jmenovat Valeria,“ oznámila Danielovi jednoho večera, když seděli na verandě pod hvězdami. „Nevím proč, ale cítím, že to tak musí být.“

Daniel jí s úsměvem pohladil bříško. „Je to krásné jméno. Naše Valeria bude zvláštní, vím to.“

Když Valeria vyrostla, bylo jasné, že má v sobě něco jedinečného. Už jako malé dítě měla chvíle, kdy se zdála být nepřítomná, jako by naslouchala něčemu, co ostatní nemohli slyšet. Občas pronesla větu, která Simona rozechvěla – něco, co připomínalo dávno zapomenuté události.

Jednoho dne, když bylo Valerii osm let, seděla na zahradě a hrála si s květinami. „Mami,“ řekla náhle, „myslíš, že lidé mohou mít dva životy? Že se můžou vrátit, když něco nedokončili?“

Simona na ni udiveně pohlédla. „Proč se ptáš, zlatíčko?“

Valeria se na ni podívala očima, které byly až příliš moudré na její věk. „Jen tak. Občas mám pocit, že jsem tady už byla. Že jsem tě znala... dřív.“

Jak roky plynuly, stávaly se tyto okamžiky častějšími. Valeria mluvila o věcech, které Simona nechápala – o chrámu, o světle a stínech, o ženě, která jí říkala, že musí chránit Simonu za každou cenu.

Jednoho večera, když Valerii bylo třináct, zašla za Simonou do jejího pokoje. „Mami, musím ti něco říct,“ začala vážně. „Pamatuju si... pamatuju si tebe. Ale jinak. Jako kdybys byla ztracená a já tě musela najít.“

Simona cítila, jak jí srdce buší. „Co tím myslíš, Val?“

Valeria zavřela oči. „Myslím, že jsem byla někdo jiný, než jsem byla tvoje dcera. A myslím, že jsem tě milovala tak, jako nikdo jiný na světě.“

Simona ji pevně objala. Netušila, co si o tom myslet, ale věděla, že láska, kterou cítila k Valerii, byla nezničitelná.

Valeria byla jiná, ale zároveň byla tím nejlepším, co se Simoně mohlo stát. Byla novým začátkem, mostem mezi minulostí a budoucností. A přestože temné stíny Tajemného cizince byly pryč, Simona věděla, že příběh ještě neskončil.

Protože ve Valeriiných očích občas zahlédla něco nečekaného – záblesk zlata, který připomínal moc Bohyně.

Kapitola VII – Znovuzrozená minulost

Valeria se stávala ženou. Byla bystrá, odvážná, a i když její oči často zračily moudrost, která překračovala její věk, nikdy neztrácela dětskou hravost. Simona si říkala, že možná všechno zvláštní, co její dcera říkala, bylo jen projevem fantazie. Ale pak přišla noc, která změnila vše.

Byl to chladný zimní večer, kdy město zahalila mlha hustá jako mléko. Valeria se vydala na procházku, jak měla ve zvyku, aby si vyčistila hlavu. Simona ji sledovala z okna, trochu nervózní z té husté bílé tmy. Ale když se Valeria nevracela ani po hodině, její obavy přerostly ve strach.

Simona ji našla na louce za domem. Valeria stála nehybně, její tělo obklopené jemným světlem, jako by ji ochraňoval štít neznámé energie. A před ní... stín.

Byl to on. Tajemný cizinec.

„Nemohu tě nechat jít,“ řekl, jeho hlas hluboký a pronikavý jako ozvěna. „Jsi příliš cenná. A tentokrát neuděláš tu chybu, že mě porazíš.“

Valeria neucouvla. Její mladý obličej byl klidný, ale v očích jí planula síla. „Ty nechápeš,“ odpověděla tiše. „Já nejsem ta, kterou znáš. Ale zároveň jsem. A tentokrát jsem připravená.“

Simona stála jako přikovaná. Cítila, že je svědkem něčeho, co přesahuje lidské chápání. A pak se to stalo. Valeria natáhla ruce a stín začal klesat na kolena.

„Pamatuješ si mě?“ pronesla Valeria, její hlas najednou naplněn něčím starodávným, mocným. „Já jsem ta, která tě poslala do Pekla. A jestli si myslíš, že teď získáš druhou šanci, mýlíš se.“

Simona si uvědomila, že její dcera už není jen Valerií. Byla ztělesněním její zesnulé přítelkyně – Valerie, která kdysi obětovala svůj život, aby ji zachránila.

Tajemný cizinec bojoval, ale jeho síla byla slabší. Valeria ho pevně držela v moci, která překračovala jeho vlastní. Simona, ač zmatená a zděšená, cítila, že musí něco udělat.

„Valerie!“ vykřikla. „Je to tvoje šance! Dokonči to jednou provždy!“

Valeria se na ni podívala, její zlaté oči plné síly i lásky. „Sbohem, mami,“ zašeptala. „Miluju tě.“

Poté se obloha rozsvítila oslepujícím světlem. Tajemný cizinec se rozpadl na prach, který zmizel v záři. Valeria stála na místě, dokud světlo nepohaslo.

Simona se k ní rozběhla, ale když k ní dorazila, Valeria byla na zemi, bezvládná. Nebyla mrtvá, ale její oči ztratily ten zvláštní zlatý třpyt. Byla zase jen dospívajícím dítětem.

„Mami?“ zašeptala slabě. „Co se stalo?“

Simona ji pevně objala. „Všechno je v pořádku, Val. Už je po všem.“

Tato noc byla posledním zásahem minulosti do Simonina života. Tajemný cizinec byl navždy zničen, a Valeria mohla konečně žít svůj život svobodně. Ale Simona věděla, že její dcera není obyčejná.

Jak Valeria rostla, zářila zvláštní vnitřní silou. Byla jiná, ale zároveň byla tou samou dcerou, kterou Simona milovala nade vše, a která ji připomínala její nezapomenutelnou kamarádku, která za ni položila vlastní život.