Jaro

Všude kolem mne je spousta zeleně. Palmové listy sahající až k zemi, bambusová křoviska, obrovské listy vyrážející z miniaturních kmenů. Rostliny, které neumím pojmenovat. Ano, takhle vypadá džungle. A těch květů všude kolem – a ta vůně, ta vůně. Je to směs všeho, všeho kolem. Vůně květů se zde mísí se zápachem tlejícího listí, do toho skoro stoprocentní vlhkost. (nádech) Sůl.
Otočím se, za mnou ani ne dvacet metrů je moře. V té směsi rostlin není prakticky vidět. Prozrazuje ho jeho šum a rackové. Ne rackové sami, ale jejich křik.

Džungle, deštný prales mne pohltil – je všude kolem, já se cítím sám a opuštěný. Nevím padá na mne tento prostor, který neznám, zároveň je tu i jeho krása. Směr pocitu a vjemu. Džungle jak vůkol, tak vně.
Džungle.

Dva kroky nalevo ode mne klečí dívka. Najednou se necítím tak sám. Vím, že je to hloupost, ale když jsem ji spatřil v tom cizím krásném a zároveň stísněném prostoru, jsem šťastný. Dívka je mírně natočena ke mně. Levou paži zvednutou a opřenou o kmínek bambusu. Její strnulost naznačuje, že jediné, co ji na okolí zajímá, jsou zvuky. Naslouchá. Zdá se, že má přítomnost ji vůbec nezajímá. Mám proto čas si jí důkladně prohlédnout. Na první, druhý, třetí pohled je nádherná. Její štíhlá a zároveň prvotřídně vytrénovaná postava ...ta tmavě hnědá pleť - „Míšenka, možná“ - a její šaty. Tomu se nedá říkat šaty, ta dívka je prakticky nahá. Korálky vyšívaný opasek s bederní rouškou, která nezakrývá ani celý zadeček. Dává tušit, že kalhotky se pro tuto ženu vůbec nehodí.
Ten hadřík, co jí zakrývá prsa, se halenkou nemůže nazvat ani náhodou. Jak má zvednutou ruku, odkrývá celé skoro dětské levé prso. Prostě nádhera.
Zapomněl jsem na vlasy. Vlasy jako uhel spadající a zakrývající půlku zad. Někdo by řekl, že tato scéna vyzývá k erotickým představám, k žádosti, ba ke chtíči. Není tomu tak. Ta dívka v tomto prostředí je krása sama.

Symbiózou tohoto místa z této chvíle naruší výstřel, hned za ním druhý. Pak vzdálený křik, praskot větví a dusot nohou.
Můj strach se opět dostaví, dokonce prohloubí. „Co se tu děje? Kde to vlastně jsem?“ Nedaleko nás tiše zašelestí listy. Dívka vydá zvuk prskající lasice. Pak se otočí přímo na mě. Naše oči se setkaly. Já, vystrašený člověk. Ona, klidná a vyrovnaná, nikde ani stopa neklidu, či zaváhání.
Ty její oči, její oči. Tmavé a hluboké, jako vesmír. Jsou v nich vidět točící se galaxie. Čas a nesmírný prostor. Jsou to oči člověka, který vidí to, co jiným uniká. Neznatelně se usmála. „Ty sem nepatříš, že?“. „Ne, myslím, že ne!“

Chce ještě něco říci, je však přerušena příchodem dvou mužů. Vyrostli před námi jako dva přízraky. První z nich je asi sto devadesát centimetrů vysoký, do půl těla nahý. Jen rameno má ovázané zkrvaveným obvazem. Černé vlnité vlasy, obličej s pohledem vůdce. Tělo samý sval.
„Pirát.“ To je první, co mě napadlo.
Druhý muž je o hodně starší, má šedivé vlasy, menší, kulatější postavu a dobrácký obličej. Na sobě má oblek – tak sedmnácté – osmnácté století. „K sakru, kde to jenom jsem?“

Černovlasý muž se podívá na mne. Pak na dívku. Její gesto i pohled hovoří za vše. Stal jsem se součástí jejich hry. Jejich životů.

„Člun?“. „Zbraně.“
Dívka přikývne. Rozeběhne se prostorem směrem k moři. My tři ji beze slova následujeme. Na břehu v listoví je ukryt člun. Stačí několik okamžiků a jsme na moři. (Vesluji společně se starším mužem.) Krásná zátočina Karibského ostrova. Možná.
Za skalisky se objeví nádherná třístěžňová plachetnice. V obličeji staršího muže si hraje úsměv. I já vím, že tato loď je domovem oněch tří. Spokojeně veslujeme dál. Celou tuto scenérii protrhne dunivá salva a další. Na scéně se objevuje jiná loď. Začíná pravá bitva na moři. Kochám se tím pohledem až do chvíle, než musím změnit směr a zamířit k nepřátelské lodi. Čím blíž jejímu boku, tím jsem pohlcován větším strachem.
Budu se bít. Já, ne, to ne!
Přicházíme. Je tu útok, než skočím na palubu lodi, setkám se s pohledem dívky. Je smutný a zároveň říká. „Ty sem nepatříš.“ Vše kolem se rozplyne v dým. Vidím jen dívku, která běží k muži – snad šlechtic nebo kapitán. Najednou zavrávorá, padá. „Ona je zasažena“, prolétne mi hlavou – „umírá“.Musím jí pomoci, ale mám strašný strach. Takový strach, že nemůžu udělat jediný krok. Muž se otočí ke mně, napřáhne paži na jejímž konci v dlani svírá střelnou zbraň. Jeho oči vyzařují touhu zabíjet. Neééé. Née .

Všude je tma, sedím na posteli ve své ložnici. Sen. Jen sen.
Fuj! Vstanu, dojdu se napít a vyčůrat. Celá moje rodina spokojeně oddychuje. Sen, jen sen. Znovu usínám.

Člun. Přirážíme k lodi. Zas je tu ten panický strach. Dívka se ke mně nakloní a s ledovým klidem mi říká: „Zůstaň, ty sem nepatříš!“ Útok.
Já sedím ve člunu, hlavu v dlaních, klepu se strachy, až brečím. Pak mlha a klid.

Ticho a ráno. Celý den se nemůžu na nic soustředit, jsem roztěkaný a nervózní. Hlavou se mi honí zážitky z minulé noci. Nevím, co si mám myslet. Do práce jedu až odpoledne. Jedu na kole, sportuji rád. Těch deset kilometrů mi dokonale vyčistí hlavu. V práci se myšlenky opět vracejí, ale už je to jen sen. Večer něco po desáté. Chystám se vyrazit domů. Už sedám na kolo, když – „Tome!“
Můj kolega z noční směny stojí ve dveřích dílny. „Copak?“. „Potřebuji ještě něco vysvětlit.“ Opírám kolo a dalších pět minut se bavíme o práci.
Vyrážím.

Vyjíždím za město, pryč od světel do tmavé noci. Ano, dnes je kouzelná, voňavá, vlahá. Obloha je poseta tisíci hvězdami. Kochám se a nasávám ten klid. Jedu a dívám se na hvězdy. Klid, klid. to je ono.
Svět se roztočí a já opět vidím oči té krásné dívky. Hluboké, jak vesmír. Člun přiráží k boku lodi. Dívka se usmívá. „Tak pojď, patříš mezi nás!“ Její ruka se dotýká mé, je tak vlahá, jako
tato noc.
Za zatáčkou se objevila světla nákladního vozu.
Útok.
Vrhám se na palubu lodi, všude řev a boj. Kamion míjí cyklistu, právě, když padá dívka zasažena cizincem.
Spoza kamionu vyráží osobní vůz. Musím zachránit tu dívku. Vévoda van Gult se usmívá. Výstřel i střet s osobním vozem je současný. Ocitá se ve vzduchu. V okamžiku smrti je dokonale klidný. Dříve, než dopadne na vozovku, stačí vykřiknout dívčino jméno:
„Jaroooooo ...........“