Dina

Spinkej, spinkej, můj pejsánku,
pohladím tě po nosánku.
Přišel večer, půjdem spát,
zítra si zas můžem hrát.

Thea pomalu kráčela parkem, její oči se zalily slzičkami, skoro neviděla na cestu.

Byla zvláštní dítě, neměla téměř žádné kamarády, její rodiče se živili jako podnikatelé, zahrnuli dívku přepychem, ale příliš se jí nevěnovali. Jedinou skutečnou přítelkyní byla dvacetiletá Jana, která se starala o domácnost, doprovázela Theu do školy a pomáhala jí s učením.

Dnes byla škola o hodinu kratší, jedna učitelka onemocněla, takže třídní pustila žáky dříve domů. Jana pochopitelně o ničem nevěděla, takže Thea chvíli stála před školou, pak si však řekla, že pro jednou může jít domů sama.

Byla zamlklá, ráno se dočkala smutného překvapení. Fenka yorkširského teriéra Dina přes noc odešla do psího ráje. Thea měla Dinu velice ráda. Hrávaly si spolu, dokázaly celé hodiny pobíhat po zahradě nebo se spolu mazlily. Přestala si hrát s panenkami, Dina byla její nejmilejší hračka. Živá hračka, přítel, který dokázal svoji lásku projevit radostným skákáním i teplem svého těla, když ji dívka držela v náručí.

Těžko se dalo zabránit slzám, když si Thea vzpomněla na ranní chvilky, na studené tělíčko ležící na dečce, na bezmoc a bolest u srdce.

Úplně zapomněla na svět, takže když narazila do toho páchnoucího chlapa, zmateně se rozhlížela a nic nechápala. Táhl ji ke křoví a cosi si nesrozumitelně brumlal pod vousy. Hodil dívku na zem, sklonil se a začal si rozepínat kalhoty. Než se Thea stačila vzpamatovat, poklekl k ní a za stálého drmolení nepochopitelných slov jí začal zvedat sukénku.

„Nemám tě ráda!“ vykřikla dívka.

Chlap se podivně zatřepal a plnou silou dopadl na dívčino tělo. Thea, otřesená náhlou tíhou smrdutého těla, si začínala myslet, že je konec, už se viděla, jak míří do nebe za Dinou.

V té chvíli však mužovo tělo odlétlo stranou. Vysoký mladík s tmavými vlasy, v riflích a zeleném tričku, držel násilníka pod krkem a táhl ho pryč. Vedle něho stála dívka podobná Janě, v ruce držela pistoli a mířila jí na hlavu darebáka.

Thea se konečně nadechla a pokusila si sednout. Starší dívka zastrčila pistoli za opasek a pomohla jí vstát.

„Neboj se, dítě, už je všechno v pořádku,“ řekla tiše.

Mladík mezitím praštil otrapu pěstí, ten bez hlesu dopadl na zem a keře se nad ním zavřely.

„Má dost,“ řekl chlapec. „Musíme jít.“

Dívka chytila Theu za ruku a táhla ji na chodník.

„Kdo jsi?“ zeptalo se děvčátko.

„Já jsem Jolana, Theodoro, pojď, koupila jsem ti zmrzlinu. Mám ji tady v autě. Postaráme se o tebe.“

Thea se sice při zaznění svého plného jména zamračila, pak však vydechla a šla s Jolanou a mladíkem v tričku k červenému starému Opelu, nastoupila a radostně se chopila kornoutu s čokoládovou zmrzlinou posypanou oříšky.

Mladík se posadil za volant a auto prudce vyrazilo ulicí, zabočilo doprava a podél tramvajového pásu mířilo někam k severu. Thea lízala zmrzlinu a občas pohlédla do tváře Jolany, která se lehce usmívala a hladila děvčátko po vlasech.

„Ale my nejedeme domů!“ vykřikla Thea, když postřehla, že se kolem silnice nacházejí pole, kdeže byl tramvajím konec.

„Jedeme k nám, Theodoro. Já a Ignác se o tebe postaráme, neměj strach.“

Už zase ji oslovila tím protivným jménem.

„Neříkej mi tak. Já jsem Thea!“

„No dobře, jak si přeješ, princezno.“

Silnice se zatočila několikrát do kopce, Ignác dvakrát odbočil, a pak najednou jeli po prašné cestě k nevzhledně vypadajícímu starému statku.

Když zastavili, Jolana chytila děvčátko za rameno a smýkla jí ke dveřím.

„Dělej, vystup, jdeme dovnitř,“ řekla podivně změněným hlasem.

Thea se rozbrečela, takže téměř nevnímala, že je dlouhovlasou dívkou dirigována do zšeřelé místnosti, kde bylo jen jedno lůžko, stará křivá skříň a malé zamřížované okno. Jolana ji strčila kupředu, máchla rukou a dveře se zavřely. Byla sama, opuštěná v cizím domě.

Zkusila otevřít dveře, bylo zamčeno. Začala křičet, nikdo se však neozýval. S očima plnýma slz se dopotácela k lůžku, usedla na jeho okraj a dala pláči volnost. Celá vysílená padla na pelest a usnula.

Když se probudila, zjistila, že je úplná tma. Otevřeným oknem vál do místnosti večerní chlad, venku kvákaly žáby, postel byla studená a Thea celá rozlámaná. Vstala a začala se rozhlížet. Uviděla, že zpod dveří proniká do místnosti proužek světla. Tiše a se slzami na krajíčku přistoupila ke dveřím.

Uslyšela nějaké hlasy, řeči ale nerozuměla. To nebyl problém, Thea přece uměla poslouchat myšlenky druhých lidí, když mluvili, myšlenky se snadněji formovaly. Soustředila se a pomalu začala vnímat.

„Nechce zaplatit, hrozil policajty, strašně na mě řval. Jolano, já mám strach.“

‚Pitomec jeden.‘ „Přece to nechceš vzdát?“ ‚Všechno zkazí, měla jsem se o to postarat sama.‘

‚Je nabroušená a machruje, chtěl bych ji vidět na mém místě, tenhle barák jsem koupil já, papíry jsou na moje jméno.‘ „Co když nás najdou?“ ‚Sakra, kdybych tu měl aspoň flašku rumu.‘

‚Třese se jak osika, měla bych mu nějak pomoct, jinak se sesype.‘ „Miláčku, nechceš na to alespoň na chvíli zapomenout?“ ‚To je ono, sexem se nedá nic zkazit.‘

‚Co na mě tak hledí? Ona mě snad chce dostat do postele, mrcha.‘ „Nemám na to náladu.“

Ozvalo se zahrčení židle po dřevěné podlaze a Thea registrovala několik myšlenek, jednu přes druhou. Moc tomu nerozuměla, chápala jen, že jsou to nějaké sprosťárny.

Dveře se otevřely. Stála v nich Jolana a tvářila se přísně.

‚Je bez sebe strachem.‘ „Nechceš jít na záchod? Nemáš hlad?“ ‚K čertu, já to přece s děckama vůbec neumím, co jí mám říct?‘

Thea se nechala dovést k suchému záchodu na chodbě. Když byla hotová, zůstala sedět a opět se soustředila na myšlenky své věznitelky.

‚Co tam dělá? Sakra, co je s ní? Snad není nemocná, to by ještě tak scházelo.‘ „Theo, jsi v pořádku?“

„Bolí mě hlava,“ ozvalo se ze záchodu.

Jolana prudce otevřela dveře, chytila Theu za ruku a bez skrupulí ji táhla zpět do jejího pokoje. Ignác nikde nebyl.

‚Zavřu ji a půjdu do hospody, za tím pitomcem, taky se potřebuji napít.‘

Dveře zapadly, klapl zámek, Thea opět zůstala sama. Tentokrát ale úplně sama. Ach jo, kdyby tak táta věděl, kde je. Pokusila se soustředit na své rodiče, nedařilo se jí však ani vybavit si jejich tváře. Místo toho viděla mrtvou Dinu a zmatenou Janu, jak volá veterináře. Kdepak asi Jana je? Na noc vždycky chodila někam mimo dům, ale prý bydlela nedaleko.

S myšlenkami na svou starší přítelkyni Thea usnula.

Probudila se po pár hodinách. Jolana stála nad ní a starostlivě si ji prohlížela.

‚Normálně spí, nic jí není, jenom kalila vodu.‘

Thea si dávala pozor, aby neotevřela oči, tiše ležela a poslouchala myšlenky Jolany.

‚Sakra, kde je ten můj pitomec, co když utekl, zbabělec.‘

Pak se starší dívka otočila a odcházela.

‚Proč nespí?‘ Pomyslela si Thea. ‚Musím jí pomoct.‘

„Spinkej, spinkej, můj pejsánku…“

Dveře se rozletěly, Thea rozespale zamžourala, ranní slunce ji oslňovalo, takže jí ten muž v černé uniformě připadal jako zjevení čerta. Ulekaně vyskočila a chtěla se schovat za skříní. Z úkrytu pozorovala policistu, který si sundal čepici, otřel si zpocené čelo a tiše řekl: „Neboj se.“

Do místnosti vběhla vyděšená Jana.

„Jano!“ vykřikla Thea a hnala se k mladé služebné.

„Pojď ke mně, malá, pojď, už je všechno v pořádku, pojedeme domů.“

Policista doprovázel obě dívky přes kuchyni, kde stál další muž v černé uniformě a žena v červené kombinéze.

„Tak co je s ní?“ chtěl vědět policista.

Thea postřehla, že u sporáku leží nehybná Jolana.

„Je mrtvá, kapitáne, patrně srdeční zástava. Musíte zavolat patologa, bez pitvy víc nezjistíte.“

Jana vedla svoji svěřenkyni kolem policejních aut a sanitky ke své Fabii, posadila děvče na zadní sedadlo, připoutala ji do sedačky a vrátila se k volantu.

‚Zažila šok, měla bych ji vzít do nemocnice.‘

„Jano?“

„Ano?“

„Já nechci do žádné nemocnice, vem mě domů.“

‚Jak to věděla, že myslím na nemocnici? Ach jo, snad se pan továrník tentokrát zdrží doma, jinak bych nevěděla, co mám dělat.‘

„Jano? Víš, že jsi má nejlepší kamarádka? Mám tě ráda.“

„Ach, Theo, já tě mám taky ráda.“

„Táta mě rád nemá, myslím, že bych mu měla zazpívat moji novou ukolébavku pro Dinu.“