Sen nebo skutečnost? 4

Projížděli lesem a každou chvíli se jeden z nich otočil.
„Taky jsi mě tam mohl nechat to trochu dýl!“ Vyčetla Karo Bregovi.
„Jistě, skvěle jsi se bavila, že? Tak dobře, že jsi ani nepostřehla ty jezdce!“
„Oh?“ Vyrazila ze sebe a tázavě zvedla obočí.
„Bylo jich celkem dost.“ Prohlásil Lars.
„Je logické, že jsi je nepostřehla.“ Začal přehnaně mile Brego.
„No, víš, docela mě zaujal ten tlusťoch se sekerou a nožem…“ Prskla Karo a tím jejich konverzace na chvíli utichla. Každý se věnoval svým myšlenkám. A pak:
„Kam vlastně jedeme?“ Zeptal se Lars.
„Uh?“ Brego nevěděl. Nevěděl?! Kam teda vlastně jedeme? Proletělo Karo hlavou.
„Tady poblíž je skála…“ Začala Karo.
„…a kde je skála…“ Pokračoval Brego.
„…je i jeskyně.“ Dokončil Lars.
„Ale nemusí.“ Řekla Karo.
„To ale nezjistíme, dokud tam nedojedeme.“ Namítl Lars.
„Do města nemůžeme.“ Prohlásil Brego.
„Uh?“ Zatvářil se zmateně Lars.
„No co se tak tváříš? Takhle mě mezi lidi nedostaneš!“ Vybafla Karo.
„A je to tady..“ Neodpustil si Brego.
„Co?“ Nechápal Lars.
„Teď začne o tom, jak s tím hadrem, co má zamotanej kolem sebe nikam nepůjde, že potřebuje boty, že se chce vykoupat, že chce…“ Vyjmenovával Brego.
„Zmlkni!“ Okřikla ho Karo.
„…něco k jídlu, protože má hlad…“ Provokoval Brego
„Ticho!“ Zaprskala jako kočka a vrhla se na něj. Lars se začal smát. „Ty se moc nesměj a zapadni za ty keře.“ Zamračila se na něj a sama nasměrovala koně do keřů. „Hned!“ Sykla, když si všimla, že se Lars stojí na místě. O pár minut později se kolem jejich úkrytu prohnala skupina vojáků.
„Ještěže už je skoro tma.“ Zašeptala Karo
„Myslíte, že se budou ještě vracet?“ Zeptala se Lars.
„Zajímalo by mě, proč jdou právě po nás. Uteklo přece mnohem víc otroků.“ Začal přemýšlet Brego.
„Jo, ale mnohem míň gladiátorů a ještě míň těch, kteří vydrželi tak dlouho...“ Řekla Karo
„..jako my..“ Dořekl Lars.
„Je jich hodně.“
„A myslíš, že by někomu moc vadilo, kdybych jich pár zrušila? Pozdravila? No tak Brego, mávat jim přece nebudeme!“ Začala se rozčilovat Karo.
„Když, jak říkáš, zrušís pár vojáků, někomu to určitě vadit bude. Obzvlášť, pokud je na nás poslal. Těmhle se můžeme vyhnout, ale co chceš dělat, když jich bude víc? Nikam se neschováš, kromě lesa a to je první místo, kde nás budou hledat.“
„Jo! Dobře! Fajn!“ Prskala Karo
„Někdy mi připomíná divokou kočku.“ Zašeptal Lars Bregovi tak, aby ho neslyšela.
„Jo a to jsi ji ještě nezažil v akci.“
„No, v aréně..“ Začal Lars
„Ne, to bylo slabý.“
„Jak to můžeš vědět? Nebyl jsi tam!“
„Ne, to ne..“
„Hele.“ Ozvala se Karo, která jejich rozhovor neslyšela. „Co kdybychom stavili v Koragu? Slyšela jsem, že je to přístav nebo něco takovýho.“
„To bychom mohli, ale nemáme peníze na loď a nikdo nás nenajme, vždyť nic neumíme.“ Zamyslel se Brego. „Nic, jen zabíjet…“
„A co se nechat najmout jako zabijáci? Žoldáci?“ Pronesla nevinně Karo.
„Jsem pro přístav.“ Řekl Lars.
„Tak co to vzít směr přístav – a pak se uvidí, co dál.“ Navrhl Brega.
„Beru.“ Souhlasila Karo. Pobídli koně a jeli k přístavu. Během cesty mohla Karo přemýšlet. Tolik se změnila od doby, kdy s probudila v Merfisově posteli. Připadalo jí to úplně přirozené, vše, co dělala, co uměla. Vůbec si nevzpomněla na rodiče a uvědomila si, že k ní jejich obrazy přicházejí jakoby z dálky. Nebyla si jistá, která vzpomínka patří jí a která je Ritina.

Byla už tma, když přijížděli k přístavu. Byli unavení, takže zamířili do první hospody, kterou uviděli. Lars si cestou „vypůjčil“ měšec s penězi, takže se mohli najíst. Zatímco Brego objednával jídlo a pití, Karo se zadívala do nejtmavšího kouta místnosti a všimla si, že tam někdo sedí. Na sobě měl dlouhý plášť s kápí a na stole před sebou pivo. Po chvíli si uvědomila, že ji strnule pozoruje. Odvrátila od něj pohled a začala se věnovat jídlu. Jakmile dojedli, rozešli se do svých pokojů. Už skoro spala, když na její dveře někdo zaklepal. Vstala, otevřela dveře a ztvrdla na místě. Byl to ten v kápi.
„Můžu dál?“ Jeho hlas zněl staře, ale rozhodně.
„J..jistě.“ Zakoktala Karo a ustoupila od dveří, aby mohl projít. „Není to…“
„…jako u vás?“ Dokončil a Karo se na něj zmateně podívala.
„Jsem Garos. Vím kdo jsi.“ Řekl a posadil se na její postel.
„C...cože? Takže vy víte..“
„.. ano, vím.“
„Tak na co čekáte! Řekněte mi to“ Jak se dostanu domů?“ Byla netrpělivá.
„Pomalu, pomalu.“ Řekl a naznačil jí, aby se také posadila. „Existuje několik na sobě závislých světů. Když se něco stane v jednom, ten další to ovlivní nebo dokonce zničí. Občas se stane, že se duše prohodí, ale zná vzpomínky i sebe sama z druhého světa. Nevíme, proč ani jak se to stává, ale děje se to. Někdo se nezačlení a nemá šanci v jiném světě přežít. Někteří se začlení, ale stále jsou vázáni na svůj původní svět, ti se po čase vrátí. Jsou tu i takoví, kteří cestují po světech prostřednictvím svých já.“
„Oh? A pro blbý by to nešlo?“ Zeptala se Karo.
„Můžeš se vrátit domů, pokud si to opravdu přeješ.“ Řekl a zadíval se jí do tváře.
„Můžu? Ale co tady? Já.. mám tady kámoše… A když tu zůstanu…?“ Uvažovala nahlas.
„Když tu zůstaneš, Rita zůstane ve tvém světě. Docela se jí tam daří.“ Řekla a dál mapoval její obličej.
„Když řeknu, že tu chci zůstat…“
„Jsou tu zvláštní pravidla… A samozřejmě by naše Rada uvítala, kdybys jí občas pomohla vyřešit nějaký problém. I v jiných světech, samozřejmě.“
„A mý kámoši…?“ Zeptala se.
„Je zvláštní, že jste se sešli právě v tomto světě.“
„Takže to vědí?“
„Ne, neví to, ale to neznamená, že jim to nemůžeš říct.“
„A co Rita? Ona se nechce vrátit?“ Byla nerozhodná. Tady se jí líbilo, ale chtěla vidět rodiče, povídat si s nimi.
„Chápu, takže jdeš domů.“ Řekl a zvedl se z postele.
„N..ne, já nevím. Vy jste mě slyšel?“
„Slyším, co si myslíš, takže?“ Byl už netrpělivý.
„Můžu se rozloučit?“ Zeptala se Karo.

>>Konec<<