Za bouřlivé noci

Bylo pozdního večera. Bára stála zachlumaná v šále na zápraží velikého domu. V ruce držela už ohořelou zpoloviny svíčku. Z domu zazněl ženský hlas: "Báro, pojď domů" Bára se ještě než zašla do domu, otočila směrem ke špičce kostela, který vyčníval zpoza kopce. Obloha byla špinavě kalená a náhlý zvednutý vítr, věštil nadcházející bouři.
U stolu ji vítala jahelná kaše. Mlčky ji snědla a oknem ven sledovala, jak vítr ohýbá stromy a burácí přitom svoji burácející písničku. Po večeři si šla lehnout. Uprostřed noci ji vzbudil zvuk, znějící jak zařechtání koně. Stala a rozespala se podívala ven. Její oči uviděly siluetu koně bílé barvy.
Rychle se oblékla a vyšla potichu ven. Bílý kůň stál pořád venku, ale jak Bára koukala, jak chtěla nemohla ho zaostřit. Jevil se jí pořád jakoby rozmazaný. Opatrně si napřeženou rukou šla k němu. Nehnul se ani o centimetr. Tam, kde očekávala, že ucití její ruka koně. Ucítila, ale jen studený závan větru. Báře se zdálo, že ruka prochází skrz koně.
Lekla se. Nepochybovala o tom, že před ní stojí duch. Vystrašenou dívku uklidnily klidné a přátelské oči koňského ducha. Strávila s ním celou noc. Až usnula u jeho nohou zimou a únavou.
Ráno ji našla její setra. A urychleně ji hnala do postele. Uvařila ji čaj. Bára ji vyprávěla o svém nočním dobrodružství. Jen se na ní sestersky usmála: "Vídím, že Adélka zase přišla na návštěvu...". Políbila svoji sestru na čelo spiklenecky na ní mrkla a odešla...