V momentu ticha

„Ty mě neposloucháš.“ Udeřil pěstí do stolu. Jeho mozolnaté ruce se prokrvily, aby zvládly nápor té rány. Z úst mu unikaly sliny, jako kdyby byl vlk čekající na kořist. Stával se více a více neovladatelným. Jeden špatný únik a Jenny, jež seděla na židli před ním, by schytala těžkou ránu.
Zhluboka dýchal. Snažil se do svých plic nanést co možná největší množství kyslíku, aby mohl jeho přehřátý a pře aktivní mozek optimálně fungovat. Jenny tiše sípala. Pot jí stékal po tváři, a stejně tak se jí tvořil po celém těle. Měla propocené tílko a kalhoty se jí pod silným náporem ryly do stehen. Flattery se držel dál a obcházel místnost s hlavou v dlaních. Jenny pozorovala celé dění, v tichosti a v naprostém transu. Jedině na co se zmohla je pendlovat mezi Flatterym a pistolí ležící na stole, u kterého Flattery nepříjemně blízko stál. Jenny otevřela ústa, aby na Flatteryho promluvila, ale vyšlo z nich jen pískot natolik vysoký, že by ho zaznamenal jen pes. Nešlo jí mluvit. Nešlo jí zpívat, tak jak to každou středu dělávala. Neměla sílu ani odhodlání s Flatterym rozmlouvat. Její oči stále a neustavičně sledovaly pistoli ležící na stole. Jenny nevěděla, zda-li je zbraň nabitá, nebo ji Flattery bude muset nabít. Jen ta myšlenka, že by ji Flattery vzal do svých propocených rukou jí naháněla pekelnou hrůzu. Jenny si také seděla na dlaních. Bylo to ze zvyku, ale teď to pro Jenny bylo kontraproduktivní. Potřebovala mít ruce volné, aby je v případě nutné nouze mohla použít. Ale v ten moment Jenny přemýšlela jen nad jednou věcí. Flatteryho úzkostlivé obcházení místnosti a jeho stále se opakující blízkost k pistoli. Jenny ještě nikdy neviděla pistoli takhle zblízka. Kovová zbraň, která jedním výstřelem uspí cokoliv, co by ji stálo v cestě. Jenny zajíkala. Neúmyslně, ani se nesnažila upoutat Flatteryho pozornost. Byl to jen lidský reflex.
Flattery se do té chvíle na Jenny ani nepodíval, ale jistý vzlyk ho vrátil zpátky do reality. Jeho oči se propojily s Jennyinými. Jenže jejich oční kontakt byl rozpoután hned z nenadání, když Jennyiny oči propluly místností a pohlédly na zbraň položenou na stole. Flattery chvíli jen stál a sledoval Jenny, a pak následoval její pohled. V tom si Jenny uvědomila svou chybu a začala bolestně sípat. Hlas jí přeskakoval, ale opět její hlasivky vypověděly službu. Flattery spatřil věc, na kterou se Jenny dívala a svou mohutnou rukou sebral pistoli do ruky. Elektrizující strach o život jí proudil v žilách po proudem. Její žíly v mžiku imitovaly krkavici, jež dodávala cenou krev do mozku, aby fungoval. I když si Jenny přála, aby jí mozek přestal fungovat, aby nemusela strpět ta muka, které na ní Flattery, podle ní, hodlal provést.
Flatteryho ruka se pod tíhou zbraně třepala. Jenny si na chvíli pomyslela, že zbraň upustí a její ohrožení se tak zmírní. Ale v hloubi duše měla stále strach. Flattery zatnul dlaň a zbraň se hluboce zabořila do jeho ruky, a s pevným stiskem ji mířil na zem. Jenny stále nevěděla, zda-li je pistole nabitá. Ustavičně přemýšlela. Nemyslela na nic jiného než na smrtící nástroj v ruce narušeného muže. V mysli jí projížděly myšlenky na útěk, ale fakt, že byl Flattery ozbrojen, tak tyto myšlenky byly neustále mazány. I když Jenny nebyla k židli fyzicky připoutaná, jejímu tělu to tak připadalo. Snažila se dát jakkoli své ruce na stehna, ale tíha jejího těla, jež tlačila na její dlaně jí to neumožnila. Flattery stále stál před Jenny a tiše dýchal. Jakoby se uklidnil. Ale Jenny na jeho tváři a v jeho očích viděla chaos, který mu proudil v těle. Jako by to byla droga, které se snaží za každou cenu zbavit, ale neúspěšně. Tepny na pažích mu pulzovaly, tvořily tlak na dlaň, ve které držel pistoli. Už si Jenny myslela, že zbraň upustí, ale Flattery zabral a pistoli stisknul ještě pevněji než předtím. Ukazováček držel na spoušti. Ale Jenny stále nevěděla, jestli Flattery zbraň nabil nebo ne. Pohled měl upřený na Jenny, pistol stále mířící k zemi.
„Proč si na to koukala?“ zvedl zbraň míříc na Jenny. Jenny se nekontrolovaně rozklepala. Ani hláska nevyšla z jejích úst. Byla paralyzovaná. Neúprosný pocit beznaděje a strachu. Jenny si myslela, že je konec. Právě tady a teď zemře. Flatteryho muka a chaos ho obklopí a donutí ho odpravit bytost, která ho v ty chvíle sužuje. Jenny s sebou trhala. Konečně se jí podařilo vyprostit si své ruce ze sevření svého vlastního těla. Okamžitě jí začaly mravenčit, když se krev dostávala do míst, kde po dlouhou dobu nebyla. Bolestně zasípala. Jenomže Flatteryho postoj se k celé situaci diametrálně změnil. V moment, kdy si Jenny vyprostila ruce, ho jeho strach obklopil silněji a temněji. Vmžiku se vrhl na Jenny, která ještě stále seděla na židli. Celou svou váhou se opřel o Jennyiny stehna a zapřel se. Jenny zařvala bolestí a slzy jí vyhrkly z očí. Jenny trpěla, ale Flattery to nedokázal poznat. Jeho mysl byla zatemněná nocí anarchie. Neviděl ani své ruce před sebou. Jen k smrti vyděšenou Jenny. Její zrudlá tvář po neustávajícím pláči a oči čekající na to nejhorší. Nedokázal objektivně vyhodnotit žádnou situaci. Všechno mu přišlo jednoznačné. Buď to je nebezpečí, jež si zakládá na okamžitém zásahu. Nebo to je situace, která by byla pro Flatteryho příjemná a bezpečná. Z jakého důvodu Flatterymu přišla situace s něžnou a bezbrannou Jenny nebezpečná a životu ohrožující, ví jen on sám.
„Já ti nechci ublížit!“ křičel na ní. Jenny jen a jen plakala a nedokázala Flatterymu oponovat. Ruce měla volné, ale díky nedostatku síly je udržet, jí spadly podél židle. Flattery byl Jenny nepříjemně blízko. Tak blízko, že by si někdo mohl myslet, že se Flattery hodlal Jenny políbit. Obvykle jsou tyto momenty něžné a láskyplné, v situacích, u nichž doufáš v návaly dopaminu. Jenomže tento polibek by byl součást smrti. Poslední důvod proč žít, jen aby člověk ihned po něm upadl do věčného spánku a hledal cestu k svatému Petrovi. Každý pokus o promluvení skončil pro Jenny silným zklamáním. Snažila se všemi svými silami Flatterymu všechno vysvětlit. Ale démon, jenž držel Jenny v zajetí, jí tuto možnost nedával.
„Proč mi nedopovídáš?“ ptal se jí Flattery. Zuby měl rudé od krve, když si kousal své rty. Dásně měl podřené od neustálého tření zubů o sami sebe. Byl to děsivý pohled, kterému se Jenny snažila vyhnout. Otáčela hlavu na stranu, aby nemusela vidět ty zakrvácené zuby. Dělali se jí z toho mrákoty. Flattery jí vmžiku silně stiskl za paže a málem židli, společně s Jenny, povalil. Jenny pískla bolestí, stejně tak hrůzou. K Jennyinému neštěstí, Flattery nezvládl vyhodnotit závažnost situace a Jenny ještě více stiskl.
„Přestaň!“ pískla Jenny, i když jí to stálo obrovskou sílu. Flattery zjemnil svůj úchop a ukročil dozadu. Jennyin hlas Flatteryho vyvedl z míry. Celou tu dobu Jenny, buď pískala, nebo chraptěla. Ale když po dlouhé době uslyšel Jenny vyslovit slovo, tak se jeho svět zbořil. Možná to byl ten impuls, který Flattery potřeboval, aby se vrátil zpátky do reality a přestal Jenny ubližovat. Flattery klopýtnul o krok dozadu a upustil pistoli. Zvuk náraz kovu a dlážděnou podlahu se rozlehl pokojem. Flattery se ocitl v transu. Ani Jenny chvíli nechápala, co se děje. Jako kdyby někdo Flatterymu přepnul spínač. Flatteryho dech se prodloužil a zpomalil. Byl náhle opět při smyslech. Ruce se mu přestaly třepat a jeho oči se rozjasnily, jako kdyby někdo za jeho očima zapnul reflektory. Jenny jen sledovala tu nově nabitou naději. Měla by utéct? Nebo bys měla pomoct si Flatterymu uvědomit oč tu běželo. Byla na rozcestí. Pro jakéhokoli člověka by bylo snadné Flatteryho zavrhnout a utéct od těch muk, které vytvářel. Ale Jenny nevěděla. Její mozek se jí snažil rozmluvit jakoukoli snahu a pomoc, ale její srdce bránilo tomuto impulsu projít dále. Flattery se složil na zem, zcela pohlcen veškerými vjemy v místnosti. Propadl panice, kterou nedokázal zastavit. Ustavičný tlak na jeho čelo ho mu bránilo jakkoliv přemýšlet. Každý pokus o utvoření myšlenky ho stál notnou dávku bolesti. Otevřel oči, ale viděl jen temnotu. Předtím viděl jen záblesky, úzký prostor skrz, který mohl vidět na smrt vyděšenou Jenny. Tentokrát, ale neviděl nic. Prázdno, temno a chlad. Proud ledové vody, jako kdyby mu vjel do sítnice. Měl strach. Neuvědomoval si, že něco provedl, i když jeho tělo mluvilo o opaku. Černota nemizela, spíše se ještě více prohloubila.
„Flattery.“ Zvolala jemně Jenny. Hlasivky jí příšerně bolely, ale na jemné oslovení se zmohla. Flattery se na ní ani nepodíval. Spíše jí ani nemohl najít. Brouzdal svými myšlenkami i za cenu ukrutné bolesti. Hledal odpovědi na všechny otázky, které se mu, i přes tu agonii, nastřádaly v hlavě. Jenomže žádná z jeho proseb nebyla vyslyšena. Dumal nad svým nepochopitelným chováním, ale ucelená odpověď nebyla k nalezení. Flattery seděl opřený o zeď s hlavou v dlaních. Dýchal klidně a zhluboka. Paže se mu s každým nádechem lehce pozvedly, a hruď taktéž. Jenny Flatteryho sledovala. Bála se k němu přiblížit, i když v ten moment Flattery nevypadal nebezpečně. Kdyby Jenny chtěla, tak by mohla z místnosti mrštně utéct a nechat Flatteryho na zemi přemítat. A také, že mohla. Jenomže její tělo zůstalo připoutané k židli a oči upřené na Flatteryho. Jenny zatnula ruce a vší silou se pokusila zvednout ze židle. Svaly jí pálily a nutily jí zapojit více síly než normálně. Flattery se stále nepohnul. Jenže teď ho Jenny nemohla pozorovat, neboť se sama snažila vykonat těžkou práci. Jenny se pořádně zapřela do okrajů židle. Její tělo se pomalu zvedalo a stehenní svaly jí pomohly k pevnému stání. K jejímu neštěstí byly nohy příliš vyčerpané a odkrvené, aby zvládly nápor celé váhy jejího těla. Ihned po tom, co se celá váha opřela o její nohy, podlomily se. Jenny upadla tvrdě na dlažbu. Pokusila se rukami zbrzdit náraz, ale i ty v ten moment vypověděly službu. Přišel dunivý zvuk nárazu a Jenny křikla bolestí. Flattery stále seděl s hlavou v dlaních, nehybný. Jenny držela jazyk za zuby, skousla ho tak silně, že v ústech cítila podtón kovu. Neublížila si moc, jen jí její ochablost nepustila rychle se pohybovat. Bude chvíli trvat než si její tělo zvykne na zátěž normálního života. Ruce jí brněly, ale i přesto se o ně dokázala opřít a vyzdvihnout se zpátky na nohy. Stehna se jí třepala, ale pomalými a malými krůčky se přibližovala k Flatterymu. Krev jí v žilách bublala, vytvářel se jí tlak na čele, utvářejíc nesnesitelný bolehlav. Jenny měla na výběr. Pořád tam byla možnost otočit se na své patě a vypadnout z místnosti a nechat Flatteryho na pospas svým myšlenkám. Ale Jenny se odvážila přikročit blíže k Flatterymu. Byl jemný, něžný, a bezbranný. Seděl opřený o ztrouchnivělou zeď, nohy přitisknuté k hrudi a hlavou svěšenou hanbou. Před pár chvílemi by byl Flattery schopen Jenny usmrtit svými mohutnými pažemi, nebo stiskem spouště pistole, ale tentokrát z Flatteryho sršelo něco jiného než hrůzostrašná muka. Nýbrž ochota postavit se čelem svým démonům a ukázat Jenny, že to nebyl on, kdo jí ubližoval, ale člověk, který je ukrytý hluboko v jeho nitru.
„Flattery.“ Zašeptala Jenny. Flattery zůstal stále nehybně sedět. Jenny nevěděla, jak si má Flatteryho chování vyložit. I přesto, že se Jenny vnitřně cítila v relativním klidu, bez jakéhokoli strachu z napadení, vyskočila jí na ruce husí kůže. Jenomže Jenny na to nijak nehleděla. Jediná věc, na kterou se plně zaměřovala byla osoba sedící na zemi v úzkostných stavech. Nebo to si Jenny alespoň myslela. Flattery mohl jen čekat na správnou příležitost, kdy Jenny zaskočit. Možná to byla chyba tam zůstat. Jenny měla stále možnost uniknout z temnoty, kterou Flattery vytvořil, ale místo toho, aby ustupovala, se k němu přibližovala blíže a blíže. Každým dalším krokem Jenny cítila větší chlad. Po kůži jí pochodovali mraziví vojáci, kteří měli boty z ledu. Jejich pochod skrz celý povrch těla pálil a bolel. Jenny zatnula zuby a šla stále blíže k nehybnému Flatterrymu. Jenny si vzpomněla na dobu, kdy bývala na severu, oblečená po uši, teplým čajem v ruce a nezvyklým a chudobným pozorováním zmražené krajiny. Přesně takový pocit, který prožívala v pokoji s Flatterym, jí nepříjemně připomínal chlad na stanici. Ty doby, když se zamotávala do peřin a doufala, aby se jí žhavé uhlíky objevily u postele, protože na stanici nefungovalo topení, a izolace pomalu praskala. Mrazivý vítr se dral skrz skulinky v izolaci a působil na člověka děsivým dojmem. Jen lidi, jež byli na stanici si dokázali uvědomit ten strach. Sedět v chladu v křesle a přemítat, jestli se vítr a sníh provrtají skrz poslední vrstvu izolace a napadnou nebohé vědce, kteří se snaží smrtelně neuvěřitelné živly zkoumat. Je to strach každého vědce, že ho subjekt jeho vlastního výzkumu pohltí a zardousí. Ne jeden vědec si při nějakém pokusu přemítal, živé a drastické počínání doktora Frankensteina, jenž oživil věc neživou, počínající neúprosnou zkázu v Evropě. I ten děsivě litoval svého výtvoru a doufal v jeho rychlou zkázu. Bohužel jediné, co na zem přišlo, byla zkáza ne jeho monstra, ale lidstva samotného.
„Flattery.“ Položila mu dlaň na jeho koleno. Jenny doufala v nějakou reakci, stačilo by jí pozvednutí hlavy, jen aby Flattery viděl, že se ho Jenny nebojí. Aby si uvědomil, že Jenny ví, že ho pohltila temnota a úzkost, kterou si nedokázal vysvětlit, a kterou nedokázal kontrolovat. Jenomže Flattery zůstal chladně mlčet. Pohyb, ve který Jenny doufala se nedostavil. Jeho koleno bylo chladné, ale čisté. Jenny přemýšlela, proč by jí Flattery neodpovídal. Možná z toho neúprosného pocitu viny, spadl do hlubokého spánku. Nebo byl Flattery ve stejném transu, v jakém byla Jenny před pár chvílemi. Také by to odpovídalo. Být opět pohlcen, jen tentokrát silným pocitem viny, který mu proudil tělem. Jennyiny ruce se potily. Její hlava si myslela, že Flattery jen není schopný pohybu, ale její tělo jí podvědomě ukazovalo odlišný pocit. Ruka jí sklouzla po jeho koleni a Jenny lehce upadla zpátky na podlahu. Jemně zasyčela bolestí, neboť její strnulé tělo nebylo ještě dostatečně prokrvené. Upřela se o podlahu a pokusila se zvednout zpátky na nohy, jenomže opět uklouzla a lehce si vymkla kotník. Jenny zaúpěla a očima prohlédla podlahu. Zastavil se jí veškerý svět, když na své dlani spatřila rudé moře. Mazlavá kapalina byla rozprostřená pod Flatterym. Jenny začala zrychleně dýchat a tílko, jež bylo už relativně suché, bylo opět obětí nekontrolovatelného potu. Jenny se pokusila krev ze svých rukou odstranit, ale čím dál více se snažila uspět, tím více prohrávala. Byl to příšerný živel, druhý, se kterým Jenny prohrávala jednu bitvu za druhou. Led a sníh prodírající se do stanice, a rudá krev rozprostírající se po podlaze pokoje, přímo pod nehybným Flatterym. Její oči viděli jen krev na svých dlaních, ale souvislosti jí byly zcela cizí. Byla plně zaneprázdněna se svým nervy drásajícím živlem smrti. Úkazem krutosti, který nikdy nikdo nevídá s radostí. Jenny si třela ruce o sebe, o tílko, které se rudě zbarvilo, o kalhoty náhle připomínající nejhorší období jejich mladých let. Z očí jí tekly slzy a ředili rudé moře slanou vodou. Flattery jen seděl, nehýbal se, zcela bez života.
Až po několika chvílích Jennyiny oči pohlédly směrem k Flatterymu. Několik momentů Jenny Flatteryho jen sledovala a nedokázala si plně uvědomit, co se děje. Krev na podlaze, na jejím těle, na jejím oblečení, ale stále nevěděla, proč se ta krev tak náhle objevila pod Flatterym. Jenny si klekla přímo do středu rudé kaluže a těžce dýchala. Jednou rukou se opřela o Flatteryho rameno a pokusila se ho od stěny oddělit. Jenomže její ochablé tělo pištělo každým pohybem a stahem svalstva. Jenny úzkostně zapištěla a vší silou, která se jí povedla nastřádat, odtáhla Flatteryho od stěny. V ten moment, když jí Flattery spadnul na stehna a Jenny ucítila tíhu jeho těla, náhle měla odpověď na všechny její otázky, a stejně tak se jí v hlavě řinuly otázky zcela nové.
Flattery, ležící na Jennyiném klíně, s nožem vbodnutým do břicha. Jenny propukla v pláč síly tsunami. S očí se jí řinuly slzy a kapaly přímo do otevřené rány, ze které ještě stále vytékala teplá krev. Nůž hluboko proříznul tepny a orgány. Netrvalo dlouho, aby Flattery zavřel oči a upadnul do bezvědomí a následně do hlubokého spánku. Jenny vytrhla nůž ze Flatteryho sevření a vší silou zatlačila na nově otevřenou ránu. Krev stékala na podlahu a Jenny s tím nemohla nic udělat. I přes její veškerou snahu zastavit krvácející tělo, Flattery bělal a proměňoval se v mramorovou sochu. Jenny plakala, křičela bolestí. Tělo jí brnělo, trhalo se na cáry. Vzlykala a bránila svého rozumu prostoupit. Pohltila jí tíha, jak Flatteryho, tak jejího žalu. Nesmyslně tlačila na už tiše zasychající díru ve jeho břiše. Prosila kohokoliv o pomoc, jako kdyby doufala, že se v odlehlé dáli, kde s Flatterym pobývali, objeví spasitel, kterému se podaří Flatteryho bezvládné tělo vzkřísit. Křičela z plna hrdla, ale pokoj její nářky nepropustil hlouběji do sídla. Volala všechny svaté, rodiče a přátele, kohokoliv, kdo by jí mohl pomoct. Ruce měla chladné a potřísněné slizkou krví. Otřela si pot stékající po její tváři. Hřbet dlaně zvlhnul slanou kapalinou a čelo se zbarvilo do jemné rudé. Jenny popotáhla. Bezbrannost, jež jí prováděla, byla náhle zpět, silnější než nikdy předtím. Nedokázala, nemohla Flatterymu jak pomoct. Jenny si to sice neuvědomovala, ale Flattery zemřel. Zemřel svou vlastní rukou, pohlcen veškerými vjemy, strastmi, pocity viny a temnoty. Flattery si nedokázal sjednat své myšlenky. Vyhodnotit co je realita, a co je jen pouhá fáma. To ho dohnalo k jeho poslednímu aktu. Nůž, jež měl ukrytý v rukávu, ho bodal do předloktí, jako upomínka, že tu je pořád nějaká možnost, jak čelit své vlastní temnotě. Předloktí, měl zakrvácené, ale rány si nevšimnul. Nejen, že byla ukrytá pod rukávem, ale také zastřena tmavými myšlenkami. Možná, kdyby kapky krve skapaly na podlahu, třísnící do ruda, možná pak by si Flattery uvědomil o svém zranění. Bohužel, veškerá krev, která z rány vytékala, mu špinila košili, ale nedopadla na viditelné místo, na skelnou podlahu. Kdyby se krev dříve objevila na kachličkové podlaze, možná by i Jenny zakročila a pokusila se Flatteryho odtrhnout z jeho malátného stavu nevědomí.
Jenny nůž pustila do krvavé kaluže a její ruce už nedokázaly produkovat dostatečný tlak, aby zastavily krvácení. Sípala a naříkala nad Flatteryho bezvládným tělem. Oči měl stále otevřené, dívajíc se na poklidný strop pokoje, kde z malých škvír proudil měsíční svit. Proužek záření Flatteryho oslňoval a rozjasňoval jeho obličej. Blednoucí tvář, tak ožila životní krásou, ale srdce nebylo jak znovu nastartovat. Každým dalším momentem byl Flattery více a více pohlcován temnotou, kdy jen měsíční zář představovala světlo na konci tunelu. Bod naděje, ke kterému Flattery potřeboval vyšplhat, aby mohl opět spatřit překrásnou tvář slečny, která naříkala nad jeho ledově suchým tělem.
Krev už přestala tryskat pod proudem, nýbrž jen pomalu stékala po jeho břiše a barvila košili do ruda. Flatteryho oči zanikly v touze naposledy spatřit Jenny, jejíž tvář zrudla po neustavičném pláči. Jenny zajíkala a svěsila hlavu. Do těla jí pronikal silný stesk a láska, kterou pro Flatteryho měla. Byl to muž silného charakteru. Duchaplný, ale ne příliš rozvážný. Flattery měl své démony, ale vždy se je snažil před Jenny neukazovat. Postupoval kolem ní po špičkách. Neprojevoval touhu stavu, který se denně snažil prodrat na povrch. Jen do chvíle, kdy podlehl napětí svých démonů a praskl v nenasytné monstrum postrádající rozum a cit, chtějící jen žal, nepochopení, ztrátu a nenávist. Jeden krůček za druhým se Flatteryho duše dostávala do vod, tak hlubokých, že i on sám si musel uvědomovat, že z nich nikdy nebude návratu. Boj to byl strastiplný a bolestivý, jako armád tisíců vojáků s meči řinčícími při nárazu ocele o ocel. Bitevní vřava s hlukem tisíce hrdel křičících o pomoc. Vývoj byl nejednoznačný, ale vůle zůstat s myslí čistou a čirou, Flattery odolával a bojoval dál, dále bránil svou čest a vůli být pro Jenny ten muž, do kterého se zamilovala. Jenomže generál, jenž byl Flatteryho neproniknutelná vůle, znaven hordou mužů valících se na jeho pozici, podlehl síle hydry. Jeden voják padl po sekem lesklé oceli, zastoupili ho dva muži silnější a odhodlanější, než ten předtím. I přes všechnu snahu udržet si mysl čistou a netknutou, generál padl, a stejně s tím poslední šance na Flatteryho spasení. Pohltila ho síla vlastní mysli.
Jenny o sobě nevěděla. Neměla ponětí, kde je, co se s ní děje, co se stalo. Jediná konstanta v jejím životě bylo tělo její lásky ležící probodnuté na skelné podlaze.