Penzion Pána Boha

To už je 21:30? Měl bych si už odpočinout, pověděl unaveně John Ruckl při jízdě v autě. Já se na ty hory asi někdy nedostavím, řekl sklesle, ale nesmím ztrácet hlavu a musím zůstat v pozitivní náladě. Už jedu nejméně tři hodiny bez přestávky a zasloužil bych si nějaký ten odpočinek, snad se na horách něco nezvrtne, třeba nějaká bouře, to bych tam ani nemusel dorazit. Mezitím, co John uvažuje, se před ním zjeví cedule vedle vozovky: Penzion Pána Boha. Odbočil tedy na směr, kam ukazovala cedule, a těší se již na zasloužený odpočinek po náročné cestě. Konečně nějaké místo, kde si mohu odpočinout, ale na recepci se nesvítí, snad tam někdo bude a nezastavil jsem tu jen tak, to by mi ještě chybělo plýtvat už tak drahým benzínem, nu což, zaťukám... ťuk! Ťuk! ťuk!....... John chvilku čeká, dokud se neotevřou dveře, ale už nedočkavý John po náročném dnu nemá v sobě snad ani zrnko trpělivosti po tom těžkém dni plném nervózní jízdy. John si totiž řidičák udělal nedávno, takže toho ještě nemá moc naježděno, i když není obvyklé, aby někdo ve čtyřiatřiceti měl teprv hotový řidičák. No nic, povídá John, tak zaťukám ještě jednou a zkusím to hlasitěji. John doslova začne do těch dveří ze zoufalství už dávat pěstí, dokud nepřiběhne probuzený majitel, kterého John zbudil kvůli hlasitému klepání.
"Co to tady děláte za kravál?! Kdo si myslíte, že jste, pane?! Jsem vám snad pro smích?!" John na to jen s kleslým úsměvem odvětí: "Ale vůbec ne, jen se snažím najít nocleh po náročném dni, pokud dovolíte." Majitele Johnova drzost trochu překvapila a podráždila, ale bylo už pozdě a nebyl čas řešit nějaké ty spory. Nechal to tedy být a pozval ho, i když ne úplně rád, dovnitř, přece ho nenechá mrznout venku v autě. John alespoň poděkuje: "Děkuji mockrát, příteli," i když tam šla slyšet ta menší provokace určená majiteli penzionu.Majitel Johnovi tedy dá podepsat smlouvu, aby se tam mohl ubytovat. John si ji ani nepřečetl, prostě podepsal a odešel spát do druhého patra, do pokoje B.15. John, jakmile ulehl do postele, už se nemohl zvednout, tak jen odhodil svůj kufr z postele, sundal si boty a nechal se unést do říše snů.
John má podivný sen, ve kterém slaví blížící se už Vánoce, létá nad vánočním festivalem, který se koná právě u Penzionu Pána Boha. Je tam spousta, ale spousta trhů, tančících parketů, všude hrají vánoční písně a je všude cítit cukroví.
John si ale všímá něčeho divného, ten penzion, i když je to ten samý penzion, nevypadá stejně, vypadá to, jako by ten penzion zrovna dostavěli a byla tam i vánoční oslava na počest otevření penzionu. Nejspíše mu už došlo, že není v té správné časové etapě, a dochází mu nějakým způsobem to, že je ve snu, tím pádem se z jeho normálního snu stává lucidní sen a John ho dokáže ovládat, což je ale podivné, lidem to trvá měsíce až roky, než se jim to povede, a John se ani o to nesnažil.
"To je tak nezvyklé," pomyslel si John, a při tomto pomyšlení se zadívá do podivného muže v červeném klobouku. To je ještě více nezvyklé, pomyslel si, všichni ostatní totiž byli oblečeni do klasických smokingů s bílými klobouky.Rozhodne se slétnout dolů a podívat se na oslavu a do penzionu. John se začíná na oslavě penzionu bavit, začíná se mu líbit zvláštní vánoční atmosféra, výzdoba penzionu, a celkově si připadá tak uvolněný a bez jakýchkoliv problémů a jiných závaží, které v sobě nosil.
Vše je překrásné a veselé, barevné a tak nevinné, až však na jeden obraz, který se mu nějak tak zdál podivný, jako by ho už někde viděl. Byl na něm ten muž v té červené čepici, napadá ho tedy, že by to mohl být původní majitel. I když nebylo s obrazem nic špatného, nějak na něj divně působí, jakoby se ho snažilo něco nepozorovaně zmocnit jeho duše, ale co lze odvodit z jednoho obrazu, že?
Vydává se tedy penzionem do dalších jeho koutů a je zatím udiven, co se vše v něm skrývá. Také si uvědomuje, co se s ním vlastně stalo - z krásného veselého penzionu hnusný, starý, skoro opuštěný penzion uprostřed pustiny.
Mezitím dorazil do veliké místnosti, ve které byla jak knihovna, tak psací stroj, pohovka, a celkově to vypadá jako hlavní společenská místnost. Najde tam jednu pouhou osobu, což je velice zvláštní na tak velikou společenskou místnost. Vydává se za ní získat více informací o penzionu a o jeho majiteli.
Jakmile k němu dorazí, dá se hned do řeči: "Dobrý den, vy tu pracujete?"
Byl to muž a odvětil: "Ano, pracuji zde, pane, nějaké přání?"
V čemž se John zeptá: "Kde jsou toalety?"Po tom ho daný pracovník navede k toaletám, kde si asi až po vykonání potřeby konečně uvědomí, na co se chtěl v realitě zeptat. Bylo to zvláštní, přemýšlel o tom, co se právě stalo. Přišel za ním zas, začali se bavit o golfu, pak o kuželkách a pak o mně, tak divně mi lichotil, pověděl si John, jako by chtěl odvést pozornost na jiné téma... však já na to přijdu.
John už zkoušel vše, ale nic nezabíralo. Začíná to vypadat, jakoby se ho snažilo něco odradit od nějaké stopy, ale čím dál více to zkoušel, tím více byl jen vyčerpán. Nechal to tedy prozatím být a šel mezi ostatní lidi, kteří na něj reagovali úplně stejným způsobem, a všichni mu také lichotili a byli na něj až podezřele hodní.
Když si chtěl koupit pěkně ostrého panáka, ostré whisky, tak když řekl, že se omlouvá, že nemá peníze, tak barman odpověděl, že to není třeba.
John se už ani nemohl s nikým bavit, všichni byli na něj tak hodní, začali mu dokonce říkat zdrobněliny jeho jména. Nezmohl se tedy na nic jiného než na to utéct na toalety, teď tam právě přemýšlí o tom, co se právě děje.Přijde mu, že z toho už začíná šílet, začíná si všímat, že těch obrazů s majitelem je tu čím dál více a že se ho něco snaží vyhnat z míry.
Po tomto menším promyšlení situace se rozhodne, že v penzionu nechce strávit ani chvíli. Také se mezitím dozvídá z nástěnky penzionu, že se nachází v roce 1965, ale to ho už ani nezajímá, protože všude vidí tu červenou čepici na zdech, a ta ukrutná vtíravost lidí už mu leze krkem, tudíž se snaží co nejrychleji najít cestu ven.
Poté, co se John však po marném hledání východu na to zeptal pracovníka, odvětil, že odtud není úniku a že zde už zůstane navždy. Na tohle ovšem už John neměl nervy a v záchvatu paniky, zoufalství a začínajícím šílenství začíná chytat menší agresi.
Jakmile se ho někdo na něco zeptá, tak ho buď mírně seřve, nebo do něj prostě už bez nervů strčí. Později se to začne stupňovat až do chvíle, kdy se John cítí jinak, jakoby se ho něco zmocnilo, i když si sám myslí, že se ho zmocnilo šílenství. V tomto uvědomění odchází do kuchyně a bere si ten nejdelší a nejostřejší nůž, který tam je.Ještě si vezme vidličku a vydá se na hostinu. Přichází ke stolu, na kterém je obrovské kuře - nebyl to krocan, ale kuře tak veliké ještě neviděl, pomyslel si. Ale v tuto chvíli si pomyslel už "letos". Začíná ho tedy porcovat a podávat s ním talíře všem lidem okolo.
Usedne s nimi ke stolu a začínají jíst. Nějakou dobu jí, až do té doby, kdy to vypadá, jakoby mu někdo vyměnil mozek, a začne po stole chodit, tancovat a šlapat a kopat do jídla a máchat v něm obličeje ostatních lidí. To trvá tak dlouho, jak to jen jde, dokud jeden z lidí nedá malý protest, kdy se ho John jen zeptá: "Opravdu?" A zaboří mu celý obličej do talíře a udáví ho tím kuřetem k smrti, při tom se hlasitě a šíleně směje, tak jak to jen jde. Pak náhle vytáhne z kapsy sponkovačku a začíná jednomu z dalších hostů sponkovat ústa, dokud úplně nezmlkne.
Pak pobije několik lidí vidličkou a nožem, a dokonce některým z nich dá je samotné ochutnat, nebo je ochutná sám. Však jeden cíl je stále bez úhony - ano, je to ten pro Johna už nenáviděný majitel. John zahodí vidličku a pomalu se k němu začne přibližovat jen s nožem. Majitel pochopitelně pomalu couvá dozadu a hledá za zády něco, co by mohl použít jako zbraň. John ho začne zasypávat slovy: "Tak co, červenáči? Máš hezkou oslavu, co?"I když máš asi nějakou lásku pro červenou, mám nějak takový pocit, že je jí tu pořád málo... V tu chvíli John začíná být agresivnější a začíná na něj křičet: "Tak co?! Už se ti tu líbí?! Moc se ti líbí, že jsi mě úplně zmagořil, že jo?! Však já ti napravím úsměv..."
John se při tom pořád tak ďábelsky usmívá, jakoby neměl žádné výčitky svědomí, jakoby byl bez zábran a bylo by mu vše jedno. Mezitím co se John pomalu, ale jistě přibližuje k majiteli, tak majitel už něco našel k obraně, i když to není moc, tak alespoň flašku vína. Jenže než stihne po ní hmátnout, tak na něj John nečekaně vybíhá s vytaseným nožem. Majitel nestihne rychle zareagovat a John ho bodne do kolene, ale neztrácí čas a přetáhne ho flaškou vína po hlavě. Tento úder Johna sráží na zem, majitel se ho snaží tedy dobít, ale než stihne dát konečný úder, tak se John vzpamatuje a bodne několikrát majitele nožem do břicha. Začne do něj bodat čím dál více a více, až najednou zastaví, vykuchá mu střeva a zároveň si hlídá majitele a trochu ho ošetřuje, aby mu neumřel. Místo střev mu tam dává to zmíněné naporcované kuře a zároveň ho krmí vlastními orgány.
John si to přímo užívá, ten jeho tajemný a šílený úsměv, jakoby se nic nedělo, jen další normální den. Nakonec John udává závěrečný úder lžící, kterou mu zapíchne do oka. Chvíli se kroutí bolestí, ale po vydloubnutí oka se už jen svalí na zem a v tichosti zemře, ne že by mohl naříkat, když mu John naplnil ústa vlastními orgány.
Nakonec John hází červený klobouk do ohně a sám se bez jakéhokoliv důvodu zabíjí. Nejdřív se pořádně opije, a pak si podřeže břicho, nechá si vypadnout orgány, a v bolestech a s úsměvem John umírá.
Mezitím v roce 2024 do penzionu dorazila policie, která byla informována o masakru, který se stal už ve zmíněném penzionu. Pachatel byl muž jménem John Ruckl, kterému prý nejpravděpodobněji přeskočilo. Našli mu jen na posteli vedle jeho těla kus trochu spáleného červeného klobouku a vystřižený článek z novin s událostí nějakého masakru na tom samém místě v roce 1965.

KONEC