Věc ze sklepení

Blížila se už noc a William se chystal akorát na kutě. Vyčistil si zuby, oblékl se do pyžama a šel spát. Jenže než stihl zamhouřit oka, tak mu zazvonil telefon. Řekl si, že to takhle pozdě už zvedat nebude, ale ten telefon zvonil dál a dál, pořád v kuse, bez přestávky. Chtěl se vyspat, takže se zvedl a šel ten telefon zvednout. Uslyšel jakýsi neznámý hlas, který ještě nikdy neslyšel.

Řekl mu: "Něco strašlivého se blíží a měl by ses vydat na cestu."

Když se ho zeptal, kdo to je, co se blíží a proč by se měl vydat na cestu, zavěsil. Na tohle zrovna neměl náladu, nechal to být a vydal se opět spát. Však telefon opět zazvonil, ale jen jednou. Vyrušilo ho to jen trochu, ale byl z toho i tak docela roztržitý a naštvaný. Telefon už ale přestal zvonit a on už mohl skutečně usnout.Ráno se vydal do práce jako obvykle, ale vše nebylo obvyklé. Když dorazil do práce a usedl do své kanceláře, zbystřil, že je něco v nepořádku, a to konkrétně že mu zmizely jeho důležité dokumenty k jeho práci. Byl absolutně zděšen, protože tam měl zapsané všechny poznámky k tomu, aby v ten den odevzdal svoji práci, na které pracoval měsíc. A pokud by ji neměl, dostal by vyhazov.

Zašel tedy rovnou do bezpečnostní místnosti, kde je vše monitorováno, a zeptal se tam, jestli by se mohli podívat na kamery. Však na kamerách nic nebylo, a to možná také proto, že v jednu chvíli asi na pět minut kamery přestaly fungovat. To musela být ta chvíle, kdy mu musel někdo ty dokumenty ukrást, řekl si.

Hlavně podezříval kolegy - kdo jiný by mu chtěl ty dokumenty ukrást? Pro někoho jiného jsou bezcenné, pokud by je nechtěl jen na podpal. Začal se kolegů nenápadně vyptávat, jestli mu můžou ukázat jejich práci, kterou udělali za měsíc, ale nic. Ani jedna práce z kolegů se nepodobala té jeho. Byl v koncích, nezbývalo mu nic jiného než jít rovnou domů.Když přišel domů, našel všude rozházené papíry. Nevěděl, co má dělat, a nakonec zavolal policii. Ta nezjistila nic až na jednu věc ve sklepě - byly to stopy. Však byly to divné stopy, nevypadaly jako lidské, spíše jako nějakého zvířete, ale nedokázali přijít na to jakého. Usoudili, že se tedy nejednalo o loupež, ale spíše o vniknutí nějakého škůdce.

Policisté mu řekli, aby si lépe hlídal dům a nenechával například otevřené dveře bez dozoru. Připadal si jako malé dítě, které právě kárají rodiče. Po odchodu policie se snažil raději na to zapomenout, připadal si jako blbec, ale co s tím může nadělat.

Už se opět blížil večer a on se opět chystal na kutě. V tom uslyšel podivné zvuky ze sklepa a hned se tam šel podívat. Našel tam další stopy, ale tentokrát v nějaké tekutině, která mu smrděla po novinářském inkoustu a papíru. Nevěděl, co si má o tom myslet. Při odchodu pro jistotu sklep zamkl pro svůj dobrý pocit.

Než došel k posteli, zazvonil mu telefon a vypadla elektřina. Když to zvedl, byl to ten stejný hlas, který mu řekl: "Už je tu. Nedal ses na útěk, dokud jsi mohl. Je už příliš pozdě."William už nevěděl, co si má myslet. Měl starý svícen po babičce, nechal si ho tedy rozsvícený u postele. V tu chvíli se však opět ozvaly ty zvuky, ale tentokrát to znělo, jakoby se něco snažilo dostat ze sklepa ven. Naráželo to do dveří, dokola a dokola.

William byl vystrašený a nevěděl, co má dělat. Kdyby zavolal policii, tak by tam možná opět nic nenašli a on by už mohl dostat nějakou pokutu nebo hůř. A přece jen, co by tam mohlo být? Odvážil se tedy odemknout dveře se svícnem v ruce.

Pomalu dveře odemykal. Bál se tak, že by mu mohlo vyskočit srdce z těla. Poté, co otočil klíčem - nic. Zvuk narážení přestal. Najednou úplné ticho. To mu dodalo trochu odvahy a rozhodl se otevřít. Jenže když otevřel a posvítil, opět tam nic nebylo. Alespoň do té doby, dokud si nevšiml, že tam má nějakou velikou krabici, která zabírala celou jednu stěnu místnosti. Ta tam předtím nebyla.

Když ji otevřel, našel tam něco připomínající kosmickou loď s nádrží, ve které byla ta látka z papíru. Došlo mu, že to, co vlastní, tento stroj, je to samé, co mu ukradlo dokumenty a všude rozházelo papíry.
Byla tam samá tma, neviděl bez svícnu ani na krok, a se svícnem na dva kroky. Uslyšel další zvuk, jakýsi skřípavý, jako by někdo pomalu a tvrdě jezdil křídou po tabuli, a pomalu se k němu přibližoval. To ho uvedlo ještě do větší paniky. Byl naprosto bezradný a bezmocný - co by mohl teď udělat? Nic.

Rozhodl se, že se schová do rohu a sfoukne svícen. Ještě chvíli slyšel ten skřípavý zvuk, ale pak z ničeho nic přestal. To ho trochu uklidnilo a zároveň znervóznilo - nevěděl, co si má o tom myslet.

Asi po půl hodině ticha se rozhodl, že se vydá ven. Šel pomalu a tiše, jak jen mohl, jeden krok za druhým. Jenže ve tmě to trvá dlouho a je těžké nevydat ani jediný zvuk. Asi třikrát zavrzala podlaha. Zastavil se a zůstal stát, ani se nehnul, úplně ztuhnul.

Uslyšel v té temné tmě hlasité dýchání. Jen dýchání, žádný jiný zvuk - nádech a výdech, nádech a výdech, a takhle pořád dokola.
Je pravděpodobnost, že ho to uslyší, ale pokud nebude pokračovat, dopadne asi ve stejné situaci. Rozhodl se tedy rovnou riskovat a udělal další krok. Však to hlasité dýchání najednou naprosto ustalo, a to myslím úplně - už ani jedna hláska. To mu dalo najevo, že to o něm ví.

Uslyšel rychlé přeběhnutí přes místnost. Nevěděl vůbec, kde to teď je, jestli to je za ním nebo vedle něj. Nevěděl nic. Byl už naprosto zoufalý a rozhodl se ještě více zariskovat a vyběhnout schody.

Rozběhl se, běžel a běžel, jenže v tu chvíli... BUM! Do něčeho narazil. Jakmile rozsvítil svícen, spatřil tu otřesnou věc, která se u něho usadila. Koukalo se mu to přímo do očí. Mělo to asi tři a půl metru a dívalo se mu to přímo do očí, jako by se mu to dívalo do duše.

William začal ihned zděšením křičet. Mezitím ho ta věc zvedla svými pařáty do vzduchu a ze všech sil na něj zařvala. Takový silný řev mu zničil sluch. Potom mu něčím jako jazykem - ale tvrdším, více slizkým a ostrým - vypíchla oči a poté mu kompletně servala celý obličej.
Ta věc ho odhodila jako panenku. William začal řvát ještě více, čímž tu věc rozčílil. Ta věc se dala do ještě hlasitějšího řevu, kterým zničila okna na horním podlaží.

William se vydal slepě v bolestech na útěk. Několikrát narazil do stěn, ale nakonec se mu povedlo utéct ze sklepa. Povedlo se mu i otevřít vchodové dveře, jenže v tom ho chytla zezadu ta věc. Vzala ho za nohy v té tmě, však William se stále držel kliky a nehodlal se ani náhodou pustit.

V tu chvíli věc neskutečnou silou škubla a Williama rozdělila na dva kusy. William začal řvát ze všech sil. Nakonec k němu příšera přišla, urvala mu dolní čelist a vyrvala mu jazyk. V tu chvíli byl naprosto bezmocný.

William pak bezmocně jen ležel a krvácel. Než ale stihl umřít, zazvonil telefon. A než stihl dozvonit, ta věc ho mezitím stáhla zpět do sklepa. William škrábal prsty o podlahu, i když už zbytečně. Stihl ještě jednou vyblít ze sebe trochu krve, a pak byl odtažen do sklepa s tou věcí.

Další den a další měsíce a roky o něm už nikdo neslyšel.

KONEC