Sledování ve tmě

Dívám se jen do tmy a přemýšlím nad tím, co jsem viděl, protože vlastně nevím, co jsem viděl, jestli to byl jen sen, nebo halucinace, nebo je tu ještě ta jedna možnost - realita. Této možnosti se právě, ale stále obávám.

Viděl jsem něco pro mě nevysvětlitelného, něco, co nemůže existovat, ale i přesto jsem to viděl. Nevím, co si mám myslet, rozum mi říká, že to nemůže být reálné, ale strach mi říká, ať se otočím a už se nikdy nevracím, a ať se hlavně neohlížím. V té tmě je nebo bylo něco, co ještě nikdo nikdy neviděl. Pořád je tu dusno, to by mělo být znamení, že to je také pořád tady, tedy aspoň doufám, protože jinak nad tím nemám žádnou kontrolu.

Srdce mi stále tluče jako o závod. Rád bych se dal na útěk, ale nevím kudy. Není cesta, u které bych věděl, kam přesně vede, všechny cesty jsou riskantní, a to nejhorší je, že úplně všechny vedou do tmy.
Mám se na nějakou vydat, nebo ne? Tuto otázku si teď pokládám, ale nejspíše marně, protože si sám nedokáži odpovědět. Rád bych tu věc popsal, ale nevím jak. Nevím, jestli je to vůbec nějaká bytost, nebo něco úplně jiného z dalšího vesmíru. Kdo by řekl, že mě tohle někdy napadne.

Slyším nějaké kroky, nejpravděpodobněji té věci. Myslím, že odchází pryč. Snad se už nevrátí. Raději nebudu dále vyčkávat a vydám se na cestu. Nevím tedy na kterou, ale snad si vyberu tu správnou. Určitě se nehodlám vydat tou, kudy šla ta věc.

Doufám, že nebudu moc nápadný. Zkusím se nějak odreagovat, třeba bych mohl přemýšlet nad rodinou, jak se asi mají, jestli na mě teď v tuto chvíli myslí.

Křup! Co to bylo? Snad to není ta věc. Mám se vrátit, i když je riziko, že ta věc bude přímo za mnou? Ne, raději budu pokračovat v cestě.

Leží tu na zemi nějaký drát, vypadá to, že někam vede. Doufám, že ven, a budu mít díky tomu směr.

Uvidím, kam mě to zavede. Snad tam, kde je cesta ven. Když tak přemýšlím, tak nevím, jak jsem se tu přesně vzal. Vím, že jsem vylezl z domu a uviděl nějaké ostré světlo, a pak jsem měl pocit, jako bych někam padal, ale nejsem si jist.

Celé tohle místo je tak odlišné, nic takového jsem ještě neviděl. Přijde mi to, jako bych byl v jedné obrovské místnosti, která je celá ve tmě, kromě pár pochodní zabořených do země.

Ale nevím, jestli to je reálná místnost. Přijde mi zároveň, jako bych byl někde venku. Slyším totiž takové divné zvuky podobné zvířecím, jsou to spíše skřeky. Pokaždé když nějaký zaslechnu, tak ztichnu a vyčkávám, co se bude dít dál. V té tmě slyším různé zvuky - přeběhnutí, dýchání nebo kroky přímo za mými zády. Občas cítím, jako by bylo přímo něco za mnou a skoro by se mě to dotýkalo, ale vím, že se nesmím ohlížet. Nesmím se ztratit a pochybovat, pochybovat o tom, jestli jsem se vydal správnou cestou.

Jenže teď mám ten pocit čím dál větší a připadá mi, jako by se mi to chystalo šáhnout na rameno, dotknout se ho. Slyším, jak se za mnou pomalu přibližují kroky. Měl bych se asi vydat na útěk. Ještě jsem to nezkoušel. Předtím mi přišlo, jako by se to se mnou hrálo, teď mi to opět tak připadá, přitom by mě to dokázalo zneškodnit jedním fouknutím.

Stále si to se mnou hraje. Otázka je, jestli mi to chce ublížit. Vypadá tak hrůzostrašně, bez jakéhokoliv náznaku života, duše, jako by to bylo bez mozku. Tím ale neříkám, že to není inteligentní, jen jakoby to nemělo téměř žádné emoce.

Když se to na mě dívalo, přišlo mi, že se mi dívá dovnitř, že to zná všechna má tajemství, to, kdo jsem, co jsem udělal, a možná mě to trestá za mé činy.

To by byla ale ta lepší myšlenka. Toho, čeho se bojím, je, že mě to za nic netrestá a prostě si to jen hraje. Myslím si, že to není odtud.

Myslím, že ta věc se také rozběhla. Moc rychle se přibližuje, je rychlejší než já. Nevím, jestli to zvládnu jí utéct. Ticho, najednou je všude ticho, ale já nepřestávám utíkat, nechci se nechat zmást.

Už utíkám asi půl hodiny, měl bych zpomalit. Měl bych mít dost času. Přede mnou leží sklenice s nějakou tekutinou. Nevím, co je v ní, ale potřebuji se už napít, nechci zkolabovat.

Ta tekutina má jakousi barvu připomínající žlutou, ale jen lehce. Dám se do toho, ať to mám už za sebou.

Jak to piji, slyším, jak se ke mně opět ty kroky přibližují, rychleji a rychleji. Už je slyším přímo za zády a jak je ta věc udýchaná... nic.

Jsem zpět v normálním světě. Zdá se, že jsem té věci utekl. Konečně si mohu odpočinout. Zajímalo by mě, co se stalo, že jsem zpět. Chtěla mi tím ta věc ukázat, že mě dokáže přemístit z vesmíru do vesmíru nebo do jiné dimenze? Netuším, však proč by mě to vracelo?

Nejspíše mě to teď ještě sleduje. Možná je náš svět jen nějaká malá simulace nebo něco jako hračka nebo kina, na které se dívají ty věci z jiných světů. Možná si s námi jen tak hrají. Možná mě sem právě poslala úmyslně. I když by mě zajímalo, jak mě tohle napadlo - předtím mě skoro nic nenapadalo, a najednou jako bych věděl o všem, jak to funguje.

Možná se ta věc se mnou spojila. Možná ona ovládá celý tento vesmír nebo dimenzi. To by mohlo znamenat, že by nás mohla zničit kdykoliv by se jí zachtělo. Dává mi tímto varování, nebo si opět se mnou jen hraje? To se ale asi bohužel nedozvím.

Myslím, že opravdu nějak se mnou komunikuje. Mám pocit právě teď, že mě vidí, sleduje mě, sleduje vše a všechny. Co se děje? Neměl bych to asi nikomu říkat, i když mě to bude navždy děsit. Bojím se toho, že když to řeknu, vymaže nás to. I teď to určitě ví, o čem teď přemýšlím.

Tohle mě děsí a bude mě to děsit i nadále. Pokud to ví o každém šustu, o všem, tak se nemůžeme ani bránit. Měl bych i o tom přestat přemýšlet, ale nemohu. Mám strach, mám strach z toho, že se nás zbaví.

Snad se mýlím, kéž by to byl jen sen. Odhalení lidské existence není ani zdaleka tak zábavné jako spíše strašlivé. Teď se budu do konce života utápět ve strachu.

KONEC