Náprava

Kdo by to řekl, že experimenty na lidech byly ukončeny, byly prý tak ohavné, plné nemravností, špatných lidí, ale já to beru jako nápravu člověka, opravu člověka, jako bych člověka rozebral a dal ho znovu do kupy. Nevím proč, ale lidé mají ze mě mrazivý pocit, jako bych jim nesedl, i když se na ně usměji a koukám na ně, i po půl hodině dívání se na ně s úsměvem se mě stále bojí, snad i více, já to nechápu, vždyť se jim jen člověk dívá do duše a snaží se zjistit jejich tajemství, ale jim se to nelíbí, protože přede mnou něco tají, já bych jim tu hlavu jen otevřel a podíval se na všechna tajemství, oni by se při tom hrozně vrtěli, musel bych je uklidnit, pohladit je po vlasech, aby se už nebáli, a až pak bych jim seškubl kůži s vlasy.

Měli by to rychle za sebou, pak by už jen krváceli a křičeli bolestí, ale byli by mi vděční za to, jak jsem je napravil. Zajímalo by mě, proč nikdo nechce napravit, je to osvobozující, nemyslíte? Já si to náramně užívám, takže nechápu, proč ne ostatní. Škoda, že je musím k tomu nutit, ale je to, víte, moje poslání, které hodlám plně naplnit, a doufám, že mi to nebudete ani vy stěžovat. Přemýšlím často nad tím, z jakého důvodu mi nechtějí ostatní pomoci, já bych jim v jejich poslání také nebránil, já z nich jen vypouštím ty zlé duše, a tím napravuji tu lidskou schránku.

Kéž by to šlo jen pouhým objetím, tomu se lidé většinou nebrání, to bych je objal a nechal je odletět do dáli, ale bohužel to musím dělat tak, jak jim to není příjemné, a když dojde na praskání kostí, tak s tím já nic nenadělám. Každého napravuji trošku po svém, mrzí mě to, že mi někteří unikli, unikli svému osudu, který je pak ale potrestá. Kdo by chtěl žít klidný rodinný život, že?

Také si to říkám, takže je pro ně výhodné, aby se mi dostali do spárů, pod mé šikovné ruce. Tady paní Janková by vám teď mohla povědět, jak se ji právě chystám očistit od jejích hříchů, i když se na to netváří, tak mi za chvíli sama poděkuje. Jen se jí musím prohrabat v hlavě, abych ji kompletně napravil, však nejdříve začnu už s efektním testovaným postupem, který vždy funguje, až pak kapra klepnu. Nejdříve je potřeba kapra nechat plavat chvilku ve vaně, než se aklimatizuje, a až pak ho dát k večeři. Nechal bych tedy na chvilku paní Jankovou dát do sudu a po minutě a půl ji opět vytáhnout, pak ji nenechat lapat po dechu a pokračovat.

Dobré je při očistě člověka mu poškádlit pár nervů, takže vytrhávání obočí dohola je ideální kandidát. Potom bychom mohli pokračovat s trháním nehtů tak pomalu, až je to člověku k uchvácení, a nakonec mu udělat skalpel, také velice, velice pomalu, odřezávat kousky kůže s vlasy od hlavy tak, aby to s vámi vše cítila, aby to cítila jako já.

Je to tak uspokojující pocit, člověk se pak cítí až omámený. Vždy miluji, když slyším ten křik, jsem jak v tranzu, jak křičí čím dál víc a víc a nehodlá přestat. Často i brečí, to je ještě lepší, když nedokáže ani z toho pláče mluvit, když je člověk vidí v šoku, jak jsou vyklepaní, jak nedokážou bez koktání vydat jedinou hlásku, to je ten nejlepší pocit. Nebo když začnou prosit, abych je pustil na svobodu, že nikomu o mně neřeknou, ale já to nikdy nevnímám, vždy si zachovám klidnou a bezemoční tvář, zatímco si v hlavě užívám tu jízdu různých pocitů.

Jenže to bohužel někde vždy končí, a to pak musím hledat někoho nového, někoho, kdo nejlépe bydlí sám a je připraven na mé obdaření, a já vím, že i vy na mě doma čekáte.

KONEC