Když něco chceš, musíš něco obětovat.

Když něco chceš, musíš něco obětovat.

Už jako malé mi táta říkával - když něco chceš, musíš něco obětovat. Ale chci toho snad tolik? Já chci jen žít. A přežít.

Mé lýtko svírají kovové zubaté čelisti, ocelová tlama. Jako nějaký fantaskní netvor. Jenže tahle se nehýbe, nevrčí, netrhá. Jen se zakusuje. Hlouběji a hlouběji do mého masa. Jak se jen trochu pohnu, nebo se snažím uvolnit, silné čelisti se pohnou také, zakusují se. Bolí to. Moc.
A já chci jen žít. Slyším je. Jsou blíž a blíž. Hladoví vlci ucítili krev. Už mi nezbývá mnoho času.

Když něco chceš, musíš něco obětovat.
V hlavě mi zní dva hlasy. První hlas rozumu. "Smiř se s tím, co jsi dosud dokázala. Zde není úniku, neboj se smrti, zbaví tě bolesti."
Bolest, ano, bolí to moc. Jako by mou nohu držela už jen pevná kost.
Ale to já nechci. Ještě se necítím připravena zemřít. Toto jaro mám slavit dvacátý rok svého narození. Lovila jsem od mlada, byliny sbírala, na koních jsem se severními větry závodila.
Už je cítím. Stejně jako oni mne. Hladoví, bojovní, prahnoucí po krvi a masu. Mému tělu.

Když něco chceš, musíš něco obětovat.
To byl ten druhý hlas. Můj zesnulý otec.
Bolí to. A moc. A bude ještě víc.
Přetáčím se na břicho. Ruce na zem, zpevnit dlaně. Jedno koleno mi funguje, kleknu. Druhou mou nohu svírají v lýtku silné železné čelisti. A zakusují se víc a hlouběji. "Dobře, o to to půjde snáz."
Bolí to. Bolí to tak, jako kdyby mi trhali nohu od těla zaživa. Ale ono to není jako.
"Tak teď!"
Nohou, uvězněnou v čelistech škubám vší silou.
Bolest je tak nesnesitelná, že už vlastně není. Nevnímám ji. Soustředím se pouze na jedinou věc. Utrhnout tu chromou nohu. Už ji nechci. Teď mi jen překáží.

Rudá tma. Hukot, který trhá uši. Zevnitř.
Výkřik. Tak silný výkřik bolesti a radosti zároveň, že na malou chvilku zastaví i ty smradlavé siluety hladových vlků.
A ta malá chvilka mi stačila.
Pronikavé bodnutí snad vší bolesti světa opět probralo mé smysly. Podívám se na mou nohu. Je volná. Utržená, ale volná. Tak teď. Matko země a otče můj, dejte mi ještě sílu.

Bylo zhruba poledne. Mocný Svarog otáčí kotoučem slunce až na samý vrchol nebe. Je třetí měsíc v roce, měsíc březosti. Zvířata mají po zimě velký hlad. Březí samice potřebují sílu a samci mají ten hlad, pro který jsou schopni zemřít.
Je i příjemný den, dalo by se říct.
Ale i v tomto skoro již jarním krásném dni, v lese, který se také již začíná probouzet po dlouhé zimě, i v tomto kouzelném dni, může být temno. Temno bolesti, zmaru, zoufalství a vyrovnání. Vyrovnání se s osudem, životem a smrtí.
Na některých větvích, natočených k severu byly ještě zbytky sněhu. Zem, obzvláště mech a kaluže byli stále zamrzlé. Celý les byl ve svahu, z kopce. Nebo do kopce. Někde prudčeji, někde mírněji. A dole v údolíčku šumel potůček. Byl stále zamrzlý, ale šumění a bublání proudu se již ozývalo zpod ledové slupky.

Neutíkat. Vlk je rychlejší. Člověk mu většinou neuteče. Natož jen s jednou nohou a jedním krvácejícím pahýlem.
Opírám se o vzrostlý kmen statného dubu. Ocelová tlama už sklapla. Ta se nažrala. Část mé nohy utržená v lýtku se povaluje na zemi a barví krví třpytivé mrazky na zmrzlém mechu.
Beru ocelovou past do rukou, je na řetězu, který vede kamsi támhle k tomu druhému stromu. To je ale jedno. Zapírám se o kmen dubu, ocelovou tlamu, nyní spíš připomínající mlčící zkrvavená ústa, zvedám nad hlavu a opět mocně zařvu. Už ne bolestí, ale vztekem.
Řvu. Řvu jako raněné zvíře. Raněné zvíře, které cítí pouze vztek, zuřivost a agónii. A které chce další krev. Ale již jinou než tu svou. Chce zabíjet, chce smrt, je samo smrtí.

Už jsou spolu. Tak dlouho se na to těšili. Tak dlouho hledali. Tak dlouho běželi. A mají tak strašný hlad. Už ji našli. Potravu, žrádlo. Jenomže tohle není kořist. Toto je soupeř.
První velký vyzáblý, ale pevný a svalnatý vlk se vrhá mohutným skokem po kořisti. Otevírá tlamu, vycení zuby a "cvak", zkousne. Akorát to chutná jinak, než předpokládal.

Už jsou tu. Můj řev je na chvíli znejistil. Ale ne nadlouho. Už vidím, jak na mne jeden první z těch prokletých vlčích mršin skáče. Tlamu, plnou ostrých tesáků otevřenou dokořán a smrad mrtvol z jeho mordy.
"Tak pojď"
Snažím se udržet rovnováhu na jedné noze, ještě, že mne je silný dub za zády oporou. Instinktivně před sebe nastavuji železnou past jako štít. “Cvak”. Vlčí morda sklapla na mlčících ústech. Sliny šelmy vystříkly do mých očí.

Jen mihnutí okamžiku, i světlo je pomalejší. Krátký, ale krutý přímý pohled. Pološílené oči, morda plná hladových tesáků a krůpěje smrdutých slin. Střet. Oči plné zoufalství, odhodlání, šílenství. Podlité krví. V lese se pohybuje mnoho šelem a bestií.

Vší silou, kterou jsem schopna vyvolat v sobě a ve stínu tohoto silného dubu, u nějž vím jak požádat o pomoc, přetáčím tu škubající se bestii jejími zády k zemi.
“A teď je čas padnout.”
Ozval se v tu chvíli pro mne jeden z nejkrásnějších zvuků, co jsem kdy slyšela. Jako zvon od bran do ráje. Nebo, a to spíš, pekelný zvon.
To praskla lebka té divé šelmy. Šedý vlk sebou ještě naposledy posmrtně zacuká. Po kameni, který se vzdouvá ze země jak malá mohyla, nyní teče čerstvý a teplý mozek syna lesa.
Ale to je jen jeden. Hladová smečka šedých bestií zatím jen mlčky sleduje situaci.

Když něco chceš, musíš něco obětovat. A já chci žít.
Natahuji se po mé utržené noze. Krev z ní stále ještě teče, krev stříká z mého pahýlu, a tady hned vedle teče krvavý mozek po kameni. Nádherný výjev krvavé slavnosti.
“Mám ji. Ještě naposled mi posluž.
Tady máte, bestie hladové. Žerte!”
Hážu svou nohu, tu, která mi již nepatří, té hladové a již dost temně vrčící smečce.
Využívám mírného svahu, vydržet, támhle už to půjde snáz.

Jako malé děti jsme si takto hrávali. Válení sudů ze svahu dolů. A když je k tomu ten svah ještě trochu namrzlý, jde to skoro samo. Jen pozor, snažit se vyhýbat stromům. A kamenům. A pahýlům. Jo, to mi připomnělo ten můj. Pahýl. Kloužu dolů z lesního svahu, zatím jsem se práskla o strom asi jenom pětkrát, snad nic zlomeného. Za mnou krvavá stopa, jako pravidelná rudá nit vinoucí se vznešeným lesem.

Smečka hladových vlků, šedých vyzáblých bestií v pološíleném tanci trhá krvavý kus masa. Lidské nohy. Trhají i svého druha. Je to taky žrádlo. Pár jich olizuje teplý nasládlý mozek z kamenných podnosů. Mají hlad a nedokážou mu již déle vzdorovat.

Vím, že se blíží konec. Ztráta krve je obrovská. Již není skoro žádná krev, která by proudila v mém srdci. Tělo slábne. Děje se to rychle, ale mne to přijde jako věčnost. Nejdřív zvuky. Ty přestávám slyšet jako první. Vše, od štěkotu a vrčení té pološílené smečky hladových bestií až po nárazy mého těla o kmeny stromů a kameny. Kameny menší, větší, všechny čnějí ze země jako malé mohyly. Ano, bolest. To je to druhé co přestávám vnímat. Už mne nic nebolí, nevadí. Náhlý tvrdý odraz od stromu ještě trochu vnímám. To, že mi popraskalo pár kostí a žeber už ale nevím. Už ani nic nevidím. Vše mi zahaluje temná šedomodrá opona. Je krásná. To vidím. To je to, co chci.

Když něco chceš, musíš něco obětovat.
To mi kdysi dávno říkával můj mrtvý otec. Mrtvý? Já ho támhle vidím, mává na mě.