Volání

Suché spadané podzimní listí šuchoce po zemi. Stačí letmý dotek větru a už se přesouvá stále dál a dál za hlasitého skřípotu a jemného šustění. Osamělé stromy marně rozprostírají své bídné štíhlé větve do výšin. Bezútěšné okolí zaplavuje stále tíživější vzduch. Je pozdní odpoledne a já sedím osamocená ve křesle a popíjím horký čaj. Oheň v krbu hlasitě puká, plameny tančí po dřevě. Hledím do blikotavých jiskřiček, které vyletují z ohně a zasněně přemýšlím. Myšlenky přicházejí a odcházejí jedna za druhou, avšak jedna zůstává. Neúprosně se tlačí na povrch. Slyším latinčinu... Vstávám ze křesla a přibližuji se k velkému zdobenému zrcadlu, abych prozkoumala svůj bledý odraz v něm. Plavě bíle vlasy s pramenem černě splývající až po pas v souznění s bílou hladkou pletí.
Čerstvý chladivý vzduch... mi jistě udělá dobře. Ano, jdu se projít. Nemůžu odolat té naléhavé touze, otevírám dveře a vycházím ven. Nohy mě vedou daleko odsud, na jedno hodně odlehlé, v čase ztracené místo.
Právě procházím úzkým klikatým chodníčkem. Přes nevelkou houšťavu křoví. V hlavě mi zní tóny varhan a kvílivých houslí. Pichlavé ostny se na nich hrozivě vyjímají. Bodající trní. Kde-tady se začínají objevovat větší kameny a balvany. Kráčím a každým krokem jsem stále blíže ke kamenným ruinám. Kdysi zde stálo něco mohutného a krásného. Nyní zde zbyly jen hromady skal a několik zdí.
Chodníček se stáčí doleva a svah se svažuje. Na okolí sedá šedivá mlha a šero, připlouvá a objímá krajinu něžně, takřka laskavě... Slunce se již několik dní snaží proniknout přes onen závoj na nebi. Nýní, zova poraženě odchází za obzor, aby mohla přijít Královna. Ta černá, jedinečná, a toužebně očekávaná... ta, která halí tenhle svět do svého temného roucha. Nositelka snů a ponurých iluzí... plná běsů, utajených krás a děsivých překvapení.
Zastala jsem. Přede mnou stojí vysoký tmavý strom s pokřivenými větvemi. Jeho kouzlo se míchá s náznakem hrůzy. No sedám si k němu. Mému tichému společníkovi a sleduji okolní krajinu, rýsující se několik desítek metrů ode mě.
Je tak zvláštně němá, vyčkávající... Ze zamyšlení mě však vytrhne zvuk. Mávání křídel černého ptáka, přelétajícího z okraje lesa. Něco ho vyrušilo... Cítím cosi, co nejde popsat. Proč jsem se vlastně vybrala sem? Teď? V tento pochmurný čas??? Asi bych měla rychle odejít... vrátit se... Ještě můžu. Problýslo mi myslí. Jenže z jakéhosi dúvodu to nejde. Něco mne tady nutí zůstat. Dívám se na ty staré kameny. Něco mi říká a ty sotva slyšitelné zvuky mi našeptávají, že zůstat není zrovna nejlepší nápad. Nvzdory tomu jdu. Postupuji dál, vzhůru a pak níž. O několik metrů se mi naskýtá pohled na ocelově šedé jezero. Ztratilo svůj někdejší lesk. Jde z něj pocit chladu a beznaděje. Ukrývá jen temnou a mrtvou vodu a možná ještě něco dalšího. Jeví se jako bezedná propast. Je ponořené samo do sebe. Jakoby se do něj hroutilo všechno kolem a vysávalo odsud veškerý život. A jakoby tady bylo ještě Něco, co je možná lepší nejmenovat, a tiše doufat, že mě To nespatří...
Srdce mi svírá strach. Moc tohoto místa a mlhavé výjevy mě stále více obklopují. Jsou blíž a těsněji... Přichází... Melodie strachu začíná znít. Její tóny se nesou do dáli.
Srdce mi splašeně tluče a čekám co přijde. Našlo mě To. Přišlo si To pro Mě... Cítím, jak ke mě sestupuje neznámá síla. Ochutnává a dotýká se. Laskavě hladí mou pokožku. Nejprve jen jemně. Pak však silněji. Drží mě... Začíná se mi pevně obtáčet kolem zápěstí, těla, celých rukou. Jak se ta chapadla bolestivě zarývájí do žil a tepen až do nich proniknou. Nemůžu se ani pohnout. Naplňuje mě úzkost a Ta věc. Proudí v nich stále intenzivněji. Zrychluje se mi dech. Mám chuť vykřiknout, volat na záchranu, ale nejde to. A taky kdo by mě vůbec slyšel. Čím více se snažím bojovat, tím je to horší (nebo lepší?). Už ani nevím. Jsem bezmocná. Ponechána tomuto krutému pocitu, který pulzuje stále více a více. Kroutí se, svírá mi žíly, prochází přes srdce, které tuhne a znovu ožívá v tomto neutuchajícím rytmu. Mrazením doznívá, a pak se To usmívá. Libujě si ve mě. Prorvává se skrz mé tělo, v němž se chvěje. A chvěje se i má krev a samotná duše. Dostávám se do stavu šílené agónie jenž zřejmě nemá konce. Pije ze mě. Hltavě a lačně si mě bere. Dostalo mě To. A slyším jak tiše říká: Teď jsi jenom Moje... Má.. Drahá, uvězněná... Zářící... Mučená... plačící...