Stíny temného sídla-Případy Jamese Hardwicka

Rád zabíjím čas, zabíjím čas prací, kterou miluji nadevše. Však ne vždy je má práce i mé potěšení. Před týdnem jsem řešil případ, na kterém jsem ujížděl, ale zároveň to nebylo nic pěkného.

Ve středu večer mi zavolal klient a požádal mě o pomoc. Jediné, co mi ještě řekl, bylo, že je to hromadná vražda. Nechtěl to řešit s policií, měl strach, a není se čemu divit. Kdo by chtěl po hromadné vraždě svých blízkých na sebe upozorňovat policií? Takže jsem měl pochopení, ale i přesto mi přišlo, že něco skrývá.

Druhý den jsem se tedy vydal na cestu. Odchytil jsem si blízkou drožku a vyrazil jsem. Cestou tam jsem pozoroval, že jak jsme se čím dál více přibližovali k sídlu klienta, tím více se rozléhala temnota a všude bylo ticho. Cítil jsem, jak mi začíná být chladno a jak mi leze mráz po zádech. Zřejmě to bylo jiným klimatem, těžko říci, ale ta krajina byla v celku temnější a skoro až opuštěná. Sotva kolem proletěl nějaký pták nebo proběhlo nějaké zvíře. To se mi vnuklo jen do hlavy, že tohle místo je na vraždu jak dělané. Dokonce bych řekl, že mi to udělalo, i když jen na setinu vteřiny, strach a nejistotu.

"Pane Jamesi Hardwicku," otázal mě řidič drožky, "už jsme zde."

"Konečně," odpověděl jsem. Jakmile jsem vystoupil a uviděl to obrovské sídlo, bylo mi hned jasné, že můj klient nebude nejchudší a že se o peníze nemusím strachovat.

Když jsem zazvonil a vyčkal, konečně jsem toho klienta spatřil. Byl to muž. Podali jsme si ruku a představili se. Dále mě pozval dál. Nejdříve jsme si dali v klidu čaj, což mi přišlo mírně zvláštní, když mě zavolal kvůli vraždě.

Při čaji jsem se ho začal podrobněji vyptávat na oběti vraždy. V tu chvíli se rozbrečel a v slzách vykřikl "rodina!". Nevím proč, ale bylo mi to podezřelé. Přišlo mi, jako by se snažil něco na mě hrát, ale bohužel jsem si to neměl jak ověřit, tak jsem jen vyčkával, co řekne dál. Když pokračoval, byl najednou opět klidný, jako by se nic nestalo. Napadlo mě, že možná trpí zevnitř a snaží se nedávat nic najevo, což mě od mého podezření trochu oddálilo, ale stále jsem se snažil být v pozoru.

Vyjmenoval mi tam všechny zesnulé členy rodiny, tedy až na syna, o kterém mi řekl, že umřel už před deseti lety. "Bylo mi devět," řekl. Když jsem se při tom, jak tam tak povídal, na něj pečlivě zaměřil, bylo to, jako by se mu chtělo chvíli smát a chvíli brečet. Chvílemi měl dokonce nějaký záchvat, ve kterém na mě začal křičet a byl velice agresivní. Toto chování mi už přišlo velmi podezřelé a uvědomil jsem si, že nejspíše něco na mě hraje.

Později, až jsme dopili čaj, mě zavedl na místo činu. Byla to místnost s vysokým stropem, plná pavučin, a někdy tam proběhla i myš. "Schází jim tu uklízečka," pomyslel jsem si. Celá ta místnost byla spíše do tmavých barev a svítilo se tam jen svíčkami. Byla v ní knihovna s regály, pracovní stůl, na kterém byl inkoust s nějakými dokumenty, a to je v celku vše - docela prázdná místnost.

Také se mi zdálo divné, že oběti jsou všechny ve stejné místnosti. To je velice netypické. To by mohlo znamenat, že vrah oběti zabil v odlišných místnostech a pak je sem nahromadil. Když jsem si prohlížel, jak umřeli, byla to chladná zbraň s kratší čepelí, možná nůž nebo nějaká menší mačeta. Zdálo se mi nereálné, že by vrah zabil všechny tyhle oběti chladnou zbraní v jedné místnosti. Ale vrah po sobě zametl stopy - žádné stopy krve, jak je táhl, nic.

Však něčeho jsem si stejně všiml. Futra od dveří ve společenské místnosti, které vedly do obývacího pokoje, byly odřené, jako by se za ně někdo zachytával nehty a snažil se vyprostit od spárů vraha. Hádám, že žena - takže buď manželka, nebo jedna z dcer. Když jsem si tedy prohlédl nehty obětí, odpovídalo by to nejlépe manželce, matce dětí.

Odřeniny, nebo přesněji škrábance na futrech, by odpovídaly tomu, že oběť vrah táhl do společenské místnosti, kde všichni také jsou, nejspíše už zmrzačenou. Co ale také upoutalo moji pozornost, bylo to, že oběti jsou vedle sebe, už poskládané jako na porážku - další důkaz toho, že je sem někdo odnesl.

Dále jsem se šel podívat do obývacího pokoje, přes který je pravděpodobně táhl. Tam už tedy opravdu nebyla ani malá stopa. Pak byla na řadě kuchyně, a co už nebylo překvapením - chyběl jeden nůž v držáku. Už mi bylo jasné, co byla vražedná zbraň.

Co už bylo ale překvapením, byl tajný poklop, který jsem našel pod malým koberečkem, a kde jsem našel další oběť. Byl to muž, měl krátké vousy, nejspíše si je pravidelně zastřihoval, byl učesaný a v kapse měl malý papír s mým číslem, který získal nejpravděpodobněji z novin. Tahle oběť mi více seděla na toho člověka, který mě zkontaktoval, abych k němu přijel vyšetřit hromadnou vraždu. Není nejmladší ani nejstarší, měl oblek a klíče od auta, a nakonec jsem mu na ruce našel zásnubní prsten, už starý, což by naznačovalo, že už je ženatý.

Takže mé rozhodnutí bylo, že tohle je ten klient, který mi volal o pomoc, což znamenalo, že ten muž nahoře je nejspíše vrah. Ale proč? říkal jsem si, dokud jsem tam nenašel takový středně tlustý deník. Když jsem ho otevřel, byly tam různé omalovánky a později i nějaké texty. Byl to deník toho zesnulého syna.

Psal tam o tom, jak nenávidí své rodiče a že od nich uteče. Z tohoto deníku jsem ještě vyčetl, že byl adoptovaný a rodiče ho neměli v lásce, měli z něj sluhu. A tohle měl být ten den, který se měl pomstít. Nejspíše objevil ty noviny, ze kterých jeho otec vystřihl to mé číslo, a pochopil, o co se jedná. Musel tedy nejdříve zabít zbytek rodiny a až pak jeho. To by také odpovídalo úkrytu.

V tu chvíli jsem zaslechl, jak tam za mnou někdo jde. Nenapadlo mě nic lepšího než si lehnout pod to tělo. Byl to on. Všiml si však otevřeného deníku a zpozorněl. Já jsem mezitím pomalu sahal po mém revolveru pod kabátem. Jenže když jsem ho měl už na dosah, tak si mě všiml.

V tu chvíli ke mně přiběhl, zvedl mě a začal na mě řvát, že to nechápu, že musel, že měl nutkání se pomstít. Já jsem mezitím rychle šáhl po revolveru a vystřelil jednu ránu. Čekal jsem, že se složí k zemi, ale on právě naopak - rozběhl se proti mně v tom adrenalinu a odhodil mě na zem. Pak mě začal mlátit do obličeje.

Když jsem se pokusil šáhnout znovu po revolveru, tak mi ruku chytl a revolver odhodil. Potom opět pokračoval. Když mě bil, viděl jsem mu v očích, jak mu roste ta zloba. "Rád bych mu pomohl, ale už je pozdě," pomyslel jsem si. Mezitím on stále pokračoval, až jsem na pár sekund dokonce ztratil vědomí.

Naštěstí jsem se rychle vzpamatoval. Vzpomněl jsem si, že mám v nohavici schovaný švýcarský nůž na špatné časy. Rychle jsem ho tedy vytáhl a dvakrát ho bodl v oblasti klíční kosti. Po tomto zásahu se odvalil, tím mi dal příležitost, kterou jsem také využil. Zvedl jsem revolver, a než ke mně stihl doběhnout, tak jsem ho střelil podruhé, a už tentokrát smrtící ranou. Není se čemu divit, bylo to tentokrát do krku.

Po ujištění se, že je vrah mrtvý, jsem zavolal na místo policii. Šel jsem k výslechu a pak jsem mohl konečně odejít domů. Pořád na to myslím, jestli jsem vlastně udělal dobře, ale to, co jsem udělal, už nemohu vzít zpět.
KONEC