Boží milost.

2.

“To je hroznej smrad, mrtvoly, spálený, vykuchaný, tfuj!”
Mladý muž, vyzáblí, hladoví, přes sebe měl jen pár starých smradlavých kůži. Seděl na kozlíku dřevěného vozíku. Byla mu zima. Není divu, vždyť je předjaří, třetí měsíc v roce, příroda se teprve začíná probouzet. Zvířata mají po zimě taky hlad, ale ať si přijdou.
“Já pro ně mám žrádla dost. Pro bestie budou tihle pohani dobrý. Hotová hostina.”
Ušklíbl se a vyplivnul pořádný chrchlanec žlutozeleného hlenu.

Sluneční kotouč se připravuje zapadnout za obzor. Jeho paprsky již skoro nehřejí, a jejich svit už na dno lesního údolíčka nedosáhne. Potůček byl stále zamrzlý. Přes den již ale lesu pěl svou píseň bublání a šumění. Nyní s přicházejícím večerem však už opět mlčí. Znovu zamrzl.

Předvečerní klid lesa narušuje jen pravidelné klopotání loukotí kol dřevěného vozu, taženého jedním menším, ale statným koněm. Kůň má přes nozdry uvázanou šedou pytlovinu, pach mrtvol a hnijícího masa by mu jistě nebyl příjemný.
Jánosovi také není ten smrad příjemný, má podobný kus hadru přes hubu a nos.

“Lepší už to tady nebude, prrr!”
Kůň zastavil, vůz s ohavným nákladem také, klopání loukotí ustalo. János seskočil z kozlíku, opřel se rukou o prkno vozu a obhlíží terén. Zastavil šikovně, když teď koníka odpřáhne a trochu ten vůz s hnojem pošťouchne, sjede už do pekla sám. Kousek od vozu je strmá stráň jen s pár pahýli stromů a menšími kameny, které čnějí ze země jak malé mohyly. A stráň se svažuje pak níž hlouběji do malého, teď už temného lesního údolíčka. Tady by to šlo.

János nebyl považován za nějakého velkého myslitele a ani ho to nijak netrápilo. Věděl však jedno, že když nebude věřit Otci Svatému a Pánu Ježíšovi, skončí příště na tom voze jeho mrtvola.
“Otče svatý, pfuj, odpusť mi mé hříchy a zbav mne viny.” Další lepivý hlen vylétl Jánosovi z huby. Odpřáhl koníka od oje, přivázal ho pomocí opratě k silnější větvi. Naposledy pohlédl svýma zažloutlýma očima na ten prokletý náklad. Na dřevěném vozíku bylo asi dvakrát šest mrtvých těl. Muži, ženy i tři děcka támhle. Někteří zmrzačení, někteří spálení, a pár jich bylo vykuchanejch. Ty smrděj nejvíc. A všechny je znal. A všechny je zradil. Boží milost, to je to, čeho jim bylo dáno.

Nasládlý pach hnijícího masa jim najednou pronikl do nozder. Krví zalité oči se rozšířili. Ani ne tak kvůli přicházející temnotě lesa, ale kvůli hladu. A chuti. Tak neodolatelný pach masa, žrádla. Vlčí smečka rozšířila nozdry a napjala slechy. Tam, nahoře, tam to je. Vpřed!

“Uff, mrťna jedna, ještě kousek.” János zatíná svaly, na rukou, i na nohou. Ještě kousek. A ještě kousek. Zadní kolo vozu se přehoupne přes sráz a začne převažovat vozík ze stráně dolů. Dřevěná oj od vozu, jednoduchý dlouhý otesaný kmen slabšího doubku, vystřelil setrvačností do vzduchu. A zrovna tak nešikovně, nebo šikovně, že udeřil Jánose, který se právě tou ojí snažil vozík s mrtvolným nákladem odtlačit, přímo zespodu do jeho brady s neupraveným strništěm. Luplo to pěkně, a János padnul hubou k zemi. Mezitím se vůz i se svým nákladem zcela přehoupl přes okraj stráně a nabral směr nejkratší cestou dolů, do již potemnělého lesního údolí. Koník zatím zůstal relativně v klidu.

Jako kámen, který se kutálí ze svahu. Jako fantaskní povoz bohyně smrti Morany.
Ze stráně, pokryté jen menšími a zkroucenými pahýly stromů a pár rozsetými kameny, které ční ze země jak malé mohyly, se řítí dřevěný vozík s těly dětí matky země. Loukoťové kola zatím drží a přeskakují terénní nerovnosti.
“Křup”.
Teď vůz narazil do vzrostlejšího mladého doubku. A upadlo mu jedno kolo. To ale vozíku v cestě do temnot nevadí. Jen Bohdana, matka tří dětí támhle vypadla z vozu a zarazila se o pár zkřivených větví. Je ale mrtvá, tak je jí to jedno.

Temná mlha. Krvavá mlha. Hluk. Rachot. Smečka vlků běží nahoru lesní strání.
Dolů ze svahu se řítí povoz s krvavou hostinou. Úskok, jeden z vlků již uhnout vozu nestačil a jeho kosti zapraskaly. Vůz nezastavil, vlka jen odhodil stranou a dál jede svou poslední cestu smrti. A Morana se mocně směje. Konec cesty je již blízko.

Vozík s mrtvými těly konečně našel svůj cíl a rozbil se na dně lesního údolíčka v korytu zamrzlého potůčku. Těla se vysypala na zmrzlý mech, zamrzlý potůček i na studené kamenné mohyly. A najednou vše ztichlo. Jen sova zahoukala kdesi na větvi.

Vlčí smečka se rychle po nečekané příhodě zorientovala. Jeden z nich už dál nemůže, je zlámaný. Zavyl. Hlasitě a bolestně. Zavyl tak pronikavě, až to vylekalo i koně, přivázaného na oprati k větvi stromu na vrcholku stráně.
Kůň se vzepřel, ale oprať drží pevně. Tak víc a silněji. Švihem to taky zkusí. Začíná se plašit. Ržá. A cuká a škube s opratí, která je omotaná kolem větve silnějšího stromu tady nahoře. Ale naneštěstí János nepřivázal koníka moc pečlivě. Koníkovi se svým škubáním podařilo oprať rozmotat od větve a tak utíká. Pryč. A to sakra rychle pryč, protože támhle už cítí šelmy lesa. Hladové a smrtonosné. Vlčí smečku.

Mlha před očima se začíná rozpouštět. Vědomí opět přichází k sobě. János, ležící na zemi, zdvihá hlavu.
Přes okraj stráně vyskakují na malou mýtinu šedé šelmy lesa. Krvelační a nelítostní obávaní vlci. Vrčí, běží, už jim neuteču.
János nemá žádnou zbraň. Ani by ji vlastně neuměl použít. A ani by mu vlastně nepomohla.
“Bože, miloóst!”
Pak už jen zachrčení, jeden z šedých synů lesa vykousl větší část hrtanu z krku Jánose. Chrčení a krev. Vůně čerstvé teplé krve. Té nelze odolat. Smečka vlků se vrhla na svou kořist.