Smrt je klíčem.

3.

“Když něco chceš, musíš něco obětovat. Ale co mám chtít v temnotě?”

Sluneční kotouč se již zcela schoval za obzor. Nastala noc, doba temna, čas vlády krutého Černoboha. Začínalo lehce sněžit. Zatím malé první vločky této noci se lepily na zamrzlé větve, na pahýly pokroucených stromků, na kamenné mohyly, rozeseté po celém lesním úbočí. Dopadaly již i na dno údolíčka, na zamrzlý potůček, který teď v noci mlčel.
To matka příroda přijímá do náruče své děti. Sněhová pokrývka pomalu dopadá na několik mrtvol, které jsou rozházené po dně údolíčka jako dřevěné figurky ze hry kolovratu.

Je jich akorát dvanáct. Ne, ještě támhle. U velkého kamene ve tvaru malé mohyly. Tam, kde potůček dělá jednu z mnoha svých zatáček. Tam leží mrtvola mladé dívky. Tělo je polámané, ruce otočené, zlomené. Místo jedné nohy jen krvavý pahýl. Už z něj ani neteče žádná krev. Ta už vytekla z těla všechna ven. Stejně jako život, který planul silnou září v tomto těle.

“mors clavis est ad vitam novam”
Smrt je klíčem k novému životu.

Zahoukání sovy. Blízko. Zavytí vlka. Tam, seshora to šlo.

Náhle jasná a zářivá světluška letí již zcela temným údolím. Sníh už padá hustější, z malých vloček se staly sněhové komety.
Sníh svou bílou peřinou pokrývá dvanáct nebožáků, dvanáct těl dětí země, kteří věřili až do konce. Zcela přikryl i koryto malého zamrzlého potůčku na dně tohoto údolí.

Sněhová náruč objímá i svou dceru. Tu třináctou. Zlámanou, zmrzačenou, ale se ctí a silou. Nyní pohřbenou pod těly svých bratrů a sester. Již od mlada byla jiná. Měla vnímání, otevřelo se jí vědění. Byla bojovnicí. Byla lovkyní.

“Když něco chceš, musíš něco obětovat.”
Tyto slova jí řekl její otec. Když ještě žil. A když ona byla malá. A hlavně když byla živá. Teď je mrtvá. Válí se tu jen kus těla, masa.

V temném údolí, v hustém sněžení, jasná a zářivá světluška našla svůj cíl. Usedla na sněhovou pokrývku, která dopadala na ústa mrtvé dívky.
Čas plynul, sněhové komety se opět proměnili v menší sněhové vločky. Sníh pod září a teplem světlušky roztál, vletí do pootevřených rtů mrtvé dívky.
Hlasité zahoukání sovy. V nočním tichu zní skoro jako zvony nebes. Nebo spíš pekel. Mocné zavytí vlka. Tam, nahoře na té mýtině musí být.

Za druhým kopcem se začíná objevovat narudlá mlhovina. To již Svarog valí před sebou jasný kotouč slunce. Znamení nového dne. Znamení začátku. Znamení znovuzrození.

“A co chceš ty, Auno?”
Zadunění v zemi, zašumění vánku v údolí, praskání ledu na zamrzlém potůčku. Vše jako by bylo hlasem a otázkou.
“Přijmi mě do své náruče, Matko Země.”
Již nevidím svého otce. Viděla jsem ho, mával na mě. Ale už tu není. Jen šedomodrá temnota. Jak opona divadla z pekla.
V okamžiku červený záblesk. V oponě se objevuje trhlina. Trhlinou v temném závoji jako blesk zazáří jasný paprsek.
“Ano, už si vzpomínám.”

První sluneční paprsky začaly konečně dopadat až na samé dno lesního údolíčka. Dopadaly na mrtvé tváře, některé otočené k nebi, některé hledící do země. O první pokroucené větve se zachytila matka Bohdana.
Říkali jí “matko, máti”. Byla pro všechny vždy oporou, dokázala rozveselit i ty největší chmury. Byla plna radosti. Sama vychovala tři krásné děti. Dva syny a jednu dceru měla. Podívej, nejsou daleko. Támhle o kousek níž. Leží tam spolu, i na poslední cestě jsou bratry a sestrou. Jen již nebyly moc k poznání.

“impurus mundabitur”
To byly poslední slova které slyšeli. A taky nářek své matky. A pak její řev. To když jí rozpárali břich. A je, bratry a sestru uvařili zaživa, svázané, v kotli nad ohněm jako nějaká kuřata.
“Nečistí budou očištěni.”

Malý kousek po svahu dolů, kousek od bratrů leželi tvářemi k zemi další dvě spálená těla. Obě byly ženy, dvě sestry. Vždy je považovali za velmi nadané a moudré. Sestry otce Bezděda vyráběli pro celý kmen, celou rodinu, krásné nádoby a hrnce, talíře a pokličky. Uměli i tkát, z vlny i příze. No a protože i mast z bolehlavu uměli vyrobit, tak je upálili. Čarodějnice nečisté. Pohanská špína.
“Jen oheň očistí vaše duše, přijměte ve svém zoufalství milost Krista!”
Nepřijali. Shořeli.

Ještě kousek níž, skoro už na dně údolíčka, kam paprsky zatím nedosáhli, je rozbitý zbytek vozíku a u něj jsou vyklopeny další tři těla. Ty se moc daleko kutálet nemohly. A vlastně nazývat tyto tři těla mrtvolami, to chce pořádný kus fantazie. Vypadali spíš jak fašírka do guláše pro pekelné démony. Rozpárané břicha, vyvrhlé vnitřnosti, uřezané končetiny, vydloublé oči. Jistě, pekelná hostina, to je ten správný výraz. Té odměny se jim dostalo za to, že aspoň klacky a kosou bránili kamennou mohylu Velese. Neubránili. Mohyla byla zlomena, zničena, rozvalena.

A úplně dole, tam, kde se klikatí malý zamrzlý potůček. Na dně lesního údolíčka, které se již krásně a hřejivě začíná probouzet do nového rána. Tam dole jsou vysypaná poslední těla z vozu a pod nimi ještě jedna mrtvola.
Mrtvola krásné dívky, polámané, jeden by snad ani neřekl mrtvola. Barva její tváře není zcela bledá, jako by byla živá, ale ne, to jsou jistě jen paprsky ranního slunce, kterými nás hřeje a hladí mocný Svarog. Ten, který dodá svým kotoučem slunce teplo a sílu Matce Zemi. Matka Země svou mocí pak probudí k životu zvěř, stromy i rostliny lesa. A vybrané povolá.

Kolovrat běhu věcí daných i věcí budoucích se točí dál. Však náhle, na cestě tu nepřítel stál. Falešný bůh se svými mnichy, který pod příslibem lásky a spasení přináší jen smrt a zatracení. Pošlapání naší víry v sílu přírody a moc matky Země. Ohněm a mečem on přesvědčuje. Jinou víru nepřipouští. Mohyly a svatyně, ničí, boří, bourá, pálí. Jen jedno jméno uctívat, klanět se a prosit budeš.
“Ježíš Kristus je tvé spasení.”