Matka

Léta Páně 2021

Ty divné události pojící se k lesu se vyskytovaly už v kronikách místních kronikářů ze 14. století. Nejvíce o tom psal jakýsi Ondřej z Krupířova. Ondřej ve své kronice píše, že les je prokletý. Údajně se v něm sjížděly ženy a prováděly jakési pohanské rituály, které jim měly pomoci otěhotnět.

Lidé ve vesnici o rituálech věděli. Trochu to těm ženám trpěli. Vesnice potřebovala nové lidi na práci a občas se povedlo přivolat i pěkné počasí nebo krásnou úrodu, díky které se najedla celá vesnice i kousek blízkého okolí. Řekněeě, že rituály byly prospěšné pro všechny. Bohužel...Jak se to říká? Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu až se ucho utrhne? Ano, Tak je to. Tak dlouho ženy chodily se džbánem pro vodu až se ucho utrhlo.

Léta Páně 1324 

"Bohuto! Bohuto! Kde jsi holka? Pojď, musíme už jít. Nebudou na nás čekat."

Bohuta vyběhla ze svého příbytku. Sukně za ní vlála a košík jen tak tak držela v podpaží. V košíku měla všechno potřebné. Bylinky, sušené houby, hlínu a kus malého dřevěného kůlu. Bohuta se přidala k druhé ženě. Nestačila ani pozdravit. Její matka se otočila na patě a hned vyrazila k Rodnému lesu.

"Doufám, že máš vše potřebné."

"Ano maminko, mám. Na nic jsem nezapomněla."

Matka pak už celou dobu mlčela.

Léta Páně 2021

Ptáte se, jak vypadaly ty rituály? Povězte mi. Jak podle vás vypadá pohanský rituál? Přesně tak. Máte naprostou pravdu. Nikdo neví, odkud se to sem vzalo, kde se ty ženy vzaly. Už kronikář Ondřej v kronice píše, že tradice rituálů ve vesnici sahá daleko do minulosti. Ve své kronice se věnuje tedy i povaze samotných rituálů. Nebudu vás trápit detaily. Není to nic pěkného. Ale jak už to tak u rituálů bývá zvykem. Většinou se musí něco obětovat. Život nevznikne jen tak...

Léta Páně 1324 

Bohuta držela v rukou dřevěný kůl. Stála rozkročená nad ženou. Žena pod ní byla nahá. Stoicky klidná, ani se nepohnula. Vypadalo to, že je mrtvá, ale nebyla. Dýchala. Hruď se ženě lehce zdvihala. Srdce tlouklo Bohutě tak silně, až si myslela, že jí vyskočí z hrudi. Ostatní ženy kolem ní v kruhu zpívaly starodávným jazykem. Matka Bohutě jednou řekla, že se bude moci jednoho dne starý jazyk naučit. Až prý přijde čas. Nerozuměla zpěvu. Nerozuměla těm slovům, ale v hloubi duše cítila, co to všechno znamená. Věděla, co musí udělat. Ten zpěv jí k tomu dopomáhal. Bohuta se pořádně rozpřáhla. Kůl svírala nad hlavou. Zařvala. Neslyšela svůj řev, ale cítila, že má rozevřená ústa. Vší silou zabodla kůl ženě do hrudi. V ten moment žena na zemi otevřela oči.

"Omlouvám se maminko" vydechla Bohuta.

Nikdo z okolo stojících žen její omluvu neslyšel.

 

Bohuta ho cítila už hned druhý den po rituálu. Maminka jí na to upozorňovala, že to potom půjde rychle. Ale nikdy netušila, jak moc rychle. Břicho měla úplně nafouknuté. Když večer usínala, nepamatovala si, že by její břicho vypadalo takto. Ono se teda moc nedá mluvit o spánku. Trvalo dlouho než se jí podařilo usnout. Byl to vůbec spánek? Snad jen upadání do mdlob. Dotkla se jemně svého bříška. Cítila teplo.

Navečer se ještě vydala pro pár borůvek na kraj lesa. Břicho jí po celém dni trochu bolelo. Myslela si, že jen málo odpočívala. Až přijde do příbytku, hned si půjde lehnout.

Na včerejší den už si skoro ani nevzpomínala. Vzpomínala si na to, že šla do lesa. S nějakou ženou zřejmě, ale pak si už nedokázala vybavit, co se dělo. Jakoby se dokázala nějak přesunout v místě i čase. Vzpomínala si na vstup do lesa a pak už jen na to, jak ráno vstávala z postele s velkým těhotenským břichem.

Tu noc spala klidně bez zlých snů.

Léta Páně 2021

Ondřej další události sám nezažil. Kdyby je totiž zažil, těžk, by pak o nich mohl psát. Věci, které vám nyní řeknu se Ondřej dozvěděl od lidí, kteří měli zatraceně velké štěstí a přežili. Otázka je, zda se zdravým rozumem, protože těm věcem se dá jen těžko věřit. Měsíc byl prý velký jako celá obloha, rudý jako krev. Zvířata tu noc byla agresivní. Ptáci z korun stromů padali na zem mrtví. Krásná letní teplá noc ze změnila ve studenou mlhavou noční můru. Lidé, kteří vyšli ven ze svých příbytků a zahlédli rudý měsíc, dle slov Ondřeje, byli pomatení a začali napadat další lidi. Celá vesnice se takhle téměř vybila. Doslova. A ti kdo přežili, se zanedlouho sami zabili. Nikdo se nikdy nedozví, jaká hrůza to ve skutečnosti mohla být.

Léta Páně 1324

Bohuta se probrala zbrocená potem. Třásla se zimou. Břicho ji pálilo, ale na dotek bylo studené jako led. Odhodila přikrývku. Cítila pod sebou mokro. Byla to krev. Krev vytékala z ní. Pane Bože! Z jejího děťátka. Sebrala veškeré zbytky sil a snažila se posadit. Chtěla řvát. Cítila, jak se jí ústa rozevírají, tak moc chtěla řvát, ale z úst se jí žádný zvuk nepodařilo dostat. Když si sedla na postel, zbytky energie ji opustili. Omdlela a upadla na zem.

Když se probudila, stála uprostřed pole. Nahá, třesoucí se zimou. Rozhlédla se kolem sebe. Nic. Jen lány obilí kam oko dohlédlo. Nebyla to obyčejná noc. Celý prostor byl osvětlen rudou září vycházející z oblohy. Pohlédla nahoru a to, co viděla ji velmi vyděsilo. Něco takového ještě nikdy neviděla. Obrovský rudý měsíc.

"Maminko," ozvalo se ji za zády. "Děkuju ti."

Bohuta sebou trhla. Ten hlas. Přeběhl ji mráz po zádech. Pomalu se otočila. Před ní stála postava. 

"Vůbec nic nevíš, viď?" pronesla postava a přistoupila blíž. "To jsem já maminko, tvoje vytoužené děťátko. Copak už mě nechceš?"

Teď už postavu viděla Bohuta velmi zřetelně. Postava byla lidská. Tělo jakžtakž taky. Ale nohy to mělo nějaké divné. Od trupu dolů to mělo kopyta. Bohuta zaječela.

"Nene, to mi nedělej maminko, stejně tě nikdo neslyší." Usmála se postava.

Bohuta byla jako smyslů zbavená. Celá se třepala, cítila jak ji něco teplého stéká po noze dolů. Věděla, co ta postava je zač. Věděla to. Slyšela o ní. Ty rohy, ta kopyta....

Postava se během mrknutí oka přesunula k Bohutě. Najednou se postava zdála dvakrát vyšší. Bohuta ji cítila. Ten hnusný hnilobný pach, o kterém ji vyprávěla matka. Neměl se ještě vrátit. Ne dnes. Dnes ne.

"To jsem já Bohutko, maminko..to jsme jen já, neboj se mě. Přišel jsem tě zachránit...odvézt si tě. To jsem jen já. Tvůj malý."

"O-O-Ond...ře..ji."

Stvůra udělala jeden jediný pohyb ruky. Jeden jediný pohyb ruky a Bohuta, ta krásná nevinná Bohutka, která zpívala s matkou písničky při praní prádla v řece, přišla o hlavu.

 

Jestliže jste to dočetli až sem, z celého svého srdce Vám děkuji. Děkuji Vám za to, že jste mé první povídce dali šanci. Jestliže se v textu vyskytuje nějaká chyba, dejte mi vědět. Jsem puntičkář, ale někdy se prostě všechno nepovede zkontrolovat. Můžete zanechat i komentář, jestliže se Vám povídka líbila. Budu se snažit jich ještě pár napsat. Děkuji moc za Váš čas.