Nos

„Fuj ty prase, nehrabej se v tom rypáku. Seš fakt dobytek.“ s opovržením řekla a odrthla mu ruku od nosu. Malý Michal se nehtíkem lehce škrábl do kůže a začala mu téct krev z nosu.

„Do prdele, kurva. Ty mě nepřestaneš srát ty zmetku jeden malej.“

Michalovi přiletěla nemalá facka na pravou tvář. Brek ještě zesílil. Michalovi byly dva roky.

 

„Fuuuuuj, ty jsi ale nechutnej.“

Michal vůbec neslyšel, že se k němu někdo blíží. Byl tak zabrán do svých vlastních myšlenek, že úplně zapomněl na okolní svět. Podíval se, kdo si to k němu přisedl. Mája. Ta krásná Mája pro kterou má od svého nástupu do školky slabost. Od té doby, co mu Mája dala obrázek se okolní svět už nezdál tak šedý. Ona byla sluníčko, které mu šeď projasňovalo.

„Já se nedloubal v nose. Jen mě tam něco svědilo.“

„To určitě, viděla jsem tě. Já jsem tě totiž pozorovala, víš?“ odpověděla Mája a dloubla ho do ramene. „Moje maminka říká, že se to nedělá.“

„Co se nedělá?“ zeptal se Michal.

„Nedloube se v nose.“

Mája odhupkala pryč. Michal se za ní díval a jeho prst už si to mířil na svou obvyklou cestu.

 

„Paní Novotná, určitě to není normální. Ale může to být způsobeno psychikou. Je to, řekněme, pro něj uklidňující, když to dělá. Musíme nalézt, co ho stresuje a stresor odstranit. Potom můžeme začít pracovat na odvykání zlozvyku.“

Ten den dostal Michal doma facku na levou tvář. Michalovi bylo osm.

 

 Michal seděl v lavici a poslouchal nudný výklad o odmocninách. Naprosto ho to nezajímalo. Měl větší problémy. Bohužel nevěděl, jak s nimi bojovat. Vše, co zkoušel, nezabralo. Už nevěděl kudy kam. Vytáhl prst z nosu. Chvilku si prohlížel, co za poklady zvládl vydolovat. Než se matikář pustil do dalšího příkladu, Michal už zkoumal druhý otvor nosní dírky. Ten den mu krev z nosu tekla jen dvakrát. To bylo dobrý. Jindy to bývá horší.

Michalovi bylo dvanáct let.

 

„Doprdele Michal, přestaň ty vole, však ten nos máš obrovskej jak vrata kámo. Když se tam furt budeš šťourat tak si ho protrhneš.“

Adam měl možná pravdu. Od té doby co nastoupil na vejšku, tak se jeho zlozvyk ještě trochu zhoršil. Nosní dírky měl světšené od neustálého se šťourání, ale nemohl si prostě pomoc. A přitom kolik trapasů mu to způsobilo, kolik krve kvůli tomu ztratil. Většina lidí se na něho dívala skrz prsty. Byl jim odporný. Byl to hnusák. Při tom pomyšlení se mu ze sebe sama dělalo zle. Nemohl si pomoc. Strčil si oba dva prsty do nosu.

Michalovi bylo dvacet let.

 

„On nedýchá, kurva, sakra, musíte sem rychle přijet. On umře!“

„Rozumím pane, jednotka už jede k vám. Položte ho na bok. Rozumíte?“

„Ehm, ano, rozumím, co dál?“

„Co mu brání v dýchání?“

„Prsty…brání mu prsty.“

„Co jste to říkal pane? Prsty?“

„Ano, přesně tak, prsty.“

„Jak to myslíte? On nemůže dýchat, kvůli…prstům?“

„Ano, má je v nose zaklíněné, nemůže přes ně dýchat.“

„Otevřte mu pusu.“

„Nemůžu.“

„Musíte pane, jinak zemře.“

„Vy to nechápete. On má v puse krev, doslova z něj teče.“

 

„Dneska mi přivezli k pitvě jednoho mladýho, a řeknu ti teda, takhle kuriožní věc jsem ještě za svoji praxi neviděl. To ti teda povím. On umřel na to, že mu praskl vřed během toho, co se dloubal v nose, dostal křeč, nemohl vytáhnout prsty z nosu a zároveň se začal dusit vlastní krví. No řekni, nepřijde ti to ujetý?“

„A víš co? Ani ne…Mám s tím vlastní zkušenosti.“

„S prasklým vředem?“

„Ne, s dloubáním v nose. Ale už jsem dobrej. Chvilku to trvalo, ale zbavil jsem se toho.“ řekl Michal a pyšně se na kolegu podíval.