Děti Velikonoc

Zbývaly poslední minuty do zvonění a děti začínaly být v očekávání nastávajících prázdnin neklidné. Učitelka přestala s výkladem a rezignovaný úsměv, na nějž většina žáků čekala, se na tváři objevil přesně ve 13:28. „Tak dobře, sbalte si a zopakujeme si to po Velikonocích,“ řekla už za hluku způsobeného šoupáním učebnic po lavicích a vrčením zipů penálů.

Atmosféra nadcházejícího volna protínala chodby školy jako roztočená gymnastická stuha. Dostala se do všech zákoutí a snažila se nakazit všechny osoby v blízkosti svou lehkostí. V šatně visely jenom lehké svršky, venku začínalo nadměrně teplé jaro. Málokdo si bundu oblékl, většina dětí s ní v ruce utíkala rovnou ven a někteří žáci na ni úplně zapomněli.

Vůně bíle kvetoucí trnky se snažila omámit všechny budoucí pasažéry autobusu. Tonda si připravil do ruky pětikorunu a sledoval hodiny, zatímco Ondra řešil místo a čas srazu na řehtání. „Určitě se sejdeme na váze jako vždycky, ale Marek dneska nebyl ve škole a nevím, v kolik tam jít,“ dumal nahlas. Jiřické děti se totiž o Velikonocích každoročně scházely třikrát denně u budovy patřící ke staré nákladní váze, kde ty starší, jakožto vedoucí, zapisovaly účast a vedly celé velikonoční procesí vesnicí. Marek byl jedním z těch starších.

Tonda zbystřil a prudce se na Ondru otočil: „Už jede náš. Máme sraz v 9 hodin, včera to Marek říkal.“ Dveře autobusu se s hlučným zasyčením otevřely a po nějaké chvíli spolu s houpavým rozjezdem autobusu oficiálně začaly velikonoční prázdniny. „Tak to jsem vůbec nepostřehl, půjdeš dneska ven?“ ptal se Ondra Tondy a pevně se chytil madla, aby nevypadl v prudké zatáčce do uličky. „Jo, my máme jet k babičce, ale asi až v pátek,“ hodnotil situaci Tonda. „Tak ve tři u studny,“ dodal. Na zastávce se pak rozloučili a rozešli se do svých domovů hodit tašku do kouta, vyjíst lednici a převléknout se do tepláků.

Ondra už seděl na betonovém krytu studny a nehtem z něj odrbával lišejník. „Čau, kam půjdeme? Napadlo mě projít lesem za hřiště. Můžeme postavit bunkr, tam nám ho nikdo nezboří, nikdo tam nechodí.“ Tonda souhlasil. V minulosti už si postavili několik bunkrů na skládce hraničící s pozemkem věznice, ale někdo místní jim je vždycky zničil. Přitom tam měli skvělé vychytávky. Jednou našli vyhozený gauč a v písečné jámě, kde eroze přiměla růst borovici s částečně odhalenými kořeny, si vytvořili opravdu vychytaný obývák. Vydržel pouhé dva dny.

Dneska se rozhodli prozkoumat les na druhé straně silnice. Zabraní do klučičích hovorů došli až na okraj lesa, kde se otevíral pohled na rozlehlá pole vedoucí k Benátecké Vrutici a Milovicím. Pár let tady stála nově přestavěná firma, nic zajímavého. Dlouho to tu během její přestavby bylo obehnáno ploty s reklamou. Ty teď zmizely.

„Teda, to už jsme tu dlouho nebyli. Podívej, nikde nic. Žádné zátarasy,“ překvapeně pozvedl obočí Tonda. „Ale hele, tamhle ta budka, to tady bylo?“ ukazoval Ondra na malou cihlovou budovu krychlového tvaru. „No jasně, podívej se na ty staré cihly. Ta tu musí stát roky. Možná je po Rusákách,“ což nebylo v místní oblasti výjimkou. Většina takových budov však už byla přestavěna nebo zbořena. „Asi jo, ale co to je? Vždyť tam se nevejde snad ani postel, ne?“ Ondru budka lákala jako železné piliny magnet. Všechny buňky jeho těla se potřebovaly k malému domečku přiblížit. Tonda to cítil stejně. Dosud neobjevená budova z dob okupace? „Dělej, táhneš se jak smrad,“ popíchl Ondra Tondu a v mžiku už tlačili obličeje ke skleněným tabulkám oken.

Uvnitř jako by se zastavil čas. Staré zažloutlé noviny na stole, spolu s nimi různé zápisníky, pera a skleněná lahev od limonády. Židle s protrženým koženkovým potahem už taky leccos zažila. Molitan vyčuhoval z boční strany jako korpulentní dáma zaseklá v úzké telefonní budce. Okolo stály různé podivné předměty, o nichž kluci nic netušili. „Škoda, že je zamčeno. Je vidět, že tady roky nikdo nebyl. K čemu to tady teda je?“ bral za kliku Tonda a zklamaně se vrátil k oknu. „Tak to taky netuším.“

Ve čtvrtek se Tonda s Ondrou nahlásili u staré váhy Markovi a Patrikovi, opsali si rozpis řehtání pro následující dny a vydali se k domku znovu. Tonda nenápadně od Marka vyzvěděl, že tam kdysi býval hlídač. Přicházely ale další děti, takže více nezjistil.

Oba věděli, že do domku nesmí, o to více je to ale lákalo. Snažili se nejprve různě dveře odemknout, hledali v okolí schovaný klíč, zkoušeli otevřít zvenku okna. Nic nefungovalo. Řešením se zdál být snad jen kámen vhozený oknem dovnitř. „To přeci nemůžeme,“ mračil se Tonda. „Hm, je to blbý, co kdyby nás někdo viděl,“ souhlasil Ondra. „Co trošku vypáčit dveře?“ nadhodil Tonda. „Trošku? Jak se něco vypáčí trošku?“ „To nejde.“ „Hm, nejde.“

Seděli na prahu dveří a před nimi na zemi vyzývavě ležel kámen. „Ten by byl tak akorát na to okno, viď? Ale to nemůžeme,“ prohodil tiše Tonda. Vlastně už se oba dávno rozhodli. Otázkou bylo, kdo to udělá. První uchopil odvážně kámen Ondra. Nesměle s ním zaťukal na malou okenní tabulku. „Takhle to fakt rozbiješ, ty siláku,“ vysmál se mu Tonda. „Tak si to udělej sám, vole!“ urazil se Ondra a předal kámen kamarádovi. Tonda odstoupil dobrých deset kroků a zaujal postoj hodný hodu krikeťákem, jejž znal ze školy. Napřáhl se, namířil na okno a švihem kamenem vrhl.

První pokus se odrazil od dveří a zanechal na dřevu šedou otlačeninu ve tvaru bumerangu. Kámen našli v ostružiní. V adrenalinovém opojení sbírali víc a víc odvahy. Když se pak Tonda opravdu trefil, chtělo mu srdce proskočit hrudníkem stejně jako hornina sklem. Rychle se rozhlíželi, zda je nikdo neviděl. Rána byla překvapivě ohlušující. Ondra protáhl ruku oknem dovnitř a okno s námahou otevřel.

Zevnitř byl domek pocitově ještě menší než zvenku. Vzali do ruky většinu předmětů a zkoumali každý detail. Působil na ně podivný pocit náhlé tíhy na duši. Neměli to dělat. Nevyslovili to nahlas, nemuseli. Dobře se znali a hořkosladký úspěch dobytí tajného místa byl cítit v malém prostoru více než kde jinde. Ondra vzal do ruky noviny. „Ty bláho, jsou ze 13. dubna 2001, zítra budou přesně šest let staré!“ To je oba zaujalo. „Přečti něco. O čem píšou?“ Ondra prolétl očima titulní stranu a zaujal ho menší článek ve spodní části. Hlasitě polkl, rozhlédl se po okolí a znovu očima zamířil na noviny. „Dnes, to jest na Velký pátek velikonoční, 13. dubna 2001 uplyne 11 let od záhadného zmizení šesti dětí v obci Jiřice na Nymbursku. Zmizely během velikonočního řehtání a žádné z nich se do nynější doby nenašlo. Obec poté nařídila vést tuto družinu každoročně minimálně dvěma staršími žáky, kteří se mimo jiné postarají o bezpečný návrat mladších koledníků domů. Čest památce šesti malých dětí, jejichž duše rodiče v těchto dnech oplakávají více než kdy jindy.“

Kluci strnule sledovali novinový článek a tíha emocí je drtila jako vír vzduchu přistávající helikoptéry. „Tak asi jdeme domů, ne?“ prolomil Tonda ticho a pomalu se zvedal. „Odpoledne jedeme k babičce a budeme tam spát. Ale ráno mě táta zase přiveze, abych nechyběl.“ Ke studni došli mlčky, každý utopený ve svých myšlenkách. Věděli, že se ve vsi kdysi něco stalo, ale nemluvilo se o tom před dětmi. Teď už chápali proč.

V pátek ráno se Tonda nemohl dočkat, až odjedou od babičky zpět domů. Necítil se ve své kůži a to, co se mu přihodilo v noci, se jevilo jako předzvěst něčeho hodně špatného. Když se všechny děti sešly u váhy, Marek s Patrikem je seřadili a za hluku řehtaček a trakařů společně vyrazili vsí. Za kolotočem vyšli na kopeček, kde stála stará kaplička a společně se podle tradice pomodlili. Vedoucí kluci dopřáli dětem deset minut odpočinku, protože některé byly ještě malé a chůze je unavovala. Tonda s Ondrou si zalezli za živý plot na druhé straně kopečku.

„V noci na mě spadl kříž. Byla půlnoc. Chápeš to?“ kulil Tonda oči, aby dodal celé situaci vážnost. Vyprávěl, že spal v jednom ze dvou pokojů na půdě, kde je přes sto let starý nábytek. Spal v posteli a o půlnoci na něj spadl velký dřevěný kříž s Ježíšem. „Prostě se uvolnil a spadl mi těsně vedle hlavy,“ shrnul to a dodal: „Takže tím začal můj pátek 13., Velký pátek, chápeš to? Ty děti někdo unesl na Velký pátek, noviny byly z Velkého pátku a všechny tyhle Velké pátky byly zároveň pátky třináctého!“ Ondra ani nedutal. Nevěděl, co říct.

Tonda pokračoval: „Nejhorší je, že jsem se probudil, ale jako první jsem neviděl ten kříž, ale chlapa v okně. Díval se na mě a hned zmizel.“ Ondrovi to nesedělo: „To se ti asi zdálo, ne? Vždyť ten pokoj je v patře, jak by tam asi někdo mohl koukat?“ „Ty to nechápeš, on zmizel. Neodešel, prostě vymizel, vypařil se.“ „Myslíš jako duch?“ nevěřícně se ptal Ondra. Pád kříže Tondu probudil ze sna a on se teď bojí kvůli těm dětem, pomyslel si. „Ondro, byl tam, měl na sobě všechno zelený. Podle mě to byl myslivec!“ snažil se Tonda kamaráda marně přesvědčit.

Další část vesnice už prošly děti s řehtačkami rychle, nejmenší děti odvedli domů vedoucí kluci a Tonda s Ondrou zůstali na váze sami. „Víš, co jsem zjistil od mámy?“ začal Ondra. „Že ten hlídač měl infarkt, už šest let leží v kómatu v nemocnici. Rodina ho nechce odpojit. Proto to tam všechno zůstalo takhle. A nového hlídače nesháněli, když tu firmu měli skoro dostavěnou. Už tam moc stavebního materiálu k ukradení nebylo.“

Aniž by si to plánovali, během vyprávění se přesouvali k domečku. Opět je to tam táhlo. Interiér si nyní prohlíželi s úplně jiným pocitem. Probudí se ještě někdy hlídač? Vrátí se sem pro své věci? „Ondro, vidíš ten obrázek?“ a ukázal nahoru na ručně malovaný obrázek Ježíše na kříži. „Jo, asi je hlídač pobožný, že si tady vystavil tohle,“ pokrčil rameny. „Ale to je úplně ten stejný kříž jako u babičky, jenom namalovaný,“ řekl a sundal rámeček ze zdi. Na jeho místě se teď objevil světlejší odstín bílé výmalby. Prohlížel si obrázek a Ondra civěl na druhou stranu rámu s otevřenými ústy. „Co je?“ otočil Tonda rámeček a civěl taky.

Na zadní straně obrazu byl ručně napsaný vzkaz: Děti spolu s vrahem pohřbeny jsou betonovým valem. Hrobem jim vojenský bunkr jest, kam namířit teď smí Tvá pěst. Kluci se podívali z okna na opuštěný vojenský bunkr, do nějž dříve často nakukovali. Uvnitř byla černočerná tma a pach betonu smíchaný s vlhkostí nebyl příjemný, vyvolával spolu s malými prostory jistou úzkost.

Tonda s Ondrou dlouho přemýšleli, co dělat. K bunkru se neodvážili, teď ne. Co když je to pravda? Co když tam děti jsou? „Nahlásíme to na policii?“ navrhl Ondra. „A co jim řekneme, že jsme se vloupali do domku a našli vzkaz? Z toho by byl spíš problém a jestli je to jenom výmysl,“ přemýšlel Tonda. Nakonec napsali anonymní dopis a když jela odpoledne Ondrova rodina do města dát tetě domácí vajíčka na obarvení, odběhl si potají k policejní schránce, kam jej vhodil.

V sobotu ráno se Jiřicemi rozléhal mimo zvuků řehtaček i zvuk policejních sirén. Psovodi objevili za betonovým panelem ostatky šesti malých dětí a jednoho dospělého muže. Nikdo nedokázal vysvětlit, jak se těžký panel mohl dostat do chodby tak, aby ji v polovině zcela ukončil, natož kde se tam vzal. O tom, že chodba měla pokračování, nikdo nevěděl.

V pondělí v novinách psali o senzaci, kdy se v jeden den v bunkru odkryly ostatky ztracených dětí a zároveň se po šesti letech nečekaně probral z kómatu hlídač nedaleké firmy, s poněkud podivným svědectvím. „Dopil jsem svou limonádu a najednou se objevil muž v zeleném, říkal abych mu něco napsal zezadu na ten obraz, že tam to bude odhaleno, až přijde ten čas. Já se ho bál, měl flintu, dlouhé vlasy a vousy. Působil přísně. Udělal jsem co chtěl, ale on mi řekl, že se země otevře stejně až za šest let. Pak si nic nepamatuji.“

O několik týdnů později se Tondovi podařilo sejít s hlídačem. Oba toho muže viděli, nikdo jim nevěřil. „Četl jste tohle?“ ukázal hlídači noviny. Vrahem dětí byl komplic muže vězněného tou dobou v jiřické věznici. Po dopadení jeho spolupachatele se pomstil na místních dětech, s nimiž byl nalezen mrtvý. „A víte, za co seděl?“ ptal se Tonda. Hlídač jen zavrtěl hlavou. „Zabil tohohle muže, dívejte!“ a otočil stránku na pokračování článku, kde byla fotografie myslivce přísného vzezření.