Divnotvor- Úvod

Úvod

 

Rion...

 

Rion byl divnotvor. Tím ovšem nemáme na mysli zvíře či snad nějakou nadpřirozenou bytost. Ne kdepak, byl člověkem jako mi. Z masa a kostí. To jen lidé z blízké vesnice s příhodným názvem Grimwood ho tak nazývali. Považovali jej totiž za osamělého podivína a určitým způsobem měli pravdu.

Žil sám ve své chatě uprostřed velkého temného lesa, kam si troufl jen málokdo. O té oblasti se říkalo, že je prokletá. Spoustu těch co do ní vstoupili, už se nevrátili. Mnozí byli přesvědčeni, že za to může právě Rion. Ti hloupí vesničané však nic nevěděli. Pravda byla totiž daleko zlověstnější a tajuplnější, než si vůbec byli schopni představit.

Sám Rion měl jen matné tušení, co se tu děje. Mělo to co dělat s tím, jak se lidé k lesu chovali, s vinou a trestem. Je hodně zlé trestat někoho, kdo se provinil? Provedl špatnost? Ráda bych vám řekla, že na to jsou zákony, soudní systém, ale ne v tomto případě. Tento svět ještě nedospěl do bodu, kdy by lidem ukládal, jak se chovat k přírodě. Rion si myslel, že by možná  měl. Pojem zlo tady totiž najednou nebyl tak jednoznačný. O ničem z toho však obyvatelé neměli tušení, protože prostě nechápali. Až dokud se jich to přímo netýkalo.

Jeho zesnulá babi, budiž jí země lehká, mu vždycky říkávala: „Les má svá tajemství, neměli bychom se do toho plést.”

A on se její radou řídil beze zbytku, proto se ani neptal, nepátral po tom, kam všichni zmizeli nebo co se s nimi stalo. Celá léta žil s lesem v míru. Živil se výrobou a prodejem tinktur, mastí a nejrůznějších lektvarů, díky čemuž byl mezi obyvateli také znám jako léčitel, nebo šarlatán. Vyberte si. On sám dával přednost prvnímu označení. Místní samozřejmě druhému, ale na to už si zvykl. Věděl, že ho nemají rádi, ovládal je strach a neznalost.

Právě dokončil poslední várku léčivých lektvarů, kterou měl doručit obchodníkovi a za prodané zboží následně obdržet provizi. Ta byla samozřejmě směšně malá, starý pán Coleman byl vydřiduch, ale Rion potřeboval peníze. Po smrti babi měl co dělat, aby se uživil. Případů, kdy za ním někdo sám přišel s nějakým neduhem, bylo minimum. Lidé se báli chodit do lesa a tak dávali přednost lékaři, který do vesnice občas dojížděl z většího města. Za ním šli, jen když nemohli čekat. Ptáte se, proč se tedy Rion nepřestěhoval do vesnice? Inu les mu poskytoval většinu potřebných ingrediencí, a navíc tu byl klid. Jemu samota vyhovovala. Bylo to lepší, než všechny ty opatrné pohledy plné nevyřčené nenávisti a podezření, kterých se mu ve městě obvykle dostávalo. Stromy v lese jako by mu naopak rozuměly.

Velmi neochotně se zvedl a s úmyslem zbavit se nepříjemného zápachu z lektvarových výparů, zamířil do malé oprýskané koupelničky, se kterou se nic nedělalo, co pamatoval. Jemu ale stačila. Jelikož se nemínil zdržovat s ohříváním, v rychlosti se opláchl studenou vodou. Pak na sebe pohlédl do zrcadla. Jeho tvář byla ještě relativně mladá, dokonce i na ty světle hnědé neposlušné kadeře spadající až na ramena mohl být pyšný. Oči ovšem, ty byly stále vážné, plné šedého chladu. Už dlouho se neusmíval. Neměl důvod.

S povzdechem se vrátil do hlavní světnice, jež byla předsíní, kuchyní i obývákem dohromady. Zde nebo venku trávil většinu dne. Na sebe si oblékl zelený plášť s kapucí. Byl zvyklý nosit ho pořád, pomalu za každého počasí, jelikož mu v případě potřeby umožňoval splývat s lesem. Ne že by to bylo zapotřebí, stejně býval většinu času tichý a opuštěný. Takto oděný sebral košík se svým zbožím a opustil chatu. Se zamykáním se neobtěžoval, nikdo sem nechodil.

****

 

Na první pohled byl Grimwood vesnice jako každá jiná. Pár zaprášených uliček, prosté domky, jedna krčma, obchod se smíšeným zbožím a malebný kostelík, který jako jediný nenesl dojem zanedbanosti. Jak bývá typické, každý se znal s každým. Pokud jste se ale podívali pořádně, mohli jste si ve tvářích obyvatel všimnout obav. Bylo to místo strachu.

Rion netušil, co ti lidé lesu udělali. Bylo mu ale jasné, že ať už se tady dělo cokoliv, mělo to svůj důvod. Už jako malý kluk se naučil, že každá akce vyvolá reakci. Jistě v tom lese něco žilo, možná dokonce samotné stromy, ale on tudy chodil často a nezmizel. Ani si nepřipadal ohrožený. Dřív, než se nad tím však stačil pořádně zamyslet, vynadal sám sobě. Neměl by se o to starat, jistě by mu to přineslo akorát problémy. Musel zůstat neutrální. 

V obchodě starého Colemana na něj čekalo překvapení. Namísto toho mrzouta stála za pultem mladá žena, kterou neznal. Měla černé kudrnaté vlasy a usměvavé čokoládově hnědé oči. Byla velmi hezká alespoň na místní poměry.

„Ahoj, já jsem Rion. Ještě jsem tě tu neviděl,” zkusil to přátelsky.

„Já jsem Zemfira. Ani jsi nemohl, žiju v Em Arasu. Přijela jsem vypomoct dědečkovi, není mu dobře. Poslední dobou má nějaké zdravotní problémy.”

Em Aras bylo nejbližší město. Právě z něj sem dojížděl ten lékař, a právě z něj pocházela většina dovozových zásob. Rion tam nikdy nebyl a ani potom nijak netoužil. Měl rád své soukromí a pokud možno minimum lidí kolem sebe. Tady byl volný, ve městě by si připadal stísněně.

„Jsem léčitel, třeba bych mu pomohl,” nabídl zdvořile, ačkoli věděl, že zrovna za ním by starý Coleman nikdy nešel.

„To je od tebe milé,” usmála se černovláska. „Zkusím mu to navrhnout, ale je tvrdohlavý a má svého doktora.”

„Kdyby jen to,” poznamenal Rion a položil na pult košík s lektvary a mastmi na prodej. Zemfira naštěstí věděla, o co jde. Vypsala mu potvrzenku s termínem, kdy se má stavit pro svůj podíl.

„Děkuji ti, jak dlouho se vlastně zdržíš?”

„Ještě nevím, ale možná chvíli jo, třeba se ještě uvidíme,” nadhodila, což Riona na malý okamžik zaskočilo.

Nebyl si jistý co odpovědět. Konverzace se ženami nebyla zrovna jeho silná stránka a už vůbec ne s těmi, co se mu líbili. Ano Zemfira Colemanová byla mimořádně hezká, chovala se k němu mile, ale stačilo tohle na to, aby ji někam pozval? Chvíli tam jen tak nerozhodně postával, aniž by něco kloudného vymyslel. Nakonec jen zdvořile přikývl a se zvláštním pocitem vyšel z obchodu.

Cestou zpět do své chaty na ni nemohl přestat myslet. Zdála se být přesným opakem svého dědy. Přátelská, usměvavá, zkrátka magnet na zákazníky. Vdaná nejspíš nebyla, na to se mu zdála ještě příliš mladá, navíc si nevšiml prstenu. Vzápětí se nad svými myšlenkami hořce pousmál. Beztak to bylo jedno. Jaká by mohla být šance, že bude mít zájem o takového zoufalého vandráka? Podle něj se rovnala téměř nule. Vždyť on ani nevěděl, jak ji oslovit. Bylo více než pravděpodobné, že než by vůbec sebral odvahu, ona zmizí, vrátí se zpět do města. Kromě toho, jakou by takový vztah mohl mít budoucnost? Jejich světy byly od sebe tak vzdálené.

Kráčel úzkou klikatou cestičkou mezi stromy. Sluneční paprsky neměli šanci proniknout skrz husté větvoví, a tak i za poměrně jasného odpoledne zde vládl zoufalý nedostatek světla.  Potemnělý les jako by na jeho myšlenky odpovídal. Stromy šeptaly a nebylo to takové to klasické šumění, či ševelení způsobené větrem. Tohle byl skutečný šepot. Tajemný a strašidelný. Rion, který již věděl, že stromy si mezi sebou povídají, se však nebál, ačkoli jim nemohl rozumět. Neexistoval zkrátka jediný důvod, proč by si stromy měli vzít také jeho. Nic jim neudělal.