Tulákova nabídka

Venku projelo auto a po zdi pokoje proběhl stín, vlastně proplul jako loď. To je loď co mě odveze z tohoto zasranýho místa, pomyslel si Michal. Zhoupl se v křesle, trochu se zaklonil a pohladil revolver, který ležel na stolku. Je to památka na jeho otce. Ten ho dostal zase od svého otce. Michal ho už nikomu nedá. Možná si ho nechá jeden z policajtů, který jako první vyrazí dveře do jeho baráku. Spíš však skončí v nějaké krabici někde v nějakém policejním skladu. Michal si vzal revolver do ruky a strčil si ho do úst. Ucítil studený kov na svém horním patru a v zádech ho zamrazilo. Je to vlastně strašně jednoduchý pomyslel si, jen maličko pohnu prstem a vítej, tmo, můj věčný příteli.

V hlavě se mu ozval ten chraptivý, hlas tuláka, který mu se mu smál. Michal pustil revolver a přitiskl si dlaně na spánky. Hlas nezmizel, jen přešel do ještě chraplavějšího smíchu. Nic není zadarmo a za všechno se platí.

Kolem okna projelo auto se zapnutými modročervenými majáky a na zdi se rozblikaly rozmazaná červená a modrá světla. Světlomety policejního vozu vykouzlili další stín, který se šinul od jedné stěny malého pokoje ke druhé. Tentokrát to však nebyla loď, byla to postava. Michal zcela zřetelně rozlišoval těžké kotníkové boty, nohy a batoh. Přísahal by, že když zafixoval svůj pohled na hlavu, která vykukovala z pod basebalové čepice, ty oči ho sledovaly. Ty oči, které má před sebou každý den, každý den jeho pitomého života.
Další zhoupnutí v křesle, pohlazení revolveru, které vyvolalo příjemné mražení v zádech. „Za všechno se platí a ty teď vyrovnáš účty“ Michal se praštil do čela, až bolestí zkřivil ústa. Ten všivák tam někde je, někde vzadu v jeho hlavě. Ví to. Cítí ho tam od té doby, kdy zastavil na tom odpočívadle.

Život je někdy vlastně docela zábavný pomyslel si Michal, když si hlaveň revolveru přiložil ke spánku. Zřetelně cítil vůni oleje a chlad. Smrtelný chlad, který jednou provždy tomu hajzlovi zavře hubu. Zasranej smardlavej tulák, co si myslí, že sežral všechnu moudrost světa. A skutečně, hlaveň u spánku fungovala. Michal měl zase zcela jasnou mysl, žádný chraplavý smích, žádné mudroprdovské řeči o tom, že za všechno se platí. Jen ticho a jeho vlastní myšlenky. Položil revolver na stůl a zhoupl se v křesle. Dřevo zapraskalo a podlaha zavrzala.

Michal ví, že se mu na chvilku ulevilo, ale že to nebude trvat věčně. Za chvilku je tu zase. Občas, když si revolver přiloží ke spánku, nebo strčí do pusy, všechny hlasy utichnou a tulák někam zmizí: možná mu ukazuje, jaký klid ho čeká. Nakonec, už brzo to poznám. Už brzo přijde můj přítel, věčný přítel, tma. Ahoj tmo, můj věčný příteli.

Křeslo zapraská, jak se na něm Michal zhoupne. Venku zaštěká pes a projede auto. Místnost se na okamžik naplní světlem. Světlem, které Michal již nezná. Jeho život je tma. Už se skamarádil. Není to přitom tak dávno, kdy si myslel, že horší to být nemůže. Jak škaredě se mýlil. Jak strašně by si přál nezastavit na tom pekelném odpočívadle.

Michal vstal, prošel kolem svého pracovního stolu, ruce založené za zády, v očích pohled, který již není na tomto světě. Michal to věděl, a ví to již dlouho. Sem už nepatří. Jeho čas vypršel. Uzavřel obchod a nyní je potřeba splatit dluh. Snažil se vzpomenout na jednu jedinou chvíli, kdy byl v životě šťastný, ale mlha v jeho mysli mu to nedovolila. Nic tam není, žádná vzpomínka na šťastnou chvíli, radost z maličkosti, všechno bylo rozmazané, nekonkrétní. Doslova cítí, jak mu život zmizel mezi prsty.

Rád se obklopoval lidmi. Lidmi, kteří ho obdivovali. Všechno to byli jen patolízalové, kteří chtěli jeho peníze, jeho čas, jeho přímluvu. Úspěch, který tak strašně chtěl před pěti lety, se stal jen prázdným symbolem. Plně si uvědomoval tu prázdnotu, která v něm je. Studená, ledová prázdnota. Za všechno co má a co získal, zaplatí. Zaplatí již velmi brzy. Nakonec dluhy se mají platit. Ahoj tmo, můj věčný příteli.

Přešel po měkkém koberci zpět ke svému houpacímu křeslu. Další auto projelo pod oknem a na stěně pokoje se rozpohybovaly rozličné stíny. Michal věděl, že ty stíny, které utíkají na zdi pryč, jsou jeho vlastním životem. Jeho šťastné chvíle, lidi co znal a měl rád, jeho city. To vše bylo pryč. Posadil se do křesla, zavřel oči a snažil se vzpomenout alespoň na jednu šťastnou chvíli. Všechno bylo pryč. Jen mlha. Jediný zbytek citu, který ještě měl schovaný někde vzadu ve své bezcenné mysli, byla lítost. Lítost sebe sama. Byl lapen v pasti svého vlastního rozhodnutí, a i když měl všechno, co kdy chtěl a po čem toužil, štěstí se nikdy nedostavilo. Ba naopak. Zhoupl se dozadu, dřevo zapraskalo. Michal uchopil revolver a chvilku ho podržel v dlani. Kov příjemně studil. Ještě jednou se zhoupl a zavřel oči.

Vidí sám sebe. Jede po opuštěné dálnici. Uháněl vysoko nad povolený limit a zcela zřetelně si vybavuje tu tíhu, kterou měl na prsou. Jel pozdě. Přijede pozdě na schůzku s klientem. Už zase. Svíral pevně volant, mnohem pevněji, než bylo třeba. Klouby na rukou mu zbělaly. Motor starého auta hučel a Michal nevěděl, kdy vypoví službu, ale pevně doufal, že dnes to nebude. Jde o velkého klienta, o velký kšeft, o velké peníze. Podíval se na tachometr, kde ručička sváděla marný boj. Byla vysoko za povoleným limitem a téměř na doraz toho, co jeho staré auto zvládá. Aspoň, že dálnice byla prázdná. Ve spáncích mu tepalo a hlava třeštila. V hlavě mu bušily myšlenky, jedna horší než druhá. Doslova cítil, jak mu čas, kterého má nedostatek, protéká mezi prsty.

Bylo už pozdě a on věděl, že jestli nedorazí na schůzku včas, ztratí všechno. Tento klient byl jeho poslední nadějí. A už dlouho čekat nebude. Ten obchod byl klíčový, a pokud ho ztratí, jeho kariera je u konce. Bez práce pak bude následovat všechno ostatní. – dům, důstojnost, zbytek toho, co z jeho života zbylo. Ještě není tma, ale stmívá se. Pomyslel si.
Znovu a znovu si přehrával scénáře, jak by se mohl omluvit, jak by mohl situaci vyřešit, ale žádný rozumný způsob ho nenapadl. Klient dal jasně najevo, že na schůzku přijde, ale jen za jasně daných pravidel. Jedním z nich bylo, že schůzka nebude trvat více než 15 minut a Michal má už deset minut zpoždění. Cítil, jak se mu z úzkosti zvedá žaludek.
Déšť, který začal dopadat na přední sklo, mu ještě více ztěžoval vidění. Stěrače nestíhaly odstranit všechny kapky a navíc nechávaly přesně vprostřed jeho zorného pole špinavou šmouhu. . Michal zaklel a zdálo se mu, že se celý svět spiknul proti němu. V tento moment chtěl jediné. Ať už to skončí, Ať se všechno změní. Nějak. Jakkoli.

Srdce mu bušilo jako splašené, dlaně se mu potili a v hlavě se ozýval neustálý šum. Přál si jediné, únik, zázrak, cokoli. Cokoli, co přeruší spirálu zoufalství a bez naděje. Měl pocit, že jede nejen po dálnici, ale že je na hraně svého života a kdykoli může přepadnout.
Déšť sílil, již nebylo skoro vidět. Michal se podíval na hodinky. Má deset minut zpoždění a do cíle mu zbývá přinejmenším ještě dalších deset minut. Všechno je ztraceno. Sundá nohu z plynu. Motá se mu hlava, je mu slabo a chce se mu zvracet. Zahlédne modrou ceduli upozorňující na odpočívadlo. Zapne blinkr a odbočí. Přijíždí na prázdné parkoviště. Zastaví na samém okraji, vypne motor, opře hlavu o volant. Ze stresu nemůže dýchat.
Déšť trochu povolil.

Michal vystoupí z auta a přemýšlí co dál. V tom si všimne, že z nedaleké lavičky se zvedne postava. Má na sobě kotníkové, kožené boty, džíny, koženou bundu, basebalovou čepici a batoh. Je promočený až na kost. Z bledého obličeje na něho svítí dvě modré oči, jasné a čisté až nepřirozené jasné. Tulák se pomalu přiblížil k Michalovi. „Promiňte“ promluvil tulák. Jeho hlas byl klidný a hluboký. „Vezmete mě kousek dál?“ Michal nejdřív váhal. Tulák vypadal divně a byl celý mokrý. Jeho pohled byl ale klidný a velice pronikavý. Nakonec ale něco v Michalově mysli souhlasilo. Potřeboval se odtrhnout od svých myšlenek a ten muž vypadá, že o životě něco ví.

„ To si piš, že vím“, Řekl tulák. Michal zůstal stát. Tulákova slova ho vyvedla z míry. Tulák otevřel dveře u spolujezdce a nastoupil. Michal ho následoval. Ani nevěděl proč.
Když Michal nastartoval motor, zavládlo mezi nimi ticho. Tulák si prohlížel interiér auta. Pak se podíval na Michala a řekl: „Vypadáš, jako že máš velké starosti“. Pronesl to klidně, skoro nezúčastněně. Michal se otřepal a hořce se usmál a řekl: „To je slabé slovo, myslím, že dnes se můj život hodně změní“

„ To máš pravdu“ Odpověděl tulák. Michal se na něj překvapeně podíval. „ Můžu ti pomoct, všechny tvé starosti mohou zmizet“ Pokračoval Tulák. „Ale pamatuj, že nic není zadarmo.“
Michal polkl, jeho mysl byla plná otázek. „ A co bys chtěl na oplátku“ zeptal se Michal. „Peníze, věci?“

Tulák se opřel do sedadla a usmál se. Jeho oči dál svítily, ale vyřazovaly chlad, ledový chlad. „Ne, peníze mě nezajímají! To, co chci je mnohem cennější. Něco co si neuvědomuješ, že máš. Něco nehmotného, co tě dělá tím, kdo jsi“.
Michal polkl a hrdlo se mu sevřelo. „O čem to mluvíš?“ Zeptal se Michal a odpověď ho děsila.

„Každý má něco, co může obětovat“ řekl tulák. „. Každý obchod má svou cenu a ty ji zaplatíš. Někdo ztratí schopnost cítit radost, jiný zapomene na lásku. Všechno má svoji cenu a ty ji zaplatíš“

Michal stěží mohl mluvit. Nechápal, že vede tento rozhovor. Něco vzadu v hlavě mu však říkalo, ať pokračuje. Nakonec, co mohl ztratit. Jsou to jen plané řeči polobláznivého tuláka, který jen viděl chlapa ve stresu. A i kdyby měl pravdu, tak co. Do teď mu radost ani žádný jiný cit nepomohl. Naopak, jakýkoli cit je v obchodu na překážku.
„ Dobře“ řekl Michal, „ale jak budu vědět o, co přijdu“. „To nikdo neví předem“ odpověděl tulák. „V tom je ta krása. Stačí mít odvahu něco obětovat. Jsi obchodník, tak víš, o čem mluvím. Kdo nic neriskuje, nic nezíská.“

Michal se zhluboka nadechl, podíval se na tuláka a řekl“ Víš co, cokoli bude lepší než dnešek“ Chceš nějakou cetku z mých vzpomínek. Vem si klidně všechny. Vem si všechno, co chceš. Nakonec k čemu mi to bylo. Jsem unavený, ve stresu, plešatím, mám vysokej krevní tlak a nejraději bych to teď napral v plné rychlosti do dálničního tunelu. Nic nemůže být větší peklo, než jak je to dnes.“

Tulák se zasmál. Hlubokým chraplavým hlasem. „Peklo může mít mnoho podob. Jsme tedy domluveni. Tady sjeď.“ Michal dal brinkl a začal sjíždět z dálnice. Po chvilce narazili na autobusovou zastávku. „Tady mi prosím zastav“, řekl tulák. Michal zajel ke kraji a zastavil. Tulák otevřel dveře a chystal se vystoupit. Otočil se ještě jednou na Michala a řekl: „Pamatuj, jednou přijde den splátky, ten den si vybereš Ti. Já budu u toho“. Tulák se na Michala díval a Michal cítil, jak ho jeho pohled spaluje.

„Ještě jedna věc“ řekl tulák. „Je tu ještě jedna podmínka naší dohody“. Michalovi se sevřelo srdce a jeho tvář zbledla. „Co to znamená“ zeptal se.
„To znamená“ vysvětloval tulák, „ že ty jednoho dne převezmeš mou roli. Budeš bloudit světem, znechucený sám ze sebe s prázdnotou v srdci i mysli. Budeš bloudit, dokud nenajdeš někoho, s kým uzavřeš stejnou dohodu jako já nyní s tebou.„
Co když nikoho nenajdu“ zeptal se Michal. „Pak budeš bloudit dál“. Zachechtal se tulák. „Jsi ochotný zaplatit tuhle cenu. Jsi ochotný riskovat věčné zatracení a ztrátu sebe sama, za pochybnou slávu a pomíjivé peníze?“ Michal se na chvilku zamyslel a pak říká „tulákem se stanu asi už dneska. Tak jaký je v tom rozdíl?“ Zeptal se Michal. „Rozdíl je v tom, že nepřijdeš o duši!“ Zasmál se tulák a vystoupil.

Michal zíral na silnici před sebou. Tulák plácl do kapoty, sklonil se a strčil hlavu do auta. „Tak jak ses rozhodl?“ zeptal se. Michal se otočil, podíval se do jeho modrých očí a na chvilku někde vzadu v jeho mysli proběhla strašlivá myšlenka. Myšlenka na to, jak stojí promočený na odpočívadle a vyhlíží svoji oběť. Někoho, kdo je natolik zoufalý, že vymění vše dobré a opravdu cenné ve svém životě za pomíjivé pozlátko peněz. Pak myšlenka zmizela a Michal řekl: „ano, souhlasím“.

Tulák zavřel dveře, otočil se a odešel. Michal pevně stiskl volant. Už nepršelo. Svítilo slunce. Na obloze nebyl ani mrak. Michal sešlápl spojku, zařadil rychlost a vyrazil.
Za čtrnáct dní se ozval klient. Ten klient, který tehdy nechtěl čekat. Michal udělal velký obchod. Pak přišly další a další. Bohatství rostlo, moc rostla. Na tuláka si Michal dlouho nevzpomněl. Nevzpomněl si na něj až do doby, kdy nastal čas splátky.

Pod oknem projelo další auta. Zvuk motoru byl hluboký chraplavý smích. Michal pevně stiskl revolver, zavřel oči, zhoupl se v křesle a zmáčkl spoušť. Když oči otevřel, stál na opuštěném dálničním odpočívadle, hustě pršelo a na odpočívadlo zro