Terapie pravdy

Dnes ráno jsem šel k psychologovi, protože jsem se poslední dobou cítil provinilý a nevěděl jsem proč, takže jsem tam chtěl najít odpověď.

Po příchodu do budovy mě zaujala jedna neobvyklá věc, a to ta, že budova byla téměř prázdná, až na pár lidí, kteří působili, jako by byli mimo. Nevím, co tam dělali, ale vypadali, že potřebují rychlou pomoc. Rozhodl jsem se to však raději ignorovat. Dále jsem zaťukal na dveře a vyčkal, nikdo neotvíral. Počkal jsem tedy alespoň deset minut a znovu jsem zaťukal, a tentokrát už někdo otevřel. Myslel jsem, že to byl psycholog, ale byla to jen nějaká jeho sekretářka nebo pomocnice, která mě následně pustila dál, do místnosti, kde jsem se konečně setkal s psychologem.

Po příchodu jsem ho pozdravil a on pozdrav oplatil, požádal mě, abych si udělal pohodlí a abych usedl, což jsem také provedl. Poklidně si tam míchal pomaličku čaj a nic neříkal, tak jsem opět vyčkával, až do té doby, kdy mě to přestalo bavit, a zeptal jsem se, proč mi nic nepovídá. Odvětil, že já jsem tady, abych se vypovídal, že on je jen posluchačem a rádcem mé cesty. Řekl jsem mu tedy, že se cítím provinile a že nevím proč, na což on odvětil: "A to je vše?"


"Ano," řekl jsem. V tu chvíli jsem si na jeho obočí všiml mírného zamračení, ale to bylo z oblasti gest a mimiky vše, jinak se jen pousmíval a čekal, co mu povím dál.

Než jsem se rozhodl nějak pokračovat, tak jsem si prohlédl jeho kancelář - hezky uspořádaná, dobrá akustika, dobrý kontrast světla a stínu, perfektní, řekl bych. To prohlédnutí kanceláře mi pomohlo se víc na tom místě otevřít, takže jsem mu řekl, jak dlouho se tak cítím a jak to provinění přesně cítím.

Když jsem se rozpovídal, tak mě zastavil a zeptal se mě, jestli chci také šálek čaje. Drobně jsem zaváhal, ale nakonec jsem přikývl. Pak jsem pokračoval, také jsem mu řekl, že slyším někdy takový hrozně tichý šepot, kterému ale nerozumím. Po téhle výpovědi mě opět zastavil, ale jinak než předtím - tentokrát bouchl do stolu a klidně řekl: "Ale vy víte, co ten šepot říkal, a víte, proč se tak cítíte. Jen to nechcete vědět."


Pak znovu klidně usedl do svého křesla a řekl mi, ať pokračuji a ať mu už nic nenalhávám. Učinil jsem tak, jak tedy chtěl - pověděl jsem mu, že mě trápí smrt mých přátel a že jsem jim nepomohl, když jsem mohl. V tu chvíli se na mě zlověstně ušklebil a řekl: "Copak se stalo vašim nebohým přátelům? Snad ne něco hrozného?"

Když tuhle větu dopověděl, připadalo mi, jako by se to místo trochu změnilo. Bylo stejné, ale bylo temnější, v rozích místnosti se objevily pavučiny a slunce zacházelo. Tomu jsem nedával nějakou pozornost, protože naléhal, abych pokračoval ve výpovědi, ale já jsem odvětil, že už nemám co k tomu dodat. Začal se z plného hrdla smát a začal se mě vyptávat: "Takže vy nevíte, co se stalo vašim přátelům, že? Takže nevíte, co se stalo například vaší skoro přítelkyni Amandě?"

Jakmile to dopověděl, tak cinkl do kovové části sekyry zabodnuté do vycpaného panáka s parukou. Ta sekyra byla od krve a já si začínal vzpomínat. On opět začal: "Tak co? Už víš, co se stalo?" Místnost začala být čím dál temnější, okna byla rozmlácená a dřevěné zdi začaly trouchnivět, na podlaze se začala objevovat plíseň. Psycholog se jen smál a díval se na mě s pohledem "vidím do tebe".


V tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího než vzít nohy na ramena a dát se na útěk. Když jsem ale zkoušel otevřít dveře, tak byly zamčené - byl jsem tam uvězněn, a to s tím psychologem, nebo spíše psychopatem. Najednou se však vše opět uklidnilo a on opět usedl do svého křesla a chtěl, abych pokračoval a abych mu řekl, co se s nimi přesně stalo.

Po několika zaváháních jsem nakonec také znovu usedl a rozhodl se pokračovat. Řekl jsem mu, že Amandu někdo rozsekal sekyrou na kousíčky, zatímco já jsem jen přihlížel. I teď mi dělá problém si to jen promítnout, představit. On se jen pomalu usmál a řekl: "A co ti ostatní? Taky byli napadeni sekyrou? Nebo je někdo snědl? Umlátil? Udusil? Neříká vám něco tahle lahvička?"

Tu lahvičku jsem už viděl a věděl jsem i k čemu slouží. Řekl jsem: "Je to můj lék, který musím pravidelně každý den brát."

Na což odpověděl: "Opravdu? Koho jste ze svých přátel kromě Amandy měl nejraději? Byl to snad Samuel, nebo Michael, nebo snad Elizabeth? Chudák Michael, chudák maličký, nu což, aspoň není syrový ani spálený, ale středně propečený. Nevíte něco o tom?" zeptal se.

"Na tuhle otázku nechci odpovídat," odvětil jsem a znovu jsem se rozhlédl po místnosti. Už na mě foukal vítr přes ty díry ve zdech, celé se to tam rozpadalo, všude byla už tma a já jsem se jen modlil, ať to tam na mě nezpadne.

Mezitím se psychologovi úsměv změnil na protiklad úsměvu - vypadal tak rozzlobeně a bezlítostně, ale nic neříkal, jen se na mě zlověstně díval. Až najednou vykřikl: "Vše se to už valí na povrch! Už není kam utéct, už není kde se skrývat!"

Nevěděl jsem, co mu mám na to odpovědět, cítil jsem se bezmocný. Vždyť já jsem jim chtěl pomoct.

"Dáte si se mnou víno?" zeptal se.

"Ne," řekl jsem.

"Škoda. Elizabeth je vynikající ročník, nemyslíte? Výrobce si musel dát záležet. Vylisovat člověka dá opravdu velikou práci, zvláště když mu to děláte zaživa. Neumím si představit, jak musela žadonit, křičet, slibovat - to člověku zůstane v hlavě, že? A vzpomínáte na svého oblíbence Samuela? Co se stalo s ním? Vy to víte, že? Přiznejte si to, vy víte, jak skončil."

"Musím ale uznat, že udusit nejlepšího přítele musí mít velikou odhodlanost, že? Kdo myslíte, že je v této místnosti psychopat? Já, nebo vy? Já vás jen trestám za vaše činy, já vás nutím dívat se na to, co jste udělal. A k čemu že byla ta lahvička s lékem? To vám zahánělo ty touhy, že? Nebyla to spíše droga? Protože vy mi nepřipadáte nemocný nebo narušený, ale jen krvelačný. Jste jen krvelačná bestie, ze které je teď jen troska, a tak to i zůstane do konce vašeho života."

"Já vás už nikdy neopustím, budu vám stále v této cele připomínat, co jste zač a co jste udělal. A komu to vlastně vyprávíte - mně? Nebo sám sobě? Tak či tak, jste jen šílenec, protože já jsem jen výplod vaší fantazie a vašich výčitek. Vy si druhou šanci nezasloužíte, vy si nezasloužíte ani smrt, ta by byla ještě slitováním nad vámi. Vy si zasloužíte jen peklo, peklo, ze kterého není úniku."

"Uzavřen jen ve vlastní zvrácené, nekontrolovatelné hlavě. Kruté?! Pro vás není nic kruté! Nechal bych vás bičovat a při tom nutit vás dívat se na mrtvá těla vašich přátel, abyste si to navždy zapamatoval, ale i na to je pozdě. Proto budete jen tady se mnou, jinak úplně sám, bez jakékoliv pomoci, protože vy si ji nezasloužíte, ani kdybyste udělal víc dobrého než sám bůh. Tohle je trest, který si doopravdy zasloužíte a který je vám i souzen."

KONEC