Panenka

 

        Vykoukla z okna a hned od něj ustoupila. Ty ženské před domem na chodníku

        znala od vidění, a ony znaly ji. Určitě ji zase pomlouvají. Nejradši by je zprovodila

        ze světa. Teď, když má konečně dítě, nemůže být kvůli lidem šťastná.

        Už nebude jezdit s kočárkem ven, na ulici. Kdo má poslouchat ty drby a posměšky !

        Nemohla mít děti a cizí nechtěla. Tak si koupila panenku, reborn panenku.

        Malý Jakub vypadal jako živý, stál šest a půl tisíce a byl její věrnou kopií.

        Když ho držela v náruči, zažívala chvilky štěstí. Možná to nebylo štěstí, ale jen

        uspokojení. Ale cizí lidé jí to kazili, jejich reakce byly škodolibé, šokující,

        nepřátelské. Asi bude nejlepší, když se odstěhuje pryč, do cizího města

        a ven bude chodit bez chlapečka. Ano, udělá to tak, proč být terčem ?

           Vzala Jakuba z postýlky do náruče a sedla si s ním do křesla. Zavřela oči

        a plakala. Ani si nevšimla, že jedna její slza kápla panence do pootevřených úst.

        Vysmrkala se, usušila slzy a položila chlapečka zpět. Musí něco dělat, nemůže

        se pořád utápět ve smutku. Dobře, zajde si do kina a pak na nějakou dobrou

        večeři. Když se pozdě večer vrátila domů, nikdo ji nevítal. Možná to nebyl

        nejlepší nápad pořídit si panenku, lepší by byl pes nebo kočka. Ale když ona tolik

        toužila po dítěti ! Přistoupila k postýlce, jedna ručka panenky byla zvednutá.

        Vzala ji a položila zpět k tělíčku. Chvíli ještě koukala na televizi a pak šla spát.

           Ráno odešla do práce a odpoledne se jí vůbec nechtělo jít domů. Šla do obchodu,

        koupila potraviny a udělala si radost v parfumerii. Když odemkla dveře bytu

        a vstoupila dovnitř, něco bylo jinak. Něco bylo cítit ve vzduchu, nějaká vůně.

        A ještě něco. Tichý dětský pláč ! Zůstala stát v šoku. Co je to ? Vešla do pokoje

        k Jakubovi a hrůzou vykřikla. Dítě ! Je živé ! Srdce jí bušilo jak o závod, byla

        na pokraji zhroucení. To přece není možné. Je to jen panenka. To přece . . .

        Panebože, co bude dělat ? Vzala si lexaurin a odešla do obýváku. Seděla tam

        ve tmě a nebyla schopna se pohnout. Když se toužebné přání změní v mučivou

        realitu, co zbývá udělat? Najednou měla tu myšlenku v hlavě. Musela jít

        a udělat to. Už je tma, nikdo to neuvidí. Nikdo to nezjistí. Vstala jako robot,

        do ruky vzala polštář a šla do pokoje k malému. Nerozsvítila, v šeru bylo ještě

        trochu vidět. Sevřela polštář a přitiskla jej k hlavičce. Panenka zachrčela,

        lehce vyjekla, ale pak se přestala hýbat. Bylo ticho. Už je po všem.

        Našli ji za týden, sousedky drbny zavolaly policii. Viděly v okně visící postavu.

        Nemohla už dál žít, jako vražedkyně.