Divnotvor- Kap.1: Strach

Rion...

 

Dřevorubec Kirk byl hromotluk. Na první pohled na něm bylo vidět, že inteligence příliš nepobral. Pokud však šlo o fyzickou sílu, v tom se mu nikdo z místních nemohl rovnat. Pracoval, jak už napovídala jeho profese, převážně v lese, na což si až do teď nestěžoval. Vyhovovalo mu to, dokud se nestalo něco, co ho připravilo o parťáka.

„... a najednou se nemohl vůbec pohnout, kořeny stromu ho chytily a odmítaly pustit. Dřív, než jsem stihl něco udělat, ho to prostě vtáhlo do země. Nikdy jsem nic takového neviděl. Podařilo se mi utéct, ale říkám vám, že moc nechybělo a natáhl jsem tam brka taky!”

Jeho hlas se rozléhal náměstíčkem takovým způsobem, že ho nemohl přeslechnout ani Rion, který se toho dne vypravil do Grimwoodu, aby si v obchodě vyzvedl svůj podíl z prodeje.

Dřevorubec svými řečmi způsobil značné pozdvižení. Strach obyvatel začínal při jeho barvitém líčení nabývat konkrétnějších rozměrů a Rion se začínal bát, že bude velmi brzy do té záležitosti také zatažen. Stáhl si kapuci hlouběji do čela a s pohledem upřeným do země raději přidal do kroku s úmyslem se co nejrychleji dostat do bezpečí obchodu.

Podařilo se mu to, aniž by ho někdo oslovil. Nenapadlo ho však, že se o místní události zajímá i Zemfira.

„Poslyš Rione, ty přece chodíš do lesa často, nevíš, co se tam děje?” zeptala se ho, jakmile vyplatila skromný podíl.

Rion shrábl peníze a pokrčil rameny. „Já se do toho nepletu. Vím jen, že vina někdy není tak jednoznačná, jak se může zdát.“

Zemfira si šokovaně přikryla rukou ústa. „Počkat tím myslíš, že všichni ti lidé, co zmizeli, si za to mohou sami?”

„Jak jinak vysvětlíš, že mně se nikdy nic nestalo? Je důležité žít s lesem v míru.”

„To máš asi pravdu, ale jako trest se mi to zdá trochu kruté. Myslíš, že jsou…. mrtví?” Poslední část zašeptala tak tiše, jako by se to bála byť jen vyslovit. Nedivil se. Smrt jakkoli byla běžnou a nevyhnutelnou součástí života, většinu lidí děsila svou neuchopitelností a zároveň nezvratností.

„Nejsem si jistý. Možná je to jen uvěznilo. Stromy něco šeptají, ale nerozumím jim.“

Pokud jí jeho slova zněla nesmyslně, nedala to na sobě znát. Takže namísto, aby se ohradila nad nereálností toho všeho, zajímala se spíš o osud těch lidí.

„Ale jestli je nějaká šance jim pomoct…”

Tentokrát ji Rion rázně utnul. Bylo hezké, že se tak starala o cizí lidi, které ani neznala, jenže tak jednoduché to prostě nebylo. Jak pomoct někomu, kdo vás neposlouchá a odmítá se poučit z vlastních chyb? A místní lidé už byli takový. Šlo jim převážně o vlastní prospěch, jestli tím ublíží lesu, je nezajímalo. Nemluvě o tom, že on ani nevěděl, jak s těmi stromy mluvit. Když byl malý, měl podezření, že jeho babi jim rozumí, ale té se už zeptat nemohl. Měl jen nejasné informace poskládané z vyprávění staré ženy. 

„Ale já nevím jak, a i kdybych věděl, nemůžeš změnit lidi!“ vzteknul se Rion a naštvaně opustil obchod.

Po chvíli ho sice zamrzelo, že na ni byl tak příkrý, ale za tím, co řekl, si stál. Když pominul svou neutralitu, nebylo zkrátka v jeho silách s tím něco udělat. Nemohl si přece znepřátelit svůj domov, on ten les potřeboval. Bylinky, které v něm rostly, pro něj znamenaly obživu. Přesto si nikdy nebral tolik, aby je vymýtil, nebo aby les naštval. Jeho babi tomu říkala udržování rovnováhy. 

Tu noc Rion nemohl pořádně spát. Jeho mysl se v duchu neustále zaobírala tím rozhovorem a on kvůli tomu měl dost špatný pocit. Na jednu stranu absolutně nedokázal pochopit, proč mu na tom tak záleží, proč mu záleží na ní, když ji skoro neznal. Nějaký vnitřní hlas mu však našeptával, aby se za své chování omluvil. Zemfira v žádném případě nemohla za to, co se tu děje. Prostě jen měla dobré srdce. Na rozdíl od něj. To jeho bylo jaksi zašlé, dlouho nepoužívané, mrtvé. Přesto ho však nyní dokázalo dovést k rozhodnutí, které by mu nakonec ještě mohlo změnit život. A ač si to zatím sám nepřipouštěl, pomalu ale jistě se probouzelo a volalo po lásce.

Rion neměl rád změny. Proto žil tak jak žil a bydlel tam, kde bydlel. Les byl jistota. Trvalá a dlouhověká. V životě každého člověka ovšem někdy nastane okamžik, kdy zatouží po něčem jiném, po něčem, co by jeho životu dalo nový směr a smysl. Nacházel se Rion právě v takové fázi? Nebyl si jistý, ale jedno přece jen věděl. Rozhodně nechtěl zůstat až do konce života sám. Byl ale připravený pro to něco obětovat? Protože ať už chceme, nebo ne, láska sebou přináší oběti ať už větší či menší.  

Tyhle úvahy ho vyděsily natolik, že vstal a šel si připravit třezalkový čaj na spaní. Potřeboval se zklidnit, a hlavně přestat myslet na blbosti. Na starých kamnech ohřál trochu vody. Mezitím do hrnku připravil sušené bylinky, zalil vroucí vodou. S takto připraveným nápojem vyšel ven a posadil se na dřevěnou lavici pod oknem.

S kouřícím hrnkem v rukách pak poslouchal zvuky nočního lesa. Mělo to své kouzlo. Houkání sov, cvrkot cvrčků a kobylek, šramot drobných savců, kteří se vydávali na lov. Za doprovodu neutuchajícího šumění listí to působilo neuvěřitelně romanticky, možná i lehce strašidelně. Rionovi to však pomáhalo vyčistit hlavu, zahnat nežádoucí myšlenky, aby konečně mohl usnout. 

****

 

Zemfira...

 

Město Em Aras leželo na soutoku tří řek a představovalo důležitý zdroj zásob a lékařské péče pro všechny okolní vesnice. Také to bylo místo pokroku. Zatímco chudé osady dennodenně bojovaly s nedostatkem vody a základních potravin, tady byl všeho dostatek. Bylo to město plné inovací, kde se setkávali vědci, léčitelé a umělci ze všech koutů světa.

V noci se Em Aras měnilo v zářící moře světel, kdy lampy na hlavních třídách osvětlovaly cestu karavanám i nočním hlídkám. Na povrchu vše možná působilo harmonicky, avšak i tady jako všude jinde vládlo napětí a nesoulad mezi bohatými obchodníky a chudými měšťany.

Zemfira Colemanová se tu narodila. Její rodiče si jako úředníci dokázali vydělat dost na to, aby jí zajistili pohodlný život. Jejich dům se nacházel na samém okraji města nedaleko říčního přístavu, kde byl ještě relativně klid. Přestože byla Zemfira se životem tady spokojená, vždy ráda trávila prázdniny u dědečka v Grimwoodu. Jako dítě si často hrávala v lese, stavěla domečky pro skřítky, což doma nešlo.

Když byla ve věku, kdy měla začít její rodiči určená kariéra obchodnice, dědův zdravotní stav se zhoršil. Jelikož tvrdohlavý Coleman odmítl přestěhování do města, kde se o něj mohli jeho děti postarat, bylo rozhodnuto, že Zemfira na čas odcestuje za ním do Grimwoodu. Byla to pro ni nejen zkouška samostatnosti, ale také možnost naučit se něco z obchodu. Jestli se ptáte, zda jí vadilo, že o sobě nemůže sama rozhodovat, pak vězte, že právě tak to bylo běžné. Děti byly zvyklé následovat cestu vytyčenou svými rodiči, aby pomohly udržet současnou životní úroveň rodiny. A takhle to brala i Zemfira, jednoduše nad tím nepřemýšlela. Až dokud nepotkala Riona.

Dědeček jí samozřejmě řekl, že ten divnotvor přijde. Už jenom to, jak ho nazval, v ní probudilo zvědavost. K jejímu překvapení však vůbec divný nebyl, byl prostě jen jiný. Tajemný, zdvořilý, trochu nesmělý. A ano také mimořádně hezký. Ta kombinace vážných šedých očí a divokých světlých kadeří ji přitahovala a lákala. Bylo v něm také něco smutného, co ji nutilo přemýšlet, jak jej rozveselit.

„Ještě nevím, ale možná chvíli jo, třeba se ještě uvidíme,” odpověděla na jeho otázku, jak dlouho se ve vesnici zdrží. Vlastně doufala, že to tak bude. Chtěla mít příležitost ho poznat i jinak než obchodně, ale ten jeho zaskočený výraz ji prozradil, že by na něj neměla příliš tlačit. Proto ho toho dne nechala odejít bez odpovědi.

Ještě ten večer, jakmile se postarala o dědečkovi potřeby, však neodolala touze, dozvědět se o Rionovi něco bližšího.

„Dnes byl v obchodě ten Rion, jak jsi o něm mluvil. Proč mu vlastně říkáš divnotvor?”

Starý Coleman se pohodlně uvelebil ve svém lůžku, než odpověděl: „Je to osamělý podivín a šarlatán. Už celá léta žije sám ve své chatě uprostřed lesa, kam si nikdo netroufne a vaří tam ty svoje lektvary. Zvláštní na tom je, že navzdory všem těm lidem, kteří tam zmizeli, jemu se nikdy nic nestalo. Jako by snad věděl něco víc, možná v tom má dokonce prsty, kdo ví?”

„Já si nemyslím, že je zlý dědo. Byl ke mně velmi zdvořilý, dokonce ti nabízel své léčitelské služby,” hájila ho Zemfira.

Svíce na nočním stolku na okamžik osvítila mužovu zachmuřenou tvář. I v takto sporém osvětlení bylo vidět, jak moc se o svou vnučku obával. Svou krásou hravě strčila do kapsy všechny dívky ve vesnici, což samo o sobě představovalo jisté riziko a on zkrátka cítil potřebu ji chránit. Šlo o jakýsi přirozený zákon rodiny.

„Vidím na tobě, že se ti líbí, ale dej si na něj pozor děvče. Jak říkám, je to jen šarlatán. Nevěřím, že by mi mohl nějak prospět.”

Na to Zemfira jen pokrčila rameny. Znala tvrdohlavost svého dědy a věděla, že nemá smysl pokoušet se ho o čemkoli přesvědčit, ne když sama Riona viděla pouze jednou, a ještě na krátkou chvíli. Vstala, naposledy uhladila dědovi pokrývku a v tichosti opustila pokoj, aby mohl v klidu odpočívat. Svíci nechala hořet pro případ, že by si chtěl ještě chvíli číst.

Ona sama však o tom krátkém setkání před usnutím hodně přemýšlela. Měla odhad na lidi, takže dokázala poznat, koho by se měla bát a koho ne. Rion nebyl nebezpečný, přesto jistá slova jejího dědy její mysl nepříjemně zatížila. Opravdu by mohl o tom, co se tu dělo vědět víc, než ostatní? Ona sama neměla o ničem ani tušení, když byla malá, často si v lese hrávala a nic se nestalo. Rodiče dědovo vyprávění považovali za vymyšlené pohádky, ale pro místní to byla děsivá realita, takže se nakonec rozhodla, že za zeptání nic nedá. Vždy je lepší znát svého nepřítele, a to i za předpokladu, že není z masa a kostí.

Nemusela čekat dlouho. Příležitost se naskytla již za několik dní. Pozdvižení, které svými řečmi způsobil dřevorubec Kirk jí samozřejmě nemohlo uniknout a jelikož se Rion zrovna tou dobou stavil pro svůj podíl, rovnou se ho zeptala, zda neví, co se v lese děje.

 Nepřekvapilo ji, že se vykrucoval. Díky své inteligenci a jeho řečem o nejednoznačnosti viny si však dokázala dát dvě a dvě dohromady. On si zkrátka myslel, že si za to místní částečně mohou sami kvůli tomu, jak se k lesu chovali. Možná to tak mohlo být, koneckonců jisté zaostalosti a zabedněnosti si u nich všimla také. Ale rovnou je odsoudit by bylo příliš snadné, zvlášť když mohli být dosud naživu. Sám Rion tu možnost připouštěl, přesto s tím nechtěl nic dělat. Ba co víc, dokonce se kvůli její intervenci naštval. 

„Ale já nevím jak, a i kdybych věděl, nemůžeš změnit lidi!”

Zemfira neměla šanci na jeho slova jakkoli reagovat, jelikož se prostě otočil na podpatku a odkráčel.

Ještě nějakou dobu poté v ní přetrvával pocit ukřivděnosti a nespravedlnosti. Pak se však na celou situaci podívala jeho očima. Byla tu nová, neznala zdejší obyvatele ani poměry. Co jí dávalo právo se do toho plést? Mohl za to její zachráncovský komplex? A co když měl Rion pravdu a oni si za to mohli sami? Neměla záruku, že se poučí a začnou se k lesu chovat ohleduplněji. Třeba Rion prostě jen věděl, že by jeho námaha neměla smysl. Koneckonců ani on se od nich nejspíš nikdy nedočkal žádné laskavosti, jak pochopila během rozhovoru se svým dědou.

Chtělo by se vám pomáhat někomu, od koho se vám dostává pouze odsouzení a pohrdání? Pravděpodobně ne, něco takového dokáže málokdo. A Rion jim nic nedlužil, takže ano teď už ho Zemfira dokázala pochopit. Alespoň si to tedy myslela.