Divnotvor- Kap.2: Omluva

Rion...

 

Odpolední slunce pálilo tak neskutečně, že lidé využívali každé příležitosti, jak se ochladit. Posedávali ve stínu na zápraží, ovívali se novinami, otírali mokrým kapesníkem, zatímco jejich děti si hrály v kašně. Už dlouho nepršelo, takže v ní moc vody nebylo. Sucho nesvědčilo ani chodníkům, ze kterých se s každým krokem zvedal prach.

Dokonce i Rion nechal pro tentokrát kvůli horku svou pláštěnku doma. Měl na sobě jen kožené kalhoty, jednoduchou bílou košili a sandále. Mělo to však jednu vadu. Než došel do obchodu, jeho košile vlivem prachu změnila barvu na pískově hnědou. Připadal si kvůli tomu jako na poušti, ačkoli na žádné nikdy nebyl. Taková místa znal pouze z knih.

„Málem bych tě bez té pláštěnky ani nepoznala. Sluší ti to, vypadáš… normálně,” pokusila se Zemfira o kompliment, vyznělo to však přesně opačně. Jako by snad jindy vypadal nenormálně.

„A ty vypadáš… svěží,” řekl Rion to první, co ho napadlo při pohledu na její jednoduché květované šaty. Záměrně ignoroval faux pas, kterého se ona nechtěně dopustila. Koneckonců přišel se sem omluvit, nebylo tudíž zrovna vhodné začínat rýpáním.

„Děkuji, to je od tebe milé a jak ti dneska můžu pomoct? Přišel jsi na nákup?”

Rion zaváhal. Teď když došlo na věc, zjistil, že upřímně se omluvit není vůbec tak lehké, jako doma před zrcadlem. Kromě toho si uvědomil také nevhodnost tohohle místa. Co kdyby uprostřed jeho řeči přišel zákazník a slyšel, byť i jen zlomek z toho? Ne, taková situace by byla trapná jak pro něj samotného, tak pro Zemfiru. Musel to udělat jinak.

„Rád bych s tebou jen na chvíli mluvil. V soukromí.”

„A nepočká to, než tady skončím? Mohli bychom se spolu třeba projít do lesa, tam nás nikdo rušit nebude.”

Takový návrh ho upřímně překvapil a tím víc, že byl pronesen bez sebemenšího zaváhání. Většina vesničanů by nejspíš dávala přednost tomu, hovořit s ním na veřejnosti namísto tmavého strašidelného lesa.

„A ty se nebojíš jít do lesa?” zeptal se proto zvědavě, aniž by byl připraven na to, co možná uslyší.

„Ani ne, co by se mi mělo stát? Budu přece s tebou.”

Rion si nervózně odkašlal. Začínalo to báječně. Byl v háji už jen z pouhého vyjádření důvěry, jakpak asi bude vypadat jeho omluva? 

„Výborně, vyzvednu tě v sedm,” vychrlil ze sebe, maskujíc tím nejistotu za nadšení z jejího souhlasu, načež mávnul rukou na pozdrav a prosmýkl se kolem jedné korpulentní zákaznice, jež právě vcházela do dveří.

 

****

 

V lese bylo příjemně. Nesnesitelný odpolední žár ustoupil chladnějšímu podvečeru. V otevřené krajině sice slunce stále ještě hřálo, sem do stínu stromů však paprsky pronikaly jen velmi těžko.

Rion Zemfiru vedl výhradně po úzkých vyšlapaných pěšinkách, aby si nepoškrábala holé nohy. Šli zvolna, beze spěchu. Zatímco ona se tvářila uvolněně a spokojeně, on sbíral odvahu. Musela jeho napětí vycítit, protože ho náhle a bez varování chytla za ruku. To gesto bylo tak samozřejmé a neskutečně příjemné, že Riona ani nenapadlo ucuknout.

„Tak o čem jsi se mnou chtěl mluvit?” zeptala se jemně.

Krátké zaváhání, srovnání myšlenek a pak už byl jeho hlas překvapivě silný. „Omlouvám se Zemfiro. Za to, jak jsem na tebe tuhle vyjel a taky, že jsem utekl. Bylo to zbabělé, já vím, ale není prostě v mých silách těm lidem pomoct. Netuším, kde jsou, ani jak to zjistit. Možná je to něco, co člověk pochopí, až když se ho to začne týkat.”

„Já se nezlobím. Když jsi odešel, zkusila jsem se na to podívat tvýma očima a nedivím se ti. Kdyby se ke mně lidé chovali takhle, asi bych jim taky nepomáhala. Předtím jsi říkal, že stromy šeptají, nevíš o někom, kdo by jim mohl rozumět?”

Zemfira opět tlačila na pilu, ale tentokrát se Rion rozhodl, že bude trpělivější a pokusí se jí to vysvětlit. Nechtěl se dostat do stejné situace jako minule.

„Ty se nevzdáš viď?” zasmál se. „Víš, nejde o to, jak se chovají ke mně, na to jsem si zvykl. Lidé se často bojí něčeho, co neznají.”

„Tak o co tedy jde?”

Tentokrát bylo zaváhání delší. Rion se na ni nedíval, místo toho pohlédl do korun stromů, nebo možná na oblohu, to nebylo jisté. Vypadalo to však, jako by v duchu žádal kohosi o svolení. Pokud tedy věříte na komunikaci s mrtvými. Žádná odpověď nebyla slyšet, alespoň ne jasná. Les si dál šeptal své tiché modlitby.

Jeho hlas byl také tichý, když konečně promluvil. „No nejsem zvyklý o tom moc mluvit, ale jde o mou babičku. Než zemřela, pořád říkala, že les má svá tajemství, ale mi musíme zůstat neutrální, neplést se do toho. Možná se prostě jen bála, že bychom ho mohli naštvat a přijít tak o jediný domov. Tak nebo tak, myslím, že ona tomu šeptání rozuměla…” Konečně se na ni podíval a pokrčil rameny. „Jen teorie, kterou jsem nikdy neměl, jak potvrdit.“

Po jeho přiznání Zemfira dlouho mlčela. Buď mu chtěla taktně dát prostor, nebo prostě jen nevěděla co říct. Anebo jí to přišlo přeci jen trochu přitažené za vlasy. Už tak byl zázrak, že ho za blázna neoznačila hned na začátku tak, jako by to udělala většina vesničanů.

 Rion se rozhlédl kolem sebe. Stíny stromů se protáhly a za jejich hradbou se pomalu schylovalo k západu slunce. Začal pomalu pomýšlet na návrat.

„Je mi to líto Rione, neměla jsem na tebe tak tlačit. Teď už to vím.” S těmi slovy pustila jeho ruku a přesunula ji na rameno, které pevně stiskla. Tohle utěšující gesto Riona přimělo k odvážnému kroku. Přistoupil ještě o krok blíž a pokusil se ji obejmout. Bez zaváhání přijala jeho tělesné teplo, lehce se přitom chvěla.

„Zapadá slunce, měli bychom se vrátit. Doprovodím tě domů, chceš?” navrhl doufaje přitom v kladnou odpověď.

„Budu ráda,” řekla a věnovala mu hřejivý úsměv. Ten nejkrásnější, jaký Rion kdy viděl.

 

Jakmile byli zpátky v Grimwoodu, okamžitě svého návrhu zalitoval. Coleman totiž na svou vnučku čekal na zápraží a tvářil se jako tisíc čertů.

„Kdes byla? Měla jsi jít z obchodu rovnou domů a místo toho se někde taháš s tím šarlatánem!”

Rion se musel hodně ovládat, aby zůstal zticha. Tenhle chlap mu neskutečně pil krev, ale měli spolu obchodní dohodu, a i když ty peníze nebyly kdo ví jaké, nemohl si dovolit o ně přijít.

„Není to šarlatán dědo. Rion se mnou chtěl jen o něčem mluvit, nebo snad nemůžu mít přátele? Já chápu, že se o mě bojíš, ale nemůžu být pořád jenom zavřená doma, nebo v obchodě. Potřebuju kontakt s lidmi.”

Od Zemfiry to byl dobrý pokus ovšem zcela zbytečný. Coleman měl na celou věc silně vyhraněný názor. Hlavně tedy pokud šlo o určité lidi. Vrhl na oba zamračený pohled, popohnal svou vnučku do domu, načež se ještě naposledy obrátil na Riona.

„Dám ti jen jedno varování. Drž se od Zemfiry dál, nebo naše dohoda padá!”

Jeho odchod doprovodilo silné prásknutí dveří, které přimělo zvědavce z okolních domů alespoň nenápadně vyhlédnout oknem na ulici a zjistit, jestli se náhodou neděje něco, co by oživilo jejich jednotvárný nudný večer.

Rionovi jejich pohledy jakkoli byly skryté, nemohly uniknout. Za normálních okolností by je zahnal nějakou nepříjemnou poznámkou. Nyní byl však zaražený Colemanovou výhružkou, takže tam hodnou chvíli prostě jen stál jako vzrostlý do země, než se pomalu otočil k odchodu.

Tohle v žádném případě nebylo dobré. Opravdu toužil po tom, Zemfiru znovu vidět, ale copak mohl riskovat tak chatrnou dohodu s obchodníkem? Ještě před několika hodinami si myslel, že jeho omluva skončí absolutním fiaskem. V žádném případě nečekal, že nakonec všechno ztroskotá na jednom protivném starém mrzoutovi, který nikomu nepřeje štěstí. Takhle nějak to vypadá, když se člověk ocitne ve slepé uličce.

 

Zemfira...

 

Zemfira naštvaná, že ji děda takhle odstrčil, rychle utekla do svého pokoje. Jako kdyby byla malé dítě. Tohle byla ta chvíle, kdy si přála být zpátky v Em Arasu u svých rodičů. Ti už v ní alespoň viděli dospělou ženu.

Zhroutila se zády na postel, ruce složila pod hlavu a zírala do stropu. Absolutně nechápala, co je špatného na tom mít tady přátele a Rion byl milý. Ať už si o něm lidé mysleli cokoli, nikdy nikomu neublížil. Jen prostě vybočoval z řady, odmítl status quo a společnost ho za to odsoudila, označila za podivína.

„Nesnáším tě dědo,“ řekla do ticha tmavého pokoje. Odpovědí jí bylo prudké zabouchnutí vchodových dveří jasně svědčící o Colemanově náladě. To ale mělo přijít o něco dřív. Co tam tak dlouho řešili?

Zemfira odolala nutkání vstát a jít se dědy zeptat. Nemělo by to smysl. Když měl takovou náladu, bylo lepší nechat ho být. Kromě toho ani ona by nyní nedokázala zachovat klid. Jenom by celou situaci zhoršila.

Nevěděla, jak dlouho tam takhle ležela, naštvaná, bojující se slzami. Možná minuty, možná hodiny. Nakonec vyčerpaná usnula a zdály se jí neklidné sny plné nenávisti, křiku a zuřivých stromů. Takové, u kterých si později nejste jisti, jestli by nebylo lepší zůstat vzhůru, protože jaký smysl má spánek, když si po probuzení připadáte ještě vyčerpanější, než předtím? Pouze jediný. Po probuzení nastoupí jakási otupělost, apatie, odevzdanost, ze které se nechcete vymanit, protože vám pomáhá fungovat. Sice mechanicky, bez energie, ale fungujete. Je to lepší než nic. Přesto tak nemůžete zůstat věčně. Dříve či později se budete muset vrátit do života a začít zase vnímat. Tak to je a čím dříve si to uvědomíte, tím lépe pro vás.