Volání?... Ne... Souznění...

Náhle jsem ucítila chladný dotek na své kůži. Ze stínu, z toho mrtvého jezera se vynořila síla, která připomínala hustý dým, byla jako černá slizká chapadla, plížící se a obepínající mé tělo. Bylo to náhlé. Nemohla jsem se ani pohnout. Jejich stisk byl příliš silný. Byla jsem uvězněná, chycená ve spárech neznámé... Síly...
Mé srdce bušilo jako splašené a dech se mi zrychlil. Cítila jsem, jak se zarývají do mých žil. Zvuky se mi ztrácely v uších, nebo to bylo kvílení? Zřejmě ano... Ano... A ten pocit třesu agónie rostl. Byla jsem bezmocná, chycená ve zběsilém víru děsivých pocitů.

Chapadla mi svírala zápěstí a tělo, procházela přes mé srdce, které ztuhlo na vlhký a tvrdý kámen a pak znovu ožilo ve svém burácejícím nekončícím rytmu... té ukrutnosti... a jemné tíživé bolesti vepsané někde v žilách... S každým pulzem jsem intenzívne cítila, jak mně ta temnota stále více pohlcuje. Jak se moje duše chvěje, jak se mě zmocňuje a naplňuje mě. Byla jsem uvězněna v tomto nekonečném cyklu agónie, zoufalství a bezmoci, a temnota si mnou libovala... Pronikajíc až do mého nitra. Ta síla mě svírala stále těsněji, obklopovala mě jako smrtící had.

S každým dotekem jsem vnímala radost a šílené uspokojení té stvůry, která mě pevně držela ve svém sevření. Její zlověstná přítomnost se mnou splývala, jako by se radovala z každého mého trýznivého nádechu. Mé srdce bilo zběsile, jakoby se snažilo vymanit z té neúprosné pasti... nebo... propasti?. Svírala mé tělo tak jak to dělají težké a chladné okovy. Okovy, které nebylo možné prolomit. Nemohla jsem křičet, můj hlas byl uvězněn stejně jako moje tělo.

Cítila jsem, jak se směje, jak si užívá mé utrpení a proniká do mé duše s radostí dravé šelmy. „Podívej se na sebe, tak bezmocná a ztracená. Jsi opravdu nádherná v této podobě. Ano, ty, tvé marné pokusy o útěk mě víc a víc baví. Prosím pokračuj!“ smála se. Byla jsem jen nástrojem jejího potěšení.

Její radost byla hmatatelná. Její šepoty plné té zlomyslné radosti. Těšila se z každého mého bolestného vzdechu, z každého okamžiku mého utrpení. „Je to marné. Nikdy se odsud nedostanu,“ tíživě mi problyslo mou myslí. Každé chapadlo bylo jako chladná ruka, která se zarývala do mého těla, svírala mé srdce a drtila mou duši.

Temnota se vlnila a tančila kolem mě, jako by byla živá. Jako by měla vlastní vůli. Byla jsem její hračkou, její obětí, její radostí. Nástrojem její kruté zábavy. Mé myšlenky byly plné strachu a zoufalství. „Musím bojovat!“kričela jsem beze slov. „Není to ironické? Bojuješ o svobodu, kterou jsi nikdy neměla,“ smála se.

Všimla jsem si, jak se v mé duši probouzí něco temného, něco co mě lákalo přijmout tuto hrůznou realitu. „Je to tak špatné? Možná je v temnotě určítá... krása...“ Ty myšlenky mi sevřeli hrdlo. Stvůra cítila mé vnitřní rozpory a šeptala: „Poddej se mi drahá. Přijmi svou pravou podstatu. Temnota je tvým osudem.“ Ne! Nemůžu... Musím se... osvobodit.!.. Ale každý pokus o odpor byl stále slabší. „Ale jak dlouho mohu ještě vydržet? Možná to není tak špatné poddat se...“ , byli to myšlenky? Byli to mé myšlenky, nebo už... sním?...

„Ano, moje drahá. Přijmi to. Staň se součástí temnoty. Cítíš tu sladkou agónii? Ta radost, která tě naplňuje... Jak sladké je vidět tvou bezmoc.“ A stvůra se smála. Její chladná chapadla se zarývala hlouběj, a já jsem cítila, jak si užívá každičkou vteřinu mého utrpení a rozkoše. „Jak lahodná je tvá rezignace....“ Byla jsem její triumf. Její dokonalá...hračka... „Poddej se, bude to snažší,“ „Nebude to bolet, když se tomu poddáš. Je to jen hra,“ šeptala temnota. „Hra, kterou nikdy nevyhraješ. Přijmi mě a bolest skončí. Je nádherné sledovat, jak se tvá vůle pomalu láme. Pokračuj, udělej mi radost! Přiznej si to... Hlubo uvnitř si taky užíváš každý okamžik tohto nekonečného utrpení,“ sykla stvůra. „Je to dar, který ti dávám.“

A někde hluboko uvnitř, někde ve mě se začalo probouzet něco zváštního. Byla to směs fascinace a zvrácené rozkoše. „Už jsi přijala svůj osud, nebo tě mám ješte chvíli trýznit? Tvá bolest je pro mě sladší než jakákoli rozkoš, kterou jsi kdy zažila..." S každým dalším sevřením jsem cítila, jak se mé tělo začína přizpůsobovat. Jak se moje mysl začíná poddávat a tiše příjímat její temnou náruč. Bylo to děsivé a taky podmanivé.

Cítila jsem jak se mi vlévá do žil. „Neboj se,“ šepla, „ vidíš, není to tak špatné. Teď jsi opravdu má. Vidíš, jak jsi krásně přijala svůj osud.“ Šeptala sladce. „Není úžasné, jak jsi se zřekla všeho, co jsi kdy byla? Tak blízko světlu, a přesto tak daleko. Ach, jak jsi nádherná když se odevzdáváš,“ uškrnula se...