Divnotvor- Kap.3: Zachráncovský komplex

Zemfira...

 

Dny ubíhaly a Rion se ve městě neukázal. Zemfira neměla ani tušení, že mu její děda vyhrožoval. Možná, že kdyby to věděla, byla by nyní její zloba menší, nebo alespoň směřována jiným směrem. Jenomže Coleman, jakmile svou vnučku popohnal do domu, si dal velmi dobrý pozor, aby jeho varování nezaslechla. Díky tomu dosáhl svého cíle. Rion se držel dál a ona byla příliš zklamaná na to, aby se jej pokusila vyhledat sama. Tím získal čas vymyslet trvalé řešení.

V tomto směru mu však nemělo být přáno. Starý Coleman byl ve věku, kdy se člověk už nemůže na své tělo vždy spolehnout. Začal pociťovat problémy s prokrvením dolních končetin. Špatně se mu chodilo a osud tomu chtěl, že lékař z Em Arasu zrovna nebyl k dispozici. Od Zemfiry, která chtěla svému dědovi samozřejmě pomoct, tedy následoval logický návrh.

„Mohli bychom se zkusit zeptat Riona, třeba ti bude schopný pomoct.”

„A jak to chceš udělat? Několik dní se neukázal ve městě a další várku zboží mi má doručit až začátkem měsíce,” připomněl s jistou známkou uspokojení Coleman, kterému se její nápad ani trochu nezamlouval. 

Zemfira pokrčila rameny: „Mohla bych za ním zajít. Jsem si jistá, že tu jeho chatu dokážu najít. Neměla by být daleko.”

„V žádném případě! Nepustím tě samotnou do lesa, půjdu s tebou,” rozhodl nakonec obchodník. Okolnosti mu nedávaly příliš na výběr. Pomoc potřeboval, a i když on léčivým schopnostem toho šarlatána nevěřil, jeho vnučka ano. Dalo se tudíž očekávat, že by ho prostě neposlechla a vydala se za ním tajně. Takže pokud mělo být jejich setkání nevyhnutelné, mohl se alespoň postarat o to, aby jej měl pod kontrolou.

 

Vyrazili následujícího dne časně z rána, vesnice ještě spala. První sluneční paprsky bojovaly s lehkou oblačností, dychtivé alespoň nepatrně proniknout mezi stromy, zahřát půdu. Tráva pokrytá ranní rosou se v pruzích slunečního světla třpytila. Takhle za rozbřesku byl les kouzelný, vůbec se nezdál hrozivý.

 Zemfira vedla dědu po pěšině o které byla přesvědčená, že končí u Rionovi chaty. Nemohla si pomoct, ale cítila jisté rozechvění z toho, že Riona zase uvidí. Stále se zlobila, jen to teď nebylo tak palčivé. Navíc se jí do myšlenek vkrádala zvědavost, touha vymyslet, proč se po jejich posledním setkání už neukázal. To ho tak vyděsilo ono krátké setkání s jejím dědou, nebo si jeho signály špatně vysvětlila? Anebo je prostě jen zvyklý na určitou volnost? Přijít kdy chce, odejít kdy chce. Ano tak by to být mohlo, přikývla si pro sebe uklidněná logickým závěrem a začala se soustředit na cestu.

Byla by to vlastně docela příjemná procházka, kdyby ji ovšem nedoprovázelo Colemanovo hlasité lamentování a nadávání. Neslo se lesem vytvářejíc hlasitou ozvěnu, plašilo lesní zvěř.  Jakkoli to bylo podivné, Zemfira se začínala bát, že by stromy mohly ztratit trpělivost. A takový rozzlobený strom, to je něco, co skutečně nechcete.

„Nemůžeš se trochu ztišit dědo? V lese bys neměl tolik křičet,” zkusila ho napomenout, ale bylo to snad ještě horší. Byl prostě naštvaný, že navzdory svému nejhlubšímu přesvědčení musel žádat o pomoc Riona. Potlačit hrdost nebývá zrovna jednoduché.

Pokud jde o její strach, byl více než oprávněný. Netrvalo dlouho a zvuky lesa se změnily. Původně uklidňující šumění listí se nyní změnilo v téměř výhružný šepot a ten zvuk byl natolik jiný, že Coleman na okamžik ztichl a začal se nervózně rozhlížet kolem sebe. Nic samozřejmě neviděl, ale škoda už byla napáchána. Byl varován. Možná, že kdyby se od teď začal chovat tišeji, nic by se nestalo. Naneštěstí, ono nervózní rozhlížení způsobilo, že přestal dávat pozor na cestu a zakopl o ztrouchnivělou větev. Zemfira ho nezvládla zachytit, takže upadl a začal ze sebe chrlit nesmyslné nadávky.

„Do prdele práce! Já nemůžu pořádně chodit a oni mi postaví do cesty tu blbou větev! Měl jsem se na to radši vy…”

Ať chtěl říct cokoliv, nedostal příležitost to dokončit. Ze země vyrašily kořeny, omotaly se kolem obou jeho kotníků a začaly jej neúprosně stahovat dolů. Coleman se zmítal, snažil se něčeho zachytit, oči vytřeštěné hrůzou.

Zemfira sama vyděšená na smrt udělala to jediné, co v tu chvíli mohla. Popadla dědu za ruku, pokoušeje se ho vytáhnout zpátky, to už vězel v zemi po pás. Teď křičeli oba, zoufale volali o pomoc. Všechno bylo marné, sílu stromů překonat nelze. Přesto Zemfira jeho ruku nepustila. Bylo to její vědomé rozhodnutí neopustit, poslední zoufalý pokus.  A tak je les pohltil oba.

 

****

 

 

Rion...

 

Rion se rozhodl a ne, vůbec to nebylo snadné rozhodnutí. Sice původně chtěl respektovat zákaz, který mu obchodník dal, trápilo ho ovšem, že jeho vztah se Zemfirou skončil ještě dřív, než pořádně začal. Když už se stalo něco tak nepravděpodobného a ona se o něj očividně zajímala, nemohl to nechat jen tak být. Musel to alespoň zkusit. Proto teď po několika probdělých nocích a desítkách hodin váhání byl na cestě do města, aby si s oběma rozumně promluvil. 

Po pár minutách chůze lesem začal mít divný pocit. Šeptání stromů znělo nespokojeně, skoro výhružně, jako by snad něco rušilo jejich odpočinek. Normální člověk by si toho pravděpodobně nevšiml, ale Rion tu strávil celý život, každý z těch stromů byl jeho přítelem. Když se člověk, kterého znáte léta trápí, taky to poznáte, aniž by vám to musel říkat. A stromy dnes rozhodně neměly dobrou náladu.

Zpočátku to bylo nejasné, ale pocit se stupňoval, až dokud lesem nezazněl pronikavý výkřik. Rion nedokázal poznat, komu hlasy patřily, věděl jen, že byly dva, mužský a ženský. A ten ženský zněl děsivě povědomě. Neváhal. Okamžitě se tím směrem rozběhl, aniž by přemýšlel nad tím, co tam najde. Bylo to jedno, stejně přišel pozdě. Zahlédl už jen, jak dívka, kterou miloval, mizí v zemi i se svým dědou. Celý udýchaný a rozčepýřený zprudka zastavil.

„Zemfiro ne! Pusť se!” zavolal bez dechu. Věděl, že nemá smysl zkoušet to samé, co ona. Coleman byl ztracený, ale jeho vnučka se zachránit mohla, kdyby se dědy pustila. Jenomže to neudělala. Byla pryč stejně jako všichni ti lidé před ní a on tady zůstal. Na kolenou, roztřesený a bezmocný. Počkat, opravdu bezmocný?

Chvíli trvalo, než se Rion vzpamatoval natolik, aby byl schopen myslet. Původně sice tvrdil, že se do toho nebude plést, ale tohle byl impuls, který ho donutil celou věc přehodnotit. Najednou mu bylo jedno, co jeho babi říkala. Pokud existovala jakákoli šance, jak je zachránit, udělá to, protože takhle to být nemělo. Ať už je stromy odtáhly kamkoli, Zemfira tam nepatřila. S tímhle rozhodnutím si pro sebe přikývl, zvedl se na nohy a pospíchal zpátky k chatě. Musel najít babiččiny deníky.

 

****

 

První část byla snadná. Deníky našel zamčené ve staré truhle pod postelí společně s dalšími jejími věcmi. Daleko těžší bylo vědomí, že právě porušil slib, který dal umírající ženě. Nebylo však zbytí. Aby mohl Zemfiru zachránit, potřeboval napřed zjistit, kde je a jak se tam dostat. S určitým sebezapřením tedy potlačil výčitky a dal se do čtení.

 

... Stromy v Grimwoodu žijí. Lidé tomu nevěří, ale já to vím. Slyším je šeptat a někdy jsou tak rozzlobené. Nedivím se jim. Taky bych byla, kdyby někdo ničil můj domov, vraždil mé přátele. Slyším je ve dne v noci. Bolí to. Tolik to bolí...

Zjistila jsem, co se stalo se všemi lidmi. Stromy mi to řekly. Jsem totiž Dítě lesa stejně jako můj Rion. Něco je pod námi. Stejný svět jako ten náš, který známe, jen pokřivený. Město stínů, mlhy a nočních můr. Svět, kde nikdy nevyjde slunce. Nový domov pro ty, co ubližují...

... Je mi těch lidí líto, ale nemůžu nic dělat, nedostanu se tam. Je jen jediný způsob a ten odmítám. Utěšuju se tím, že si to zasloužili. Kdo ví, třeba jednou své hříchy vykoupí a vrátí se zpátky. Nevěřím, že by je stromy zabily, jsou tak moudré, mírumilovné, spravedlivé. Musíme to nechat na nich, není to naše věc. Jen oni vědí...

 

Ještě dlouho poté co dočetl, zůstal Rion sedět bez hnutí. Vstřebával ta slova, přemáhal slzy. Ne, teď si nemohl dovolit slabost. Musel se soustředit. Takže už věděl, kde jsou a podle babi existoval jeden způsob, jak se tam dolů dostat. Něco, co nebyla ochotná udělat. Rionovi to došlo během chvíle, nebylo těžké na to přijít. Pokud se chce dostat tam dolů, musí udělat to samé co ostatní. Naštvat les. Za normálních okolností by takovou možnost ani nezvažoval, ale teď byl zoufalý. Dokonce příliš neuvažoval ani nad tím, co udělá, až tam bude. Rozhodl se, že to bude řešit operativně jedno po druhém. První krok, získat informace. Druhý krok, naštvat les. Třetí krok, až bude tam dole najít Zemfiru a vymyslet, jak ji dostat zpět. To prozatím stačilo. Měl plán a zbývalo ho jen realizovat.

 

Ani druhá část plánu nebyla nijak těžká. Tedy když pomineme ten drobný detail, že tím Rion mnoho riskoval. Za prvé si nebyl jistý, zda se vůbec dokáže vrátit zpátky. A za druhé, les neodpouští. Mohlo se proto klidně stát, že už tu po tom všem nebude vítaný. Přesto se neloučil, když s batohem na zádech odcházel, ne ani v duchu. Dovolil si jen letmý pohled na chatu a vše co tu nechával. Nikdy nebyl přehnaně sentimentální.

Rozhodl se pro to samé místo, kde viděl zmizet Zemfiru a Colemana. Bylo to příhodné hned ze dvou důvodů. Předpokládal, že zdejší stromy bude teď snadné naštvat a pravděpodobně se tak dostane přesně tam, kam se dostali oni. To byla ovšem jen teorie. Nevěděl přesně, jak ten svět proporčně funguje, zda plošné umístění alespoň přibližně odpovídá. Nu, což brzy to zjistí, pomyslel si s chmurným úsměvem.

Jelikož to nechtěl zbytečně přehánět, vytáhl nožík, který původně nosil na sběr hub. „Je mi líto, ale musím to udělat,“ zašeptal nejprve svou omluvu, než se odhodlal porušit drsnou kůru svých přátel.

Musel to provést pětkrát, aby je donutil k akci a pokaždé při tom vnitřně trpěl. Stejně jako předtím Coleman ignoroval výhružný šepot. Přinutil se pokračovat. Kořeny, které se mu následně omotaly kolem kotníků, byly jaksi váhavé. Museli poznat, že se Rion vůbec nebrání. To nebylo obvyklé. Většinou byli vyděšení, zmítali se a křičeli. Drásali hlínu ve snaze se zachytit, čehokoliv. On ne. Nechal se stáhnout úplně klidný, odevzdaný. Přesto, kdyby řekl, že nemá strach, lhal by. Bál se hlavně o Zemfiru, že ji nedokáže najít, přivézt zpátky, protože ona tam neměla být. Bude to ale les zajímat?