Poslední ráno

Víte co to je bydlet vedle hřbitova?
Nejspíše ne. Ale je to, navzdory hororovým filmům, záležitost velmi klidná.
Tedy, až do dnešního rána.

"Míro! Tý vole! Vstávej!"
Rozespale mžourám jedním okem. "Ses po...?!" vrčím otráveně.
"Vylez! Hned! Mizíme!" popadne mě za paži brácha a tahá z postele.
To je poslední, co mi po včerejší chlastačce chybí ke štěstí. "Co tě raplo!" vycuknu se, ale nenechá se odbýt.
"Do sklepa! Hned!!" řve, oči vytřeštěné hrůzou. Ten výraz totálního zděšení mě okamžitě probere naplno.
"Co? Hoří?!" sedám si rychle. Jaaau, moje hlava!
"Padáme! Padáme!!" vleče mě z pokoje a pak po schodech dolů.
"Tak sakra co se děje?!" dožaduji se vysvětlení.
"Pak! Pak!!" vyráží ze sebe hystericky.
Vpadneme do chladného sklepního vzduchu a brácha zabouchne dveře jako by nás pronásledovala nejmíň tlupa lidojedů.
Ačkoli předtím řval jak zkažený, náhle dává prst na rty. "Ticho! Jsou tam! Slyšíš?!"
Poohlédnu se k malému sklepnímu okénku. Je zpola otevřené - stále větrá, aby se tu neusadila plíseň.
Opravdu je zvenčí něco slyšet. Udělám dva kroky blíž a pak už to rozpoznám.
Zvuk, při kterém se vám málem zastaví krev. Zvuk otevírající se země.
Jediná myšlenka mnou projede jak mrazivý spár. "Zombie?!" vydechnu.
Ale brácha jen vytřeštěně vrtí hlavou.
Pak se nad okénkem mihne - záblesk světla.
Jsem se zbláznil dočista? Světlo?? Tak leda stín, pokud mrtví lezou ze země, no ne?!
Ne, ne, - teď znovu, fakt je to svělo!
Upřu oči skrz zamatlané sklo k obloze a strnu: tak jako masivní bombardovací svazy za války, teď po ní táhnou nespočty zářících objektů, vzorně seřazených do organizovaných formací! To mě olemuj! To snad jsou okřídlené postavy?!
A pak už to i slyším - něco jako když se z nesmírné dálky blíží nějaká hodně silná hluboká námořní siréna.
Zírám a spolu s tím, co mi dochází, se můj vypitý žaludek pomaličku, nezadržitelně mění v uzel ledu.
Toho posledního rána, v jediném strhujícím útoku, bez jakéhokoli varování, spustily nebeské letky Archanděla Gabriela plošné globální zmrtvýchvstání...